Únorové ráno...
Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří. Lačnil jsem po takovém setkání, neboť drahnou dobu chyběla příležitost k focení půvabných sudokopytníků. Navíc ještě několik dní nazpět mne trápila pohybová soustava, zejména oteklé koleno. Léky pomohly a otok pomalu ustupuje... A tak jsem to riskl. Autobus městské hromadné dopravy jel hned a za pětadvacet minut po procitnutí už jsem stoupal se stativem v podpaží a fotobatohem na plecích lesní strání k rozlehlému poli. Mezi stromy vládlo ještě dost velké šero, na západě prosvítal měsíc. Snažil jsem se tišit svoje kroky v šustící promrzlé trávě, leč dokonale šoulat prostě nešlo. Zřejmě neopatrná manipulace se suchým zipem na obalu mobilu mohla za zrazení několika kusů zvěře, jež nejspíš odpočívala na hranici lesa a pole. Dost dobře jsem na ně neviděl, pro stálé šero a relativní dálku. Zkrátka věděli o mně dřív než já. Zdálo se mi, že část odběhla hlouběji do lesa a část na volné pole. Šestice srnčího na poli za krátko běh zmírnila, až skoro zastavila a jistila směrem ke mně. Já stál nehnutě mezi stromy nedaleko od kraje lesa a sledoval skupinku, v níž jsem zřetelně rozpoznal srnce. Chovala se klidně, volným krokem táhla lánem, až se mi schovala za horizont. Realizoval jsem myšlenku obejít zvěř lesem a dostat se tak blíže k místům, kde podle mých odhadů a znalostí revíru, mohla srnčí tlupa být na dostřel fotoaparátu. Co nejtišeji a přitom bez většího otálení jsem šoulal pěšinou podél kraje hvozdu. Míjel jsem krmelec, naštěstí bez přítomnosti zvěře, jinak hrozilo vypuknutí paniky, bekání a možné zrazení srnčího společenstva na blízkém poli. Tu skupinku jsem již pohledem kontroloval. Hrálo mi do karet, že o mně nevěděla a pokojně postávala při horizontu. Přesně oproti východní obloze. Kéž vyčká na východ slunce, přál jsem si. Příroda je ale nevyzpitatelná. Přihrála mi na scénu rezavou šelmu – lišku. Rychlým krokem pospíchala po poli, nejspíš se vracela z nočních loveckých toulek. Objevila se nečekaně, znenadání. A já měl stále foťák v batohu. Výborný liščí zrak odhalil moji přikrčenou postavu i přes stromy. Krásně stavěná šelma na okamžik ustrnula v pohybu, natáhla tělo a hustou oháňku a jistila směrem ke mně. Naivně jsem zkusil chvatem sejmout batoh a vytáhnout foťák, ale než jsem tak učinil, liška o mě dávno věděla a k focení svolná nebyla. Zřejmě neměla nejčistější svědomí. Nasadila doslova tryskový pohon a metala vstříc kraji lesa, kde jsem před nedávnem stál... I tak mne setkání potěšilo, s liškou za rána nebývá v lesích kolem Brna časté. Naštěstí skupinku třech srnčích kusů úprk šelmy nevyrušil, i když původně prošla nedaleko od nich. To už jsem měl vytáhnutý fotoaparát s nasazeným telekonvertorem mezi tělem a objektivem, abych získal co nejdelší ohnisko. Zaaretoval jsem svoji zbraň na stativ a už něžné srnčí kontroloval přes hledáček fotoaparátu. Na lepší výhled mezi stromy zbývalo nepozorovaně ujít několik metrů, ale až k samému kraji lesa mi strach nedovolil. Přičupen, konečně jsem mohl celkem obstojně mezi stromy pozorovat srnce a dvě srny na horizontu. Světla na focení nebylo zrovna nejvíc, přesto jsem zkusil i na dlouhý čas exponovat. První smímky dopadly neslavně, dalo se to čekat, pro špatné expoziční podmínky rozmazané. Světla začalo lehce přibývat a srny s mužským doprovodem stále v poklidu zůstávaly na horizontu, přežvykujíc právě ukousnutou potravu. Seděl jsem v nepříjemné pozici, koleno trpělo, ale vytrvale tiše sledoval situaci a občas ve vhodný okamžik stiskl spoušť aparátu. Na památku jsem pořídil i videozáznam. Jednu ze srnčích dam napadlo vydat se blíž k lesu, ke mně. Možná jí zaujalo cvakání závěrky Nikonu. Ten moment přál blízkému setkání v příštích okamžicích. Přálo mi štěstí, neboť skupinka se mohla vydat opačným směrem dál do pole, čímž by mi zmizela za horizontem a další postup a šance na snímky by byla rázem v niveč. Ladná srna každým krokem stírala vzájemně dělené metry mezi člověkem a volně žijícím zvířetem. Táhl jsem s ní a ve vhodných okamžicích tiskal spoušť fotoaparátu. Když jí odemne nedělilo víc než dvacet metrů, všimla si fotolovce a odběhla krátkým úprkem ke kraji lesa poněkud za roh, měl jsem na ní tím pádem špatný výhled. Zbylé dva kusy – srnu a krásného srnce šesteráka s dokončeným vývojem parůžků v lýčí náhlý útěk příliš zvědavé srny nezradil. Pomalým krokem se ale blížili v jejím směru ke mně. Fotil jsem je, ale už ne tak horlivě, mimo to málokdy mi ukázali svá těla bez překážejících stromů v záběru. Ovšem jeden moment srnec výstavně postál a ten pohled jsem si uchoval na záběr i přes kmen stromu, zasahujcího na pravé straně do snímku. Pohnout foťákem o kus dál by mi srnčí bohatýr nedovolil. Závěrka ho vyrušila, popošel dál. Víckrát už prst na spoušti nezůstal. Vzdálen pětadvacet metrů, jistil srnčí pár mým směrem. Dlouho stáli nehnutě a čekali na chybu. V jejich krátké nepozornosti jsem rychle změnil posez, ulevil tak kolenu, fotoaparát před sebou a užíval jsem si nádherné chvíle, rozhodnut čekat nehnutě tak dlouho, až mi zvěř zmizí z dohledu. Nechtěl jsem jí zradit. Ve stejný moment mě možná po větru obešla první srna, slyšel jsem ve stráni podemnou šustění listí a potom bekání. Neřekl bych, že zrazená srna zpanikařila, jen odpichově s pobekáváním zmizela, nevědíc úplně dokonale s kým měla tu čest. Dvojice, jíž jsem sledoval, v poklidu odcházela, až docela zmizela za horizontem. Přesně na ten moment jsem čekal, teprve nyní zkončil můj fotolov. Zvedl jsem se a pln dojmů z pěkného setkání chystal na zpáteční cestu. Však na východní obloze právě vycházelo slunce. Tentokrát už mi nic nebránilo dostat se až k poli a stoupající sluneční kotouč nad lánem natrvalo zadržel na fotografii. Při cestě nazpět v místech prvního ranního pozorování skupinky srnčího jsem ještě zastihl tři kusy, možná patřící k oné skoré ranní šestici. Pohled přes hledáček fotoaparátu potěšil i bez stisknutí spouště a tak o mně ani nevěděli. Cestou domů jsem to vzal kolem zahrad, na jednom z ovocných stromů zpíval předjarní píseň špaček a v starém sadu jsem zase našel zbytky hostiny pernatého dravce, jež ulovil holuba...
Inu, nakonec docela povedené ráno.