O Štístkovi a siluetě jelena zpod Ztracených kam.

6. prosinec 2014 | 21.11 |

Štístko

O Štístkovi a siluetě jelena zpod Ztracených kamenů...

S fotoaparátem na krku brouzdám po malebné české krajině již nějaký ten rok. V září 2014 tomu bylo již bezmála 10 let. Celý čas se snažím svým pohledem přiblížit všechen život v našich luzích, lesích a hájích, ba i u potoků a řek, zkrátka všude, kde to žije.

V každém odvětví si lidé kladou různé cíle. Moje meta v prvopočátcích fotografování zvěře v přírodě pramenila v pořízení pěkného snímku srnce. Po ničem větším jsem netoužil. Srnčí, nejrozšířenější náš sudokopytník se hojně vyskytuje i v lesích okolo Brna. Tedy, byl pro mne jako začátečního fotografa dostupný. Obdivně jsem vzhlížel na fota známých fotografů věnujících se přírodě profesionálně, publikovali své perfektní snímky v časopisu Myslivost či v kalendářích s přírodní tématikou. Měli nejen srnce, ale i jeleny, či divočáky, ti nejvíc spolčení s paní Štěstěnou i rysy. Zpočátku jsem se věnoval focení hlavně v okolí mého bydliště v Brně a nechtěl-li bych zvěř zvěčnovat v oborách, dostat se k jelenu mi připadalo nemyslitelné. Přesto jsem rád hltal příběhy z lovecké brašny o lovech paroháčů v čase jejich lásky. A ty mně dostaly. Probudily touhu vyfotografovat si svého jelena, pěkně ve volné přírodě. Když jsem se v roce 2005 díky internetové galerii Fotoaparat.cz seznámil s fotografem přírody Martinem z Bruntálu, zdál se cíl - jelen v dohledu. Jak jsem poznal, Martin v tom uměl chodit a zvěř fotil i v Jeseníkách. A ač jsme se ještě nikdy předtím neviděli osobně, přes virtuální prostředí mě Martin jedno září pozval k nim, do hor pod Pradědem. To pro mne znamenalo poctu a znovuobjevení Jeseníků, s nimiž mne pojilo blízké bydliště babičky. Však dřív jsem objevoval jen krásy podhůří, na Pradědu samotném, potažmo na Ovčárně jsem byl jednou v zimě jako uplně malý hoch a boření v závějích znám jen z mamčina vyprávění. Ale častokrát jsem v babiččině knihovně pokukoval po publikaci o Jeseníkách, listoval si v ní a pobýval tam alespoň prostřednictvím vetšinou černobílých fotografií.

A v září 2006 jsem konečně vychutnával svěží horský vzduch, jež z knihy nešlo. Průvodcem mi byl Martin. Přiznám se, že před prvním ročníkem jelení říje mi kamarád z Bruntálu přes internet líčil, jak to vlastně v Jeseníkách chodí. Podle toho jsem si vše zidealizoval a už se těšil na prvního trofejového jelena, zachyceného při troubení a nejlépe za nějakého pěkného světla. V terénu mi však přicházela naproti realita. Pravda, první noc na posleších mi připadala jako z říše fantaskna, troubit jelena jsem do té doby slyšel jen z audiokazetové pásky s titulem Hlasy zvěře, od mistra nahrávání přírodních hlasů, Pavla Pelcla.

Zvlášť, když se za jasné noci s tisíci hvězdami ozývalo kolem Pradědu dobrých 12 jelenů. Nechal jsem se stále ještě ukolébat výsledkem první ranní šoulačky v magické svatováclavské ráno, to jsme s průvodcem za prvního světla viděli několik laní, slyšeli troubit téměř nadosah hlavního jelena a proběhl kolem nás i jeden bočák, jehož jsem dokonce stihl vyfotografovat. Zároveň jsem prvně poznal i vrtochy jesenického počasí. Sluneční paprsky v několika minutách vystřídala neprůhledná mlha. Zážitků z první jelení říje bylo dost, odjížděl jsem k Brnu se slastnou vidinou, že si určitě napřezrok z hor odvezu foto říjného jelena...

A tak to pokračovalo po šest dalších jeleních říjí...                                            

V průběhu těch let jsem sice díky mysliveckým patronům, velkým náhodám a dokonce i díky jednomu panu revírníkovi nějaké jeleny na zlomky vteřin viděl a dokonce i nafotil, ale žádný neprojevoval říjnou aktivitu, tolik kýžené troubení. Ale já se nevzdal a září co září si vychutnával milované Jeseníky oděné v podzimní háv.

Stejně tomu bylo i v polovině září roku 2014. Štěstí toho dne začalo přát na tajemném Skřítku. Přijel jsem na tamní parkoviště po desáté večerní s tím, že v autě přečkám noc a brzy ráno, ještě za tmy, vyrazím k hřebenům, abych ty obhlížel už za východu slunce. Okolní rašeliniště, na němž se podle pověsti od nemapěti vyskytují skřítkové, většinou opanovává hustá mlha. V ní vjezd k motorestu střeží kamenná soška skřítka, jež na pocestné vyvaluje své velké oči. A ne jednou, soška je totiž vpravdě trojrozměrná. Nerad se z pověrčivosti dívám do skřítkových uhrančivých očí. Začal jsem v tyto bytosti věřit, když tu noc, těsně po příjezdu mi začalo něco škrábat na podvozek auta. Polil mě studený pot a raději jsem se zevnitř zamknul. Po chvíli zas, jako by něco podrápávalo. To už se mi opravdu nezdálo, jak jsem původně myslel. Přemýšlel jsem nad tím, co jen může stát za tajemným zvukem a nebojácně vystoupil z vozu záhadě vstříc. A hle, cosi v tu ránu vyplašeně vyrazilo zpod podvozku a ztratilo se to ve tmě. V okamžiku to ale zase bylo zpátky. No páni, kotě, musel jsem se usmát na celé kolo. A ne jedno, hned dvě malá chlupatá klubíčka přiběhla do mojí blízkosti. Co vy tu hledáte, v duchu jsem k nim promlouval, kde máte mámu? Nic naplat, nerozuměly lidské řeči. Jen si po kočičím jemně mňoukali. Sedl jsem si na obrubník a tiše koťata pozoroval. Zvědavě prozkoumávaly podvozek, honily se, sem tam z těch dvou bylo jedno větší klubo, někdy mi signalizovaly přízeň třením se o člověčí nohy, já je za to jemně hladil. Do tmy zasvítil blesk fotoaparátu. Napřed zkušebně mobilem, pak jsem si na číči vzal zrcadlovku, bych si na ně udělal památku v podobě snímku. Několik jich nakonec vyšlo, dokázal jsem zdokumentovat i při, tedy v jejich věku nevinnou hru, mající však prim v kočičí škole života. Když už jsem se nabažil pohledů na půvabná klubíčka, s klidem na duši usedl do auta, abych si trochu pospal. A ti dva agilní mňoukaví skřítci zase zkončili pod mým vozem.

Pranice

Noc v autě nebyla z pohodlných, zabral jsem na pouhé dvě hodiny, víc mi nepřirozená poloha, hodná spíše zámeckým paním za časů Rožmberků, nedovolila. Nejsem zvyklý spát vsedě, jako drahé polovičky panovníků, jež proto měly poloviční postele s vysokými čely a několika péřovými polštáři. Alespoň tak praví mnozí zámečtí průvodci. A důvod? Aby se dámám prý neznehodnotil ležením účes...

Když v rádiu odbila čtvrtá ranní, přišla úleva. Konečně! Obul jsem pohorky, hodil na sebe druhou bundu, sbalil saky paky a chystal se vyrazit do tmy tmoucí za svými vysněnými jeleny. Nebe se pyšnilo výzdobou tisíce hvězd, jak to umí jen v koutech kraje nepoznamenaného světelným smogem. Rozsvítil jsem nevýrazný zdroj bílého světla na čele a chystal se učinit první kroky v ještě půlnočním ránu. V tom to poblíž zamňoukalo. Zastavil jsem, ohlédl se a kužel světla snadno našel sedící koťátko, zahleděné na mě. Věnoval jsem mu němý pohled na domnělou rozloučenou a pokračoval přes silnici k bráně chrámu lesa, abych už už kráčel po neslavně hlučné štěrkové cestě. Tu jsem chtěl mít co nejdřív za sebou, pak výš vstříc hřebenům vedl mnohem tišší chodník. A kdo by to jen řekl, za mými patami se drželo jedno ze skřítkovských koťat. Zpočátku jsem ho nebral vážně, myslejíce si, že to kotě přestane bavit, otočí se a vrátí zpět za sourozencem. Malé domácí šelmičce se však nechtělo. Ale zželelo se mi jej, takhle v temném lese ho přece nenechám, pomyslel jsem si. Uzpůsobil jsem mu tedy chůzi a co chvíli se zastavoval, abych na pocestného skřítka počkal. Cesta k hřebenům začala stoupat a čtyřnohý poutník pořád následoval svého Mojžíše... Na rozcestí pod Ztracenými kameny vystavěli lesáci malý srubový přístřešek. Ten se stal naší první zastávkou na cestě k jelenům. Hory však zatím mlčely. Kamarád jelenář z nedaleké honitby mi večer před cestou na Skřítek prozradil, že říje u nich začala hned v prvních zářijových dnech a už krásně všude troubí, dokonce i prý několik parohatých králů na šoulačkách obeznal. Ovšem toho brzkého rána ještě nic nepřipomínalo čas jeleních lásek. Co naplat, nepřeje mi štěstí, posmutněl jsem. Navíc kotě mi pomalu začalo lézt krkrem, neb při mém sezení na lavici mělo snahu vyškrábat se po nohavicích do klína. Několikrát jsem kotě vrátil na zem, jen co se skřítek dotkl všemi drápky země, ve vteřině byl už zase s mňoukáním na klíně. To bude ráno, posteskl jsem si a vyrazil i s kotětem v patách ke Ztraceným kamenům... Neušel jsem ani půl kilometru, když v tom se odněkud z ticha horského lesa ozvalo jelení zatroubení. "Auuuua...", volal toužebně k laním. V tu chvíli jsem byl štěstím bez sebe. Konečně první jelení zatroubení roku. Jak já se ho načekal... Třebaže za úplné tmy, dávalo naději, že přecijen už i tam nahoře na hřebenech říje běží a že se třeba ráno při východu slunce s nějakým korunovaným králem Jeseníků setkám tváří v tvář. Ale zatím jsem si užíval troubení nočního jelena. Nebyl ani tak moc daleko. Ale dostat se k němu blíž moc nešlo, vůkol tma a pustit se z tiché cesty do okolního lesa by znamenalo jistojisté zrazení. Zkusil jsem to tedy alespoň po stezce. Světlo z čelovky zhaslo a já tiše našlapoval vstříc jelenovi, doufaje, že třeba sám příjde blíž a přesadí stezku. Ač v úplné tmě, fotoaparát už našel své místo na krku, připraven nahrát ve videoklipu na pozadí tmy jelení troubení. Čekal jsem se slechy nastraženými na další zatroubení, jelen už ale dál mlčel. Zato ke mně dolétl hlas jiného trubače. Naslouchal jsem. Podle hrubšího hlasu nějaký starší... A opět netroubil moc daleko. I vydal jsem se k němu po stezce. Ale i tento pán hor se rozhodl mlčet. O zrazení nemohla být řeč, panovalo bezvětří. Kdo ví, nejspíš odtáhl hledat laně dál. V jeho troubení totiž chybělo "oh, oh, oh", jež sděluje okolním jelenům, že je vládcem harému. A tak jsme zase dál společně s věrným kotětem stoupali výš k hřebenům a jelenům. "Aúúúa" se najednou mocně ozvalo do ticha lesa velmi blízko nademnou. Až mne z toho hlasu zamrazilo! To ráno již třetí jelen a to jsem ještě nebyl ani nehoře! Neslýchané. Jeden tichý krok vpřed a zůstal jsem stát. Na stezce nademnou zarachotilo kamení, zašustila tráva a už jsem viděl statné jelení tělo, jak zchází z cesty dolů do řídkého lesa. To vše díky horizontu a slabému šeru. Noc postupně předávala vládu jitru. A já tak mohl konečně "vidět" skutečně prvního říjného jelena, o nemž jsem předtím věděl, že troubí. Zastavil se mezi stromy a jistil směrem ke mně. Poodhalil mi svoji ozdobu, královské paroží. V ranním šeru pochytaly první nesmělé částice světla jelenovo parohy, krásně zářily, byť mi bylo umožněno vidět jen očníky a nadočníky... Víc kryly zrádné větve starého smrku. Musel si přece nechat nějaké to tajemství pro sebe. Jak tam tak výsostný pán stál jako vysochaný a já s upřeným pohledem na něj, s myšlenkami v hlavě, či mám zkusit nemožné a pokusit se jej vyfotit za nefotografických podmínek, nebo hlučně zarachotit se zrcadlem při přechodu do režimu Live-view a počkat, zda nezatroubí a nenatočím-li si jeho projev, zašimral mi na temeni mírný vánek. Vzal přitom skalp mého pachu a donesl ho, práskač, jelenovi. Ten už na víc nečekal a pustil se mírným klusem řídkým horským hvozdem dolů. Víckrát jsem ho nespatřil, pohltila ho tma. Ale záhy na to krátce zatroubil. Viděl jsem v tom příležitost, pustil video a zkusil jelenovi "na ústa" odpovědět. A světe div se, zafungovalo to. Tak jsme si vyměnili pár názorů, svěřili se se svými trablemi a pak už jelen stichl nadobro. Mě ale zůstala vzpomínka, na videozáznamu mám jeho troubení. Společně s mým. A taky na pozadí s bázlivým mňoukáním kotěte Štístka, jak jsem si tu malou kolíbavou hromádku pojmenoval. Však nahrávky jsou akorát tak určeny pro autorův šuplík, neboť moje amatérské troubení blízko snímacího mikrofonu bych nikomu z vás nepřál slyšet. I já se při prvním poslechu polekal. Ale v reálu znělo celkem přesvědčivě, koneckonců, jelen se chytil...

Každou minutou přibývalo světla. Už jsem rozeznával na vrcholu hory siluetu Ztracených kamenů. A někde pod nimi ze smrčiny zatroubil jelen. Čtvrtý to ráno. Ale jak začalo svítat, potlačil své rozdivočelé hormony a raději se odmlčel. Už když potrouboval, zdálo se, že to na scéně balí. Odcházel kamsi do kaliště, zchladit tělo po říjné noci...
Minul jsem oblíbené rozeklané skály zývané Ztracené a spěchal k Peci, nad hranici lesa, na hlavní hřeben Jeseníků. Alpínské louky a rozvolněné smrčky tvoří pěknou kulisu nejen při východu slunce. První paprsky jsem chtěl přivítat právě tam. Ale dokonalý výhled na bruntálsko z východní strany kryje uměle vysazená kosodřevina. Neprostupná vegetace hraje do karet jelenům. Dokážou se v ní dokonale ukrýt. Jen zvěř zná tajné cestičky, kterými uniká v případě nebezpečí. A přec jsem stihl tu jitřní krásu.

východ slunce

První paprsky jemně hladily vršky kosodřeviny a někde podemnou z té husté spleti troubil jelen. Nádhera! A cestou k Jelení studánce ještě další dva rozvášnění králové jesenických hvozdů dávali pěkně najevo své nálady. Rád jsem je poslechl. Na chodníku, v noci využívaném hojně zvěří jsem dokonce cítil i prk. Pro mnohé štiplavý zápach, pro jelenáře naprosto neodolatelná vůně, vytvářející neodmyslitelnou kulisu jelení říje. Čím dál častěji jsem zastavoval a ohlížel se za sebe, kotě Štístko už bylo viditelně unavené. Mňoukalo. Konečně se před námi odkryla kamenná bouda – Jelení studánka. Poskytla odpočinek. Odložil jsem fotobatoh u cesty a šel si k věčně tryskajícímu prameni namočit ruce. A vida Štístka, vylezl na ruksak a nechtěl dál. Ten pohled jsem si musel vyfotit. Jenže další focení a pobyt na Jelení studánce přerušil turista. Otevřel dveře kamenného přístřešku. Snad chtěl po ránu nachytat něco slunečních paprsků. Přitom dovnitř poslal rázný povel "Zůstaň!" Měl při sobě psa. A já nechtěl, aby po tom bezbranném Štístkovi náhodou vyběhl. Kotě se nechtělo pustit batohu, tak ten šel na záda i s ním. Teď teprv jsme byli vskutku komediantská dvojka. Kráčel jsem přeopatrně, ale kotě se drželo pevně svými ostrými drápky. Vylezlo až na rameno a vrnělo mi do ucha. "Tohle mi nikdo neuvěří, jak obstarat důkaz?". No jasně, vytáhl jsem z kapsy mobil a namířil na sebe. Tak po několika pokusech vznikla moje první populární "selfie" fotografie. Pokrok a moderní dobu prostě nezastavíš. Vše probíhalo hladce, však nad Ztracenými kameny mi kotě z batohu spadlo na zem. Našestí mu zbývalo ještě osm životů. Když za krátko na to zkončilo na zemi podruhé a jít samo s mňoukáním odmítalo, vzal jsem unaveného Štístka do náruče. V jedné ruce foťák na stativu, z druhé se stala kočičí kolébka. Spokojeně vrnělo, až usnulo. Dopoledne už nahoru na hřebeny mířilo několik málo turistů, každý mi při zjištění, s kým to jdu, věnoval úsměv. Potkali jsme i pána se psem, jež si Štístka v mé náruči všiml, ale nakonec po něm neskočil.
Selfie

Ulevilo se mi, když jsme zdárně dostáli Skřítku. Položil jsem kotě do měkké trávy, prohlédl prostor pod autem, zda tam náhodou nebude Štístkův bráška nebo sestřička, však nikdo nikde, pusto, prázdno. Zbývalo poslední. Odjezd. Kotě se mi ale pořád motalo pod nohama. Odnesl jsem tedy Štístka dál od auta, pod dřevěnou sochu vládce Praděda a doufal, že se mi podaří ze Skřítku odjet bez toho, aniž by mi kotě nezkončilo pod koly... Podařilo se! Ještě jeden letmý pohled jsem věnoval Štístkovi a záhy na to už odečítal kilometry k Bruntálu... Cestou jsem si znovu přehrával vzpomínky na to nádherné zářijové ráno a siluetu jelena zpod Ztracených kamenů...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: O Štístkovi a siluetě jelena zpod Ztracených kam. martin kozel 08. 12. 2014 - 13:07