Od škodovky ke kudlance

Od škodovky ke kudlance.

Příběh neuvěřitelné smůly, mixované na konci se špetkou štěstí se odehrál v září. V druhé polovině měsíce, v němž vyměňuje příroda barvy ze zelené za rezavou a v horských hvozdech po nocích slaví svatby jeleni. V mých milovaných Jeseníkách právě začínali s hrami lásky, za nimiž stojí prostý pud, ten o zachování rodu. Nejsou to žádní tichošlápkové. Impozantní troubení dělá jelení říji tu nejpřitažlivější ze všech říjí v živočišné říši. Kdo jednou mohl zaposlouchat mistry muzikanty při podzimních koncertech, dá mi za pravdu, že ho chce slyšet stále, rok co rok, jen těžce na jelení svatbu čekává a nejraději by byl rád, troubili by celoročně. Jenže přírodní zákony se obejít nedají. Ještě štěstí, že jsou nastaveny dobře.

Toužil jsem též být svědkem jelení říje. Tradičně bývám přítomen v temných jesenických hvozdech již od roku 2007. Začátkem září jsem se toulal oblíbenými místy na hřebenech, situace vypadala příznivě. Chladné skoré ráno sice začátkem devátého měsíce nepřineslo toužebné troubení, ale paroháči měli ještě čas. Potkal jsem jen ty, o než se v říji hraje. Totiž holou, neboli laně. Postupně jsem potkal na 6 těchto zvířat. Prvně to byla laň s kolouchem, jež mne zaskočila nepřipraveného, s aparátem v batohu. Na snímek nečekala. Zanedlouho už jsem zase registroval na holích červenavá těla vysoké. 200 metrů předemnou přímo na turistickém chodníku a v jeho blízkosti líně kolíbaly a braly ranní pašu 4 kusy holé, včetně jednoho mladého, dvouročního jelínka. Mezi slechy mu vyrůstaly krátké špičky a neměl vytlučeno. Podle mysliveckých pravidel slabý, průběrný jedinec. Měl štěstí, že po chodníku za ním a jeho třemi sestrami tiše šoulal lovec živé krásy. Nepřipravil jsem ho o život, ulovil jsem jelínka fotoaparátem. Stejně jako později z větší blízkosti laň s kolouchem. I když získané snímky nevyhrají v soutěži o Zlatého jelena Slávy Štochla, udělaly mi radost. Každé setkání se zvěří ve volné přírodě mne potěší. 

O necelé tři týdny později jsem byl odhodlán do těch míst zavítat znovu. Prožít noc na turistické nocležně, přímo v centru dění, na jelením jevišti. Vždyť už mi kamarádi zvěstovali zprávy, na něž jsem tak dlouho čekal. Prý nahoře první troubí! To by v tom byl čert, abych místního vládce neslyšel. Jistojistě už nějaký ten bohatýr vyhledává společnost něžného pohlaví.

Třídenní volno v práci výletu přálo. Jen počasí zlobilo. Tlaková níže trápila celou Evropu, jen na čas do našich končin podívala brázda vysokého tlaku vzduchu, která trochu deštiva rozehnala. Ne však na jasnou oblohu, občasné přeháňky zalévaly již tak nasycenou půdu. Z meteorologických statistik toho měsíce vyplývalo, že právě v Jeseníkách napršelo víc než dosti.

Konečně přišli odborníci přes počasí s příznivou zprávou, slibovali postupné ubývání oblačnosti a nízkou ranní teplotu. Vida, budou troubit, mnul jsem si ruce.

Batoh s nejnutnějším vybavením jsem měl sbalený den dopředu, na 20. zářijovou noc totiž hlásili přecijen lepší meteorologickou situaci, než předešlý den. Zbývalo jen vyrazit. Jenže nejdřív povinnosti, pak jeleni, znělo od mamky. A tak jsme měli v plánu navštívit chalupu a na zahradě nasbírat švestky na budoucí strýcovu slivovici. No dobře, koneckonců s autem nejsem vázán na spoje a mohu dorazit třeba v noci. Čelovka v mé krosně nechyběla. Souhlasil jsem. Co jiného mi zbývalo. Stal bych se terčem kritiky a spršky názorů o bláznech. 

Svoji starou škodovku jsem startoval krátce po poledni. Stodvacítka ročníku .89 od června 2013, kdy vyjela z garáže kvůli technické najezdila už 6 tisíc kilometrů. Pravda, s nemálo potížemi, ale všechny jsem postupně za pomocí fundovaného kamaráda vyřešil. Jenže zdá se, že nic netrvá věčně. Poslední dvacetikilometrová jízda 19. září začala zprvu dobře. Jen jsem měl pocit, že motor nějak netáhne. Připisoval jsem to však nákladu. V autě cestoval pes, mající své stálé místo v nohách u spolujezdce, dále vzadu "seděla" krosna, jež zabrala celé jedno zadní sedadlo a mamka s batohem. Další ujeté kilometry postupně škodovce ubíraly dech a mě přidávaly vrásky, zda vůbec na chalupu dojedeme. Začátek konce poznamenalo pískání brzd. Nejspíš něco s destičkami. Zvuky ustaly, ale s nimi opět ustal výkon motoru, nyní jsem jen ztěží zvládal na třetí rychlostní stupeň padesátikilometrovou rychlost, na čtverku vůz netáhl téměř vůbec. To nejhorší přišlo záhy. Zatuhl brzdový pedál. V klidu, brzdit nemusím, myslel jsem, když ani tak rychle nejedu. Vše jsem zvládl s bravůrou, jen tatrovka a kolona v pozadí musela šílet, kdo to brzdí ten provoz. Poprávu, též jsem z toho byl špatný. Zatrnulo mi, když před námi měl být kopec zvaný Horka, kde v minulosti škodovka, šoférovaná tehdy babičkou zkončila. Tohle nemůžeme vyjet, rezignoval jsem, když auto nejelo ani na třetí rychlostní stupeň 30 kilometrů za hodinu. Taktéž šla cítit spálenina. V posledních dvou minutách šel od výfuku oblak kouře, to už jsem hledal vhodné odstavné místo za rychlosti menší, než závodní cyklistické kolo a při blikání výstražných světel. Naštěstí jsem vůz odstavil na cestě, vjíždějící do lesa, vypnul motor, ale co to? Snad zlý sen. Od všech čtyřech kol se kouřilo, z předních stoupal dým hustější. Takže jsme dojeli, seznamoval jsem s nastálou situací mamku. Brala ji až nečekaně klidně. Jen měla obavu, zda auto nechytne. Ubezpečil jsem jí, že motor nám nehoří, nýbrž jen se kouří od brzd. Co naplat, odtahovku volat nemělo smysl, zbytečně bych si vybil mobil, už tak s špatnou výdrží baterie. Stejně se sem vrátím později s kamarádem, mrknout na auto, plánoval jsem. A tak jsme byli nuceni veškeré věci včetně psa vynést a vyvést mimo vozidlo a vydat se s nimi na cestu na chalupu, k níž nám po silnici zbývaly čtyři kilometry. Já znám zkratku, vybrala cestu mamka. Lesem a polňačkou jsme si pomohli pramálo, ostatní kilometry jsme šlapali po asfaltu. Až chvíli před cílem mne probudilo z letargie setkání s druhem z hmyzí říše.

Přímo na chodníku se slunila kudlanka. Zelený tenkonohý druh, podobný velké kobilce, jež má pověst zlé vražedkyně. Právem. Samice po kopulaci samce prostě zkonzumují. S kudlankou, jíž dali čeští zoologové druhové jméno - nábožná - bůh ví proč, jsem se setkal poprvé v životě. Dlouhé roky zůstalo jen u tužeb, poznat onu obávanou lovkyni, převlečenou do kabátu nevinné krásky. Mamka spěchala, ale já jí zadržel. Hlídala mi batoh a psa. Já vybalil fotoaparát, štěstí, že jsem zrovna měl nasazený standartní objektiv 35-80, maje ho nachystaný na snímek hradu Sovince, nacházejícího se v podhůří Jeseníků, nedaleko města Štemberku. Před druhou odpolední a povinným sběrem švestek, navíc bez auta prostě Jeseníky nedosažitelné. Tak jsem si alespoň náležitě užíval focení kudlanky. Přičupl jsem na kraj silnice, abych získal pohled přímo z očí do očí. Objektiv jsem položil přímo na obrubník a snažil se, pozorujíce v špatné poloze hledáček, manuálně zaostřit objekt mého zájmu, krásně zelenou samičku kudlanky. Když jsem si myslel, že je v hledáčku kudlanka ostrá, spustil nikon salvu sériového snímání. Pro jistotu jsem focení opakoval několikrát a z jiné pozice, tentokrát z chodníku. Absenci úhlového hledáčku jsem vyřešil použitím živého náhledu, v něm jsem manuálně zaostřoval a přes Live View cvakal závěrkou. Zrovna v tom nejlepším šla kolem na autobus sousedka. "Čau, co to fotí?", ptala se mamky. "Kudlanku nábožnou, prosím.", odborně vysvětlila. "Ten se fakt nezměnil, já ho vidím furt jenom s foťákem na krku.", kroutila hlavou. Z mého pohledu však vyřkla milou lichotku. Nacvakané snímky jsem raději neprohlížel a doufal ve štěstí alespoň jednoho ostrého záběru. Po akci kudlanka putovala na dřívku do keřů vedle chodníku, aby náhodou nepřišla o život pod koly automobilů, či nepozorných chodců.

Později na chalupě jsem prošel sérii snímků a opravdu, několik se jich povedlo. Přispěly k lepší náladě a nudné sbírání švestek probíhalo veseleji, těšíce se, jak si výsledný produkt - Pavlovici - dám s kamarády některý víkend na chatě v Jeseníkách, třeba právě při jelení říji. Domů za deště na autobus do vedlejší vesnice, jen na lehko s foťákem, krosna zůstala nabalená na chalupě, čeká na pondělí 23. září, kdy podruhé zkusím zavítat na hřebeny, tentokrát jako cestující vlakem, či autobusem. Snad nebude mít poruchu...