O datlíkovi zpod Ztracených kamenů...
Datlík tříprstý, Picoides tridactilus, šplhavec, jež má jen tři prsty namísto čtyřech, jako u ostatních datlů. Je to druh který žil už v poslední době ledové na celém území Evropy, když ledovce a zimní klima s lesy ustoupilo, ustoupil i datlík a nyní je už jen v Alpách či Karpatech a též i u nás. Žije na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, zkrátka ve všech příhraničních horách a místy i ve vrchovinách jako třeba Hostýnské vrchy. Vyhovuje mu studené klima. Je stálý i přes zimu, jen když je nejtužší mráz, slétá do nižších poloh. Živí se larvami lýkožrouta, čímž je lesu prospěšný. Hnízdí v dutinách odumřelých jehličnanů. Je velký asi jako strakapoud velký a jako jediný ze šplhavců - samečků nemá červeně zbarvené temeno hlavy. Místo červené mu příroda ušila žlutou čepičku. Samička je jen černobílá. Podle kresby peří na zádech se dá rozlišit poddruh středoevropský a severský. Severský má bělejší záda, zatímco středoevropský má jemné černé proužkování.
Datlíka tříprstého jsem si oblíbil, fascinuje mne už jen tím, že je to takzvaný Glaciální relikt, tedy jak už jsem výše psal - pozůstatek z poslední doby ledové. Kolik jiných druhů už třeba vyhynulo?? V Jeseníkách se s ním setkáním celkem často a jsem tomu rád. Focení je náročné, protože v lese se mnohdy střídá světlo se stínem a to podmínky jen zhoršuje. Proto jsem rád za tento snímek, jež vznikl v čase, kdy na okamžik slunce zahalil mrak. Snímku si cením i přes zavazející smrkovou větvičku, která se stále kymácela ve větru. Kdo zná fotolovy, dá mi za pravdu, že je zapotřebí zůstat nehnutě, vyčkat. Někdy vhodný okamžik příjde, jindy se člověk musí spokojit i s ne uplně dokonalými podmínkami. Vážím si jej, že mi dal příležitost setkat se s ním, s oním původcem bubnování v starém horském lese. Fotolovu zdar!
Exif: Nikon D7000, Nikkor 300/4 af-s, Nikkor 1,7 TC E II. Čas: 1/160s, clona: f/9, ISO: 640, stativ. Plné políčko, mírně zesvětlené pomocí úrovní v programu Zoner 14.