O dalším blízkém setkání, tentokrát s liškou.

21. září 2014 | 00.06 |

portrét

O dalším blízkém setkání, tentokrát s liškou.

Jeden z nejkrásnějších zážitků z fotografování divoké přírody jsem prožil začátkem září 2014. S kamarádem Honzou Ovesným jsme si naplánovali ranní pochůzku hlubokými lesy Beskyd. Blížící se jelení říje mě vylákala z rovin Jižní Moravy do moravskoslezských kopců. Jan to měl s odpočinkem lehčí, pěkně si pospal, zatím co já vyrazil z Brna za ním do Vsetína ve tři hodiny ráno, místo plánovaného startu o hodinu dřív. Na vině byl tvrdý spánek, imunní vůči signálu budíku, možná i únava z předchozího akčního dne. Jako zázrakem jsem do města na řece Bečvě stihl přijet za dvě hodiny, ještě za tmy, i když byl Honza mým pozdním příjezdem viditelně znechucen. Trochu nám to údajně změnilo plány. Noční jízdy autem nejsou z bezpečných. Myslím při nich na zvěř, jež je hodně v temné části dne hodně aktivní. Nejezdím rychle a zběsile jen proto, že mám silnici volnou, jedu opatrně a čekám v každém momentu na silnici konfrontaci se srnci, divočáky, liškami a jinými živými tvory... Už se mi má noční klidná jízda nesčetněkrát vyplatila. Jednak jsem nezpůsobil zranění žádnému živému tvoru, tedy krom hrabošů polních, kteří se na dálnici sebevražedně vrhají pod koly aut. Odměnou za nesraženou zvěř je mi pohled na ní ve světlech reflektorů. Tak jako v Hostýnských vrších si to před pátou hodinou ráno mašírovala po kraji komunikace daněla. V přilehlém porostu stála druhá. Zastavil jsem auto a dančí dáma na silnici několik okamžiků pózovala. Vydržela tak dlouho, že jsem se rozhodl vytáhnout mobil a přímo z vozu, přes čelní sklo, jsem pořídil dokumentační snímek. Následně úsek zprovoznila odkráčením za kámoškou. Nechal jsem je, nechť jsou samy sebou a jel dál... Ve Vsetíně nastoupil Honza a rázem jsme si to uháněli k Beskydám. Vrásky mi dělalo počasí. Původně jasnou oblohu s tisíci hvězdami za Vsetínem vystřídala nízká oblačnost. Myslel jsem, že ve vyšších polohách to bude se sluncem lepší, ale když jsme ještě za ranního šera parkovali pod horou, nebe zakrývaly mraky a žádná zima, spíš teplo. Dvanáct stupňů celsiových. To jelenům v říji vadí. Paroháči, jež se vydávají v seč, aby uhájili nebo vybojovali harém laní a mohli předat geny další generaci, mají nejraději, když jim běhy zebou přízemním mrazíkem. Nejhorším nepřítelem halasných oslav je pak déšť, to v tu ránu všechno veselí utne a říje probíhá v tichosti. 

I přes nepřízeň počasí jsme vyrazili do tmavého hvozdu. Na blátivých cestách jsem si všímal stop. Dokládaly přítomnost jelenů. To nám dodalo víry, že se s nějakým králem dostaneme do křízku. Cesta nás vyvedla z lesa, pokračovala podél pastvin. Na nich postávaly krávy z nedaleké hospodářské usedlosti. Zadíval jsem se do pláně, neboť mne zaujala celkem nenápadná oranžová skvrna, ztrácející se místy ve vysoké trávě. Že by liška? Skutečně, pěkná šelma s bílým kvítkem (tj konec ocasu) pátrala po hraboších.

Několikrát vůči nim podnikla útok, po liščím způsobu, výskokem a padnutím na kořist. Liška nás přinutila vytáhnout foťáky, čekali jsme přičupeni na cestě u elektického ohradníku, zda šelma nepříjde blíže. Honza zkusil vábit vřeštidlem, ale bez úspěchu. Ferina měla zálusk na hraboše. Ale ani myškování nezabralo. Navíc se liška stále více vzdalovala, až zmizela pod pastvinou v přilehlé louce. Nějaké dokumentační snímky z dálky jsem si cvakl, takže nálada byla hned lepší, přispěl k ní pocit, že s prázdnou neodjedu. "Mohla být blíž, že Honzo?" "To jo, no.", přitakal kamarád fotograf. Zrovna když se liška vzdalovala, prodralo se mezi mraky slunce a svým ranním světlem vykouzlilo pěkné barvy. Na okamžik, než slunci hřejivý záměr zatrhly mraky.

pocestná

Liška si šla svou cestou a my také. Pohodlnou asfaltkou kolem usedlosti s volně pasoucími se perličkami a husami, cestou lukami s pěknými výhledy na okolní kopce a údolí zalité bílou mlhou a konečně mezi vysoké buky. Pěšina stoupala k vrcholu hory, na úbočí rostl řídký bukový les vysokého stáří. Představit si tady táhnoucího jelena nebylo až tak zas složité. I stopy dokládaly aktivitu v té části hvozdu. Však to ráno jsme štěstí na krále lesa neměli. Po delším stoupání přišla úleva a vrchol. Následovala chvíle oddechu a pak už mě Honza vedl hřebenovou cestou. Všude v blátě jsme nacházeli čerstvé stopy po vysoké. I jezevec otiskl svojí tlapu s drápy. Poskytl tak neklamný důkaz jeho přítomnosti. Největší kunovitá šelma je doma všude. A lidem se vyhýbá, chodí jen pod rouškou tmy. Po spatření zvířete s lupičskou černou páskou přes oči a "vězeňským" šedým mundurem dávno toužím, ale musel bych k tomu mít plný ranec štěstěny. Okolní lesy mne okouzlily svojí krásou. Obzvlášť jedna řídká bučina s přilehlou rubání. Při ní bych klidně vydržel sedět celý den a kochat se nabídnutými výhledy. Snad někdy příště. Šoulali jsme dál po hřebeni, v naději že potkáme nějakou zvěř. Na pasece, kam jsme trochu odbočili z hlavní cesty operovala žluna šedá. Přilétla na jeden ze soliterních buků a začala ho proklepávat. Žádná modelka to tedy nebyla. Honza pozvedl foťák k očím, chystal se jí zdokumentovat. Žlunu příliš prudký pohyb zneklidnil. Odletěla na sousední strom, tentokrát až skoro k vrcholku a ještě v protisvětle. Z focení tak sešlo. Co naplat, vrátili jsme se z travnaté paseky na zchůdnější cestu a zkoušeli štěstí zas a znova. Chodili jsme ale dlouho bez úspěchu, pomalu jsem házel flintu do žita, přišel na mne smutek. Přitom všude stopy. To mne deprimovalo. Zvěř si hrála na schovávanou. Není divu, slunce, jež se mezitím vymanilo ze zajetí mraků už svítilo poměrně vysoko. Pochopili jsme, že to dnes nevýjde a pomalu se vydali na zpáteční cestu. Ale ještě jsme na mé naléhání odbočili na pěkně vyhlížející paseku. Cítil jsem v kostech jelena. V trávě u pěšiny cosi šmejdilo. Myška? Ne, pátravý pohled odhalil jednoho z nejmenších z pěvců - střízlíka obecného. Ač tělem malý, zpívá pěkně nahlas. Moc se nebál, stále se zdržoval v mém okolí. Tak jsem si přičupl a zkusil ho fotit. Ještě jsem poprosil Honzu, aby pustil z telefonu nahrávku střízlíčího hlasu. To mělo střízlíka přivábit. Malý ptáček využíval padlých větví, usedl vždy na okamžik na nejvyšší bydlo a prozpěvoval si. Pořídil jsem střízlíkovi několik snímků, když mi Honza hlásil šeptem; "Radime, otoč se." Učinil jsem tak a ten pohled mi uvízne v paměti napořád.

Ani né pět metrů od nás na pěšině stála liška. Zírala na nás tak, jako mi na ni. Foťák na stativu jsem měl opačným směrem. Hlavou mi blesklo, že to je konec. Zase budu závidět Honzovi snímky, ten totiž už dávno mířil na lišku svým Canonem. Jeho závěrka pracovala na plný úvazek. Takovou příležitost přeci nemohl promeškat. A já taktéž ne. Zkusil jsem přesunout svoji sestavu vstříc šelmě. Světe div se, povedlo se. Ale zrovna ve chvíli, kdy liška pomalu odebrala do trávy. Stébla jí celou zakryla, jen slechy s černými konci prozrazovaly liščí přítomnost. Zkoušel jsem jí fotit skrze trávu, ale autofokus neposlouchal. Naštěstí si to liška namířila znovu na pěšinu přímo před nás. Zvědavě nakukovala do objektivů. To už jsem jí sledoval s okem přilepeným u hledáčku. Jenže se mi nevešla do záběru! Měl jsem ještě od ranního focení vzdálené lišky na louce nasazen telekonvertor, jež znásobí ohniskovou vzdálenost u teleobjektivu 1,7x. Z teleobjektivu s ohniskem 300 mm tak udělá 500 mm a ještě se musí připočíst takzvaný crop faktor 1,5x u digitální zrcadlovky, jež nemá tak velký snímač jako políčko kinofilmu. Ve výsledku pak sestava přináší 765 mm. To už je dost. I tak jsem se snažil najít nějaký ten pohled. Závěrka cvakala jako divá. A lištička stále držela. Cizí zvuky jí nikterak neznepokojovaly, chovala se přirozeně. Pátrala s čenichem u země, trochu přitom odstoupila.

liška celá :-)

No sláva, snad prvně v životě jsem byl rád, že jde zvěř odemne dál. Konečně jsem jí měl v hledáčku celou. A za moment zase přiběhla až před nás. Neuvěřitelné, říkal jsem si při pohledu do jejích uhrančivých světel. Stačilo se jen trochu natáhnout a pohladit si její krásně rezavou srst...  Honza už couval, v obavě, zda snad nebojácná liška nemá vzteklinu. Ale vypadala zdravě. Předváděla v dnešní době divné chování, ovšem nebýt člověka v roli obávaného predátora na vrcholu potravního řetězce, zvěř by se chovala pokaždé stejně přirozeně. Mladá liška zjevně náš druh ještě nepoznala. Měl jsem nafoceno a krásnou šelmu sledoval pouhým okem. Zrovna když mne napadlo vytáhnout mobil, pomalu odešla ze scény. Ještě jsme k ní zamířili, ale ztratila se mezi stromy v lese. Seděli jsme v místech, kde nám liška zmizela a debatovali o prožitém zážitku. Honza prohlížel fotky a zklamaně kroutil hlavou. "Ale jdi, určitě tam máš alespoň jednu dobrou.", konejšil jsem kamaráda. Jak tak Honza upíral svůj zrak na displej svého Canonu, spatřil jsem lišku, přicházející od spodu a jdoucí k nám. Nejspíš si to chtěla zase namířit na paseku. "Honzo, tam jde, zase ta liška.", upozornil jsem šeptem kamaráda. Zároveň jsem udělal příliš prudký pohyb objektivem ve snaze dostat jí do záběru. Šelma si toho všimla a v tom okamžení odběhla tryskem do nedaleké mladiny. Nenávratně pryč. "Promiň Honzo.", omlouval jsem se za zrazení. Vzal to s klidem. "Ale aspoň vidíš, že nebyla vzteklá.", poznamenal jsem. Trochu mi jí přišlo líto, ale dobře, že poznala člověka - fotolovce. Příště by mohla potkat člověka - lovce.

Krásný zážitek a o to větší je má radost, že jsem jej mohl sdílet s kamarádem.

Děkuji Honzo, že jsi mě tam vytáhl !  

portrét II                       

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny