Novoroční toulky za výrem velkým.

Novoroční toulky za výrem velkým.

Nastávající Silvestrovský večer jsem se toulal lesem. Využil jsem volna a pobyl i poslední den v roce v chrámu stromů. Každou chvíli zněl od města hluk z petard. Netrpěliví lidé slavili ohňostroji příchod nového roku. Mým slechům neuniklo ani vzdálené "hú-u". Poslechl jsem si ten hlas potřikráte s radostí. Z protější stráně mne takto zdravil výr velký. Stalo se krátce před půl patou. Ze stejných míst se výr ozýval kolem páté odpolední i v lednu 2012. Dobře si na to vzpomínám, zrovna jsem instaloval fotopast. K jejím posledním záběrům. Včerejší výří zahoukání mi udělalo velkou radost a řekl jsem si, že se druhý den k večeru půjdu na místo, odkud houkal podívat. I stalo se. Celý den jsem se na ten čas smrákání těšil. Vždyť výr je impozantní sova a její přítomnost v revíru potěší každého obdivovatele ptačí říše. Nedočkavě jsem už po třetí hodině odcházel vstříc lesním koutům. Zatím co v Praze se narodil sestřenici klouček. Les mne vzal k sobě už v předstihu, ještě za světla. Stoupal jsem opatrně strání a prozíral borovice, zda na některé neuvidím sedět při kmeni naši největší sovu. Nález rýdovacího pera kalouse ušatého jakoby prozradil, v jakém duchu se ponese první lednový večer. Dubový les s přimrzlým listím pořádně hlučil. Snažil jsem se kráčet co nejtišeji a užíval jsem si procházku lesem jen tak, bez fotoaparátu na krku. Z rozjímání mne vyrušila rodinka, jež si vyšla na výlet k smrákání. Rodičové a dítko se loudali po lesní cestě, zatím co já se často skrýval mezi stromy, nechtěl jsem se prozradit. Na jednom z pařezů jsem objevil peří patřící strakapoudu velkému. Jak to vždycky mám ve zvyku u každého podobného nálezu, kleknu na kolena a s hlavou u země hledám detailnější stopy, třeba ptačí lebku zapadanou listím, objevil jsem peří i z menšího ptáka. Znamenalo to, že sem létal dravec pravidelně, či alespoň dvakrát. Vzhledem k charakteru lesa bych místo určil jako trhaniště jestřába. Krahujec má raději remízky či mladé modřínové, smrkové či borové porosty. Kéž by na pařez létal i v letošním roce. Mezitím zas o něco pokročil čas a začalo se stmívat. Rodinka to otočila a vrátila se, odkud přišla. Nyní jsem lesní cestou kráčel já. Měl jsem namířeno k větší pasece s dubovou mladinou. Právě odněkud z těch míst se včera ozvalo trojí "hú-u". Už by se měl ozvat, vypočítával jsem podle blížícího se času včerejšího zahoukání. Po cestě jsem zkontroloval myslivcům stářím chatrný krmelec. Vzorně zakrmený. Zazdálo se mi, že slyším auto a potom se rozezvučela motorová pila. Klel jsem. V podvečer někdo přijel na dřevo.

Bože, vždyť všechno vyplaší! Tak výra asi dnes neuslyším, povzdechl jsem. Pilčíci mne donutili odklonit se cestou domů jinudy. Nechtěl jsem se s nimi dostat do křížku. Co když těžili na černo a já bych je přistihl. Už skoro za tmy jsem tedy procházel po jiné lesní cestě. Dovedla mne na malý palouk. Naproti se tyčil posed. Naštěstí bez lovce. Zastavil jsem se zrovna pod mohutnou borovicí. Ještě že tak. Šel-li bych dál, možná by mi unikly bílé stříkance na sněhu pod borovým obrem. Zanechal je tu určitě dravý pták. Protože na sněhu, pak tedy nedávno. Káně? Výr? Ten mi víc ladil k mohutné borovici, jíž si nejspíš vybral jako odpočívadlo. Zapnul jsem baterku v mobilu a hledal v okolí u paty kmene vývržek, jež by jednoznačně potvrdil výrův strom. Ovšem bez výsledku. Potom jsem v protější stráni zahlédl světla. Ukázalo se, že jakási trojice jde potemnělým lesem, přičemž si svítí baterkami. Kam a proč, to mi unikalo. Zasvítil jsem na pozdrav, jen tak z hecu, vědom si, že oni mne asi neregistrují. V tom nad paloukem prolétl temný stín. A já jen zíral. Přelet trval méně než pět vteřin, pak se mi pták ztratil v šeru lesa. Siluetou by pták odpovídal káněti, jenže to je spíš denní dravec a potom; určitě by se zrazeno ozvalo svým "viee, viee". Rychle jsem uvěřil tomu, že nad mýtinou proletěl výr. Nahrává mu i fakt, že se tak stalo v stejný čas jako u včerejšího houkání. Zkusil jsem mu pustit nahrávku z telefonu, ale mám tichý reproduktor, tak snad můj pokus o přivábení ani neslyšel. Rychle jsem ta místa opustil a potěšen z vytouženého setkání pak v šeru brouzdal cestou přes paseku, kde odskočilo několik kusů nejspíš srnčí zvěře. Zatím co na mýtinu ještě nějaké světlo dopadalo, les mne pohltil i s tmou. Kulisu končícího prvního dne nového roku dotvářely vzdálené světelné efekty ohňostrojů. Já se vracel spokojený z pěkné procházky, podařilo se mi částečně, co jsem si naplánoval a věřím, že se s největší naší sovou setkám i příště... Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se...