Jelení říje 2012

Mé milované hory. Vypínají se na dosah města Bruntálu. Nikdo jim nevezme jejich nepřehlédnutelnou dominantu – horu Praděd s vysokou věží. Snad jen chamtivá mlha může moderní chloubu nejvyššího vrcholu Moravy skrýt před zraky zvědavců. Ta když má svůj den, na horách je nevlídno. Má Jeseníky ráda, tato tajemná dáma, oděná v bílý závoj. Svoji lásku severomoravským horám vyznala i v den před svátkem svatého Václava. I když cestou z jihomoravské metropole nebe nabízelo krásně modrou oblohu, jen jsem vystoupil z autobusu na sedle Hvězda, viselo ve vzduchu plačtivo.

Jelení říje 2013, část první s podtitulem Mokré peklo.

Nastal zas čas jeleního milování. Už od půlky září koncertují v Jeseníkách trubači na slovo vzatí, mistři svého oboru, jeleni lesní, aby oslavili příchod podzimu a zároveň za chladných nocí řekli své ano, narozdíl od člověka, ne jedné něžné polovičce, nýbrž celému harému laní. Tak jako fotograf paparazzi loví slavné osobnosti, chtěl jsem býti já zase u svých jelenů. Vlastně se mi to ještě nikdy nepodařilo, být jim blízký a pořídit obrazový dokument ze svatby králů lesa. Však mnohokrát už jsem jim byl téměř nadosah a jednou se to přece musí podařit!

Od škodovky ke kudlance.

Příběh neuvěřitelné smůly, mixované na konci se špetkou štěstí se odehrál v září. V druhé polovině měsíce, v němž vyměňuje příroda barvy ze zelené za rezavou a v horských hvozdech po nocích slaví svatby jeleni. V mých milovaných Jeseníkách právě začínali s hrami lásky, za nimiž stojí prostý pud, ten o zachování rodu. Nejsou to žádní tichošlápkové. Impozantní troubení dělá jelení říji tu nejpřitažlivější ze všech říjí v živočišné říši. Kdo jednou mohl zaposlouchat mistry muzikanty při podzimních koncertech, dá mi za pravdu, že ho chce slyšet stále, rok co rok, jen těžce na jelení svatbu čekává a nejraději by byl rád, troubili by celoročně. Jenže přírodní zákony se obejít nedají. Ještě štěstí, že jsou nastaveny dobře.

Střípky ze srnčí říje 2013.

Říje. Magické slovo, jež nenechá klidným žádného z pravověrných milovníků přírody. Zamyslím-li se nad důvodem, proč tolik přitahuje čas lásky, ať již naší nejběžnější zvěře srnčí, či svátek milování královské jelení zvěře,

(Ne)úspěšné hledání rysa ostrovida III.

Březen je měsícem nastávajícího jara. Sněhová pokrývka pomalu odhaluje, co celý čas před štiplavým mrazíkem pečlivě chránila. Jarní slunce začíná z pod peřiny vytahovat první bílé kvítky, přiléhavě nazvané sněženky. Jindy mám tento čas v oblibě, těším se z probouzející přírody. Letos činím vyjímku. S radostí jsem sledoval zimně naladěné předpovědi počasí v polovici třetího měsíce. Meteorologové prorokovali vydatné sněžení. To opravdu dorazilo. Po krátkém předjaří. Zimní závan stačil čerstvě a bohatě prostřít bílou peřinu na místech, kde docházelo ke klubání jara. Tím vytvořil dokonalé podmínky pro stopování. Dychtil jsem po zimním lesním čtivu. Toužil jsem do třetice v rysím království objevit stopy samotného panovníka...

Prvního března...

Na pátek s datem prvního března jen tak nezapomenu. V tento vskutku předjarní den jsem prožil pěkné chvíle v lesním chrámu. V pravé poledne jsem se vydal do lesních koutů, omrknout místa, kde bych zamaskován čekal na výra. Úvodem mne však potkal smutný nález. Hned vedle cesty jsem objevil staženou kůži ze srnčího kusu. Místo notně zapáchalo, pytlák svůj ohavný čin provedl dle mého odhadu před týdnem. Po vyhlédnutí místa pro monitoring výrů jsem zašel na jedno z hnízdišť krahujce do modřínového lesíku, abych si zdokumentoval a detailně po čtyřech – jak je u mne ve zvyku – prohledal dravcovo trhaniště. Průzkum poukázal na zbytky mladý strakapouda, kosa a holuba. Tři ptačí druhy zpracovával krahujčí zobák na zbytcích bunkru po airsoftových vyznavačích, tedy využívané místo.

Po stopách beskydského tygra.

Má první účast na monitoringu velkých šelem, jež proběhl v půli ledna v prostředí beskydských kopců, se více než vydařila a ještě více mne utvrdila v obdivu naší největší kočkovité šelmy – rysa ostrovida. Když přišla další možnost účastnit se v polovici února mapování rysa, neváhal jsem ani minutu a přihlásil se. Od té chvíle jsem byl jako na trní. Podaří se opět najít jeho stopy? Tato i mnohé další otázky mne nechaly klidně spát. Konečně nadešel pátek 15. února. K Beskydám jsem se však chtě, nechtě vydal až navečer. Ještě před tím jsem absolvoval cestu Brno – České Budějovice a zpět. Jízda tmou proběhla bez problémů a střetů se zvěří. Však jsem myslel na toto nebezpečí a uzpůsobil rychlost jízdy. Mimo to s takovými výtluky, jež se vytvořily na českých silnicích, se moc rychle jezdit nedá... U Vsetína mi cestu navíc zkomplikovala mlha a vytrvalý déšť se sněhem. Počasí tedy nic příznivého neslibovalo. Přesto jsem doufal, že se nakonec umoudří.

Intermezzo s krahujcem.

Čas od času se nedá nic dělat a i když mě to táhne ven, musím zůstat doma. Ať už kvůli pracovním povinnostem, či díky nepřívětivému počasí. Stejně tak, jako první únorovou neděli. Celý víkend se nesl ve znamení špatného počasí. Sobota propršela a tak jsem využil situace a natřel dva skorcovníky, jež v nejbližší době vyvěsím u Zlatého potoka. V neděli ráno jsem měl naplánovánu pochůzku právě kolem zurčícího a životem kypícího Zlatého potoka. Dlouho jsem v těch místech neprocházel a chtěl jsem se ujistit v jakém stavu jsou již dávno vyvěsené dva skorcovníky a zda-li na potoku nezahlédnu jejich nájemníky. Při posledních prosincových toulkách kolem potoka mi skorec krásně zazpíval. Mám rád libý švitořivý hlas "vodních kosů", patří v ptačí říši mezi mé nejoblíbenější. 

Rysí stopou, aneb pohled na pátrání po rysovi očima nováčka Vlčích hlídek.

Ač bydlištěm v Brně, kde se dozajista velké šelmy nikdy, tedy alespoň v novodobé historii města nevyskytovaly, fascinují mne tajemstvím zahalení tvorové. Pro jedny zabijáci, pro druhé krásní a pro naši přírodu nenahraditelní živočichové, stojící na vrcholu potravního řetězce. Je škoda, že za tento primát to nemají u lidí lehké. Naštěstí se najdou ti, jimž není osud našich šelem lhostejný. Díky Hnutí Duha se daří návrat medvěda, vlka a rysa do jejich původních, přirozených teritorií.

Nedávná vlčí histerie na Slovensku mne donutila jednat. Aktivně se podílet na ochraně části myslivecké veřejnosti nenáviděných vlků rysů a medvědů a přesvědčit se na vlastní oči o faktech, brojících často proti těmto živočichům.

Novoroční toulky za výrem velkým.

Nastávající Silvestrovský večer jsem se toulal lesem. Využil jsem volna a pobyl i poslední den v roce v chrámu stromů. Každou chvíli zněl od města hluk z petard. Netrpěliví lidé slavili ohňostroji příchod nového roku. Mým slechům neuniklo ani vzdálené "hú-u". Poslechl jsem si ten hlas potřikráte s radostí. Z protější stráně mne takto zdravil výr velký. Stalo se krátce před půl patou. Ze stejných míst se výr ozýval kolem páté odpolední i v lednu 2012. Dobře si na to vzpomínám, zrovna jsem instaloval fotopast. K jejím posledním záběrům. Včerejší výří zahoukání mi udělalo velkou radost a řekl jsem si, že se druhý den k večeru půjdu na místo, odkud houkal podívat.