Rysí stopou, aneb pohled na pátrání po rysovi očima nováčka Vlčích hlídek.
Ač bydlištěm v Brně, kde se dozajista velké šelmy nikdy, tedy alespoň v novodobé historii města nevyskytovaly, fascinují mne tajemstvím zahalení tvorové. Pro jedny zabijáci, pro druhé krásní a pro naši přírodu nenahraditelní živočichové, stojící na vrcholu potravního řetězce. Je škoda, že za tento primát to nemají u lidí lehké. Naštěstí se najdou ti, jimž není osud našich šelem lhostejný. Díky Hnutí Duha se daří návrat medvěda, vlka a rysa do jejich původních, přirozených teritorií.
Nedávná vlčí histerie na Slovensku mne donutila jednat. Aktivně se podílet na ochraně části myslivecké veřejnosti nenáviděných vlků rysů a medvědů a přesvědčit se na vlastní oči o faktech, brojících často proti těmto živočichům.
Do Beskyd jsem přijel v pátek 18. 1. Na smluvené místo – základnu vlčích hlídek jsem se dostal pěšky po několika kilometrech lesem. To už dávno mezi kmeny smrků vládla tma a kdybych si neprostudoval ještě naposledy před odjezdem fotomapy, zabloudil bych do jiné chaty. Sníh v světle čelovky blištivě zářil. Stejně tak jako nebe a zemský souputník Měsíc. Připadal jsem si jako v pohádce. K dokonalosti už chybělo jen vlčí vytí... Již cestou na základnu jsem sledoval stopy srnčí zvěře. Soudil jsem z jejich četnosti, že tu musí mít rysové učiněný ráj.
Oproti očekávání se na verandě chaty svítilo. Uvnitř byly slyšet lidské hlasy a tak jsem zaklepal na dveře dřevěnice. Otevřel mi urostlý muž, trochu jsem se polekal. "Dobrý večer, jsem tu dobře u vlčích hlídek?" "Ano, pojď dál", vyzval mne muž. Uklidnil jsem se až po tom, co jsem zřel v místnosti skromně vybavené dvoupatrovou postelí, krbem a kulatým stolkem, odloženou krosnu a na stolku hluboký talíř naplněný ovesnými vločkami. Typický horal. Záhy jsem se seznámil s oním mužem. Jarda z Vyškova dorazil prý chvíli předemnou a Vlčích hlídek, jak sám pravil, se účastnil teprve podruhé. Odložil jsem si věci, svlažil hrdlo a začala debata se společným tématem. Příroda. O té vydržím při dobré notě a vděčných posluchačích vyprávět hodiny. Přerušil nás až ženský hlas, jež velel, abychom se přesunuli do vedlejší místnosti, kde již seděla většina účastníků hlídek. Vzájemně jsme se přivítali a koordinátorka akce Kája Kubíková nás vyzvala k vyplnění jmen na seznamu zůčastněných. Jen co jsem se trochu ohřál, znovu jsem se vydal lesem do vsi. Přeparkovat auto a domluvit s kamarádem Honzou detaily jeho příchodu na základnu. Signál mobilního telefonu by jste hledali mezi hvozdy marně. Nakonec jsme do vesnice kráčeli dva. Přidal se Jarda. Alespoň jsme mohli opět pokračovat v povídání o zvěři a tak nám cesta pěkně uběhla. Obé naplánované jsem splnil a tak jsme mohli znova stoupat k základně. Na tu jsme dorazili právě když se půlila noc. Všichni ve vedlejší místnosti už spokojeně oddychovali a tak i my potichu zalezli do spacáků. Místnost v tu chvíli osvětloval jen plamen z malého krbu. Příjemně hřál. Záhy jsem usnul. Ovšem vinou špatně zavřených dveří do pokoje z chodby vál studený větřík a krbu to neprospívalo. Pohasl. A já se bez potřebných teplých vrstev oblečení choulil až do rána co nejhlouběji ve spacáku. Sobotní jitro mne probudil známý hlas. Na základnu dorazil kamarád Honza ze Vsetína. Následovala snídaně a společná porada účastníků vlčích hlídek. Michal Bojda z CHKO Beskydy a Kája nám rozdělili trasy, jež máme při monitoringu projít. Rozdělili jsme se do tří skupin. Já se přidal k Jardovi s Honzou. Dostali jsme tři skumavky s lihem na odběr rysí moči a sáčky na sběr vzorků trusu a chlupů. Ještě poslední upřesnění detailů nad mapou a společně se tři skupinky vedené Michalem vydaly na výpravu. Michal nám chtěl ukázat rysí stopy, na něž nedávno narazil. Nacházely se nedaleko naší základny. V stejných místech stál i seník. Myslivci tu přikrmovali srnčí zvěř. Tady jsou, ukázal na již zaváté kulaté stopy. Popisoval těm, jež se ještě s rysí stopou nesetkali, rozdíl mezi jinými savci. A pak učinil oběv. Svým zkušeným zrakem spatřil rysovu kořist. Sthlou srnu. Užasli jsme. Rys srnu strhl 100 metrů od chaty. Jako by nás tím chtěl pozdravit. Ale rozhodně to nebylo minulou noc. Srna ležela u potoka částečně pod sněhem. Měla načatou kýtu a zlomený vaz, typickou vizitku rysa. Poprvé jsem tedy na vlastní oči prohlížel úlovek vzácné šelmy. Má můj obdiv. Vždyť od seníku k potoku srnu táhl nejmíň patnáct metrů. V mírném svahu po rysově činu zůstala vyhlazená stroužka, jak ji vymodelovalo tělo již skolené srny. Prohlédli jsme místo útoku u seníku a Michal k srně nainstaloval fotopast. Rys se někdy k úlovku vrací a tak tu byla šance na zajímavé záběry.
Tak takové přivítání jsme opravdu nečekali.
Rozloučili jsme se s Michalem, jež se na běžkách vydal k domovu i s ostatními členy a vyrazili na naši první terénní výpravu. Doprovod nám krátce dělaly sýkory parukářky, poletující ve větvích vysokých smrků. Jardu zaujali, všiml si jich již u stržené srny. Jen jsme hádali, jak si s tím poradí paměť na Michalově fotopasti, aby náhodou v důležitém momentě neměl plnou kartu neposedných malých pankáček, místo rysa hodujícího nad kořistí...
Zatím pohodovou chůzi po projeté silnici jsme vyměnili za bezmála půlmetrovou sněhovou vrstvu. Prohrnutí cesty znenadání zkončilo. A my se záhy dozvěděli proč. Po dvou stech metrech boření v bílé peřině jsme stanuli nad velkou roklí. Dostali jsme se tak do slepé uličky. Pustit se přes rokli nebylo myslitelné. Tak jsme alespoň pořídili několik snímků krajiny a vydali se zase po svých stopách nazpět k prohrnuté cestě. Po delší poradě nad mapou Honza zvolil cestu málo prošlapanou lesní pěšinou. Doufali jsme jen, že vybral správně. A já žehral na sněžnice, jež zůstaly na chatě. Každý krok byl nyní složitý, pohory se nemile bořily. Ještě že mi návleky zachraňovaly promočení nohavic. Slídili jsme zraky po okolité bílé peřině, doufajíc v nalezení stopy rysa. To se také stalo, jenže nepředbíhejme. Nejprve to byl planý poplach, obzvlášť pro mě, když jsem si narozdíl od zbytku výpravy stál za svým a tvrdil, že šlépěje, nad nimiž se skláním, patří rysovi. Dokonce jsem je odborně měřil a fotografoval. Až potom, co jsem objevil při sledování stopní dráhy "rysa" zaječí bobek. "Máte pravdu hoši, je to zajíc", procedil jsem mrzutě s hanbou. To o kus dál na hřebenové holině Honza učinil objev. "Stopy rysa!", vykřikl vzrušeně. A skutečně. Přecházely pěšinu a mizely v mladině. V táboře nastalo veselí. Našel jsem ty nejlépe otištěné stopy a hned je začal měřit a dokumentovat. Honza mi v tom pomáhal. Zatím co my dva jsme se věnovali několika stopám, zkušený stopař Jarda učinil další vzrušující objev. Rys nám u pařezu nechal moč. Radost nebrala konce. I ze mne spadla rázem únava po boření ve sněhu. Odebral jsem první vzorek moči a pečlivě skumavku uschoval v náprsní kapse bundy. Po krátké oddychové přestávce jsme se vydali rysa stopovat. Do míst odkud přišel. A byl to opět Jarda, jenž objevil velké zasněžené "mraveniště", z nějž rys pozoroval okolí. Že je čekaná a rozhled z vyvýšených míst oblíbenou činností plaché šelmy jsme se mohli přesvědčit ještě jednou nedaleko. Jediným úskalím, jež nám kalilo stopování rysa, byly šlahouny maliní ukryté pod sněhem. Až když o takový Jarda zakopl, uvědomili jsme si, v jakém terénu se ve svahu mezi mladými smrčky pohybujeme. Stopu jsme ztratili a tak nejchytřejší bylo vrátit se zpět na pěšinu. "Hlavně že máme důkaz o výskytu rysa", stačilo mi málo ke štěstí a možná jsem byl rád, že jsme v takovém terénu nepostupovali.
Vydali jsme se dále po hřebenu, přešli z holiny do vysokého lesa, v nemž mi do oka padla velká kulatá šlépěj. Kluci ji přešli, já však hned upozornil, že se jedná o rysí stopu. Prověření dalších otisků potvrdilo moji doměnku. Měli jsme opět rysa! Stejně staré stopy, jako před chvílí na holině. Čerstvé nikoli, trochu zaváté, náš odhad byl, že místem prošel před dvěma dny. Proto jsme se mohli vydat po stopě. Vedl nás okolo stromů, srst jsme však nenašli. Pak, když mířila stopní dráha pod vysoký smrk, směle jsem se vydal za ní. Mé tušení, že by se pod stromem mohly nacházet šlépěje kvalitněji otisknuté, se naplnilo. Stál jsem u nádherně čisté rysovy stopy. Nadšení neskrýval ani Honza. Chvíli jsme tedy pod mohutným smrkem "zakempovali" a snažili se stopu co nejlépe poměřit a nafotografovat. Dokonce jsme u šlépěje objevili malý chloupek, jenž později skončil v druhé lihové skumavce. Mezitím nám z očí zmizel stopař Jarda. Nález tak čitelné stopy se stal prozatimní nejlepší trofejí výpravy. Vše co šlo, jsme zdokumentovali a tak bylo na čase vyrazit dál a hlavně vystopovat našeho kolegu stopaře. Ve sněhu to nebyl problém a tak jsme zanedlouho byli zase kompletní. Mezitím co já s Honzou fotografoval pod smrkem, Jarda nás zavedl k další pěkné šlépěji. V srnčím zálehu. Rysovi nepochybně musela vonět srnčina. Stopní dráha šelmy sledovala šlépěje srnčí. A my zase tu rysí. Vzrušující cesta za rysem nás přivedla k padlému kmenu, na němž Jarda objevil moč. Měli jsme k dispozici poslední volnou skumavku, ale neodebrat tak zdařilý vzorek moči by bylo hříchem. Rys, jež tou oblastí prošel před dvěma dny, nám dal pěkně zabrat. Po krátké svačinové přestávce s výhledem na protější kopce jsme šelmě byli opět na stopě. Zavedla nás k malé vyvýšenině, odkud nádherně, ba přímo luxusně viděla pod sebe do paseky. Umí si vybrat svá pozorovací místa. Za nás tam zrovna probíhaly tři kusy srnčí zvěře, první živí tvorové spatření toho dne.
Ovšem také poslední. Další kroky nás vedly do smrkové mladiny. Dokumentoval jsem zajímavý sled rysových stop, zatím co Honza s Jardou stopovali dále. A tak jsem byl trochu pozadu. Ztratili se mi mezi mladými smrčky, když tu pojednou vzrušeně zavolali. "Radime, pojď sem, honem, máme kořist!" Spěchal jsem co mi síly stačily a v příším okamžiku jsme již všichni tři stáli u stražené srny. Kus v dobré kondici měl zlomený vaz. Podle prvotního ohledání kadáveru rys nikde kořist nenačal. Možná na jejím druhém boku, ale nechtěli jsme srnu převracet. Také jsme ze stop zjistili, že srnu šelma pravděpodobně strhla na místě, nikde ani stopy po tažení úlovku. Řádně jsme jej zdokumentovali a místo rychle opustili, rysa jsme už dále nestopovali a vrátili jsme se na cestu. Zaměstnávala nás otázka, proč rys srnu nechal na místě celou. Možná za tím stálo vyrušení. Kadáver jsme našli v smrkové mladině poblíž cesty a na ní otiskl své stopy člověk. Ač nesjme žádní indiáni, odhadli jsme, že ten člověk tam mohl kráčet ve chvílích rysova loveckého úspěchu. Je to jistě smělá doměnka, ale nic jiného nás nenapadlo...
Od srny jsme se vydali cestou, jež nás měla podle všeho přivést dolů do vsi. Po chvíli se opět ukázala rysí stopa, naposledy jsme se po ní pustili. Stopování hustou smrčinou nebylo nikterak veselé, zvlášť pro mě s krosnou na zádech. Ale vedoucí Jarda hnal jako ohař a ze smrčiny už nebylo cesty zpět. Musel jsem doufat, že nás rys z nepříjemného terénu vyvede. To se také stalo, stopa vedla pěkným vysokým lesem. Po chvíli rozumování jsme stopování ukončili, pro obavu ze zbloudění a zatmění. Nevěděli jsme uplně přesně, kde se nacházíme. Další porada rozhodla postup přímo dolů lesem. Měli bychom vyjít někde na kraji vesnice. Strmé klesání zadělávalo práci našim kolenům. Pod stmým svahem jsme objevili používanou pěšinu, mířící nejspíš do vsi. Nemýlili jsme se, k naší radosti nás tam dovedla. Sobotní vydařenou stopovačku jsme pak oslavili v místím šenku. Teplý čaj přišel vhod. Po něm i ostrá česnečka a kuřecí stejk.
Na základnu naše výprava dorazila večer po šesté. Na verandě nás uvítaly odložené sáčky s rysím trusem a několik skumavek s rysí močí. Večer vládla dobrá nálada. Seděli jsme společně v místnosti s kuchyňkou a příjemně sálajícími kamny a vyprávěli jsme si zážitky z výprav. Všem skupinám se ten den vydařil. Zapsali jsme nálezy do záznamového listu a těšili se společně z úspěchu, Jarda prezentoval na svém laptopu snímky, hned stažené z fotoaparátů na disk přenosného počítače. Už tak uvolněnou náladu vylepšil Pedro, dlouholetý člen vlčích hlídek z Orlové, svým zábavným vyprávěním. Pusy nám mlely až do pozdních nočních hodin. Do spacáku jsem se zabalil opět ve stejnou hodinu jako předešlou noc.
Druhý den ráno po snídani jsme se nachystali na poslední výpravu. Po úklidu chaty a vyfocení společné fotografie, na níž bohužel chyběl Jarda, jež chatu opustil již nad ránem, jsme se rozloučili a každý se vydal za svými cíly. Honza rovnou do vsi a domů, ostatní členové ještě využili přechodu kopce cestou na vlak k výpravě a já s Kájou se vydal za rysovou kořistí. Přesné zaznamenání stržené kořisti je důležité. A Michal k srně plánoval umístit fotopast. S GPS navigací by vše bylo hračkou. Jenže nikdo z našeho týmu navigací nedisponoval a zbyl jsem už jen já, kdož věděl o stržené srně. Kája GPS měla a tak se zdálo, že bez problému zaznačí místo nálezu a pošle souřadnice Michalovi. Jenže na neděli nám příroda zamíchala kartami. V našich včerejších stopách jsem objevil rysí! To nás s Kájou zarazilo a bylo jasné, že ke kořisti nemůžeme. Stopy byly čerstvé a kdo ví, rys se u úlovku mohl zrovna zdržovat. Telefonní porada Káji s Dajou jen potvrdila naše úvahy a tak se ke kořisti nešlo. Zato vzrušujícím se stalo stopování rysa směrem, odkud přišel. Pěkně nás potahal strmým svahem, načež jeho dráha mířila z mladiny. Mezi spleť mladých bučků jsme nemohli a tak jsme území celé obešli. Stopy se zas objevily až hluboko dole u potůčku. Štěstím a smůlou zároveň byl nález rysí moči. Jenže Kája už měla všechny skumavky se vzorky, kdo mohl počítat s takovým včerejším úspěchem. Alespoň si zaznamenala do navigace rysovo oblíbené místo a třeba si na něm zas označkuje území... Rysovy šlépěje nás přivedly k širšímu potoku. Po jeho překročení stopy vedly konečně rovnějším terénem a tak jsme se rozhodli změřit je a pořídit fotodokumentaci. Měřili jsme velikost stopy, délku kroku, a šířku rozkroku zvířete. Do sáčku jsem též odevzdal pinzetou rysův chlup, nalezený ve stopě. Zrovna když jsme se po krátké fotopauze chtěli vydat na další stopování, jsem vzrušením vykřikl; "Kořist! Káji, máme kořist!", ukazoval jsem na čerstvě strženého srnce. Naše veselí neznalo mezí. "To je radost z mrtvoly, viď?", utrousila rozesmátá Kája. "Však ano, z rysovy kořisti. Jenže jiného názoru budou asi myslivci, až tu srnce najdou." Srnce jsme zdokumentovali. Byl načatý u kýty a měl zlomený vaz. Parůžky v lýčí již pěkně vysoké, zhruba v půli vývoje. Větrník potřísněný barvou, možná z nárazů, jak rys kořist stahoval z prudkého svahu pod silnicí. Ač jsme se snažili sebevíc, místo, kde na srnce rys zaútočil, jsme nenašli. Možná rys kus atakoval přímo na lesní silnici. Stopy to nicméně věrohodně nepotvrdily. A tak zůstane asi navždy tajemstvím, kde rys svojí kořist překvapil. Odkud šelma přišla, to se nám taktéž zjistit nepodařilo. Silnicí vedly koleje od auta a ke všemu jí ještě pošlapaly četné lidské stopy...
Ještě na chvíli jsme neopouštěli naději v nález rysích stop a společně se vydali silnicí. Ale šelmí pachatel nechtěl, abychom se dozvěděli o jeho krocích. Nastal čas rozchodu. Kája se vydala do vsi na vlak domů a já ještě putoval asfaltkou do hory, abych po hodině chůze ve sněžnicích dorazil na základnu. Na chvíli jsem spočinul, dal pokoj ušlapaným nohám, sbalil drobnosti, zametl po sobě...
Po čtvrté hodině odpolední již chata osaměla. Pustil jsem se do vsi k autu. Úderem páté jsem definitivně opustil Beskydské kopce a ubíral se zledovatělými silnicemi k Brnu, pln vzpomínek na moji první akci Vlčích hlídek.
Ještě ten večer, či spíše noc jsem sedl k počítači a na fotomapách zjistil souřadnice sobotní srny, jež jsem následně poslal Michalovi, aby k ní mohl nainstalovat fotopast. To se mu také nakonec další den podařilo a přidal ještě krabičku s automatickým fotoaparátem k srnci :-) Během 3 dní tak nainstaloval 3 fotopasti. To už je velká šance, že se u některé rys lapí.
Rád se potom záběry pokochám.
Rys mně bezesporu učaroval. Přiznám se, že jindy bych při nálezu uhynulé srny vyřkl prostě "srna!". Ale na rysí stopě jsem spontálně vyloudil slovo "kořist!".
Děkuji Dajo, Kájo a Michale za vtažení do rysího světa.