O jednom sádrovém odlitku.

23. červenec 2014 | 16.55 |

medved kontra rys

O jednom sádrovém odlitku.

Když tak v teple domova ohmatávám krásně plastický odlitek rysí stopy, přemýšlím jaký to byl vlastně zázrak, že jí mám. Vše začalo o týden dřív telefonátem kamaráda Honzy. "Radime, tož pěkně jsem se dneska prošel a že nevíš, co jsem objevil na lesní svážnici." "Že by stopy rysa?", tipoval jsem. "Tak tak - a jaké Radime - krásně otisklé v hladké cestě, zrovna tam stahovali dřevo. Ty by se parádně odlévaly." "No to jó", přitakal jsem a ihned se v hlavě mé rodil plán. Dávno jsem toužil po odlití rysí stopy v blátě. A  nyní k tomu zbýval jen krok. Jenže Honza učinil nález v neděli. A já nepřipraven mohl akorát tak sedět doma. Mít vše připravené, vyjel bych v okamžení. První den po víkendu jsem měl nastoupit do zaměstnání až na noční dvanáctihodinovku, měl jsem za to, že by výlet vyšel. Ale zradila mě špatná volba obchodu s bílým práškem. Do Tesca pro sádru nechoďte. Se smutněním jsem musel cestu za rysími šlépějemi odložit na neurčito. A s tím, jak v předpovědi počasí prognózy uváděly pro oblast Beskyd vydatné deště jsem skoro rezignoval. Ale jak praví staré české přísloví, když je štěstí unavené, sedne i na vola. Obchodníka z deštěm z moravskoslezských hor odvolali. A když se k tomu přidalo avizované dopolední volno kamaráda Honzy a vzácně i mé volno, zavládl mi zase v duši optimismus a s ním plán zkusit odlít stopu o celých osm dní později. To bylo vskutku terno. Neboť otisk šlépěje nevydrží věčně a v takovém terénu, jakým je hojně využívaní svážnice mohla už dávno přijít v niveč... Navíc jsem ji musel najít sám, stačit musel jen Honzův verbální popis. Spolu jsme ráno, po mé celkem pohodové cestě a cílovém strastiplném bloudění, jež spolklo cenné minuty, vyšli jen kousek od jeho rodného Vsetína na motýly, víc by dle jeho slov nestíhal a k stopám už vůbec ne. "Z víkendu jsem celý rozlámaný, musím si trochu ještě odpočinout před odpolední směnou.", vysvětloval kamarád a za nic na světě se nenechal přemluvit. 

Co naplat, naštěstí jsem to v těch končinách dobře znal. Ještě pro jistotu poslední Honzovy rady a směrování a pak už jsme se s kamarádem fotolovcem pondělní dopoledne rozešli. Tedy - rozjeli. Každý svým vozem jiným směrem. Jeho uvítalo město, mě Beskydy. S otevřenou náručí a slunečným počasím. Zaparkoval jsem na konci doliny a pak už pěšky po svých pořád nahoru. Cestou jsem příležitostně sledoval vyschlé blátivé louže, jež napověděly, jak asi budou rysí stopy vypadat. Popraskané. To raději neobjevit žádné, než příjmout takovou smůlu. Čvrt hodinka ostrou chůzí a už jsem s obezřetností stoupal inkriminovanou svážnicí, na níž Honzovi nechal rys v krásně uhlazeném terénu důkaz o přítomnosti největší kočkovité šelmy.

Měl jsem hlavu takříkajíc zabořenou do hlíny a snažil se najít i ty nejmenší důkazy, usvědčující rysa. Jenže v suché zemi, dřív za mokra, otiskla po nejvíce spárky vysoká. V jednom místě stopa vypadající na psí. Žádné typické kocouří šlépěje.. Pomalu mnou prostupovalo zklamání. Ale dostal jsem druhou šanci. Jako zázrakem v stínu vysoké jedlobučiny zůstala bahnitá oáza, předznamenající špetku šance a naděje. V nejhorším bych sádru použil na nějakou obyčejnou stopu vysoké. Trochu jsem se zahleděl a už tu byl první objev. Potěšil. Tady se procházel jeřábek, jako bych četl z přírodní knihy.

Jerabek

Nejen on, ještě i jiní opeření přételé vyhledali místo k napití. Jal jsem se otisky jeřábčích stojáků dokumentačně vyfotografovat s měřítkem - svinovacím metrem, no málem kvůli tomu padly za oběť boty. To jsem ovšem netušil, že příjdou ještě krušnější chvilky pro moji obuv... Rozhlížel jsem se dál. A pak to přišlo: při kraji svážnice, mimo kaluž se v polosuchém, řekl bych, pro odlévání akurátním terénu, rýsovaly rysovy stopy. Na první pohled dokonalé otisky.

Nejzdarilejsi

Ten druhý, detailnější nicméně ukázal na jemné nesrovnalosti. Tu malá prasklina, tam zase kolem letmo prošla a stopu znehodnotila vysoká... Pátral jsem dál a věřil, že alespoň jedna výstavní rysí tady musí být. Nevím ani proč, ale přišlo zase rozčarování, jiné stopy ze stejné stopní dráhy působily spíš na psa. Ještě štěstí, že do září daleko. Nejeden jelen mě mohl v tu chvíli považovat za soka. Smolařův den završila nedobrovolná návštěva bahenní lázně. Pěkně až po kotníky. Po těžkopádném vysvobození a pohledu na zavixované boty mne jímala hrůza. Vždyť jsem si nedávno vysával v autě.

bahnak

Co teď, asi pojedu domů na boso, reálně jsem uvažoval. Poslední záchrana před padnuvší depresí - kontrola fotopasti. Třeba rysák prošel kolem nastražené krabičky, reagující na pohyb pořízením snímku. Tu divnou stopu si kdyžtak odliju při zpáteční zastávce na svážnici a zároveň cestou k pasti očistím chudery botky, plánoval jsem pro příští hodiny. 

K fotopasti cesta zarostlá, všude hustý podrost, kapradí, maliník. Zajímavé, jak moc se od jara les změnil. Někdo preferuje chůzi volným terénem, já si oblíbil lesní cesty. Šoulá se jimi podstatně tišeji. A též zvěř velmi ráda využívá k vandrování lidmi vybudované chodníky. Apropos, spousta takových cest vzniklo na místech vyšlapaných původními obyvateli lesů...

Nakonec jsem se pralesem prodral až k pastí stráženému místu - skalce, o níž se rys rád otře a označkuje území. Tep stoupal, když počítadlo záběrů ukázalo poměrně dost nafocených snímků. Tak pojďme na to, pobízel jsem se a začal s nadějí proklikávat obrázky. Když ani poslední snímek nepotvrdil přítomnost rysa, posmutněl jsem. Asi všechno štěstí usedá na poblíž umístěnou Honzovu fotopast. Ta je pro beskydskou kočkovitou šelmu nejspíš magnetem. Ale vlastně k čertu se špatnou náladou! Vždyť mohu obdivovat kamarádovy snímky a mimo to, málokterý člověk, kromě lesáků, zná tak dokonale místa, kde se rysi zdržují. Už to je mým štěstím a ty lokality si s sebou vezmu do hrobu. Jsou lidé, pro něž by odtajnění bylo vodítkem k pytlácké akci. Rysi loví zvěř, tím některým leží v žaludku jako těžké břémě. Dost už kritiky. Přece jen jedna dobrá zpráva - vyfotil se mi jezevec. První snímek nočního tvora v šedočerném obleku. V tajemnosti si mohou s rysem podat packy. Vždy po jezevci najdu vždy jen stopy přítomnosti. Sen o setkání na živo stále čeká na splnění... 

Obloha se začala poněkud mračit. Není radno v divočině podceňovat počasí. Tak jsem rychle past přemístil, nechť zase fotí z jiného úhlu, popřál jsem jí pěkné zážitky a od skalky kvapem zmizel. Stejnou cestou zpět na schůdnější svážnici. Pak už to ke stopám nebylo daleko. Pátraje zrakem u země, postupoval jsem proti směru trasy zvířete, zanechavšího v blátě otisky. A najednou jsem měl jasno. Opravdu rys. Objevil jsem stopu, jež dokazovala s určitostí na přítomnost kočkovité šelmy. Usvědčilo jí typické utváření patního mozolu. Taktéž jednotlivé prsty vymodelované do oválu. U psa mají dva krajní prsty trojúhelníkovitý tvar. Vida, přecijen rys, zaradoval jsem se a hledal opravdu pěknou stopu, jež by se dala odlít. Netrvalo dlouho a já už věděl, jaký otisk si odnesu domů. Mým požadavkům vyhovovala jedna stopa bez praskliny v půdě, situovaná celkem na rovině. Jehličí nevadilo. Dalo se snadno vyfoukat. Moc jsem se nezdržoval a chystal úkony k samotné práci. Nejprve bylo zapotřebí místo obehnat dřevěnou ohrádkou. Netěsnosti, jimiž by unikala sádra, ucpalo bláto. Záhy jsem přistoupil na přípravu směsi. Do kelímku od margarínu jsem nasypal sádru a zalil jí vodou, tak aby zbyl malý ostrůvek bílého prášku. Pak přišlo na řadu míchání. Sádra nesmí být příliš tekutá, ani hustá. Po dosažení kýžené hustoty jsem opatrně obsah kelímku nalil do ohrádky. Se zatajeným dechem pozorujíce, zda sádra neuniká. Unikala, ovšem v zanedbatelném množství. Hladina neklesala. To bylo dobré znamení. Nyní už jen čas řídil moje plány. Nezbývalo než čekat, až bílá polotekutá hmota vytuhne a změní se v relativně pevné skupenství. To trvalo kolem půl hodiny. Mezitím jsem seděl na pařezu poblíž a kochal se zachovalým původním středoevropským lesem. Klidně tam mohl projít rys. Vůbec bych se tomu nevidil. Ten den však panoval v lese klid, krom neutichajícího prozpěvování drobných králíčků a parukářek, jež jsem si ze sýkor oblíbil nejvíc.

Sadra

Půl hodiny uplynulo jako voda. Nyní jsem přistoupil k poslední kontrole tuhosti, kterážto dopadla víc než dobře, mohl jsem tedy přistoupit na finální práci s nožem, celý odlitek vydloubnout, raději i s okolní hlínou. Povedlo se. Konečně jsem třímal v rukou první sádrovou rysí stopu v životě. Byť zatím jen nevzhledně vypadající, znečištěnou od bláta. Tím však akce nezkončila. Vše jsem uklidil a dal po sobě do pořádku, krom stopového množství prášku, jež unikl na zem při sypání. Však několika hraby vše zamaskovala hlína. Půda byla tak tvrdá, že se i po mém odlévacím zákroku rysí šlépěj zachovala kompletní. Teprve nyní jsem mohl svoji cennou trofej sbalit do batohu a vydat se s lehkým krokem na zpáteční cestu k vozu. Ještě před tím však následovala procedůra umývání obuvi v brodu místního potoku, jemuž s Honzou přezdíváme řeka San. Ta opravdová se vine v polských Bieszczadech, v nespoutané divočině, v ráji velkých šelem. A dle mého se i z Moravskoslezských Beskyd stává příhodné místo k životu velkých šelem. Poslední dobou jsem potěšen obzvlášť přítomnosti vlků, ba i z občasného zavítání medvědů a domácích rysů mám velkou radost.

Držme těmto šelmám palce, vždyť do naší přírody s určitostí patří!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře