O srncích a žluvách.

O srncích a žluvách.

Jedno červnové ráno jsme si s kamarádem fotografem přírody vyjeli na vlhy. Počasí přálo a takový den prospat v posteli po noční šichtě by byl hřích. Po příchodu na lokalitu jsem Zdeňkovi půjčil maskovací oblek - hejkala, ať si leží u vlh sám a já se vydal na motýly a ještěrky krajinou jedné dávno opuštěné pískovny. V místech, kde pěšina procházela pásem stromů, rozdělujících dva monokulturní lány - momentálně z jedné strany kukuřici a z druhé slunečnici, jsem zpozorněl. Tady bude zvěř. A skutečně, ze slunečnicového pole se vracel do krytiny kus srnčího. A nevěděl o mě! V tu ránu byl foťák u oka a už jsem přes hledáček četl srnečka vidláčka, bohatě perleného. Roční srnec, chovný, nadějný, dle mysliveckých zvyků. Závěrka cvakla první sérii snímků, však dřív, než kus zatáhl do stínu, jež vrhaly stromy jsem to nestihl... To vyžadovalo okamžitou reakci - manuálně změnit expozici, by snímek nevyšel tmavě. Srnec mi dal čas. Zastavil se na kraji stromoví a v poklidu bral paši. Zkusil jsem se přikrást o pár kroků blíže, aby nezavazela vysoká tráva. To se mi z části podařilo. Fotoaparát na rozloženém stativu a sledoval jsem se zaujetím krásného srnce. Přičemž čas od času cvakla závěrka, to když švarný srnčí jinoch zvedl hlavu. Už už to vypadalo, že se vidá fotografu vstříc, ale rozmyslel si to a čím dál víc ho spolykaly stromy. Jen tak bezděky jsem pískl na ústa. Jako srnka. "Fiu..., fiu..., fiu..." Zareagoval. Střihal slechy jako divý a pokyvoval hlavou, větrníkem se snažil nasát molekuly pachu oné domnělé srny. Tak jsem to opakoval několikrát, stále hledal. Jenže už v bezpečí hustého podrostu a ven se mu ani za milenku nechtělo. Vypadalo to, že chce přejít biokoridorem do vedlejšího lánu pomalu do výšky rostoucí kukuřice, tak jsem ho do těch míst šel očekávat. Ještě jsem zkusil povzbudit budoucího místního krále hlasem srny, ale na druhé straně nevytáhl. Zřejmě zůstal v stínu stromů. Ostatně není se čemu divit, v posledních červnových dnech teploty stoupají hned po ránu a slunce již nedlouho po začátku své denní poutě o sobě dává hřejivě znát. Po neúspěšném vábení jsem se zvedl, chystajíce se na odchod a v tom srnec. Vracel se z kukuřice. Vzdálen do sta metrů odemne neměl zdání, že jej sleduji, avšak měl na spěch, takže jsem mu stačil udělat jen snímek zadní části těla. Ale před stiskutním spouště ještě šlo přečíst, jakým klenotem jej ozdobila matka příroda - onen krásný vysoký šesterák mně utkvěl v paměti a rád bych jej poznal důvěrněji. Do třetice srnčího rána jsem později ve slunečnici obeznal snad ještě silnějšího šesteráka, velmi bohatě perleného, vysokých lodych a dlouhých, špičatých výsad. Starší kus odpočíval mezi pomalu se rozvíjejícími žlutými koláči slunečnic, dobře o mě věděl.

Dřív než já. Strnul jsem a on na to reagoval výskokem a útěkem. Ukázal mi svůj ladný pohyb vzduchem, při překonávání vysoké slunečnice... Ranní setkání s trojicí zajímavých srnců mne potěšilo. Tamní myslivci, zdá se, vzorně plní plán průběrného lovu, nenechávají do chovu žádné slabé kusy. Silnější v trofeji, silnější ve zvěřině, mají větší šanci na přežití doby strádání. Ale nejen zástupce srstnaté fauny mi vykouzlila v duši radost, taktéž mi jí dokázali navodit i opeření přátelé. Suché klima, roztroušené olše, mezítím keře, takový biotop rády vyhledávají magické žluvy. Žlutočerní ptáci, jež tráví většinu času v slunné Africe. Jsou to u nás jediní zástupci žluv z teplých krajů. Ve své domovině žijí v korunách stromů. Ani u nás, kde hnízdí, se jinde nezdržují. Samci živé žluté barvy s ostře kontrastujícími černými křídly jsou mistrovští zpěváci. Flétnovým hlasem dávájí na vědomí všem ostatním, že onen okrsek je již obsazen. Žluvu je těžké vyfotit. Od té doby, co mi štěstěna dopřála nejen jí slyšet, ale i vidět se o to pokouším se zaujetím ne menším, jako o snímek troubícího jelena v říji. To ráno jsem se o ní opět pokoušel. Naslouchaje jejímu hlasu, snažil jsem se jí v nepřehledém terénu lokalizovat. Nepodařilo se. Až jindy, zrovna po focení mladé sýkory modřinky, jež na dosah teleobjektivu probírala lístky mladého stromku, žlutočerný pták proletěl v zorném poli mých očí. Všemi mastmi mazaná, tahleta žluva. Podezírám ji, že snad čte myšlenky. Když po ní pasu, to dělá, jakoby ani nikdy v staré pískovně nežila, ale jen co můj zájem o ní jen trochu poleví, ukáže se mi v celé své kráse... Věřím však, že jednou můj den příjde a budu vám moci ukázat krásu žluvy hajní, ptáka z afrických savan.