(Ne)úspěšné hledání rysa ostrovida III.
Březen je měsícem nastávajícího jara. Sněhová pokrývka pomalu odhaluje, co celý čas před štiplavým mrazíkem pečlivě chránila. Jarní slunce začíná z pod peřiny vytahovat první bílé kvítky, přiléhavě nazvané sněženky. Jindy mám tento čas v oblibě, těším se z probouzející přírody. Letos činím vyjímku. S radostí jsem sledoval zimně naladěné předpovědi počasí v polovici třetího měsíce. Meteorologové prorokovali vydatné sněžení. To opravdu dorazilo. Po krátkém předjaří. Zimní závan stačil čerstvě a bohatě prostřít bílou peřinu na místech, kde docházelo ke klubání jara. Tím vytvořil dokonalé podmínky pro stopování. Dychtil jsem po zimním lesním čtivu. Toužil jsem do třetice v rysím království objevit stopy samotného panovníka...
Přislíbil jsem účast na dobrovolnických vlčích hlídkách v kouzelném místě uprostřed Beskydských hor. Třebaže je kopcovité horstvo sousedící s bratry Slováky rozlehlé, již potřetí mne to táhlo ke stejným dveřím dřevěné chaty.
Pátek 15.3. probíhal v seznamovacím duchu. Nejprve jsem si potřásl pravicí s Jirkou. Do té chvíle jsme se znali jen z prostředí internetu. Však spojil nás společný zájem pro přírodu. Zatím co já na krku nosím fotoaparát, Jirka čeká trpělivě s kamerou. Nejednou mne nadchl svými videozáběry a zážitky z divočiny Slovenska. I láska k tamnímu kraji a k šelmám je pro nás oba společná. Dostalo se mi vzácného pozvání. Na začátku apríla prožiji v těch končinách několik dní.
Společně s Jirkou jsme se vydali za dalším kamarádem, jehož jsem též zatím znal z virtuálního prostředí. Byl jím fotograf a výborný znalec beskydské přírody Radek Jirsák. Měl jsem v plánu koupit si u něj fotopast. Přivítal nás oba i se svým čtyřnohým přítelem v jeho království pomůcek pro boj s nejrůznějšími zloději, pytláky a šiřiteli černých skládek. V neposlední řadě též přístrojů, sloužících k monitorování zvěře. Pracovnu zdobily stylové fotobrazy přírody, jíž svým Nikonem zachytil právě Radek. Dlouho jsme probírali přednosti i nevýhody několika modelů, nakonec jsem si od Radka odvážel fotopast značky UOVision. Čas kvapil. Rozloučili jsme se s Jirkou. Odjel za svými medvědy na Slovensko. A Radek mne po domluvě svezl tak, abych se ještě před příchodem na chatu stihl projít. Mojí původní ideu, projít se patnáct kilometrů pěšky zhatila nepřízeň počasí. Silný vítr vytrvale bičoval koruny smrků. Nakonec jsem byl svému příteli vděčný. Nyní mi již po svých k cíli mnoho nezbývalo a tak jsem se mohl vydat na průzkum vhodného místa k umístění fotopasti. Vítr pomalu ustával, ale obloha zůstávala pod mrakem. Kroky hlubokým sněhem, prošlapovaným prozřetelně přibalenými sněžnicemi mne vedly na již velmi dobře známá místa. Ty polohy si oblíbil rys. Jak v lednu, tak i v únoru mi dokazoval svoji přítomnost nejen stopami, ale i močí. Umístit malý přístroj s čidlem na automatické spuštění právě tam se mi zdálo šancehodné. Však mé představy o bezpečném místě pařez nesplnil. Hrozilo, že tudy projde člověk, jehož by mohla fotopast lehce zlákat k hříšnému činu. Chvíli trvalo, než jsem celý rozmrzelý našel ono vhodné místo, ukryté lidským zrakům.
Než jsem stačil nainstalovat pomůcku k monitorování zvěře, nebe potemnělo. Začala pravá sněhová vánice. Ruce, jimž vyhovovala práce bez ochrany pod křídly rukavic, čím dál víc mrzly. Ale trval jsem na svém; ještě v pátek nastražit fotopast. Trpělivost a vytrvalost růže přináší. Nakonec jsem to dokázal. V pravé chumelenici začala fotopast pracovat. A já co nejrychleji vyklidil prostor, jež od těch časů hlídala chytrá krabička. Vrátil jsem se zpět po svých stopách a doufal v dosavadní (ne)přízeň počasí. Vítr a sníh mi dopomohl takříkajíc zamést stopy. Vrátil jsem se klidnou chůzí na asfaltku, jež vede k základně. Tady mne čekalo překvapení. V mých stopách, jaké jsem po asfaltce vyšlapal před dvěma hodinami zanechala důkaz o přítomnosti liška. Zrzavá šelma, jak bylo zřejmé, využila člověčích stop při potoulkách revírem. Alespoň na jednom úseku, než zabrousila mezi mladé smrky a dále do vysokého lesa. Nejednou, tedy přesněji podvakráte šla v mých stopách též tolikrát skloňovaná tajemná šelma jménem Rys...
Na základnu jsem dorazil za svitu čelovky. Setkali jsme se tu vzácně ve stejný čas všichni účastníci hlídek v čele s Michalem Bojdou z CHKO Beskydy, jež celému sněmu hlídkařů v zastoupení velel. Zaskočil za nemocnou kolegyni Káju. Rozdělali jsme oheň v kamnech a chatou se nesla pohodová atmosféra. Mimo mne se o to postarali další tři chlapi v chalupě. Debatovalo se o šelmách, zážitcích s nimi, trochu i humorně laděné příběhy přednášel rozený vypravěč Otto, jež přijel z Brna. A měl o čem vyprávět. Na hory už jezdí dvacet let. Zatím co uvnitř chaty hřála kamna, nad krajem se snášely sněhové vločky. Už by mohlo přestat, nebo to ráno bude zlé, shodli jsme se pozdě večer při uléhání do spacáků.
Budíček nás vytáhl z proteplených vaků po sedmé hodině. Oknem do chaty pronikal příjemný svit. Samotný pohled skrz skleněnou výplň nebyl z příjemných. Stále sněžilo, byť jen sporadicky. Stopy, jež jsme večer vyšlapali k chatě bílá peřina dokonale zakryla. Co se dalo dělat. Mohlo být hůř, třeba mlha, přijali jsme nastálou situaci s pokorou. Před osmou ranní posílil tým hlídek kamarád Honza. A já už se těšil na bezchybný den. Začal pěkně. Všichni jsme přímo z chaty pozorovali nádherného srnce šesteráka se srnou, kterak nebojácně pochodovali po cestě k seníku. Michal záhy popsal v mapě trasy, jež jsme měli projít. Rozdělili jsme se do dvojic. Já s Honzou, Otto a kolega z Moravičan. "Takto rozděleni ještě spolu se mnou bychom se měli večer vrátit s dobře pokrytým územím", pochvaloval si Michal. "Ale obávám se, že to dnes bude s prázdnou.", dodal zkušený "šelmař" a pomalu vyrazil, neboť měl z nás nejdelší cestu. My s Honzou a s Ottou ještě poseděli u hrnku teplého čaje. Chata osiřela až po deváté hodině. Nebe zrovna rozhrnulo oblačné šaty a ukázalo půvabnou modř.
Vykročili jsme s Honzou, naplněni očekáváním, pohádkově zasněženou krajinou, v touze objevit rysí stopy, či prokázat šelmí působení v oblasti přímým pozorováním. Tentokrát však naše snažení odměněno rysí vizitkou nebylo. Avšak rozhodně celodenní pochůzka stála za to. Vždyť již jen pro překrásné výhledy z hřebenů na okolní hluboká údolí a lesnaté kopce. Shlíželi jsme s obdivem vlastním milovníkům přírody na tu nádheru v krásném koutu Beskyd. Předjarní les s nenadálou nadílkou sněhové peřiny pomalu a opatrně ožíval. Přistihli jsme nejednoho opeřence při začínajících námluvách. Ať jím byl náš největší doktor stromů datel černý, či přelétající holub hřivnáč, nebo vískající pár káňat. Při našich toulkách jsme pozorovali i zástupce z třídy savců. Nejběžnější naše sudokopytníky - něžné srnčí. Potěšilo nás a na duši pohladilo zejména podvečerní setkání se srncem a srnou, jež stáli pod cestou ve svahu a mezi stromy nehybně sledovali dva dvounožce. Museli jistě vědět, že sledují svého úhlavního nepřítele. Srnčí pár záhy zjistil, že jim od nás nic nehrozí. Nechtěl proto zbytečně plýtvat energií v hlubokém sněhu.
Základny jsme po pěkných zážitcích celého dne dostáli po šesté hodině večerní. Zatopili jsme v kamnech a už si zlehka užívali tepla. Krátce nato dorazila druhá dvojice. "Ahoj, tak co, máte něco?", nedočkavě jsem dotázal Ottu hned ve dveřích. "Ani chlup.", kroutil hlavou stopař. "Jen jsme kousek stopovali velkou lišku.", hlásil. "My taky nic nemáme.", vrátil jsem mu jeho odpověď. "Ještě jsem zvědav, s čím příjde Michal. Možná je úspěšný a stopuje, proto se stále nevrací.", uvažoval jsem. Honza chtěl na Michala počkat, ale když se dlouho nevracel a když málem chytly pohorky Ottova kolegy, jež si je jal sušit přímo v útrobách kamen, kamarád ze Vsetína volil odchod. Však jej mimo to doma čekala manželka a na rozdíl od nás teplá sprcha. "Raději už jdu ogaři", vypustil s pousmáním. Ještě jsme se domluvili na nedělním vyzvednutí a následném odvozu na nádraží, místo výletu do Honzových "rysích" míst. "V jedenáct buď dole. Do půl dvanácté, jinak jedu.", vyjádřil Honza ultimátum nejzasšího čekání. Souhlasil jsem. "Tak šťastnou cestu Honzo a zítra ti snad povím, že jsem našel rysovy stopy.", loučil jsem se s kamarádem, jehož nato tata pohltila tma...
A já život v chatě po Honzově odchodu sledoval zpod spacáku. Nedlouho poté dorazil Michal. S radostí jsme jej přivítali a plnni nadějí čekali na jeho výrok o prožitém dni. "Nechtěl bych vás zkalamat, ale nic jsem nenašel.", zněla odpověď zkušeného stopaře. "Až při stoupání k chatě se mi krásně ozývala uralka.", vyprávěl o zážitku s vzácným puštíkem bělavým, jež je jednou z našich největších nočních dravců - tedy až za výrem velkým. Jako jediná sova je pověstná svým agresivním chováním při ochraně mladých v čase hnízdění. Ornitologové, jež kroužkují jejich potomstvo musí používat rukavice, brýle a přilbu, jinak by riskovali vážná zranění.
Co naplat. Ač jsme hlídkami pokryli velké území, rys ostrovid očividně zvolil jiné kouty Beskyd. Podle výsledků monitoringu se v dané oblasti pohybuje pouze jeden exemplář vzácné šelmy. O to víc si vážím nálezů čerstvých stop na dvou předchozích vlčích hlídkách ve stejné lokalitě. Mohu hovořit o štěstí.
Náruživému fotografovi Ottovi celodenní vycházka nestačila. Ještě v noci vyběhl ven se stativem a fotoaparátem fotit hvězdy. To já už ale dávno stopoval rysy ve snech...
Nedělní ráno se neslo ve znamení přívětivého počasí. Do chaty pronikaly paprsky hřejivého slunce. Celou noc nesnežilo. To nám dávalo naději, že přecijen nalezneme dobře otisknutý důkaz nočního pobytu rysa.
Zatím co tři chlapi v chalupě seděli u hrnků horkého čaje, Michal už v těch chvílích chvátal cestou do civilizace. Ale i my jsme zanedlouho po sbalení věcí a úklidu základny tuto opustili a přenechali vládě domácích hlodavců. Soudě dle hojného trusu v údržbářské místnůstce mají drobné myšky střechu nad hlavou v oblibě...
Slunce krásně hřálo, když jsme vykračovali vrstevnicovou asfaltkou. Jen chvíli v podání trojice stopařů. Na prvním rozcestí jsme se rozloučili s veselým vyprávěčem povídek nejen z Rumunska; Ottou Hauckem, jež se vydal na osamocenou pochůzku. A nás s Pepou cesta zavedla na můj oblíbený hřeben. Stopy v čerstvém sněhu svědčily o hojné aktivitě lišek. Každou chvíli jsme naráželi na šlépěje rezavé šelmy, jež často k čárování využila prohrnutou cestu. Pátrání po rysích otiscích však vyšlo na prázdno. Vzácná šelma si nenašla cestu ani po hřebeni. Chtěl jsem zkontrolovat fotopast a zvětšit její kapacitu na osm AA baterií z původních šesti, ale nakonec po poradě s Pepou jsem od návštěvy u nastražené monitorovací pomůcky upusil a zbytečně na sebe neupozorňoval stopami v hlubokém sněhu, vedoucími mimo hřebenovou pěšinu. Zanechané šlápoty mohly snadno vzbudit pozornost. Raději jsme se po krátké přestávce pokračovali hřebenem dál. V původním plánu byla ještě návštěva u hromady kamení, na níž minule rys nechal otisky drápů. Tuto navršeninu jsme však museli vyškrtnout, neboť se kvapem blížila jedenáctá hodina, dohodnutý čas setkání s Honzou. Zvolili jsme nejrychlejší způsob. Z kopce přímo do údolí. Krkolomný svah jsme kupodivu zdolali bez pádů a zlomenin a k prvním domkům, potažmo k věčně usměvavému kamarádu ze Vsetína jsme dorazili čtvrt hodiny po jedenácté...
Díky bravůrnosti Jendova šoférování jsme vlak na Brno stihli. Před nádražím ve Vsetíně nás kamarád vysadil. "Tak Honzo, dík moc, dobrá akce to byla, i když jsme nenašli stopy.", zhodnotil jsem prožitý víkend. "A kam teď zajedeš, ještě nevíš?", vyzvídal jsem Honzovy plány. "Ještě nevím, ale někam vezmu Zuzku." Z jeho očí přitom šlehaly malé plamínky. "Tak ji pozdravuj, ahoj a šelmám zdar!", rozloučil jem se s výborným kamarádem a tušil čertovinu.
Zanedlouho už jsem spolu s hlídkařem Pepou odjížděl motorákem k Hranicím, kde se naše cesty rozešly. V přeplněném rychlíku do Brna mi přišla od Honzy MMS zpráva. Věděl jsem, oč v ní půjde. Určitě rysí stopy. A jinak tomu ani nebylo. Velmi mne potěšil obrázek, kterak u rysích stop pózuje Honzova manželka. V očích se jí zrcadlila radost. Zářila štěstím. A já byl moc rád, že nakonec v ta místa, v nichž jsem měl ten den být s Honzou já, vzal svoji drahou polovičku. Už tak to mají těžké ženy fotografů přírody, jež jsou věčně v terénu. Snad to byl úmysl, když mi v sobotní večer po výpravě kamarád pravil, že druhého dne nikam nejde, že má mokré kalhoty, jež se určitě nestačí vysušit. Již dávno počítal že vytáhne ženu. A to je moc dobře, že na ni myslel. O to větší radost musela mít, když jí Honza dovedl k fotopasti a po kontrole zjistil, že se mu vyfotografoval jeho první RYS. Jistě na něj byla pyšná. A právem. Přál bych si, ať to klape ve svazku manželském všem zůčastněným, tak jako Honzovi se Zuzkou. Takto netradičně s romantickým nádechem končím svůj příběh o (ne)úspěšném hledání rysa ostrovida v nekonečných lesích Moravskoslezských Beskyd.