Fotolovec | O blízkých setkáních s černými rytíři.

O blízkých setkáních s černými rytíři.

Říká se jim černí rytíři. Po právu. O které chrabré bojovníky s brněním tu jde? Přece o divočáky, nebo chcete-li odborněji - o černou zvěř. Pro mnohé je symbolem nespoutané síly a křehkosti přírody zároveň, to když přichází na svět, nejčastěji na jaře, drobná proužkovaná selátka. Divočáci se v našich lesích přemnožili. Nesporně. Mají výborné podmínky v polích, kde pro ně zemědělci pěstují kukuřici a řepku. Prakticky člověk nedokáže zabránit štětináčům, aby tyto dvě vydatné kultury nenavštěvovali. Ale přesto, že jsou mnohde přemnožení, žijí skrytě a povětšinou nočním způsobem života. Vidět je ve volné přírodě tak má všanc většinou jen myslivec na posedu, nebo noční řidič, jemuž přeběhne pod koly automobilu, za což nemálo z lesních rytířů zaplatí daň nejvyšší. Náhodně během dne pak ti šťastnější z houbařů. Nebo fotografové přírody. Do nedávna jsem nepatřil mezi ty, jež si z pochůzky odnášeli na filmu či kartě snímky a v hlavě zážitky ze setkání. Za svoji fotografickou kariéru, pokud se to tak dá nazvat, jsem navazoval kontakt s divočáky většinou na dálku. Tak například jednou v létě jsem potkal na osmdesát metrů bachyni s markazíny, jak si vede přes cestu z ječmene do pšenice tři až čtyři markazíny. Později jsem jí sice skoro překřížil cestu, ale nakonec tiše zmizela kdesi v obilí. Nebo pozorování hřbetů dvou dospělých kusů, pasoucích se v řepce. Ty jsem objevil jen díky nadhledu, jinak divočáky dokáže olejka dokonale skrýt. Z někdejších blízkých setkáních bych vyzdvihl jedno noční v kukuřici. Setkání tedy jen akustické, přesto se mi adrenalin v té době pumpoval pěkně do těla. Vždyť jejich vzrušené chrochrání, kvičení a funění vzbuzuje respekt. Když se k tomu přidá lámání stébel a fakt, že jsem stál v místech, kudy podle stop nejčastěji vcházeli do lesa, to si člověk někdy přeje, aby se změnil vítr v jeho neprospěch. Černí rytíři jsou tajemní, rádi se schovávají. Jednou v zasněženém prosincovém ránu mě takto překvapila bachyně pod skálou, při ní se krčilo několik proužkovaných. Snímek ale moc nevyšel. Světlo by bylo, ale mámu - matronu - mohutného těla s hustými zimními štětinami, žel skryl keř. To jsou tak zhruba všechny mé zážitky s divočáky. Tedy s těmi živými. Nemálo už jsem jich našel po skonu. Buď nedohledané po lovcích, nebo usmrcené vlakem, či autem. Dlouho se mi další štětinaté rendez-vous nedařilo, štěstí nepřálo. I když jsou jich plné lesy, jsou jako duchové. Všude a nikde. Stop spousta, taky trusu, ale na původce ne a ne narazit. Až jednoho červencového rána letošního roku (t.j. 2014), v podstatě už při konci pochůzky. Předcházela tomu pěkná ranní šoulačka v podhůří Jeseníků. To jitro mi něco v mysli vnuklo, že se s černou setkám. V lese jsem byl od časného rána a na zvěř jsem narazil pouze dvakrát, v obou případech na srnčí kusy. V jednom případě šlo o srnu a srnce v říji. Kráčel jsem po staré vydrolené lesní asfaltce, takže chůze nepatřila mezi nejtišší. Okolní hvozd skýtal dobré podmínky pro výskyt nejmenších našich sudokopytníků, pěkná paseka, rýsující se na obzoru po pravé straně cesty mohla hostit lesní obyvatele. Zaměřil jsem se pohledem na ni. A v tom po cestě od paseky něco ke mě velkou rychlostí přibližuje. Záhy jsem zjistil, že to je srna a za ní nejspíš srnec, jež jí proháněl. Srna běžela jako o závod, supěla. Zareagovat jsem nestihl. Kousek přede mnou to dvojice strhla do mladé smrčiny, kde už bylo slyšet jen lámání. I tak pěkný zážitek. S jistotou jsem za běh nemohl, o zrazení nešlo, nýbrž jen o náhodné setkání člověka s mileneckým párem...                  

A zatím, co si dva zamilovaní užívali své lásky, já už je dál nerušil a ze staré asfaltky jsem odbočil pěšinou nahoru, ven z lesa na louky. Tam jsem předpokládal nějaké divočáky, nebo srnčí. Však žádný sudokopytník nebyl v dohledu. Ani na kazatelně neseděl po ránu lovec. Trochu jsem se prošel dál mezi zarostlými kamenitými mezemi, rozdělující jednotlivé louky, s úmyslem porozhlédnout se, zda třeba tam to nebude žít. Potěšila by lovící liška, zvyknou na loukách lovívat myši. Výška trávy byla ideální. I pro pastvu srnčího. Místo savců mě potěšil jeden zástupce z ptačí říše. Z louky se ozýval typický hlas chřástala polního. Monotónní "Crex, crex, crex, crex, crex...." Podle toho taky dostal latinský název: Crex crex. Postupně jsem napočítal minimálně 3 ex. Každý obýval jednu louku. I když tráva neskýtala moc krytu, chřástal se dokáže pěkně schovat. Je v tomto mistr. Marně jsem si mohl vykoukat oči, nenašel jsem ho. Slunce už dávno vystoupilo nad kraj a začalo ohřívat vzduch. Tak teď už nic nevyleze, řekl jsem si a pomalu to vzal lukami k silnici a k autu, pokukujíce každou chvíli na krásně viditelnou nejvyšší horu Jeseníků - Praděd. Fotolov zdánlivě zkončil a já se smířil s tím, že to ráno půjdu domů bez snímku. Však když jsem dostál silnice, něco mě táhlo ještě naposledy zkusit štěstí na srnce do lesa. Věděl jsem o příhodných místech, pěkných pasekách, na nichž mohlo ještě se štěstím něco být. I vstoupil jsem tedy do zeleného chrámu a dal se pěšinou na kopec. U zalesněného vrcholu stojí kazatelna. Na dohled mají myslivci menší "hromadu", zakrmují tam zvěř. Prioritně nejspíš určenou na odlov divočáků. V lese vládlo ticho. Povíval mírný větřík. Cestou kolem zarostlé paseky jsem si všiml ledabile vyšlapané cesty do malin. Ještě kdyby tu na mě vyšel nějaký kanec, s obavou jsem místo rychle přešel. Blížil jsem se ke kazatalně, jež byla otevřená. Dveře dokořán. Teleobjektivem jsem zjistil, zda na ní někdo nesedí. Nerad vyrušuji čekajícího lovce. Naštěstí byla prázdná. Už už jsem viděl zpoza horizontu, co se děje před kazatelnou, v kopřivách zarostlém plácku, kde nejspíš myslivci přikrmují. Nevěřil jsem vlastním očím, mezi žahavými bylinami, vhodnými podle starých babiček na revma, se to zavlnilo a objevily hřbety zvěře. Vysoká, napadlo mě v prvním okamžiku. Sem tam se do nižších poloh z hor sice zatoulá, ale ne v létě. Podíval jsem se podruhé a už jsem měl jasno. Divočáci! No teda. Couvl jsem za horizont a nachystal si stativ a foťák. A zkusil jsem se po kolenou připlížít, abych měl výhled od kazatelny k místu, kde si spokojeně hledali potravu černí rytíři. Byli tam. Neuvěřitelné. Ovšem po chvílce, ještě než jsem stačil zaostřit, z kopřiv zmizeli a zdálo se, že už navždy z dohledu. Klečel jsem na kraji cesty při patě smrku, nadosah žebříku kazatelny a čekal co bude dál. K mému překvapení se začala vlnit vysoká tráva v těsné blízkosti mysliveckého zařízení. A už se z ní vylouplo šedočerné tělo mohutného divočáka. Za ním další a další. Pochrochtávali si a sem tam i zlostně zafučeli, když pátrali po nějakých chutných soustech zabořeni ryjem v zemi. Vzbuzovali respekt. Tři až čtyři dospělé kusy a opodál několik odrostlých selátek. Nebyli ode mne víc jak na deset, až patnáct metrů. Přiznám se, že už jsem pokukoval po nějakém stromě, na nějž bych se v záchraně života pokusil vyšplhat, ač to neumím. Zřejmně o mě nevěděli, ale jednou si jistí nebyli, že je bezpečno. Zafoukal nejspíš vítr ode mne k nim a na okamžik celá tlupa odběhla pryč. Oddechl jsem si a už chtěl jít, když se za moment zase začali popásat před mými zraky. Cvakání závěrky moc nevnímali. Ale zachytit ten správný moment, kde by nezavazel strom, šlo jen těžko. Když už nějaký štětináč vyšel zpoza stromu, kryla jej zase vysoká tráva. Přesto jsem několik záběrů pořídil a užíval si ten pohled v hledáčku fotoaparátu. V těle mi koloval adrenalin. Aby ne. Tak blízko divočákům jsem nikdy nestál. A honilo se mi hlavou, jaké, určitě mnohem napjatější chvíle, asi musí prožívat někteří mí kamarádi, jež mají tak blízko k medvědovi. Došlo mi, jaký jsem blázen, když někde v hloubi duše toužím po tak blízkých setkáních s největší evropskou šelmou. Nebudu lhát, byl jsem ze svých štětinatých sousedů trochu nervózní. Stát tváří v tvář medvědu, asi bych strachem zkameněl a nezmohl se na nic. Situace na přírodní scéně vrcholila. Divočáci se stále blížili ke mně. V okamžiku, kdy jeden kus zvedl hlavu a ukázal mi ryj, cvakla závěrka Nikonu naposledy. Nenápadně jsem couvl a po tajnu se bez placení z šou vytratil. Co kdyby... Sedl jsem si o kus dál u cesty a promítal si zážitky. Při tom jsem stále slyšel chrochtání a fučení. 

Událo se 26.7. 2014 v 7:20 am.

Ale mé blízké setkání s divočáky v létě roku 2014 nebylo jediným. Další proběhlo jednoho časného rána v polovici srpna.

V předvečer onoho adrenalinového rána jsem si řekl, že nastávající noc přespím v lese. Počasí tomu přálo, měl jsem v hlavě plán na fotolov parůžkáře v pomalu končící srnčí říji. Zněl směle: přenocovat pod širákem při nevelké mýtině v mladém smrkovém lese. Dle záznamů z fotopasti, jež jsem na stejném místě pořídil začátkem září roku 2013, mýtinu měla zvěř v oblibě. Popásal se na ní zraněný srneček a prošel kolem dospělý srnec. Mimo jiné, libovali si tam i divočáci. Jeden mi dokonce tehdy fotopast očichal a trochu s ní pohl... A tak jsem věřil, že když budu ráno hned na místě a na mýtině zavábím, příjde mi s trochou štěstěny nějaký nevybouřený, láskychtivý srnec. Pln nebojácnosti jsem si to autem uháněl za Brno, na blanensko, tam kde začíná Drahanská vrchovina. Při příjezdu k lesu mě prvně zatrnulo. Tam kde jsem chtěl parkovat, stanoval s autem nějaký pár. Zajel jsem kousek bokem a chvíli váhal, zda tam auto nechat, nakonec jsem z těch dvou zloděje nevyčetl. Risk je zisk. Nouzový plán, kam jet jinam v mé mysli pozbýval. Navíc už západ rudnul, čas se krátil. A dál do lesa už vjezd zakazovala značka. Při chystání - přezouvání a pobalení věcí se mi zdálo, jako když mě někdo pozoruje. Jistě po mně stanovníci pokukovali, nejspíš si mysleli, že jsem nějaký myslivec. Do lesa chodím oděn v totožném, co příslušníci cechu Hubertova. Tedy ta většina, jež ctí tradice a nechodí po lesích v maskáčích. Tak jsem se soumrakem vyrazil na půlhodinovou cestu lesem k mýtině. Vybaven fotobatohem na zádech, stativem v obalu přes rameno - vzdáleně připomínající nějakou kratší zbraň, a taškou se spacákem a karimatkou v ruce. Hvozd už pomalu usínal, zpěváci v korunách utichli. Jen nějaký poplašený opeřenec vzlétl z blízké paseky někam vysoko do větvoví. Podle hlasového projevu jsem jej bohužel nedeterminoval. Známý mému sluchu byl holubí let s tleskáním křídel, to když hřivnáčí pár nedůvěřoval osobě, kráčející po lesní asfaltce. Potkal jsem i srnce, ale z vysoké trávy v řídké dospělé smrčině mě měl přečteného dříve, než já jeho. Odběhl a zůstal stát, ale foťák jsem měl v bahotu, ovšem stejně by snímek za nic nestál, v lese vládlo pokročilé šero, že už jsem srnce po odvráceném pohledu jinam, ztěží mezi stromy znovu hledal...

Srnec sám po chvíli ukončil naše setkání, rozloučil se skokem přes cestu, načež jej spolkla tmavá smrková mladina. A já tak mohl pokračovat dál. Bylo na čase. Stmívalo se. Mraky na obloze ještě urychlovaly proces nastupující noci. Však obava o déšť nebyla na místě, před každou akcí studuji počasí a to hovořilo o projasnění. Konečně jsem dostál mladého smrkového lesa. Zbývalo již jen odbočit z asfaltky a nechat se pohltit temnem. V tu chvíli jsem se cítil trochu sklíčeně, doufaje, že jsem cestu na malou čtvercovou mýtinu nezapoměl a že zrovna nepotkám černé rytíře, od nichž byla hrábanka hojně rozrytá. Divočáci si oblíbili tamní hustý les, místy ještě neprostupný, skýtá pro ně dostatek klidu. Nakonec jsem mýtinu našel bez problému, potvrdilo se, že mám paměť ještě dobrou. Po obhlídce, odkud ráno budu vábit srnce jsem se jal chystat spaní. Rozbil jsem karimatku a spacák, nachystal si vábničku a foťák do pohotovostního stavu a v poklidu ulehl pod větvovím smrků na kraji mýtiny. Dokud ještě světlo dovolovalo, čekal jsem napjatě, zda nějaká zvěř nevytáhne z příšeří lesa. Nic se však nekonalo. Jen nějaký pták sletěl k spodním větvím protějších stromů, ale než jsem opeřence stačil určit, skryla jej zeleň. Z dálky ke mně doléhaly lidské hlasy, podivoval jsem se nad tím, kdo ve všední den večer může hlučet v lese? Naštěstí vše brzy utichlo a les pohltila tma. Ulehl jsem a snažil se o spánek. Ten však nepřicházel. Pozorujíce oblohu, potěšily mne třpytivé body na nebeské klenbě. Prosvítající hvězdy pokukovaly skrze cáry oblaků. Projasňovalo se. Kolem půlnoci začal houkat puštík a na východě světlal měsíc. Co se dělo potom, to už nevím. Klesla mi oční víčka a já usnul. O probuzení po druhé hodině v noci se postaral lesní mravenec. Cítil jsem, jak mi pobíhá po těle, nejspíš naštvaný, že mu ležím v cestě. Měsíc krásně osvětloval mýtinu uprostřed lesa a nočnímu hvozdu ohlašoval puštík, že to tu má pod kontrolou on. Pak mi náhle přejel mráz po zádech. Nedaleko mýtiny dal svojí přítomnost najevo divočák. Pochrochtával a funěl, občas pod ním praskla větvička, jak se sunul vpřed, přerývajíce lesní hrábanku. V tom tichu to byly docela intenzivní zvuky. Ihned se mi vybavily noční snímky černých rytířů z fotopasti a přišla na mne obava, že ten štětináč výjde na mýtinu. Dostavil se strach a hlavou mi probíhaly různé scénáře, včetně útoku rozezleného kňoura. Přemýšlel jsem, zda zůstat na místě, či zbalit svých pět švestek a rychle utéct. Po delší úvaze jsem zvolil první možnost. Čelovka zůstala v autě a pustit se lesem po tmě by hraničilo s bláznovstvím. Nezbývalo než doufat, že divočák tak blízko nepříjde. Pokorně jsem tedy zůstával na místě a poslouchal tajemné zvuky. Zdálo se, že mýtinu obloukem obchází, pak zase, že dostal chuť vyjít z lesa. Ve tmě nebylo vidět, však podle funění v jednu chvíli nebyl daleko! Potloukal se kolem dlouho, od 2:20, kdy jsem jej prvně zaslechl, do 3:40. Celou tu dobu jsem samosebou nezamhouřil oka a slyšel tlukot svého srdce. Zkrátka žádná sranda. Oddychl jsem si, když konečně osamocený kus černé zvěře zabloudil jinam, než do nejbližšího okolí mýtiny. Duši pohladil pohled na "padající hvězdu". Nějaký kamínek v podobě nádherně zářivé oranžové čáry mířil k zemi, původem odněkud z hlubin vesmíru, zachytila ho ale atmosféra, v níž kosmická cesta bolidu zkončila. 

Po odchodu divočáka jsem toho věru mnoho nenaspal, budík zvonil v pět hodin. Rozhodl jsem se ho ignorovat a vegetovat ve spacáku pod smrkem až do šesté ranní. Svítalo dlouho, nesměle. Přírodní jeviště zůstávalo prázdné. Před šestou jsem na sebe navlékl maskovací oblek Hejkal, učinil několik kroků vedle a zasedl při krajním smrku. Moment soustředění a přišla chvíle vábení. Svojí osvědčenou třešňovkou jsem vyloudil několikrát toužebné volání srny, v naději, že hlas zachytí nějaký srnčí nápadník. Dlouho se nepohla ani tráva. Tak jsem vábení opakoval. Zase nic. Už už bych odcházel, když v tom nabraly okolnosti rychlý spád. Několik poplašených hlasů pěvců, prasknutí větvičky a na mýtině se z ničeho nic objevil divočák. V prvních vteřinách o mě nevěděl, mírným klusem směřoval podél stěny lesa ke spacáku. Tím směrem totiž vedl ochoz zvěře. Na okamžik mohutný štětináč zastavil, nastavil se mým směrem, vystoupil na mírný hrbek a v tu ránu se mi díval přímo do očí. To jsem tedy nečekal! Vzdálenost mezi námi nebyla větší než deset metrů. Fotit, nebo utéct? To první. Našel jsem ho v hledáčku, tedy spíš na slepo a v rychlosti zvolil takovou kompozici, aby byl na snímku trochu vidět a stiskl a držel pevně spoušť. Závěrka sériově třikrát cvakla, v skoro samý moment mi divočák ukázal bok a odklusal směrem, jakým na mýtinu vytáhl. A bylo po všem. Kdybych ve foťáku neměl uloženy tři snímky, z nichž ten první jako zázrakem jakžtakž vyšel, asi bych tomu neuvěřil. Událo se 15.8. 2014 v 6:03 am.

Jen co se trochu zmírnil třes těla, způsobený loveckým vzrušením z právě prožitého setkání, přemýšlel jsem a dával si vše do souvislostí. Mám na snímku tvora, jež mi nedopřál klidného spaní. Nejspíš přišel na hlas srny, často se stává že si lovci přivábí na jemné pískání srnčete nikoli srnu, ale divočáka. Ten totiž nepohrdne čerstvým mladým masem, s klidem srnčího potomka přemůže a poslouží kňourovi jako chutná přesnidávka. Pakliže na vábení nepřišel a procházel náhodně, mohl dojít až ke spacáku a kdybych v něm ještě ležel, tak..... Naštěstí jsem už chvíli čekal připraven s foťákem a díky tomu mám další vzpomínku a důkaz o tomto setkání s černým rytířem našich lesů.

Svatý Huberte, děkuji!