O Štístkovi a siluetě jelena zpod Ztracených kamenů...

S fotoaparátem na krku brouzdám po malebné české krajině již nějaký ten rok. V září 2014 tomu bylo již bezmála 10 let. Celý čas se snažím svým pohledem přiblížit všechen život v našich luzích, lesích a hájích, ba i u potoků a řek, zkrátka všude, kde to žije.

Jelení říje 2014

Dočkal jsem se! Nadešel nejúžasnější čas v roce, jež trvá pouhý měsíc. Čas, kdy jeleny, korunované krály hor zasáhne Amorův šíp a oni jako mávnutím kouzelného proutku začínají nejprve nesměle, posléze pak sebevědomě vytrubovat do ticha noci své nálady, potřeby a touhy. To z lásky volají jejich laně, by jim mohli jen ti nejsilnější z rodu přenechat odkaz dalším generacím... Běda těm, jež byť třeba po očku kouknou po králově harému. V lepším případě sklidí potupný útěk vedený vládcem laní, ovšem ambiciózní z chtivých paroháčů vyzívá vládce k souboji. Pak se dějí věci! Lesem zní třeskot paroží. V těch chvílích už záleží jen na síle. Přetlačí li soka v lásce, zůstane samozvaným vládem laní, ovšem zrádná rána vražedným parožím jelena škůdníka, mířená do slabin, může všechno změnit a záhy už, v lepším případě, nezbývá více bývalému vládci, než sledovat, jak původně jeho obdivovatelky pokukují po novém králi. Je-li scénárista krutější, jelena nechá pomalu zhasnout za jevištěm, na němž kdysi obdivně vystavoval své paroží a troubil všem na počest svoji neohroženosti...

O dalším blízkém setkání, tentokrát s liškou.

Jeden z nejkrásnějších zážitků z fotografování divoké přírody jsem prožil začátkem září 2014. S kamarádem Honzou Ovesným jsme si naplánovali ranní pochůzku hlubokými lesy Beskyd. Blížící se jelení říje mě vylákala z rovin Jižní Moravy do moravskoslezských kopců. Jan to měl s odpočinkem lehčí, pěkně si pospal, zatím co já vyrazil z Brna za ním do Vsetína ve tři hodiny ráno, místo plánovaného startu o hodinu dřív. Na vině byl tvrdý spánek, imunní vůči signálu budíku, možná i únava z předchozího akčního dne. Jako zázrakem jsem do města na řece Bečvě stihl přijet za dvě hodiny, ještě za tmy, i když byl Honza mým pozdním příjezdem viditelně znechucen. Trochu nám to údajně změnilo plány.

O blízkých setkáních s černými rytíři.

Říká se jim černí rytíři. Po právu. O které chrabré bojovníky s brněním tu jde? Přece o divočáky, nebo chcete-li odborněji - o černou zvěř. Pro mnohé je symbolem nespoutané síly a křehkosti přírody zároveň, to když přichází na svět, nejčastěji na jaře, drobná proužkovaná selátka. Divočáci se v našich lesích přemnožili. Nesporně. Mají výborné podmínky v polích, kde pro ně zemědělci pěstují kukuřici a řepku. Prakticky člověk nedokáže zabránit štětináčům, aby tyto dvě vydatné kultury nenavštěvovali. Ale přesto, že jsou mnohde přemnožení, žijí skrytě a povětšinou nočním způsobem života. Vidět je ve volné přírodě tak má všanc většinou jen myslivec na posedu, nebo noční řidič, jemuž přeběhne pod koly automobilu, za což nemálo z lesních rytířů zaplatí daň nejvyšší. Náhodně během dne pak ti šťastnější z houbařů. Nebo fotografové přírody.

O jednom sádrovém odlitku.

Když tak v teple domova ohmatávám krásně plastický odlitek rysí stopy, přemýšlím jaký to byl vlastně zázrak, že jí mám. Vše začalo o týden dřív telefonátem kamaráda Honzy. "Radime, tož pěkně jsem se dneska prošel a že nevíš, co jsem objevil na lesní svážnici." "Že by stopy rysa?", tipoval jsem. "Tak tak - a jaké Radime - krásně otisklé v hladké cestě, zrovna tam stahovali dřevo. Ty by se parádně odlévaly." "No to jó", přitakal jsem a ihned se v hlavě mé rodil plán. Dávno jsem toužil po odlití rysí stopy v blátě. A  nyní k tomu zbýval jen krok.

O srncích a žluvách.

Jedno červnové ráno jsme si s kamarádem fotografem přírody vyjeli na vlhy. Počasí přálo a takový den prospat v posteli po noční šichtě by byl hřích. Po příchodu na lokalitu jsem Zdeňkovi půjčil maskovací oblek - hejkala, ať si leží u vlh sám a já se vydal na motýly a ještěrky krajinou jedné dávno opuštěné pískovny.

O paličkáři, jež unikl hrobníkovi z lopaty.

Ten příběh se odehrál jedno srpnové ráno roku 2013, v čase svateb našich nejpůvabnějších sudokopytníků - srnců.

Když po delším období sucha srpnovou noc spoutaly těžké mraky a přišla velká bouře, těšil jsem se na nové ráno. Věděl jsem, že přinese úrodu. Zvěř vždy po dešti ožije. A já u toho nechtěl a nemohl chybět. Jen jsem doufal v brzké probuzení, abych to divadlo při rozednění nepropásl. Ale kupodivu vše vyšlo podle plánu. Dokonce i stará Škoda 120 umytá po nočním lijáku chytla na jedno z prvních startování. A tak jsem se mohl rozjet do příšeří sídliště. Ovšem záhy panelovou džungli vyměnila lesní silnice a to už jsem odbočoval na místní příjezdovou komunikaci k parkování u božích muk.

Vlha na dosah.

Tak tahle vlha mě potěšila. Ležel jsem téměř nehnutě oděn v maskovací oblek zvaný Hejkal a čekal na nádherně pestrobarevné ptáky, poháněn příběhy kamaráda, kterak jemu létali až u hlavy.

O datlíkovi zpod Ztracených kamenů...

Datlík tříprstý, Picoides tridactilus, šplhavec, jež má jen tři prsty namísto čtyřech, jako u ostatních datlů. Je to druh který žil už v poslední době ledové na celém území Evropy, když ledovce a zimní klima s lesy ustoupilo, ustoupil i datlík a nyní je už jen v Alpách či Karpatech a též i u nás. Žije na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, zkrátka ve všech příhraničních horách a místy i ve vrchovinách jako třeba Hostýnské vrchy. Vyhovuje mu studené klima. Je stálý i přes zimu, jen když je nejtužší mráz, slétá do nižších poloh.

Únorové ráno...

Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří.