Jelení říje 2014

4. říjen 2014 | 22.26 |

východ jeseniky

Jelení říje 2014

Dočkal jsem se! Nadešel nejúžasnější čas v roce, jež trvá pouhý měsíc. Čas, kdy jeleny, korunované krály hor zasáhne Amorův šíp a oni jako mávnutím kouzelného proutku začínají nejprve nesměle, posléze pak sebevědomě vytrubovat do ticha noci své nálady, potřeby a touhy. To z lásky volají jejich laně, by jim mohli jen ti nejsilnější z rodu přenechat odkaz dalším generacím... Běda těm, jež byť třeba po očku kouknou po králově harému. V lepším případě sklidí potupný útěk vedený vládcem laní, ovšem ambiciózní z chtivých paroháčů vyzívá vládce k souboji. Pak se dějí věci! Lesem zní třeskot paroží. V těch chvílích už záleží jen na síle. Přetlačí li soka v lásce, zůstane samozvaným vládem laní, ovšem zrádná rána vražedným parožím jelena škůdníka, mířená do slabin, může všechno změnit a záhy už, v lepším případě, nezbývá více bývalému vládci, než sledovat, jak původně jeho obdivovatelky pokukují po novém králi. Je-li scénárista krutější, jelena nechá pomalu zhasnout za jevištěm, na němž kdysi obdivně vystavoval své paroží a troubil všem na počest svoji neohroženosti...  

Čas jelení říje začíná u mne doma dobou nervozity a snění o snímku troubícího jelena, ta přichází těsně před začátkem září, pak v průběhu devátého měsíce roku se dostaví neutuchající touha slyšet jelení koncert a později, když už to začne troubit i tam, navštívit mému srdci nejbližší hory - Jeseníky a pokusit se tam nafotit jelena v říji. Následně po návštěvě, většinou s prázdnou kartou, se dostaví vystřízlivění a zjištění, že to je pořád oříšek, zachytit na film krále tamních hor. Kamarádi snad odevšad z České republiky, o Slovensku nemluvě, se chlubí desítkami zdařilých jeleních snímků, žádné ale nepochází z kopců, jimž vévodí Praděd. Někteří se diví, proč stále jezdím do severomoravských hor, když se pokaždé vracím bez fotky, ale moje odpověď na to zní, že pro tu složitost mě to ještě více baví. V oboře bych takové zážitky neprožil a přivezl bych si pro mne laciné obrázky většinou jelenů, jež jsou chováni pro trofej, tedy s abnormálně vyvinutým parožím, za které jsou ochotni lovci platit horentní sumy. 

Jeseníky byly dříve vyhlášenou jelení oblastí, ale po revoluci začaly čachry machry. Velké státní revíry, v nichž se jelenům dobře daří se rozdělily na menší až miniaturní soukromé honitby, kde vítězí peníze. Kvalita a početnost zvěře tím rapidně klesla. Revíry o malé výměře jsou k ničemu, když se dva sousedé nemohou domluvit. Jeden ve svém společenství jelena vítá, ten však přejde v úmyslu najít laně do sousedství a tam místo laní najde zelený hrob. Nájmy jsou vysoké, taky krmení zvěři něco stojí a cesta, jak přijít k penězům je v poplatkových lovcích. A tak zatím co jedni na myslivost jdou hlavou a srdcem a pouštějí bez rány chovné mladé jeleny pěkných trofejí, jež za několik let mohou být ještě lepší, v jiných honitbách, kam s takovými malými výměrami hravě zvěř přejde, vidí paroháče, jak říká kamarád Vašek - v dalekohledu s počítadlem bankovek.

Když někdo vystřelí na vše, co potká, pak se nedá vůbec bavit o nějaké chovné kvalitě. Tím ruku v ruce jde ke dnu i stav zvěře. K laním se dostane kdejaký slabý jelínek, jež moc nepřispěje k vitalitě. Když se k tomu připočítá nevraživost lesníků, podle nichž je vysoká přemnožená a dělá škody na porostech, pořádají se pod horami naháňky na holou, při kterých pozvaní lovci většinou nemají dlouhý čas ke správnému obeznání a uloví i laně v plné síle, jež mají zůstat jako nositelky dalších vyspělých kusů. Tak pomalu a nenápadně odchází ze světa jesenická populace mohutnějšího karpatského poddruhu jelena lesního. Ale já stále věřím v dobré časy a to, že si konečně dají tamní lovci říct. A chtěl bych se dočkat chvíle, kdy by na chovatelské přehlídce v Bruntálu byly všechny trofeje zelené, tedy ohodnoceny bodem barvy listů stromů, v nichž probíhá správný proces fotosyntézy. Zatím však dostávají body červené, čímž hodnotitelská komise označí trofej za špatný odlov. Zkrátka v kostce - je problém ve věku ulovených jelenů. Na stěnách loveckých hostí visí mladí nadějní korunoví (například) dvanácteráci, jež mohli ještě leta svobodně chodit po Jeseníkách a předávat svoje kvality pro budoucí generace...

Věřím však v zlepšení stavu a nezanevřel jsem na Jeseníky. Ba právě naopak. Září co září, již od roku 2007, jezdím prožívat skromné zážitky z říje do horských lesů a stále toužím po svém nejvzácnějším úlovku - jesenickém jelenu. Už jsem jich za těch 7 let viděl a nafotil, ale netroubil z nich ani jeden. A právě takový okamžik toužím mít na snímku. Se stejným nadšením jsem vyjížděl 24. září 2014 o půl třetí ráno z Brna vstříc severomoravským horám. O půl paté jsme se měli sejít na Hvězdě s kamarádem fotografem Vaškem Vašíčkem, zkušeným znalcem zvěře z Břidličné. Noční jízda ubíhala dobře, dokonce jsem měl i časovou rezervu na odpočinek. Jedinou zvěří, jež mi přešla přes silnici, byl jeden kus vysoké, hned za Malou Morávkou ve směru na Hvězdu. Štěstí, že osud mladého jelínka v překročení komunikace opozdil, dílem také můžu vděčit sám sobě, neboť rychlejší jízda by zkrátila vzdálenost mezi autem a živým tvorem. Srážka s těžkou zvěří by nedopadla nejlépe pro žádnou ze zůčastněných stran. Sraz v určený čas jsem dodžel, i Václav už čekal na Hvězdě před otevřenou závorou, tam, kde začíná silnička vlnící se ve stoupání nad údolím Bílé Opavy, aby motoristy i cyklisty dovedla na Ovčárnu. Já zaparkoval auto nedaleko od Hvězdy a brzy už jsem s plnou výbavou stál připraven u Vaška. Milým překvapením byla Václavova žena, sedící za volantem Fábie. To ona nás vyvezla nahoru a nechala nás dva samotné uprostřed ticha a tmy. My jí to však za zlé neměli. A já už vůbec ne, rád jsem jí poznal. Sice si ten šťastný muž stěžuje, že ho drahá polovička pokárá za špinavé kalhoty, nebo za samorosty v kufru auta, ale myslím, že má svoji ženu rád. I ona to s ním nemyslí tak zle, soudě podle příslibu ranních domácích buchet.

A jen co zadní světla škodovky zmizela ve tmě, vyrazili jsme natěšení vstříc zážitkům chladného zářijového rána. Na nejvyšším kopci Jeseníků svítil červenými body vysílač Praděd. My však z Ovčárny odbočili na turistický chodník vedoucí k Petrovým kamenům. Vůkol tma tmoucí, čelovka zatím zůstala zhasnutá. Poslechl jsem svého průvodce Václava a učil se chodit po tmě. Nálehal, ať nejsme tolik nápadní. I kvůli zvěři, jež mohla světlo vidět. Krok za krokem jsme zdolávali kamenitý chodník a snažili se uslyšet případné jelení troubení. Zatím se trubačům nechtělo. Ale věděli jsme, že to musí přijít. Vaškovi se nelíbil mírný vítr, bál se, že odnese jelení chóry pryč a pro nás krále hor umlčí. Já strach neměl. Mnohokrát foukalo mnohem víc a přesto jsem troubení slyšel. V jedné chvíli jsme se dostali do závětří. Příjemná věc. Usoudili jsme, že na onom místě chvíli zůstaneme, tma mohla uškodit našim plánům. Nechtěli jsme zbytečně zradit vysokou, jež podle Vaška určitě ještě byla na hřebenech, odkud s prvním světlem táhne dolů. Chvíle čekání na světlo jsem si krátil pokusy s focením noční oblohy. Vašek mi povolil rozsvítit čelovku, když viděl, jak ve tmě bojuji s upnutím foťáku na stativ. Na západním obzoru ještě naplno zářily hvězdy, zatím co východ na nejspodnějším horizontu pomalu dostával oranžovou barvu, jež ostře kontrastovala s vršky tmavých smrků. Ten kouzelný pohled jsem se snažil vyfotografovat. Většina hvězd už šla spát. Vyjímku tvořila planeta Venuše, jinak řečeno Jitřenka. Bděla ještě v tmavých horních vrstvách oblohy. A v ten magický čas konečně v dálce zatroubil jelen. Kdesi u Bílé Opavy. Každoročně ho tam slýchávám, ale příliš těžký terén mi nejspíš nikdy nedovolí pohlédnout do světel rozvášněného jelena od vodopádů. Brzy přidal do ranního koncertu pár veršů paroháč někde nad Barborkou. Však na naší straně zatím mlčeli. Nevadí, alespoň ti dva nám udělali na chvíli ráno pěknější. V tom jsem na chodníku uslyšel kroky. "Ss, někdo jde, Vašku.", sykl jsem na kamaráda. Než se ten stačil rozkoukat, pocestný jej přivítal. Podle rockerského účesu Vaška poznal a já jsem pro něj byl překvapením. Podobně i mě překvapil svojí přítomností... Inu, potkali jsme se s kamarádem fotografem přírody z Bruntálu; s Martinem. On je tím, kdož mě učil v Jeseníkách chodit za zvěří. "No hoši, viděl jsem ze spodu čelovku, tak jsem se chtěl mrknout, kdo to tam je. Jinak bych šel jinam.", prozradil. "A ty Kaldo už fotíš?", kroutil hlavou nad mým počínáním. "Snažím se Martine, ale moc to nejde, v té tmě nejde ostřit." 

vychod_slunce

Ještě chvíli jsme všichni tři debatovali co dál a zanedlouho už jsme stoupali k Petrovým kamenům. Po cestě k nám přicházel člověk. Prozradilo ho světlo baterky. "Asi nějaký borůvkář.", myslel si Martin, protože těch míří dost do strání nad Velkým kotlem i přes hlídkující ochranáře. Nenachají si ujít čas, kdy dozrávají malé a chutné tmavě modré plody a medvědi v Jeseníkách trvale nežijí, aby sběrače řádně prohnali. Ovšem pozor, z borůvkáře se vyklubal jelenář s puškou. Ještě si na nás zasvítil a poté odbočil po loveckém chodníku. My stoupali stezkou k Petrovým kamenům. Mezitím první paprsky vycházejícího slunce poodhalily jemnou bílou jinovatku, jež alpínské louky ozdobila třpytivou krásou. Mírný vítr s podivem na hřebech ustal. Jímalo nás ticho, pusto a prázdno. Jen tři kamarádi, co nás k sobě pojí láska k přírodě a vlídné hory. Co víc si přát. I nějaký ten jelen se začal ozývat. Však zatím daleko. Ale troubení za svítání potěšilo, hned ráno zpříjemnilo. Vaška a Martina to táhlo na kamzíky, mě na jelena. Převaha zvítězila, tak jsme pátrali po těch rohatých čertech, slavících letos už tolik let v Jeseníkách, kolik bylo v příběhu o nejslavnějších filmových dalmatinech. Václav je má přečtené, ví kde je hledat. Cestou jsem si ještě stihl vyfotit východ slunce nad Temnou. Ta hora, od přírody krásně tvarovaná mě přitahuje jako magnet. Vzpomínám si, jak v září 2008 z jejího zalesněného vrcholu troubil jelen. Podle mocného hlasu nějaký hodně dobrý. I Martina ten hlas zaskočil. Škoda tehdy, že Pána Temné umlčela lovcova rána, jež stáhla k věčnému odpočinku do horské trávy jeho souseda od Velkého kotle. Vlastně ne jednu, hned tři rány to ráno vypálil nejspíš jeden lovec...

A o chvíli později na jiném místě Martinovo ostříží oko zahlédlo na téměř půl kilometrovou vzdálenost konečně to, po čem jsme pátrali - kamzíky. Zatím se klidně popásali, ale i tak několik kůsů z pěkné, víc jak dvacetičlenné partičky po očku hlídala. Ale jak na ně? Výborný stratég Vašek to dobře vymyslel. Vrátit se jakoby nic zpět, potom trochu bokem a nakonec využít smrčků k cílovému úderu. Světe div se, povedlo se. Přiblížili jsme se k nim na vzdálenost kolem 40 metrů. Ale já byl jak na trní. Celou tu dobu troubil někde pod námi jelen. Ten samý, jehož jsme dřív slyšeli dál. Jenže v prostředí těsně pod hranicí lesa byl zkrátka neviditlený. Za světla zcházel zchladit své tělo po vzrušujícím nočním románku do bahnitého kaliště. To již zjevně vyhledal a z něj v klidu troubil. Fotografoval jsem jedním okem kamzíky a druhým hledal ve svahu pod námi jelena. Co kdyby... A jako zázrakem jsem v té kupce sena zahlédl laň. Opožděna v návratu z noci spěchala za vyvoleným. Snímek laně na půl kilometru je nepublikovatelný. Možná tak akorát dobrý na hádanku... Zato kamzíci nám pěkně účinkovali. Zprvu sice nedůvěřovali třem postavám, choulícím se u smrčku, ale uklidnili se a hlídal už jen jeden. Ostatní pastvili na borůvkách. Ty jim šmakujou. Vydrželi jsme dlouho pozorovat je, ale touha dostat se blíž povolila a když i poslední z čertovských hlídačů zmizel za stromkem, nastalo vskutku plížením a plazením vpřed.

ze zakulisi fotolovu

To jsme neměli dělat. Několik kusů si nás všimlo a s celou tlupou jsme hnuli. Naštěstí nic vážného, neprchali jako o život, jen jsme asi překročili jejich bezpečnou hranici. Zmizeli nám ale za horizontem. Následovala další porada, vzájemná prohlídka nafocených snímků a odpočinek, siesta. Vašek do sebe ládoval klobásku a jelen pořád troubil někde pod námi. Za plného světla. Martin unešen tím co se děje, já jakbysmet. V Jeseníkách slýchati kterak jeleni za světla troubiti - božímu zázraku se rovnati. Seděli jsme v trávě, vánek nás mírně ovíval, slunce krásně hřálo a do toho ten trubač. Inu, já a myslím i moji kamarádi cítili v duši blaho. Lanařil jsem kluky na toho jelena, avšak ti o něm nechtěli ani slyšet. Zrazovala je náročnost terénu. Vaška trápily kyčle a tak si nemohl dovolit nějaké náročné přesuny kopcem dolů a pak zase nahoru... Martin pořád tvrdil, že to nemá cenu, že k jelenovi v kališti je nemožné se dostat... Co naplat, podřídil jsem se většině. Raději jsme ještě šli napravit nepodařené snímky kamzíků. Hledat dlouho nebylo třeba. Jen co jsme se podívali za horizont, byli tam, do třiceti metrů před námi. Smrky posloužily jako záštita, tentokrát jsme se dostali o píď blíž. A kamzíci nám předvedli krásné představení. Zahájilo ho malé kůzle, jež se kdo ví kde vzalo, znenadání z trávy přiskočilo ke své matce a hned zamířilo k jejím strukům a dožadovalo se napojení. Škoda jen nezbedného kamzičího mladíka, stoupnuvšího si před kojící mámu. Zacláněl. "Hochu, nemohl by sis stoupnout trochu bokem?", posílal neukázněného kamzíka pryč Vašek. Věru neuměl nejspíš lidskou řečí, když stál vesele dál. Vzácný moment tak zůstal skryt před našimi zraky. Tak to většinou chodí... 

kojici

Martin nám pak předvedl svůj um v nenápadném přiblížení za zvěří. Plížením sezením vpřed, zavelel by vojenský velitel. Pohyboval se vsedě pomocí nohou. K odrážení sloužila zadní část těla určená k sezení a jedna ruka, v druhé třímal vždy připravený foťák. Já vše pozoroval se zatajeným dechem v povzdálí za smrčkem. Čekal jsem, že kamzíci vezmou roha, ale vydrželi a fotograf se k nim dokázal dostat blízko. V Martinových stopách zkoušel jít i Vašek, ale pohybu si kamzíci všimli, srotili se jakoby na společnou poradu a po chvíli odběhli.

kamzici_a_Vaclav

Ukryly je smrčky. A někde v lese pod námi stále čas od času potruboval jelen. Vzbuzoval ve Vaškovi vzrušení. Pod tíhou blízkého jeleního troubení nakonec podlehl a mohli jsme se vydat za původcem hlasu, jež podzim co podzim rozeznívá Jeseníky. "To někdo pouští troubení z magneťáku.", nevěřícně kroutil hlavou Václav, zvyklý slýchat korunované krále hor především za nocí a probouzejících se rán, nikoliv v deset hodin dopoledne. Slezli jsme příkrou stráň na chodník, jelen ale troubil ještě níž. "Tak tam už nejdu, to je průšvih kluci, mě už ty kyčle bolí až hrůza.", naříkal Václav a já už myslel, že bude muset zasahovat horská služba. Naštěstí se dal během krátké pauzy trochu dohromady. Mě to stále táhlo k jelenovi, ale podlehl jsem střízlivým hlasům kluků. "Stejně se k němu nedostaneš, točí se vítr a naděláš hluku v lese, vidíš, že se tady v tom bordelu nedá chodit.", znělo na moji adresu. Měli pravdu. "Ale Martine, přece tady kousek dál teče potok. Ten by právě utišil moje kroky. Podél něho bych se dostal dolů k jelenovi, který je v kališti někde u potoka.", představoval jsem si v hlavě mapu terénu a přemlouval kluky. "Tak běž, držíme palce.", pohřbili definitivně svoji účast na šoulačce kamarádi. "Ne, sám nejdu.", předčasně jsem ukončil fotolov. S trochou smutku v duši jsem si ještě naposledy poslechl mocné jelenovo zatroubení, rozloučil se s ním a pak už jsme se pod vedením Martina všichni tři jako husy za sebou kolébali chodníkem, abychom po hodině chůze dostáli asfaltky, vedoucí na Ovčárnu. Málem bych zapoměl na skupinku kamzíků, jež jsme z chodníku spatřili. Však daleko a proti obloze na horizontu jistící kamzíci se zasloužili o pouhé dokumentační snímky. Škrábat se do kopce za nimi už nikdo z nás nechtěl...

na horizontu.

Vydařené setkání pomalu končilo. Ještě jsme stačili při nějakém tom osvěžení podebatovat o současné situaci s jeleny a kamzíky na lavičce před chatou Sabinkou. Já při tom povídání kluků usnul. O půl dvanácté blikla na semaforu zelená, jež zároveň ukončila báječné dopoledne na horách. Martin nastaroval svého Francouze, ještě jsem věnoval letmý pohled dominantě severomoravských hor - pradědské věži, jejíž vrcholek je se svými 1653 metry nejvyšším místě v České republice a Martin už vedl plnně naložené a obsazené malé Clio serpentinami k Hvězdě, kde jsme se všichni přátelsky rozešli. 

Kamarádi Martine a Vašku, děkuji, bylo mi s vámi perfektně a těším se na další naše společné fotoakce!

Martin

Venca_Martin

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Jelení říje 2014 martin kozel 05. 10. 2014 - 21:46