O paličkáři, jež unikl hrobníkovi z lopaty.
Ten příběh se odehrál jedno srpnové ráno roku 2013, v čase svateb našich nejpůvabnějších sudokopytníků - srnců.
Když po delším období sucha srpnovou noc spoutaly těžké mraky a přišla velká bouře, těšil jsem se na nové ráno. Věděl jsem, že přinese úrodu. Zvěř vždy po dešti ožije. A já u toho nechtěl a nemohl chybět. Jen jsem doufal v brzké probuzení, abych to divadlo při rozednění nepropásl. Ale kupodivu vše vyšlo podle plánu. Dokonce i stará Škoda 120 umytá po nočním lijáku chytla na jedno z prvních startování. A tak jsem se mohl rozjet do příšeří sídliště. Ovšem záhy panelovou džungli vyměnila lesní silnice a to už jsem odbočoval na místní příjezdovou komunikaci k parkování u božích muk. Vybaven fotoaparátem jsem rozvážně a tiše našlapoval stoupající lesní cestou. Vedla akátovým pralesem k velkému lánu pole. Akátí bylo místy prosekané, v tom místě ihned bojovala o své místo buřina. Ráj místního tajemného srnce. Setkal jsem se s ním pouze jednou na krátký okamžik toho roku před srnčí říjí. Ani dokonale obeznat se mi jej nepodařilo, však letmý pohled na jeho velké perlené špice mě straší dodnes. Sledoval mne z akátového porostu. Byl nademnou. Doslova. Dobře věděl kdo jsem a jakoby si chtěl zachovat punc tajemnosti, víc jak dvě vteřiny pohledu mi nevěnoval. Navždy zmizel ladným skokem ve spleti divokého přebujelého pralesa zavlečené dřeviny. Doufal jsem v další setkání, ale vědomí neobyčejné těžkosti onoho rendezvous vnukovalo žel neúspěch.
Ráno po dešti se šoulalo dobře, vlhká tráva tajila mé kroky. V blátě na cestě jsem objevil otisky člověčích bot - podle dezénu pohorek. Čerstvé, hned jsem tušil, že to nejspíš kamarád myslivec, o poznání dříve než já, vyrazil na čekanou. Věděl jsem kam. Kousek výš, na kraji lesa stála kazatelna s dobrým výhledem na velkou část polí. Svého času na ní bydleli mravenci, ten problém ale už prý tamní myslivci vyřešili. Pod stejnou kazatelnou jsme před nedávnem oba stáli, když v tom vyběhl z hustého křoví na pole kus srnčího, zrovna když kamarád stoupal po žebříku, aby zkontroloval, zda opět dřevěnou boudu neokupuje čilý hmyz. Já čekal dole a na srnčí jsem stačil zacílit fotoaparátem a pořídit několik záběrů v sérii za sebou na obeznání. Kontrola snímků prozradila, že se jedná o srnce paličkáře. Mezi slechy mu vyrůstaly jen malé, neznatelné parůžky obalené lýčím. Takoví roční srnci jsou do chovu nevhodní a aspirují u myslivců na průběrný odstřel. A právě Petr měl v kapse povolenku na takového srnce I. věkové třídy. Nesl tehdy nerad, že lovci srnec upláchl pod nosem a od té chvíle se na něj zaměřil. A zdá se že i ono srpnové ráno po noční bouři.
Ke kazatelně jsem tedy nešel, nebyli jsme domluvení a nechtěl jsem jej vyrušit. Mé opatrné kroky směřovaly poněkud níž, do menšího dolíku, kam už z kazatelny neměl lovec výhled. Slunci se zatím nechtělo přílišně zářit, zakrýval ho nad východním obzorem opar. Vyšel jsem podél plotu, chránícího chatku a nevelkou zahradu, na kraj pšeničného lánu. Ten již zemědělci sklidili, zůstalo jen strniště. I tu by mohla paběrkovat zvěř na neposbíraných klasech. A taky že ano. Na horizontu se objevila silueta srnce. Nejprve jen hlava s parůžky, postupně celé tělo. Nevěděl o mě. Probíhala srnčí říje, vábničku jsem měl na krku, proč nezkusit zapískat? Opodál též na horizontu jsem zaznamenal vodící srnu a odrostlé srnče. Pomyslel jsem si, že to bude asi problém nápadníka přilákat na svou stranu, když má při sobě milenku, ale nevěnoval jí pozornost. Nejspíš jí už předal svoje geny. Vyloudil jsem tedy z vábničky lákavé tóny srnčí dámy. "Fiu, fiu, fiiu, fiiu, fiiiu, fiu, fiu fiu." A pěkný šesterák jen zvedl hlavu, načež si to hned začal mašírovat směrem k domělé srně. Poslechl ukázkově, jak se mezi myslivci říká, přišel jako na provázku. To už jsem měl nachystaný foťák a táhl s ním v hledáčku. Nechtěl jsem v tom komorním ránu cvakat hlasitě závěrkou, mohl bych si srnčího krasavce hned zradit. Čekal jsem na vhodný okamžik, kdy mi bude natolik blízko, aby ze snímku v případě srncova náhlého zaražení a jištění ke zdroji zvuku něco bylo. Ale překvapil mne. Po třetím cvaknutí závěrky Nikonu odskočil s bekáním do spásné krytiny.
Ten se panečku zlobil! Ještě dlouho po nachytání na lep. Naštěstí srnu a srnče to příliš nevzrušilo. Klečel jsem na poli bez maskování a nemohl jít dál. Na horizontu pastvila srna se srnčetem. V případě pohnutí, či kdybych se pokusil odejít, došlo by ke zrazení dvojice a to jsem nechtěl. Utekly minuty a něžná dáma s potomkem nechtěla odejít ze scény. Zkusil jsem tedy, co udělá se srnou mé zavábení. Reagovala. Zvedla hlavu a krůček po krůčku se šla podívat, která její kolegyně to tady píská. Dlouho s komicky odpichovým krokem zvědavě nakukovala a vykrucovala krk, jen aby zjistila kdo jí snad vodí za nos. Nakonec možná závan větru odspodu přistál na srnčině citlivém větrníku a odhalil jí polohu blízkého predátora. Na nic nečekala a vysokými skoky zmizela i se srnčetem za horizontem.
V tom okamžení třeskla kulová rána. Až mě to trochu polekalo. Ale v zápětí jsem se vzpamatoval a určoval místo střelby. Nebylo složité vytušit, že střílel někdo z blízké kazatelny. Běžící srna se srnčetem, pak výstřel, no safra, že by pytlák? I taková myšlenka mi prolétla hlavou. Vždyť v srpnu se samičí, nebo chcete-li holá zvěř neloví. Rychle jsem vstal a pospíchal krajem lesa a pole výš, abych si posvítil na toho, kdo seděl na kazatelně. Jen jsem trochu nakoukl a teleobjektiv potvrdil lidskou aktivitu. Někdo zcházel z žebříku. Divné, připadalo mi, tak krátce po výstřelu? Že by ani nedal zvěři povinných 15 minut na vybarvení? Nebyl jsem si jistý myslivcem, ukázal mi jen zelená záda s batohem a zbraní přes rameno, tak jsem raději než na návštěvu místo vyklidil a prošel se v začínajícím jitru jinde. Stále mne ale vrtala hlavou ta právě prožitá situace. Mobilní operátor v zápětí doručil sms s otázkou Petrovi, zda to seděl on a osvětlením, co se stalo z mé strany. Dlouhý čas odpověď nepřicházela. Až když jsem se za plného světla vracel pomalu k autu, zapískal v kapse ledňáček a zvěstoval mi lovcovu zprávu: "Ahoj, jo jo, to jsem byl já, už jsem doma, byl jsem jen chvíli ráno, pak do práce. Střílel jsem na toho paličkáře, ale zrovna v momentě, kdy vyběhla zprava po poli srna se srnčetem. To toho mého paličkáře vylekalo a vzal roha i s nimi. Takže jsem ho chybil. A v běhu jsem střelbu riskovat nechtěl. V pohodě, stane se. Ahoj" Nevěřil jsem vlastním očím. Teprve teď jsem si to celé uvědomil. Padla na mne tíž, že mohu za zrazení kamarádova srnce, na druhou stranu jsem paličkáři zajistil život, alespoň na jeden den, myslel jsem. Čas plynul a po delší době jsem oslovil Petra, zda už má sloveno. Neměl. Paličkář, zdá se, přežil dobu lovu srnců ve zdraví...