Vlha na dosah.

Vlha na dosah.

Tak tahle vlha mě potěšila. Ležel jsem téměř nehnutě oděn v maskovací oblek zvaný Hejkal a čekal na nádherně pestrobarevné ptáky, poháněn příběhy kamaráda, kterak jemu létali až u hlavy. Dlouho se nic nedělo. Vlhy nejspíš lovily jinde. Když si ale znenadání sedla jedna vlha skoro na dosah, ani jsem nedýchal. Tedy, vlastně srdce mě bušilo vzrušením jako divé. Sledoval jsem jí pouhým okem a fotoaparátem, který jsem neměl na stativu, ale volně položen, jsem neměl odvahu namířit na toužebně očekávaného ptáka. Co když si jí zradím, přemítal jsem a celou akci s namířením objektivu raději zrušil po chvilce, i když by to lenochod zvládl rychleji. Ne. Raději ji nevyplašit, nechal jsem foťák foťákem. Však sedne na vyhlídlou větev, ujišťoval jsem se... Záhy barevná vlha mávla křídly a místo aby odlětěla, sedla ještě blíž. 1,5 metru odemne. Na to by byl teleobjektiv s telekonvertorem už příliš detail a tak jsem se tou krásou kochal pouhým okem. I to pro mne představovalo zážitek. Jako jistý bonus k vlze přiletěl ťuhýk obecný. Taktéž onoho dravého pěvce s černou páskou přes oči jsem si mohl málem pohladit. A já jen přihlížel v leže na břiše, nepozorován. Po chvíli vlha i ťuhýk odletěli a já si mohl konečně vydechnout. Hlava, jež nevydržela stálé pozorování, ráda padla. Slastně jsem ji usadil do suché trávy a jen vnímal sluchem hlasy slunného kraje – jižní Moravy. Bože, jak tu je pěkně. Když v tom pojednou jsem opět zaslechl typický vlží hlas. Zněl blízko. Opatrně jsem zvedl trochu odpočatou hlavu a pestrobarevný pták, jež k nám přilétá na léto ze sluncem rozpálené Afriky, seděl na stejné větvičce jako předtím. Tentokrát jsem to s foťákem zkusil a milimetr po milimetru posunoval teleobjektiv vstříc vlze. Ještě trošku... už tam někde musí být... pohled do hledáčku přinesl vlnu vzrušení. Seděla stále na stejném místě a byla tak blízko, že se mi ani nevešla do záběru. Sundávat telekonvertor, na to už čas ani okolnosti nepříslušily. Však cvakal jsem a znaje vlží postoje, doufal, že se skrčí a tím pádem do záběru vejde. Pozoroval jsem jí při jejích výpadech, kdy nejspíš kolem proletěla další vlha a bál se že odletí. Nestalo se. Ba naopak, na sekundu zapózovala, jak jsem potřeboval. Naštěstí jsem zareagoval včas a pořídil jí tak tento snímek. I když je to obyčejná popisná "atlasovka", jak se v naší branži říká, udělala mi fotografie radost. Stojí za ní mnoho času čekání. Pak příjde jen doslova oka mžik na rozhodnutí a expozici. Když se povede, je to radost. A když se líbí druhým, potěší minimálně dvojnásob. To mne ve fotografování naplňuje; předkládat divákům krásy naší přírody.