Fotolovec | Jelení říje 2012

Jelení říje 2012

Mé milované hory. Vypínají se na dosah města Bruntálu. Nikdo jim nevezme jejich nepřehlédnutelnou dominantu – horu Praděd s vysokou věží. Snad jen chamtivá mlha může moderní chloubu nejvyššího vrcholu Moravy skrýt před zraky zvědavců. Ta když má svůj den, na horách je nevlídno. Má Jeseníky ráda, tato tajemná dáma, oděná v bílý závoj. Svoji lásku severomoravským horám vyznala i v den před svátkem svatého Václava. I když cestou z jihomoravské metropole nebe nabízelo krásně modrou oblohu, jen jsem vystoupil z autobusu na sedle Hvězda, viselo ve vzduchu plačtivo. Jakoby hory smutněly špatnou zprávou, že jejich obdivovateli nemohli vyhovět s ubytováním na útulné chatě Barborce. Zelená fleecová bunda nevydržela nápor kapek a vlhla. V pravý okamžik startoval autobus. I bez ubytování jsem se nechal vyvést kyvadlovým busem na Ovčárnu. S tím, že zkusím štěstí postupně ve dvou chatách. V autobusu v jednu hodinu po poledni jsem si mohl vybrat k sezení kterékoliv míasto. Do toho ubrečeného počasí se pokořit vrchol Pradědu nikomu nechtělo. Zvídavě jsem se zeptal šoféra, jak je nahoře. "Je tam špatně.", zaznělo z úst autobusáka, jež se musel divit, co mne žene tam nahoru. Nechtěl jsem mu přitížit a vyprávět o svých nenadálých trablích, kam složit hlavu a pro sebe jsem si říkal, že to tedy pěkně začíná. Čím více výškových metrů nad hladinou jaderského moře česká Karosa statečně zdolávala, tím více se řidiči ztrácely serpentiny před očima. Halil je závoj lstivé dámy, jež tímto znovu vyznávala své city k Jeseníkům a nestála při intimnostech o nezvané zraky. Inu dobře to má zařízené. Její závoj v nejvyšším místě trasy, na Ovčárně, dovolil výhled pouze na několik metrů. 

Vystoupil jsem, smířen s osudem mlhavého tuláka a zamířil tam, kde se rýsovaly obrysy poměrně nově zbudované chaty, jež dostala půvabné jméno. Stanul jsem na Sabince. Cestou k výčepu mne do očí píchla trofej jelena. Nad vstupem do místnosti, kde to příjemně vonělo, visela lebka s parožím mladého vidláka I. věkové třídy. Trochu jsem litoval, že nadějnému jelínkovi nepřisoudili jeho patroni více let na živu.

Trpělivě jsem počkal, až milá slečna obslouží hosty předemnou. Konečně se mohla věnovat mě. Slušně jsem pozdravil a zeptal se, jak to mají s ubytováním. Vypadal jsem možná ustaraně, či snad to nevlídné počasí mohlo za to, že se nad tou hromádkou neštěstí s těžkou krosnou na zádech slečna v azurovém tričku smilovala. "Počkejte, zavolám šéfovi, jestli tu jěště máme nějaký pokoj, máme dost plno na prodloužený víkend." Chápal jsem a čekal na verdikt. Slečna vyloudila úsměv na tváři a pravila, že ještě jeden pokoj je volný, ale bez sociálního zařízení a bez televize. "V pohodě, to mi nevadí. A zajímá mne, jestli by šlo ubytovat ještě mého kamaráda, který přijede zítra", dotázal jsem se už s radostnějším výrazem. "Tak jo, to půjde, počkejte tu chvíli, já zavolám šéfa a on vás půjde ubytovat.", vysvětlila dívčina. Na to jsem se usadil na stolici v prázdné jídelně a konečně si mohl trochu oddychnout, sundat ze zad krosnu plnou (ne)potřebného vybavení. Teplo chaty mi dělalo dobře. Teprve nyní jsem mohl zahnat myšlenku, s níž jsem operoval, kdyby Sabinka nevyšla. Čekal by mne pěší pochod až na Švícárnu, vzdálenou od Ovčárny dobré tři kilometry.

Po chvíli přišel šéf, pán v nejlepších letech, trochu při těle, ke kterému byste nepřiřadili fotografii mladého štíhlého běžkaře, vystavenou nad výčepem. 

Zavedl mne do útrob chaty a ukázal pokoj. K mé spokojenosti stačily dvě dvoupatrové postele, jež mi připoměly povinnou základní vojenskou službu, jedna šatní skříň, stoleček na odložení věcí a zásuvka. A k umyvadlu a dalším sanitárním zařízením jsem to měl co by kamenem dohodil. "Tak, tady vám nachystáme dvě lůžka, nechte si tu věci a běžte si zatím vyřídit k výčepu ubytování, pamatujte si, pokoj 25.", vštěpoval mi majitel Sabinky. "A neztratit klíče a po osmé hodině zamykat hlavní vchod", trval na svém pan majitel. Já odkývl a byl rád, že se nebude opakovat situace ze začátku září t.r., kdy na Barborce měli brzy ráno zamčeno a já neměl k dispozici klíče...

Po uhrazení částky za ubytování na tři noci jsem mohl odejít do pokojíku. Zámek vykonal svoji klíčovou roli a já měl konečně svůj klid. Následovalo vybalení a zasloužený odpočinek. Pohled z okna mne znepokojoval. Stále bílý závoj mlhy, jež tvrdošíjně bránila odhalit krásy hustých hvozdů. Zdálo se, že si je tajmná dáma chce nechat jen pro sebe. "Tak si je nechej", osopil jsem se na ni a zalehl pod teplou deku. Ale přecijen místy do pokoje malým oknem prosvítal paprsek slunce. Dával naději, že si to s tím halením dáma v bílém přecijen rozmyslí a vykasá své sukně. Třetí hodina odpolední rozhodne, naplánoval jsem si a spokojeně zabral v poloze ležícího.

Nakonec jsem se probudil až o půl čtvrté. Rozhrnul jsem záclonu a ejhle, mezitím, co jsem sladce odpočíval, dáma v bílém skončila s milostnými pletkami a už zase povolila očím pohled na krásné hvozdy, ba i na rezavějící kapradí a červenající borůvčí, tolik typické barvy pro období podzimu v horách. Pohledem jsem zabrousil až k Petrovým kamenům. Zubatily se na svém stálém místě jako před tisíci lety, kdy odtud ustoupil ledovec. Pěkný pohled jen kalily železné sloupy tatrapomy. 

Nejvyšší čas někam vyrazit, usoudil jsem, když už se slunce začalo schovávat a od západu osvětlovat Petrovy kameny. O několik okamžiků později jsem už kráčel se stativem v ruce a foťákem v batohu po turistickém chodníku, začánajícím nad Ovčárnou a mířil k Velkému kotli. Moc turistů jsem nepotkával, to se zdálo býti dobrým znamením a nadějí, že snad s přicházejícím večerem budu mít štěstí třeba na růžkaté kamzíky. Na hřebenu ale dul celkem silný severozápadní vítr a ty uplně nejvýše položené alpínské louky halil závoj mlhy. Co s tím, mudroval jsem. Jediná možnost, jak uniknout z větrného království holin a ošlehaných zakrslých smrků spočívala v spuštění se dolů chodníkem vedoucímu do Karlova. Sice jsem se tak předem vystavil fotografické tmě, jelikož v hustém horském lese a ještě k tomu na východní straně v podvečer světla na rozdávání není, ale bral jsem to sportovně a říkal si, že lepší procházka, než sedět za pecí. Jen co jsem sestoupil z holin do pásma lesa, vítr se utišil. Narazil jsem i na odbočku k lovecké chatě Eustašce. Určitě v probíhající jelení říji netrpěla opuštěním. Jistě v ní po nocích z verandy lovci poslouchali jelena troubícího od Temné a debatovali, jak se mu dostat při ranní šoulačce na kobylku.

Já sestupoval stále níže po chodníku. Pomalu, nechal jsem přejít rodinu s dětmi, rozverně debatujícími a říkal si právem, že pokud se už nějaká zvěř v okolí chystala na večerní výstup k holím a uslyšela halasné hlasy dětí, musela si to zákonitě ještě na nějaký čas rozmyslet. Ale přecijen mne něco napovídalo, nechť foťák nenechávám v batohu. Vytáhl jsem jej tedy a nechal nasazený i s telekonvertorem, tak, jak jsem jej měl nachystaný na večerní kamzíky na holích. Po cvičném snímku do tmavého lesa nedávalo mnoho naděje na ostrý snímek. Hodnoty ISO 800 a času 1/40s vskutku nehýřily spolehlivostí na dobrý výsledek. Ale třeba jen dokumentačně se mi poštěstí. Jelen (čert) v říji nikdy nespí. Co by věčný snílek, představoval jsem si pěkného jelena, starého mazáka, parožím věčného osmeráka s mohutným tělem a velkou hlavou s hustou hřívou na krku, přetahujícího předemnou zrovna přes cestu. I za mázlou fotografii bych byl vděčný svatému Hubertovi. Nic takového se ovšem nekonalo, to jen v těch mých, bujnou fantazií hýřících, myšlenkách. I přesto mne záhy potěšil jeden vzácný obyvatel horského lesa.

Uslyšel jsem bubnování, jež je vlastní šplhavcům. Ozývalo se z kmene blízkého smrku. Strakapoud? Zvědavě jsem pohlédl do výšin, odkud jsem tušil šplhavce. Zapátral jsem zrakem a už mohl se zatajeným dechem obdivovat vzácného datlíka tříprstého. Šplhavec, jemuž říkají ornitologové glaciální relikt, tedy pozůstatek z poslední doby ledové. Když našim zemím vládl ještě sníh a led, datlík tříprstý si v tomto chladnu liboval. Před zhruba 10 tisíci lety masy ledu ustoupily a s nimi i datlík třípstý, jenž se dnes hlavně vyskytuje v lesích severní Evropy a to i v nižších polohách. U nás už se zdržuje datlík jen v horách, tam je mu hej, teploty pod bodem mrazu mu pranic nevadí. Jako jediný z datlů také pozbývá pestrého zbarvení, chybí mu červený zátylek jako u strakapoudů. Jen sameček datlíka má místo červené "čepičky" žlutou a samičkám chybí. Jejich peří je čistě černobílé. 

V ten moment jsem se chválil, že telekonvertor nešel do batohu. Díky pomůcce, jež násobí ohniskovou vzdálenost, jsem mohl vzácného šplhavce přes hledáček pozorovat a obdivovat celkem zblízka. Sem tam, když mi nebránily nějaké větve, jsem exponoval snímky. Se štěstím vyšla jedna dokumentační fotografie z pozorování datlíka tříprstého, jež se v statistikách zapsalo jako mé třetí. První setkání, z něhož vyšel taky jeden snímek, se odehrálo v srpnu 2009 ve Vysokých Tatrách a podruhé jsem zahlédl datlíka o rok později, též u našich východních sousedů. To proběhlo bez možnosti stisknout závěrku fotoaparátu, datlík bubnoval značně daleko. 

Už už jsem si plánoval, že zkusím i nějaký videozáznam, udělal jsem nejspíš příliž prudký pohyb fotoaparátem, datlík si toho všiml a fotografovu chybu potrestal přeletem na jeden z vedlejších smrků. Tam už jsem jej nechal, nechť si hledá v klidu potravu v drsných podmínkách horského lesa. S lehkostí v duši jsem pokračoval po chodníku a radoval se zas a znova z vzácného setkání. Tak už domů s prázdnou neodjedu, těšilo mne.

Ač jsem brousil v porostech nad i podemnou, žádnou zvěř můj zrak nezaznamenal. Ani z přítomnosti stop jsem nebyl příliš nadšený, až na zalesněném vrcholu Temné jsem si nemohl nevšimnout v bahnité stopě po traktorovém protektoru rozměrné šlépěje jelena. Tak přece tu nějaký žije, potěšil mne čerstvý nález. Rád bych zabrousil hlouběji do lesů, ale nechtěl jsem riskovat, že se první vycházku vrátím na chatu za tmy, čelovka zůstala na pokoji. A tak jsem se vydal na cestu zpět. O půl sedmé, když už se les halil do temných barev, jaké přísluší tamnímu kopci, někde podemnou krátce zatroubil jelen. To mi zvedlo adrenalin, ale zas vklidu mohl klesnout, nýbž paroháč už více nechtěl prozrazovat hvozdům o svých láskách. Ale získal jsem první důkaz, že už opravdu probíhá jelení svatba. Ale už den před mým příjezdem do hor mi kamarád Martin hlásil, že ve svých oblíbených místech za ranního šera slyšel, kterak se osamocen svěřoval vycházejícímu slunci nějaký jesenický král...

Obohacen o pěkné zážitky z první vycházky dorazil jsem na chatu Sabinku již za vlády tisíce hvězd, jež bděly nad milovanými jesenickými horami. Modeloval se pomalu ale jistě hezký večer. Jen na samém vrcholu Pradědu táhly se cáry mlhy. Co chvíli zakryl mlžný závoj Pradědovu chloubu – vysílač, jež se ční do výše úctyhodných 162 metrů. Připočteme-li k této cifře ještě nadmořskou výšku 1492 metrů, převýší o více jak třicet metrů metu nejvyšší hory Čech – Sněžky.

Hvězdami posetá obloha mne dlouho neudržela na pokoji. Jen co jsem zakousl něco k večeři, dovybavil jsem se teplejším oblečením a vyrazil na poslechy. Nejraději totiž vytrubují paroháči pod rouškou tmy. Ač původně jelení zvěř, žijící na stepích, oddávala se ráda dennímu způsobu života, člověk jí zaplašil do lesních komplexů a když ani tam nenalézala ve dne klidu, musela elegantní vysoká změnit bioritmy a stala se tak zvěří, žijící v noci a její smysly se ještě více zdokonalily. Možná je to tak dobře. Setkání s královskou zvěří vždy poskytne velké vzrušení. Ať je to právě narozený tečkovaný život, pasoucí se laň v prvních slunečních paprscích, nebo troubící jelen v borůvčí za svitu luny...

Vykračoval jsem asfaltkou k Pradědu, maje nastražené uši, připravené zachytit i jemné nuance vzdálených jeleních koncertů. Toužil jsem je zase po roce slyšet. Leč v kraji by v tu chvíli šlo slyšet spadnout špendlík. Chlad noci před svatým Václavem jelením láskám přál. Naděje umírá poslední. Takovým heslem jsem se řídil a stoupal asfaltkou dál k vrcholu nejvyšší hory. A přec se jeden parohatý bohatýr ozval. Kdesi v dálavě, tam kde po věky věků pádí údolím Bílá Opava. Dodal mi naději, že se snad "chytnou" další zamilovaní králové, žárlivě si střežící ten svůj harém jeleních dam. "Oooohh, ooooohh, auooh", připomněl se ležérně jeden! A hned se postaral o vyplavení adrenalinu do posluchačových žil. Soudě dle hlasu, musel být nedaleko. Měl jsem pocit, že nás dělí jen pás smrčků nad cestou a trubadůr že účinkuje někde za nimi na rozvolněné louce. Zřetelně jsem slyšel jelenovo slastné zamlaskání po dotroubení. "Auoooo, auoooo, oh, oh", kontroval mu druhý jelen. Ten měl svoje jeviště někde pod cestou. Nyní jsem se nacházel mezi dvěma jeleny. Nevídaný zážitek. Spustil se koncert mým uším slastný. Pravda – vášnivá výměna názorů to nebyla, spíše jen přátelské poklábosení dvou parohatých králů. Málo zvěře a téměř žádná konkurence nenutí jeleny do stečí. Každý je spokojen s tím co má, obvykle jen několik málo laní střeží svého pána. Jinačí situace nastává v mnohých oblastech u našich východních sousedů. Tam si může jelen bohatýrsky užívat třeba s tuctem jeleních krásek a ještě zbude na ostatní. To pak není nouze o velké a urputné rytířské souboje - paroháči se nebojí, že by si v případě prohry nějakou tu náhradu nenašli... 

Přesto jsem rád a vděčný i za to málo, co v severomoravských horách zbylo z dob dávno zašlé slávy, kdy byli tamní jeleni vyhlášení svoji kvalitou za nějlepší v naší republice...

Dva noční hudebníci by jistě koncertovali pro mne a jesenickou přírodu o pár minut navíc, kdyby asfaltkou neprošla dvojice lidí. Zřejmě opozdilci se vraceli z Pradědu a poměrně nahlas promlouvali. Tím plaché savce donutili k ukončení vystoupení a oba trubači se stáhli do klidnějších míst. Ještě chvíli jsem se prošel cestou k vysílači, ale v uších mi přistál jen hlas větru šumícího ve větvích starých smrků. Jeleni mlčeli. Naznal jsem, že již nemá smysl ztrácet čas a v pozdních nočních hodinách zvolil další kroky směrem k chatě Sabince. 

Na svátek svatého Václava jsem si pospal. Sluneční koráb již urazil dalekou cestu oblohou, zatím co já teprve vstával. Nikam jsem ale nespěchal. Usínalo se mi hezky s pěknými zážitky a vědomím, že ani kdyby již jeleni netroubili, odvezu si v uších jejich ozvěnu. Moji duši opanovala lehkost. A to doslova. Těžký teleobjektiv jsem vyměnil za základní zoom a vyrazil vstříc krásám vodopádů Bílé Opavy. 

Svoji pouť naučnou stezkou v království vodního ráje skorců, konipasů a pstruhů jsem započal hned u chaty Barborky. Nezůstala osamocena ve sváteční čas. Žila. Turisté přicházeli a zas odcházeli, připomínali hemžením čilé mravenečky. Romantická Barborka určitě s radostí poskytla ubytování hostí, toužících po Jeseníkách. Možná mezi nimi v Barborčinom lůně zrovna odpočíval po ranní šoulačce lovec, jehož sem přivábil čas jeleních lásek a chtěl si z hor pod Pradědem odvézt trofej nějakého toho parohatého krále. Vždyť v tom čase se to v Jeseníkách lovci jen hemží. Já se mezi ty, jež přijíždění do hor s puškou nepočítám. Lov chápu, ale neuměl bych zprovodit ze světa přírody krále hor. Nedokázal bych stisknout spoušť při soustředěném pohledu do jeleních světel, které jistě, mimo komoru musí lovci vidět a vnímat. Nechtěl bych si být vědom té moci rádoby pána tvorstva, jež určí, že jelenův život může zakončit během několika příštích vteřin po tlumeném cvaknutí napínáčku a polechtáním spouště kulovnice...  Co potom pomyšlení na samotné laně, hledící stále, kam se poděl jejich pán, jež ještě před okamžikem mocným troubením oznamoval, že jen on jediný má právo na sněm něžných ochránkyň. Ne. Já místo puškohledu zvěř v přírodě rád sleduji hledáčkem fotoaparátu a po stisknutí mé spouště žije dál.

Ty lovce jelenů jsem však rychle zahnal z hlavy, maje plnou hlavu obdivování živé přírody podél naučené stezky vedoucí Bílou Opavou. Hned zprvu mé oko zaujal z kapradí vystupující mohutný kmen dávno padlého jesenického velikána. Omechován pokorně ležel v zeleném lúně. Dal všanc na svých bedrech mladým, budoucím hrdě čnícím jehličnatým strážcům horské divočiny. Jinde zase vysoký smrk a jeho rozvětvené kořeny, jenž síla země vyrvala na povrch, vyčarovaly zajímavou mozajku, učiněnou přírodní skuplturu. Obdivoval jsem samosebou vodní živel, divoce proudící bystřinu. Snad pro svoji zpěněnou vodu pod značným množstvím splavů, přepadů a vodopádů dostala jméno Bílá Opava. Její rychle proudící vody ale i tiché tůně obývá blýskavý pstruh. Na obávaného rybího dravce jsem však tentokrát štěstí neměl. Vlastně ještě nikdy, ač bedlivě sleduji průzračnou hladinu řeky, pramenící pad vrcholem Pradědu, končící svoji pouť coby Odra v Baltském moři. Z ptačích obyvatel mi dělal společnost věčný třasořitka konipas horský, lovící při březích hmyz. Zahlédl jsem i skorce. Pták ne nepodobný kosu mnohé neznalé překvapí svým náhlým zmizením pod hladinu. To je v pořádku, je to jeho obvyklý způsob sběru potravy. I ve zpěněném proudu čile pátrá po vodním hmyzu. Po dně chodí, uchvacujíc drobné rybky. Není se co divit. Skorec je učiněným ptačím otužilcem. Nezastaví ho ani mrazík v zimní krajině.

Loudal jsem se. Co chvíli cvakla závěrka Nikonu. Scén s vodou nabízela Bílá Opava moře. Čas spolklo i čekání na volný prostor pro fotografování, v den svátku svatého Václava žila stezka čilým turistickým ruchem. Expozicí s dlouhým časem jsem se snažil zachytit prudce tekoucí živel. Pohrával jsem si i s hloubkou ostrosti. Vznikl tak snímek jemně neostrých listů kapradí v popředí a vodopádem v pozadí. Když už jsem se pohledů a snímků nabažil, zrychlyl jsem krok a prokličkoval mezi obdivovateli naučné stezky až na její konec, dále silnicí do lázeňské obce Karlova Studánka a odtud směrem na Hvězdu. V půli cesty mne vyzvedl kamarád Martin, jehož se mi podařilo přemluvit na víkendový pobyt mezi jeleny. Fotograf z Bruntálu tak činí každoročně od poloviny osmedátých let dvacátého století. Vděčím právě jemu za poznání Jeseníků a jeho chytlavé příběhy, jež mi každý rok převypráví, ač dobře ví, že už mi je povídal, dotváří kulisu jelení říje. Spojuje bohatou minulost se skromnou současností...

Výjezd nahoru jsme možná i díky včasnému vyzvednutí stihli. Ještě před tím proběhlo setkání s dalším kamarádem z party fotolovců. Honza Moučka se přiřítil na svém bicyklu z Ovčárny, záhy po něm ostatní členové party vyznavačů jednostopého bezmotorového dopravního prostředku. Překvapen popřál nám pěkný pobyt a zážitky s jeleny. Jeho žlutá větrovka dávala tušit vládu mlhy a deště. Však nás taky na toto počasí Mouka, jak Honzovi přezdíváme, připravil. Ujišťoval jsem Martina, že se nakonec vyjasní. Můj optimizmus nezná mezí. Avšak při výjezdu klikatící se silnicí myšlenky na projasnění bořil jeden fakt. Čím víc výškových metrů zdolávala Martinova Marea, tím se měnilo klima z podzimního na typicky Pradědské a kamarád z Bruntálu musel zapnout mlhovky. Ještě, že Italku takové počasí nezaskočilo a v zemi jejího narození do karosérie mlhová světla montují. Nemít stěrače, též bychom daleko pro špatný přehled nedojeli... "Sakra, Martine... a to přitom bylo ráno celkem pěkně.", pravil jsem smutně kamarádu. Ustaraně protřel čelo. "No, tak to nevypadá vůbec dobře. A kde je ten tvůj optimismus, co?" Mlčel jsem. "Tady prostě pěkně nikdy nebude.", dodal rezignovaně.

Alespoň že na chatě Sabince bylo příjemně teplo.

Martin se ubytoval a po otevření dveří od cimry jej chytil záchvat smíchu. Rozesmál ho můj pokoj, či lépe řečeno pokojík čtvercového půdorysu s úzkou uličkou mezi dvěma dvoupatrovými postelemi, na jakých jsem spal na vojně. Ještě že na konci uličky pod oknem stál stoleček a místo desingéři s podivem našli i pro šatní skříň. "Tak tady se vejdem?", váhal Martin při pohledu do malé místnosti. "Jasně, vždyť je tu prostoru dost.", pokynul jsem rukou na volné postele. To ani jeden z nás ještě netušil, že nakonec v tomto pokojíku budeme spát tři... Vybalil to nejnutnější z velké sportovní tašky, ukryl jí pod postel, vešla se. Chvíli jsme spočinuli a potom Martin rozhrnul závěs u okna. Zase se zasmál. Ironicky. "Zatracená mlha." Co naplat. Větru, dešti neporučíš. Prostor dostal průzkum ping-pongového stolu a malé občerstvení tekutou pochutinou na počest právě zrušené prohibice. Myslivec chutnal. Aby ne, na horské chatě v čase jelení říje.                       

Odpoledne jako zázrakem mlžný opar ustoupil a na nebe se vrátilo slunce. Využili jsme hned situace a zkusili čekanou pod smrkem při jedné z rozvolněných mýtin. "Včera v noci se odtud ozýval jelen", prozradil jsem Martinovi důvod, proč tolik lpím na sezení až do tmy. "Třeba se dočkáme.", ujišťoval jsem ho. Paroháč však zůstal inkognito. Ukázala se jen dvojice něžné srnčí zvěře, jež to v horách nemá jednoduché. I přes nastupující tmu se mi podařilo natočit dokumentační záběry. Jen jsem vyčítal čertovskému větru, že prozradil srně s odroslým srnčetem, kdo je pod smrkem pozoruje...         

Magický Svatováclavský večer jsme započali v restauraci na sousední chatě Barborce. Čekal tam totiž po předchozí domluvě kamarád Marek. Coby poustevník v čas jeleních lásek zrovna přecházel Jeseníky. Temné hvozdy jej zaujaly. Zase něco jiného, než Markovy domovské křivoklátské lesy. V tamních kopcích se pravidelně s fotoaparátem na krku toulá mladý Brandýsák. Parohaté krále lesů jeleny samosebou zná, vždyť kolem starobylého hradu Křivoklát odpradávna žijí. Každé září okolní lesy, bohaté na vysokou zvěř, zažívají koncerty, jež režírují sami vládcové svým do dáli slyšitelným troubením.

Nad korbelem zlatavého moku jsem v Markovi vyzvídal, kolik slyšel jelenů při toulkách Jeseníky. Dostalo se mi nepříliš optimistické odpovědi. Troubili prý jen dva a to ještě kdesi v dálce. "A ráno jsem viděl jednu laň.", prozradil otužilec, jež na svých toulkách přespával dosud vždy pod širákem. Rozený vyprávěč Martin začal svými dávnými příběhy z jeleních říjí. Já je znal jako své boty, přesto jsem si je rád znovu vyslechl. Užaslému Markovi pověděl třeba příhodu, ve které se dostal mezi dva rozzlobené jeleny – soky v lásce. Dělilo je tehdy jen několik metrů a nízký smrček, za nímž se tísnil Martin. Takřka jako science – fiktion pro mne zní ta příhoda, v níž se jednu zářijovou noc ubytoval na věži na vrcholu Pradědu a musel zavřít okno, aby vůbec usnul. Dostál té doby, že už ho jeleni, ozývající se všude kolem, rušili. Nálada při číši zlatavého moku stoupala. I Marek uvedl slovy své zážitky z jelení říje v křivoklátských lesích. Za největší zážitek považuje našoulání k jelenu šestnácterákovi s harémem laní. "Jen škoda, že v lese mezi stromy moc světla na focení nebylo.", posteskl si. I tak je to kluk šikovná, umí, může se pochlubit pěknými snímky volně žijící zvěře. Jen já jsem trpělivě naslouchal vyprávěčům a táhlo mne to ven, pro změnu zaposlouchat naše jeleny. 

Večer plynul a diskuze nad pivem se stočila nad Markovým spaním. "Já si ustelu někde za Barborkou.", navrhl skromný poutník. "No jak chceš, tak se půjdem mrknout ven, najít někde místo a pomalu bychom měli vyrazit na poslechy." Klukům se pravda moc nechtělo, ale nakonec jsme všichni okusili čerstvý jesenický vzduch. Teprve nyní jsme poznali, jak přívětivé klima nabízela chata. Z těžkých mraků padala voda. Sic žádný liják, přesto na mne kapky, stékající po větvích smrků matně osvícených světly restaurace, působily deprimovaně. Tak zrádné může býti a je někdy počasí podzimních Jeseníků. Od údolí Bílé Opavy tiše pluly oblohou cáry mlhy. Chlad hvězdných nocí, jež přeje halasné říji, rozhodně nepanoval. Vše korunovalo smutné ticho, prokládané jen pravidelným tlumeným zvukem padajících krůpějí vody. 

Marku, jdeme vybrat to místo na ustlání pod širákem, nebo půjdeš s námi na Sabinku?", navrhl jsem otužilci, oděnému jen do kraťas a krátkého trika. Chvíli váhal, načež přitakal na nabídku přespání v chatě. "Zahrajeme si pinec, ráno zaplatíš a zas půjdeš dál", plánoval jsem nejbližší hodiny Markovi. "Dobře, to by šlo, zítra ještě pokračuju tůrou na Rabštejn, tak teda využiju vaší dobroty a ráno si od Ovčárny projdu celý hřeben až dolů na Skřítek." vypočítával své plány poutník. "Já zajdu s Tebou a třeba potkáme kamzíky nebo říjného jelena.", maloval jsem si optimisticky nadcházející jitro. Martin štreku předem s díky odmítl. Zato nám nabídl v suchu chaty Sabinky Myslivce na zahřátí; "Tož na jeleny!" "Na jeleny!", ozvalo se dvouhlasně s trojím cinknutím před samotným koštem štamprdličky lahodného likéru.

Alkoholu veskrze neholduji, jen sem tam, čas od času zajdu s dobrými přáteli na pivo, ale k horám, k partě kamarádů (foto) lovců a k jelení říji trocha opojného nápoje patří. Samozřejmě v případě lovců platí to samé, co u řidičů, rozhodně až k oslavě po úspěšném lovu, či z žalu, zapít neúspěch. A tak si tradičně o každé svatbě jelenů rád připiji na jejich zdraví.

Co se týče parohatých oslavenců, tu noc jim radovánky pokazil déšť. V takovém počasí jsme raději volili program v suchu. V útrobách Sabinky začal zvečera pravý pingpongový pohár. Hrály se líté mače. Marek s Martinem, já s Martinem, jindy se zase proti mě postavil Marek. Většinu výher soubojů s ostříleným jelenářem Martinem si připsal právě on. Nutno dodat, že jsem mu taky sem tam zatopil. Prohrával jsem možná proto, že lahev Myslivce putovala na hřiště s námi. Netrvalo dlouho a mohli jsme ji zanést k recyklaci do kontejneru se zeleným sklem. Narozdíl od školených alkoholiků toho moc nevydržím. Ale to jsem tehdy neřešil. Hlavně, že to přálo zábavě s kamarády a dobré náladě. Mojí hru v pingpong ovšem myslivecký likér notně ovlivňoval. Obratnost, s níž jsem disponoval ještě v začátcích soubojů, kamsi odešla. Pohyb ve vší počestnosti koordinovaný, avšak mírně rozvláčný. Potom jsem se nemohl divit, když mnohdy pálka místo míčku rozvířila akorát tak prach v klubovně... Vedle nás tří fotolovců trávila volný čas zábavou skupina turistů ze Zlínska a od Ostravy. Zpočátku ubytování mi jejich hlasité chování lezlo na nervy, večer po pár kalíšcích jsem se smál také, zvlášť když jsem si s nimi ještě o svatováclavském odpoledni pěkně za střízliva popovídal a poznal, že jsou celkem príma partička.      

Ale přijeli jsme do Jeseníků za jeleny. Ani při hře stolního tenisu jsem na ně nepřestal myslet. Co chvíli do klubovny vanul čerstvý vzduch z otevřeného okna. Jednu dobu to vypadlo, že je po dešti, dokonce i nějaká ta problikavájící hvězdička se mi zrcadlila v očích, s radostí jsem tedy vyběhl ven, až se kluci podivovali nad náhle nabytou čiperností. Jen jsem však vystrčil nos před chatu, náladu na poslechy smyl vytrvalý déšť. Nepřinášel dobré vyhlídky pro následující ráno. Nezbývalo, než vrátit se ke stolu. Turnaj jsme ukončili v pozdních nočních hodinách a odebrali se v pokojík. "Vítej u nás, Marku. Tady si vyber, buď na pravé, nebo na levé posteli nahoře, tam bude tvoje místo. Já spím tady vpravo dole.", pokynul jsem na spodní lůžko. Zvolil moji stranu. Naneštěstí tato sestava vrzala. Než Marek našel správnou polohu ve spacáku, probudil by i mrtvého. Já ke všemu spekuloval nad pomalu blížícím se ránem. Budík s hlasem našeho nejmenšího ptáčka jsem nastavil na půl patou. Plán zněl jasně. "Maro, ještě za tmy vyrazíme s čelovkou na hřeben, abychom přišli s východem slunce k Jelení studánce. Tam jsou pěkná místa a můžeme potkat jelena." "No jooo...", zamrmlal polospáč nademnou. "Ticho už sakra, spi ty jelene, jsem zvědav, jestli fakt vstaneš.", hudroval Martin, zatím co Marek si snil svůj jesenický sen. Klid v jizbičce fotolovců nastal něco po půlnoci.

O čtyři hodiny později do ticha, protkaného jen příležitostným chrupkáním nejzkušenějšího jelenáře, spustil libozvučnou píseň králíček. Kupodivu nás probudil. 

Nademnou to zase zavrzalo. To ze spacáku vyskočil nejaktivnější z trojice Marek, jež hned začal s přípravou na tůru. Já coby druhý v pořadí vstal krátce po něm a rovnou si to namířil k oknu. Rozhrnul jsem netrpělivě záclonu. Pohled skrze skleněnou výplň skýtal příjemné překvapení. "Jé, je jasno. Jdeme na jeleny!", oznámil jsem radostnou novinu klukům. Martina to přimělo vzdát se tepla lůžka. "Ukaž, tomu nevěřím.", vstal a přesvědčil se. Zakrátko už nás vyprovázel ven z chaty, coby domovník. "Tož kluci, ať se vám zadaří. A Marku, hodně dobrých fotek přeju, rád jsem tě poznal.", vinšoval mezi dveřmi hostu z dalekého Brandýsa nad Labem. "Já si jdu ještě na chvíli lehnout, vyjdu až později, nepodniknu takovou dalekou cestu.", prozradil své plány Martin. "Jo a Radime, klíče si nechám já, předpokládám, že doma budu dřív než ty." dodal důležitou organizační poznámku. "Beru na vědomí.", přitakal jsem. "Však budeš někde poblíž, kdyžtak máme telefony." "Jasně, jasně. Tak jděte, ať vám neuteče ten jelen.", uculoval se šibalsky pod fousy. "Hoj Marťo, ať něco i ty potkáš.", přál jsem mu. Zavřel za námi prosklené dveře. Za nimi poslal mávnutím pozdrav dvěma dobrodruhům. 

"No nic, směle do toho, nebojme se ničeho." dodal jsem nám odvahy před náročnou vycházkou. "Běž první!", pouštěl mě gentlemansky Marek, jemuž pro správnou činnost baterky chyběly baterky. Cestu prosvítil skromný kužel světla, vycházejícího z mé čelovky. Než jsme stačili od Sabinky ujít dobrých 200 metrů k Ovčárně, od níž začíná turistická stezka na hřeben, přijelo ve směru od Hvězdy auto. Bílá Śkoda Fabia mimoděk zastavila vedle nás. "Dobré ráno, pan Kalivoda?", zeptal se šofér v lesácké uniformě. Kývnul jsem a pozdravil. Chtěl vědět, jakým směrem jdeme, aby se předešlo nějakým nedorozuměním. Mezi spolujezdce zcela jistě patřili poplatkoví lovci, jež si koupili odstřel Jesenického jelena v říji. "Jdeme jen k Petrovým kamenům na východ slunce. Tak lesu zdar!", popřál jsem osádce, i když nerad s pomyšlením, že zase možná padne jeden král mých milovaných hor...

"Vy se znáte?", podivoval se Marek, když koncová červená světla vozu docela pohltila tma. "Jo, jo, tak nějak, z loňské říje.", pousmál jsem se. "A jó, to byli ti, jak jsi o nich psal, že jste se potkali a jak jsi pak s nimi viděl a vyfotil toho jelena.", došlo kamarádu od Brandejsa správně.

"Nuže, tudy nahoru." zamířil kužel světla na turistickou stezku stoupajícího charakteru. "Bacha cestou, nezakopni, půjdem pomalu, běž těsně za mnou, budu svítit tak, abys i ty trochu viděl, kdyžtak řekni.", staral jsem se o kamarádovu bezpečnost. "V pohodě, vidím, už trochu začíná svítat.", uklidňoval situaci Marek. Nejprudší stoupání celé tůry čekalo pod Petrovými kameny. Cesta k oněm magickým skalám, spojovaným ve středověku s čarodejnickými procesy, vyžadovala hodně energie. To byl problém po prohýřené noci a krátkém spánku. S velkým odhodláním se mi nakonec vyškrábat nahoru, téměř po čtyřech, podařilo. Obdivoval jsem Marka, jež v kraťasech a krátkém triku skoro utíkal. Předběhl mě! "Počkej, sakra, Máro, ta hlava mě bolí, včera jsem to přehnal.", svěřoval jsem se mladíkovi s lehkým krokem. Naštěstí pochopil mé potíže. Zvolnili jsme, konec konců byl čas. Zatím vše vůkol halila tajemná tma. S horskou trávou si pohrával mírný větřík. Každou chvílí jsem čekal jelení zatroubení. Zatím na hřebenu panovalo smutné ticho. Cožpak ani jeden parohatý král není s harémem laní vytáhlý na nočních stávaništích v loukách, či borůvčí nad hranicí lesa? Podivné. Snad již říje pomalu končí? Tyto a podobné otázky mi vězely v hlavě. 

Přesto jsme trpělivě procházeli hlavním hřebenem, nechajíc za sebou vrchol Vysoké hole, Kamzičníku a Velkého máje. "Auoooo., oooh., oooh., auooo.", ozval se konečně první trubač. Byť ležérně a z velké dálky, až někde od Malého kotle, však zvedl nám jeho hlas náladu. "Tak přeci. Slyšíš Marku, i v Jeseníkách troubí jeleni." Jó, ti věřím, přece jsem slyšel dva v noci pod širákem.", smál se. Spokojit jsme se museli jen s vzdáleným akustickým projevem. Pustit se za jelenem z hřebenové cesty přes hojné borůvčí a suchou trávu by hraničilo s čirým bláznovstvím. Navíc nejspíš už zcházel do bezpečí neprostupného horského pralesa, zchladit své vzrušené tělo v kališti. Začalo svítat. Sluneční koráb vyplul na svoji každodení pouť. První nesmělé paprsky slunce ozařovaly studená a orosená stébla trav. Tvořící se kuličky rosy v protisvětle působily jako perly, jež se rozkutálely z náhdelníku nepozorné dívčiny při milování v náručí panenské jesenické louky.                                                

Atmosféru překrásného podzimního jitra si užíval i jeden fotograf, s nímž jsme se na hřebenu potkali. Širokoúhlým objektivem s nasazeným přechodovým filtrem lovil záběry krajiny v protisvětle. Ze zkušeností vím, jak cenné někdy mohou být informace o zvěři od turistů a tak jsem se poptal na krále tamních hlubokých lesů. "Spal jsem na Jelení studánce.", prozradil bývalý člen horské služby. "Poslechnout jelení troubení. V noci byla celkem pěkná zima, ale překvapivě moc netroubili, slyšel jsem jen dva. Teď kdyby se objevil jelen, že, kluci, to by byl záběr.", snil fotograf, u jehož noh věrně seděl mladý bígl. Čtyřnohý přítel člověka honičského plemene se však klidným jen zdál. Znenadání běhal okolo nás a zakousl se mi dokonce do rukavice. O bolesti nemohla být řeč, na památku mi ale zůstala v rukavici díra... "Rone, fuj!", hromoval pán a odvolal si jej k noze. Poslechl. "No nic, jdeme se s Ronem ještě trochu projít, mějte se pěkně kluci, dobré světlo!", loučil se s námi horal každým coulem. My pokračovali opačným směrem, k Jelení studánce. Kouzelné místo. Podle názvu v místě vyvěrá pramen. Členové horské služby v padesátých letech minulého století vystavěli kolem věčně tryskající životodárné tekutiny z kamenů vkusnou zídku a korýtko, vtiskli tak Jelení studánce pěknou atmosféru. Aby toho nebylo málo, v těsné blízkosti vybudovali kamennou chatku, jež dodnes slouží turistům jako útulna.

Chvíle volného odpočinku u nocležny rozproudilo troubení toho rána v pořadí již druhého jelena. Ozýval se pěkně, dobrých 500 metrů od nás, odněkud z kosodřeviny. Za plného světla. Neslýchané. Navnadil nás. Propátrával jsem teleobjektivem vršky nepůvodní kleče, zda mezi nimi neuvidím vybělené hroty botahýtovy ozdoby. Ten však svoji chloubu úzkostlivě tajil před zvědavými zraky nevítaných člověčích obdivovatelů. Tu výsadu měly jen pánovy laně. A běda druhému jelenu, jež by byť jen křivě pohlédl na cizí harém. Potykal by si s bolestí. Rozhodli jsme se "našeho" paroháče našoulat, či dostat se k němu alespoň o něco blíže. K tiché chůzi posloužil hřebenový turistický chodník, vedoucí od Jelení studánky dále přes Břidličnou horu k Pecnému a Ztraceným kamenům. Ovšem záměr nám nevyšel. Z chodníku šlo přes vysokou kosodřevinu vidět jen pramálo. To nám ušlo u studánky, u níž více vidět dovoloval nadhled. Jelen troubil, ne víc než 150 metrů od dvou fotolovců, jenže ukryt v neprostupné kleči. Umí si vybrat bezpečné místo, to jsme mu nemohli upřít. Co naplat, potěšilo nás alespoň hlasové vystoupení. Jelen utichl a my pokračovali chodníkem dál. Počasí na horách bývá vrtkavé. Paní mlha začala zprvu nenápadně s pokrýváním luk jejími mléčně bílými šaty, zanedlouho však měla hotovo. Celý kraj zmizel v bílém závoji. Obrázek s pěknou atmosférou se naskytl na jedné náhorní plošině. Pohlédl jsem od chodníku vpravo a 50 metrů od nás stála na horizontu laň. Fotoaparát jsem měl schovaný v batohu, kryt jej před drobným mrholením. Vybalit se mi fotopřístroj podařilo, dokonce i přiložit hledáček k oku a najít v něm jistící vysokou dámu. Víc setin sekundy nevydržela. Jak se říká; věděla, odkud vítr fouká. Ve vteřině nenávratně zmizela ladným skokem za horizont. Opatrně jsem přešel loukou na místo lomení, avšak laň už byla dávno za horami. V těžko prostupném terénu borůvčí a ukrytých kamenů znala jen ona a příslušníci jejího rodu ty nejvýhodnější stezky. Vrátil jsem se raději na chodník. "Tak co, máš?", vyzvídal Marek, jež mi hlídal batoh. Mlčky jsem zakroutil hlavou. "Jdem dál, třeba ještě něco potkáme.", vyzval jsem nás na další postup mlžnou krajinou horského hřebene. S žádným srstnatým obyvatelem Jeseníků jsme však tu čest neměli. Zdravily nás ze vzduchu jen všudypřítomná hejnka křivek, pochutnávajících si na semínkách smrkových šišek. Na dobrý snímek ovšem daleko.

Od Pecného už cesta klesala. S nadmořskou výškou ustupovala i mlha. Netrvalo dlouho a dostáli jsme společného cílového místa; Ztracených kamenů. Rázem jsme se ocitli v jiném světě. V prostředí skal, balvanů a kamenných polí. Výstup na samotný vrchol "Ztracenek" žádal trochu toho kaskadérského umu. Přeskakovali jsme z jednoho kamenného bloku na druhý. Občas se nějaký balvan při došlápnutí rozvibroval o sousední, to si pak člověk musel zachovat klidnou hlavu a neztratit balanc. Ovšem výhled do kraje stál za tu námahu. Pod námi se rozprostíral celý Šumperský okres a možná ještě více. Kopce, lesy, vesničky, na to vše jsme shlíželi z ptačí perspektivy. Až k nám nahoru doléhal hluk z aut, pendlujících frekventovanou státní silnicí mezi Šumperkem a Rýmařovem. "Tam někde dole je ten Skřítek", ukazoval jsem Markovi, jež do sedla, pojmenovaného podle bájných pohádkových bytostí, ze Ztracených kamenů dále směřoval. Nezáviděl jsem mu, cítě na sobě velkou únavu. "To máš ještě celkem daleko.", vypočítával jsem vzdálenost. "V pohodě, však to je z kopce, počítám, že bych to měl stihnout tak za hodinku.", plánoval kamarád. Nadešel čas loučení. Pevný stisk pravic na poslední moment spojil dvě spřízněné duše s láskou k přírodě a zvěři. Takříkajíc pravé Česko-Moravské přátelství. "Marku,  doufám, že se ti u nás v Jeseníkách líbilo, i když jsme toho moc nenafotili a zároveň věřím, že se sem určitě někdy podíváme a třeba budeme mít víc štěstí. Jsem především moc rád, že nám vyšlo samotné setkání. Zábava byla, no ne?" "Radime, to já ti moc děkuju za příjemnou společnost, že jsem poznal i Martina, o kterém jsem zatím jenom četl z tvých příběhů a co se týče tvých milovaných hor; i když se nám jelena uvidět nepodařilo, Jeseníky jsou vážně kouzelné a dovedu si ho tu živě představit." vysekl poklonu králům tmavých pradědských hvozdů skoro dojatý Marek. "Ahoj a jak vždycky píšeš na našem fotoservru – fotolovu divoké přírody zdar!" popřál lovec živé krásy. "I Tobě, fotolovu divoké přírody zdar!", poslal jsem vinšování za odcházejícím přítelem. 

Marek si šel svojí cestu a mě nezbývalo, než vydat se zpět na chatu. Nechtělo se mi. Pozbýval jsem sil. Zatracoval jsem krátké stoupání na Pecný. Tam jsem se opět setkal s bílým závojem paní mlhy. Tys mi chyběla, hudroval jsem na její adresu. Chamtivě zakrývala téměř celý vrchol. Přitvrdila ve své zálibě schovávání přírodních krás pod mléčnou plachetku. Ještě před hodinou mě kamarád zvěčnil, kterak stojím šťasten na nejvyšším bodu skály. Nyní jsem dohlednost odhadoval maximálně do 30 metrů. V tom ironicky dokonalém počasí jsem hledal tyče, neboli výškové značení turistické stezky, abych čirou náhodou nesešel z pěšiny, čímž bych si už tak pěkně dlouhou trasu ještě prodloužil. Naštěstí se neštěstí nestalo. Z mlhy vystupovaly obrysy kamenné nocležny. Sláva, Jelení studánka, radoval jsem se. Podnikl jsem tam krátké zastavení a nabrání  sil. Ne na dlouho. Vedlejší lavičku obsadila dvojice dam, trávících svůj počátek podzimu života. Na tom by nebylo nic odpuzujícího. Kámen úrazu vězel v jejich rozhovoru. Začaly klevetit o jídle. "To tak, vás ještě chvíli poslouchat a padnu hlady.", schytaly kritiku. Ještě že jen v duchu. Ty by mě hnaly. Anebo možná taky ne a rozdělily by se o krajíc chleba. Tak či tak, bylo na čase jít, či přesněji, ploužit se dál. V deset dopoledne, při odchodu od studánky, jsem napsal Martinovi textovku, nechť mi objedná na Sabince večeři, do té doby akorát příjdu. 

Cesta v mlze nebrala konce. Vládlo vtíravé nevlídno. Zrádný chlad šel až za nehty. Tenké rukavice chránily nedostatečně. Postupem času mi nevhodně zvolenou fleecovou bundu ozdobilo tisíci perlami jemné mžení. Ani mne nepřekvapilo, že jediným zástupcem z živočišné říše, jehož jsem na hřebenech zastihl, byl krahujec, či jemu podobný dravčík. Prořízl křídly mlhu a usedl na jeden z mrtvých smrků. Místo na odpočinek si vybral poměrně daleko. Přes mléčný závoj šlo tušit jen siluetu sedícího menšího dravého ptáka, proto to nejisté určení. Oba druhy v Jeseníkách běžně létají, ač u poštolky s podivem. To menší bratránek jestřába si najde kořist snadno mezi linduškami či křivkami. Nejsou jedinými zástupci dravců, vysokohorské prostředí se skalami si pravidelně již nějaký ten čas vybírá za svůj domov majestátní sokol. Nebýt lidských nepřátel, vídali bychom sokolí vzdušné lovy na holuby mnohem častěji. Chamtivost a honba za nesmyslnými penězi málem sokola vyhubila. Překupníci nelítostně a krátkozrace vybírali vejce nebo mladé ptáky z hnízd a na černém trhu obchod jen kvetl. Naštěstí je díky ochráncům přírody sokolí populace na vzestupu. Hnízda jsou pečlivě strážena.

To lidí jsem na hřebenovém chodníku míjel i v tom nejhorším nečasu víc, než bych čekal. Turistika je náš národní sport. A vzájemné zdravení tradicí. To se mi na vandrovnících, brázdících kopce a hory líbí nejvíce. Občas jsem s nějakým turistou prohodil pár slov, někteří, méně znalí, se mne ptali na cestu. Když to bylo v mých silách, ochotně jsem poradil správný směr. Jen málokterý reagoval mlčením na moji zdravici, jež nejspíš odletěla na špacír s větrem. Pod hustým rouchem paní mlhy se šlo špatně, táhle. Neměl jsem přehled o tom, kde se nacházím, krajina neměnila svůj ráz. Napravo kosodřevina, nalevo louky. Viditelnost do dvaceti metrů. Oddech přišel ve chvíli, kdy mi před očima vyrostla bouda na Vysoké holi. Odtud už jen slabou hodinku chůze na Ovčárnu. Krátce jsem spočinul, společně se skupinkou turistů, mířících na Jelení studánku. "Já odtama jdu, je tam stejné počasí jako tady." ujistil jsem je. Popravdě, jejich trasu jsem jim nezáviděl, jít jí ještě jednou, už by na hřebenech umístili můj pomník. Na Sabinku jsem se doploužil o půl druhé odpoledne, zastihnuvší Martina v pohodě před chatou, sedícího nad půllitrem zlatavé Holby. Debatoval se známými o tamních poměrech s kamzičí a vysokou zvěří.             

"Já to jenom dopiju a příjdu za tebou na pokoj, pak mi řekneš, co jste s Markem potkali." usmíval se Martin. "Tady máš.", cinkl s klíči o dřevěný stolek. "Jo, dík, tak já jdu, snad tam dojdu.", neodpustil jsem si, pln vyčerpání, ironickou poznámku. Trochu sil mi dodala později klobáska z kamarádova proviantu. Když mě viděl, v jakém stavu jsem, smiloval se a věnoval utrápenému fotolovci jednu ze dvou uzených pochoutek. "Dík Marťo, výborná.", pomlaskával jsem. "No a jak jste teda dopadli, povídej!", vyzvídal Martin. "Tož jak... no nijak. Ráno to vypadlo nadějně, broukl sem tam nějaký jelen, pak ale padla mlha a znáš to... Však napíšu příběh." "Jestli to bude zas jak posledně, že budem čekat až do září na povídání z minulé říje, tak se fakt už těším." brumlal si pod fousy bruntalák. Po svačině jsme rozmýšleli, co dál. Martin zvolil odpolední šoulačku na kamzíky v našich oblíbených partiích, kde místy o ty rohaté obyvatele Jeseníků, slavící v březnu 2013 rovnou stovku, není nouze. Musí však přát štěstí. Pohybují se na velkém území a čert v tom má vždy pracky, aby unikli jeho svěřenci pozornosti. Proto každé setkání s kamzíkem velmi potěší. "Jdeš se mnou?", pousmál se s nabídkou. Věděl, co mu odpovím. "Ne, já zaléhám!", znělo rezolutně. Tak zatím co Martin pásl rohaté capy, já spokojeně podřimoval po heroickém výkonu. Ono vyjít o půl paté ráno a vrátit se o půl druhé odpoledne, to může snad jen blázen, nebo fotolovec jelenář...

Ostřílený fotograf a znalec divočiny, jíž vládne mocný Praděd, přišel za pár hodin. "Ahoj, jak bylo venku?", vyzvídal jsem prozměnu já, vyspán do růžova. "Ále, že jsem vůbec šel, představ si, ani chlup. Prostě nic.", rezignoval Martin. "Ale čoveče, objevil jsem parádní kaliště. Celou soustavu, smrdělo to tam pěkně prkem, takže tam jsou před den zašití, jeleni.", prozradil mi novinu. "Týjo, smrdělo to tam prkem?", přímo jsem ožil informací o pachu říjných jelenů. Voní mi. Neodolatelně. Stejně tak všem zaníceným jelenářům. "Jak říkám, cítil jsem ho.", opakoval šťastný objevitel jeleních lázní. "Tam musíme zajít Marťo! Čekat celý den a máme paroháče. Jenže už není čas, zítra ráno balíme. Proč pokaždé všechno dobré přichází až na konec?", smutněl jsem nad starou pravdou. "Pokud bude ráno pěkně, tak tam teda zkusíme zajít, dneska už to nemá smysl, je pozdě a nechci to tam moc zavětřovat." "Dobrý nápad.", přitakal jsem našemu plánu, jak dostat před objektiv jelena.

Večer s tmou nenápadně zalila hory mlha. Nedala pokoj, i když o ní nikdo nestál. Podnikat cesty za poslechem troubení králů nemělo smysl. Určitě mlčeli, nechtělo se jim hrát za takového počasí. Říje v ten čas probíhala inkognito. Rozumější bylo nachystat si věci a co nejdříve zalehnout. Drželi jsme se známého pořekadla. Ráno moudřejší večera.

Budík o půl paté zněl nepříjemně. Nechtělo se mi vstávat, říkaje si, kterak pohodově je pod peřinou. První mé vrávoravé kroky vedly tradičně k oknu. A pohled z něj potěšil, přispěl k lepší náladě právě procitnuvších fotolovců. Tmavou oblohu zdobily hvězdy. Dohlížely na noční život Jeseníků. Po mlze ani památky. Že by si konečně dala říct a odhalila krásnou tvář podzimem hýřících hor? Možné je vše a tím spíše v kopcích pod Pradědem. Dokáže překvapit. Jednou pozitivně, jindy nad přáním příjemna nehne ani brvou. 

Od Sabinky jsme odcházeli po páté ranní. Martin na lehko, já s krosnou, nachystán na odjezd z hor k rovinám Jižní Moravy. Můj plán zahrnoval po společném fotolovu pustit se Divokým dolem, jež rozhodně nekazí pověst svému jménu, posléze projít kolem spodní nádrže přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně a nakonec vyjít v Koutech nad Desnou, kde by dle domluvy čekali rodiče s autem, připraveným nejprve odvézt mamku na týdenní odpočinek do Lázní Jeseník, načež ve dvou zpět do Brna...

Východní obloha pomalu, s rozvahou, světlala. Z údolí Bílé Opavy stoupala mlha, hrozící s vylitím do dalšího okolí. Jeleni mlčeli, přestože měli od přírody připraven koncertní sál. Nedělnímu ránu v počátku vládlo chladno. Kráčeli jsme klidně, vědomi si náskokem, jež poskytlo zatím jen líně se probouzející slunce. Nechal jsem se vést Martinem, jež směřoval neomylně ranním lesem k lázním parohatých králů. Já s bagáží se snažil, abych průvodce neztratil z dohledu. Do poslední chvíle jsem doufal a věřil v setkání s jelenem v kališti. Vrcholný zážitek každého jelenáře mi však jeho veličenstvo nedopřálo. Lázně zůstaly prázdné. Ale nebylo těžké představit si v kouzelné krajině nespoutané divočiny stojící čokoládovou figuru krále, jež se právě nabažil léčebnou bahenní kúrou. "Asi tu ještě nebyl.", konstatoval Martin. "Necítím ani prk.", dodal. Větřil jsem a ze všech sil se snažil zachytit alespoň slabou aromu jelena, avšak bez úspěchu. "Taky nic necítím.", potvrzoval jsem jelenovu nepřítomnost. "Asi jsem to tam včera zavětřil.", omlouval se Martin. "Ale to je blbost, však větřisko by člověčinu dávno za pár hodin rozfoukalo.", vrtalo mu hlavou. "No, raději pojďme dál, čekat nemá smysl, nevíme ani, odkud jelen přítáhne a vítr se pořád točí.", radil kamarád, když si všiml mého zaujetí z objevu mohutného vývratu, opodál jednoho z kališť. Mít k dobru ještě den navíc, už odpoledne bych za přírodní záštitou seděl. 

Místo jelenovy očisty jsme tedy opustili a šoulali tiše dál, doufaje v setkání s hrdým králem hor, takřka tajemným tvorem, jež nemá rád přítomnost člověka a v drtivé většině rozvášněného býka prozradí jen mocné troubení, či štiplavá vůně prku. Jak se říká, naděje umírá poslední. 

Začalo svítat. První paprsky slunečního korábu, jenž již dostatečně na své pouti vystoupal nad vysoké kopce, probodávaly jemný mlžný opar. Mezi starými smrky s kmeny ozdobenými lišejníkem a živě zeleným větvovím, ráno vyšňořeným do šatů z rosy, byl na gardu oranžových šípů, vyrovnaných v šiku a prorážející bílý závoj mlhy rajský pohled. Na to slavnostní ráno vyzdobila příroda i pavučinu. Nezapomněla na osminohého hmyzáčka a třebaže se mu to nelíbilo, navlékla na křižákovu síť perly. Nakonec i on sám podlehl té kráse a nechal rosu, nechť dělá, jak umí. A slušelo mu to!

Tiché kroky fotolovců mířily k svažité travnaté louce, zarostlé ostrůvky borůvčí. Často tam zvěř vychází na paši, obzvlášť kamzíci. Jednou jsem v spodku louky potkal silného kozla a v tom místě pod stromem uschoval na kamzíkovu počest flašku čirého moku, vyrobeného ze švestek. Od těch časů neříkáme volné ploše jinak, než louka u Slivovice. "Marťo, mrknem, jestli tam nebude kamzík, ne?", navrhl jsem kamarádovi. Přikývl. Za okamžik už na nás koukala hlava mladého rohatého kozla. Všiml jsem si ho jako první, avšak nijak se tím nechvástám. V těžkém terénu mezi stromy si musíme pomáhat, jednou upozorní Martin mne, jindy je tomu zase naopak. Zaklekli jsme, hlídajíc kamzíka, vracejícího se z paše. Vešel z louky do lesa. Ačkoliv o dvou pozorovatelích musel vědět, choval se přirozeně. Procházel mezi stromy ve vzdálenosti snad dvaceti metrů. Sem tam ze země uškubl nějaký lístek, či pozřel chutné borůvky. Nás si moc nevšímal. Vzrušení stoupalo o to víc. Zbraně fotolovců posílaly na kamzíka salvy snímků v naději, že alespoň některý výjde ostře v ne zcela ještě dobrém světle pro fotografování. Podmínky pro čistou fotografii ztěžovaly četné větve, zavazející v záběru. Nedbaje na mokré nohavice, postupovali jsme lesem za vzdalujícím se kamzíkem, pokaždé jsme jej ale znova dostihli. Ve snaze býti co nejméně vidět, klečeli jsme v borůvčí. Že studilo jsme v tu chvíli, naplněné loveckou vášní přehlíželi. Martin fotil, já po několika sériích snímků přepnul na video. Mohly mi vyjít perfektní záběry, nebýt roztřesení. Stativ pranic nepomohl, v borůvčí se nedal dobře rozložit, musel jsem jej přidržovat se složenými nohami. Svojí roli sehrála i silná lovecká horečka, jíž jsem neuměl zkrotit. Přesto mám z pohyblivých obrázků radost a možná i to roztřesení přispělo k silnějšímu prožitku z lovu, promítnuvšímu se divákovi. Nechť každý posoudí sám...

Na fotografování a videa, dokumentujcí jeden z živoucích, velmi křehkých a zranitelných skvostů jesenické divočiny, nám stačila čtvrthodinka. Dál jsme kamzíka nenásledovali. Tiše jsme vyčkali úplného zmizení kozla v divoké krajině mezi horskými smrky, teprve pak jsme se zvedli a šťastni z vzácného setkání odebrali k odchodu. Nastal čas loučení. "Tož pěknou třešničkou na dortu nám byl kamzík, že?" "Máš pravdu Kaldo, dobře to dopadlo.", rozjasnil tvář Martin. "Ještě že tak, jinak by to stálo za prd.", dodal. Následovalo podání rukou, poděkování za společnost na dobré akci a přání fotolovu zdar. V příštích okamžicích se již naše kroky rozdělily. On pokračoval na jiná osvědčená místa s kamzíky, já pln zážitků turistickou stezkou až do Koutů.

A přec jsem toho rána jelena viděl. Neživého. Naloženého na korbě za terénním autem, sledujícího na poslední cestě svoje dosavadní království, o nějž ho připravil ve vteřině člověk - lovec. A to jen proto, že se mu král zalíbil v očích. Zasnil se náhle nad trofejí, visící na zdi lovcova pokoje. A tak ustálil kříž puškohledu na králově komoře, stiskl spoušť kulovnice a bááááác. Neunikl žhavé kulce, ozvěna ohlušující rány mezi kopci v jeho panství zahrála memento mori...                                                                     

Smrt jelena mne bolela. Víc než to, že jsem odjížděl bez snímku živého. Přesto pěkné vzpomínky na jelení říji 2012 zůstanou v převaze nad těmi temnými a příští rok to určitě výjde. A pokud ne, svět půjde dál, podaří se zas napřezrok.

Nashledanou, Jeseníky!