Po stopách beskydského tygra.
Má první účast na monitoringu velkých šelem, jež proběhl v půli ledna v prostředí beskydských kopců, se více než vydařila a ještě více mne utvrdila v obdivu naší největší kočkovité šelmy – rysa ostrovida. Když přišla další možnost účastnit se v polovici února mapování rysa, neváhal jsem ani minutu a přihlásil se. Od té chvíle jsem byl jako na trní. Podaří se opět najít jeho stopy? Tato i mnohé další otázky mne nechaly klidně spát. Konečně nadešel pátek 15. února. K Beskydám jsem se však chtě, nechtě vydal až navečer. Ještě před tím jsem absolvoval cestu Brno – České Budějovice a zpět. Jízda tmou proběhla bez problémů a střetů se zvěří. Však jsem myslel na toto nebezpečí a uzpůsobil rychlost jízdy. Mimo to s takovými výtluky, jež se vytvořily na českých silnicích, se moc rychle jezdit nedá... U Vsetína mi cestu navíc zkomplikovala mlha a vytrvalý déšť se sněhem. Počasí tedy nic příznivého neslibovalo. Přesto jsem doufal, že se nakonec umoudří.
Čas neúprosně plynul. Už se dalo hovořit o pozdních nočních hodinách. A to mne ještě čekala téměř hodinová cesta nocí lesní asfaltkou na základnu. Trochu jsem se zastyděl, že stejně jako minule dorazím pozdě. Sms s omluvou koordinátorce Káji operátor sice odeslal, ale nedoručil. Co jsem mohl dělat. Jen vydat se honem od automobilu na noční výšlap a doufat, že základna nebude pod zámkem. Po hodině šlapání, zasněžený jako sněhulák, jsem konečně stanul na zápraží chaty. Hodiny ukazovaly půlnoc. Polkl jsem slinu a chytil za kliku. Dveře nepříjemně zavrzaly a já vešel dovnitř. Z chodby hned s druhým zavrzáním do vedlejší místnosti s krbem, stolkem a postelemi. Naštěstí byla prázdná. Všichni účastnící hlídky spali v protější místnosti s kamny. Konečně jsem si mohl oddychnout. Krb v prázdné místnosti nehořel. Proč také plýtvat cenným palivem. Po chvíli mne přišel přivítat hlídkař Kuba. Zval mne do prohřáté setnice, já však s díky odmítl a zůstal u chladného krbu. "V pohodě, už všichni stejně spí, akorát bych je budil. Nějak tu přespím, mám dobrý spacák.", odvětil jsem mladíkovi z Rožnova, zapálenému pro beskydskou přírodu. "Tak dobrou, snad nezmrzneš. Kdyby ti byla zima, tak dojdi." "Dobře, dobrou." Kuba odešel, já si rozbalil spacák, navlétkl termoprádlo, svlažil hrdlo teplým čajem z termosky a zabral jsem polohu ležícího...
V noci jsem se několikrát probudil, jednou tomu přispěla velká rána. Později za světla vyšlo na jevo, co hluk způsobilo. Sesunula se masa mokrého sněhu ze střechy nad verandou. Ráno po sedmé jsem se přivítal s dalšími účastníky hlídky. S Nikolou, jež dorazila s Kubou a s koordinátorkou akce Kájou. Společně jsme posnídali – já vypil jen hrnek horkého čaje. Poté proběhlo studium nad mapou, kam se kdo vydá na monitoring. Trasa nebyla z nejkratších a tak mi Kája dala jízdní řád na vlak, abych věděl, v kolik mi jede poslední spoj. Vyfasoval jsem též skumavky s lihem na odběr moči a sáčky pro případný vzorek trusu, či chlupů. Obavy, že půjdu na hlídku sám, záhy rozptýlil Kuba, jenž se ke mně na cestě přidal. Už jsme se jen rozloučili s dívčí dvojčlennou skupinou, jež vykročila mapovat jinou část území. Vybaven sněžnicemi a holemi jsem byl z nás dvou jen já a tak nezbývalo než razit cestu kamarádovi. Zatím jsme postupovali po prohrnuté cestě, ale tušil jsem, že brzy vybavení pro pobyt v hlubokém sněhu na nohy nasadím.
Z cesty v porostu pod námi jsem zpozoroval srnu. Ležela ve vyhrabaném zálehu a nenechala se rušit, ač nás upřeně pozorovala. Snad věděla, že jí od nás nic nehrozí a nechtěla plýtvat energií v hlubokém sněhu. Pěkný zážitek nám připravila, totiž vlastně připravily. Kuba si všiml ještě druhého kusu. Měli jsme radost, že srnám vzájemné setkání s dvojnožci nezpůsobilo újmu. Ještě poslední pohled na něžné srnčí a naše cesta se ubírala zase dále.
Trochu jsem vyzpovídal stopaře Kubu. "Ty už jsi našel rysí šlépěje někdy na hlídkách?" "Ne, ještě jsem neměl štěstí.", zněla jeho odpověď. Dodal jsem mu naději ubezpečením, že mu je dnes ukážu. Sám jsem tomu věřil. Zatím jsme však na cestě sledovali stopní dráhu lišky. Těch je všude dost a i v tamních kopcích tomu není jinak. Kontroloval jsem každou větší stopu, ale zatím žádná rysovi nepatřila. Častokrát po cestě hopkal zajíc, alespoň tak jsme četli z knihy zvané sněhová peřina. Obdivovali jsme zdejší populaci, že dokáže najít potravu i když je vše zasypané bílou peřinou. Srnčí se v hlubokém sněhu bořilo, naproti tomu stromovou šelmu kunu, vidno dle jejích stopních drah, bílá pokrývka udržela. Po sněhu chodila jako vodoměrka po hladině.
Mezitím se terén změnil. Prohrnutí cesty náhle končilo. Co naplat, musely přijít ke slovu sněžnice. Věděl jsem, co bude následovat. Těmi místy jsem minulou hlídku procházel. Defilovali jsme před rozlehlou propastí. Mohutnou masu zeminy odnesly přírodní síly před desítkou let. V proláklině již k nebi vyrůstaly mladé smrčky. Místo skýtalo to pravé prostředí pro rysa. Mohl tu neodhalen, kryt za smrčkem, číhat a pozorovat srnčí, často procházející úkazem přírodních sil. I my vyrazili vstříc protější cestě. Obejít propast nešlo, respektive by nás to stálo mnoho sil a mohli jsme též vyrušit zvěř v okolitých mladinách. Ale v hlubokém sněhu se stal postup proláklinou vpravdě křížovou výpravou. Několikrát jsme ochutnali jak chutná sníh, to když nás překvapil skrytý smrček. Poslední metry byl rychlejší Kuba bez sněžnic, já lezl k vrcholu srázu po čtyřech, nakonec pomohly sněhulákovi Kubovy silné paže.
Konečně jsme zase mohli pokračovat o něco schůdnějším terénem. Prošlapával jsem cestu zapadanou vrstvou padesáti čísly bílé peřiny. Za mnou v závěsu putoval beskydskou krajinou kamarád Kuba. Výhledy na okolní kopce nám příroda nedopřála. Tajila je v mlze. Nás však pošmourno nerozházelo. Dva stopaře táhla stále dál touha najít šlépěje rysa. Ve chvíli malé přestávky, kdy se Kuba zakousl do řízku, jsem si ověřil ostříží zrak. Vysoko ve stráni nad námi stál kus srnčího. Mezi mladými buky připomínal vytesaného. Dlouhé minuty zvíře skoumalo dva body na cestě pod ním a pak se dalo do pohybu. Za ním druhý kus. Srnčí pokojně odešlo, načež oba kusy schovalo husté stromoví. A nám poskytly dva exempláře našeho nejmenšího sudokopytníka hezký zážitek.
Následovala náročnější pasáž ve stoupání, po ní ještě složitější, snad kolmo vzhůru pěšinou, aby nás tato moha vyvést na vrstevnicovou asfaltovou cestu. V létě jistě bez problému průchozí a průjezdná, ovšem v půli února zcela opuštěná, zasypaná padesáti centimetry sněhu. Ale ani to nás neodradilo v pouti za naší největší kočkovitou šelmou. Jako první jsem putoval já se sněžnicemi a vyšlapával jimi cestu Kubovi, jež se trochu bořil. Neměl jsem v úmyslu mu utíkat a tak naše společné tepmo poněkud zpomalilo. "V pohodě Kubo, však je teprve půl dvanácté, poslední vlak jede někdy kolem osmé a máme čelovky.", zlehčoval jsem jeho těžké putování sněhem. Mlhavá, ponurá atmosféra vysokého bukového lesa a náš namáhavý postup mne však v duši bral kousek po kousku naději, že dnes na rysa narazíme. Kamarádovi jsem se nesvěřil, tím bych situaci jen ztížil. Vždyť jsem mu přece stopy slíbil...
Dál oba stopaři postupovali mlčky. Dlouhý čas zapadanou asfaltkou, v doprovodu mlhy. Když v tom za jednou zákrutou; "Rys! Mám rysa!", zvolal jsem vzrušeně a s radostí oznamoval objev překvapenému kamarádu. Hle, jak dokázala událost oběma vyčarovat úsměv ve tvářích. Se zájmem jsme četli první rysí stopy toho dne. Vedly po cestě, proti nám a patřily k čerstvějším. Záhy též sníh prozradil, že šelma nedaleko odtud prošla okolo osamělého, na cestě po dřevorubcích ponechaného kmene smrku! Už jsem myslel na rysí moč a vytahoval skumavku, ale podrobný průzkum nepřiřkl kmen jako šelmí značkovací místo. Rys kolem jen prošel a snad se i otřel. Ale ani chlupy jsme na místě neobjevili. Zapsali jsme čas nálezu, respektive začátek stopování a místo uložili do mé automobilové gps navigace, pro pozdější výkaz a jali se stopy měřit. Velikost šlépěje, délku kroku a šířku rozkroku. Taktéž přišla na řadu fotodokumentace s přiloženým metrem. Dlouhé chvíle nám zabralo prvotní měření a focení, ale čas neúprosně plynul, museli jsme se vydat dále. "Když už jsme ty stopy našli, tak se podíváme, odkud rys přišel.", navrhl jsem Kubovi. Souhlasil. Tak začalo stopování šelmy. Opačným směrem, jak praví zásada vlčích hlídek.
Šlo se nám dobře, i jemu. Ostrovid kráčel místy krajem cesty, jindy zase uprostřed, vedle zapadlé běžkařské stopy. Rysi s oblibou využívají lesních cest. Stejně jako jiná zvěř. Neubírá jim tolik energie prodírání se volným terénem a svoji roli na tom má pro lovce i tišší pohyb a lepší přikradení ke kořisti. Na stejné cestě jsme též učinili zajímavý nález sledu stop, jež jsem doposud nezaznamenal. Shlíželi jsme nad snad desítkou stop, kladených rovnou za sebou bez žádného rozkroku. Napadlo nás, že mohlo jít o plížení. Díky pořízené fotodokumentaci nám odborníci jistě prozradí pravdu. Za další metry jsme ze šlépějí vyčetli místo rysova pozorování stráně pod cestou. Intuice mi říkala, že brzy objevíme kořist. A také že ano! Ve svahu pod námi ležela strhlá srna, úlovek rysa. Zvědavě jsme postupovali po šelmích stopách, zajímalo nás, jakým způsobem a kde přesně na srnu zaútočil. Vše se četlo jako z otevřené knihy:
Šelma několikrát z cesty obhlížela prostor pod sebou. Odtud rys zahlédl srnu, ležící v zálehu. Nyní se, snad s dobrým větrem, přikradl ještě blíže nad místo jejího odpočinku a lov zakončil třímetrovým skokem. Uzmutou kořist v zápětí stáhl několik metrů níže, kde jí začal konzumovat. Zanechal dvěma stopařům typickou rysí vyzitku. Načaté vnitřnosti, kýtu a zlomený vaz. Ve chvíli kdy se nasytil, snažil se úlovek zahrabat sněhem. Přesvědčen, že se mu srnu podařilo dobře zamaskovat, za stálého olizování čenichu vystoupal zpět na cestu...
Na nás jen zbylo měření a fotodokumentace. Důležitá fakta jsme zaznamenali a tak nic nebránilo vyrazit další na průzkum proti rysím stopám. Tentokrát nás vedl vysokým lesem. Překonávali jsme velké převýšení, zatím co stopovaný si tehdy s radostí hopsal z kopce. Za to nám rys poskytoval nádherně otisknuté šlépěje. Sníh je tolik nezafoukal a mnohde pod stromy byla bílá peřina nižší. Šelma nás přivedla i k osamělému stavení. Přešla nebojácně po louce jen desítku metrů od chalupy. Dokonce si zde troufla i označkovat močí pařez. A to jen několik metrů od turistické značky! Tímto svým teritoriálním chováním nám poskytla cenný důkaz pro pozdější výzkum. Moč tak záhy zkončila ve skumavce.
Po krátkém oddychu a poradě nad mapou jsme se plni radosti vypravili proti stopě v očekávání, co dalšího nám rys o sobě prozradí. Ještě chyběl do sbírky vzorek chlupu a přímé pozorování. To v našem případě sledování rysa proti stopě nepřicházelo v úvahu. Ovšem radost nám onen fakt nekalil. Vždyť jen to, že jsme na vzácnou šelmu narazili a že si tato v tamním koutu Beskyd našla zalíbení, stalo se pro nás velkou výhrou. Skromně prohlašuji, že nelze vše.
Rys nás po chvíli lesního stopování opět svedl na cestu. Krátce zabrousil do mladé srmkové tyčoviny, aby po sléze pokračoval vrstevnicovou lesní cestou. Prošel i kolem lizu navštěvovaného srnčí zvěří. Možná předtím testoval kořist, ze stop jsme zpětně vyčetli, že poblíž solníku šikmo přes cestu několikrát skočil. Interpretace jeho činu mohla znít takto:
Ukryt na vhodném místě, sledoval rys dění u solníku. Vyhlédl si případnou kořist, přišel blíže, pak několika skoky překonal cestu a už už mířil k vyhlédnuté oběti, ale mezitím ta mohla zaregistrovat nebezpečí a zachránit se útěkem. Útočník mohl záhy svůj lov vzdát.
My jsme zanedlouho dopadli podobně. Poté, co rysí stopy směřovaly do husté a pro člověka neprostupné bukové mladiny, jsme pro ten den se stopováním zkončili. Však už také hodiny ukazovaly pozdní odpolední čas a pomalu, ale jistě obloha temněla. Nastával podvečer. Navíc začalo sněžit. Pravá chvíle konečně zrychlit a vydat se cestou k základně, jež se v tu chvíli nacházela proklatě daleko. V protější stráni zabekal srnec. Cosi vyrušilo věčně ostražitého sudokopytníka. Snad rys? Jen jsme se s Kubou zasmáli. Nervózně pobekával. Neodolal jsem a zkoušel mu na ústa kontrovat. Dařilo se. Nebýt nastávajícího večera, věnoval bych parůžkáři více času. Třeba by se přišel zvědavec podívat. Ještě jednou, naposledy jsem mu zabekal na rozloučenou a již jsme s Kubou pokračovali kvapným tempem večerním lesem po cestě směřující pomalu ale jistě do civilizace. Nakonec jsme využili světla čelovky. Ta nás doprovodila téměř až k místní hospodě, v níž měli otevřeno a dokonce nás pohostili teplou polévkou kyselačkou. Přišla vhod. Já ještě stačil zkonzumovat polovinu žampionové pizzy a s druhou půlkou zabalenou "na horší časy" jsme spěchali na poslední vlak. Zdržet se o minutu později, museli bychom pět kilometrů pěšky po silnici. Takto nás courák svezl jednu zastávku a nakonec už jen zbývalo dostat se z nádraží k základně. Za stálého hustého sněžení se nám cíl přiblížil po jedné hodině ostré chůze a jedné mezipřestávce v autě. Dřevěnice nás uvítala po deváté hodině večerní... Obě něžná pohlaví již spokojeně odpočívala na postelích. Ze svých toulek se Kája s Nikolou vrátily o několik hodin dříve. Bez stopy rysa. Však není všem dnům konec. S pomocí Káji jsme vyplnili záznam z pochůzky a pomalu se chystali na kutě. Příjemného překvapení se mi dostalo – nezůstal jsem na noc sám ve studené místnosti, nýbrž s ostatními u vyhřátých kamen...
Pěkně odpočatí ráno jsme posnídali, já opět jen na lehko – hrnek horkého čaje a půl žampionové pizzy z večeře. Společné chvíle čtyř hlídkařů v malebném koutu Beskyd pomalu končily. Zbývalo nabalit batohy, pouklízet základnu a prostudovat mapu. Dřevěnici jsme opouštěli ve čtyřech dvanáct hodin po večerním návratu dvojice stopařů. Však krátce na to jsme se rozdělili. Kája, Nikola a Kuba vyrazili zkusit štěstí a najít nyní již s určitostí zasněžené stopy rysa ze sobotního stopování, zatím co já se vydal na trasu oblíbeným hřebenem. Z chaty jsem vycházel s tím, že se po sobotní vydařené výpravě "jen tak zlehka" projdu a poté seběhnu z kopců přímo k autu.
Příroda však vždy dokáže překvapit pozorného pozorovatele. Jen co jsem přišel na křižovatku lesních cest, odkud se napojovala stezka na hřeben, mojí pozornost zaujaly velké kulaté stopy. Čerstvé, velmi dobře čitelné. Ano, správně tušíte. Patřily rysovi. Užasl jsem. Vždyť těmi místy jsme procházeli s Kubou předešlý den! Vzácná šelma podle stop přišla právě z hřebenu a směřovala po cestě nejspíš k propasti. Sled stop vzácného zvířete prozrazoval klidnou chůzi i plížení. A aby toho na sebe neprozradil málo, při podrobném studiu šlépějí jsem v jedné ze stop objevil rysí chloupek. Tento důkaz jsem nemohl nechat bez povšimnutí. Záhy zkončil v průhledném sáčku. Poslouží výzkumníkům, jež studují rysy detailnějším pohledem, než my stopaři. Pořídil jsem řádně fotodokumentaci stop s měřítkem, změřil otisky a nezbývalo než vydat se na vzrušující výpravu proti stopě vzácné šelmy.
Zvíře se mi dařilo sledovat dobře, stopy vedly stále poblíž či přímo po hřebenové stezce. Vyjímku porušil rys odbočením do smrkové mladiny, do níž jsem neměl šanci proniknout a ani kdybych mohl, neučinil bych tak. Věděl jsem, kde jeho stopní dráhu opět najdu. A skutečně. Rys prošel stejnými místy jako před měsícem. A mířil stále po hřebeni. Při stoupání na vrchol kopce se mi vybavil pařez, jenž si v lednu rys označkoval močí. Zajímalo mne, zda takto učinil i dnes. Záhy jsem si to mohl přímo ověřit. Dostál jsem místa rysova činu. Tentokrát však kolem pařezu jen prošel. Nevadí, i tak mi potvrdil jeho oblíbené místo. Vhodné k umístění fotopasti. Tuto ideu ještě umocňoval nález starších, zavátých rysích stop.
Po chvíli nabralo stopování adrenalinový nádech. Náhle se u rysích šlápot objevily lidské stopy. Evidentně tu někdo skončil se sledováním rysa. Zprvu jsem pomyslel na jiného hlídkaře a tak jsem čerstvé stopy, jež scházely příkrým svahem někam ke vsi, nenásledoval. Nato jsem si uvědomil; takový hlídkař by určitě měl sněžnice. A hlavně; žádný uvědomělý člen Vlčích hlídek by nestopoval víc než čerstvé stopy šelmy ve směru jejího postupu! Zaregistroval jsem též drobný detail. Vedle člověka ve sněhu otiskoval tlapky i menší pes. Vyvstala otázka. Kdo a proč se tu v neděli ráno kolem rysích stop motal? Pořídil jsem fotodokumentaci a vykročil proti trojici odlišných stopních drah. Rysova se od té chvíle sledovala velmi těžko, neboť ji svým chováním člověk ničil. To byl také důkaz, že šelma místem nešla dřív, než dvounožec a jeho věrný přítel pes. Přesto se mi rysa dařilo stopovat. A dokonce objevit zajímavé místo. Na zalesněném vrcholu kopce, hned vedle kóty, zaznamenané malířským štětcem na kmeni buku, stála navršená hromada kamení. Zakrytá sněhovou peřinou. Po rysově aktivitě jen z části. Zřetelně šlo poznat, že na hromadě kamení šelma shrabala tlapami sníh. Její počínání si nedovedu úplně vysvětlit. Buď mezi kameny ucítil schovaného hraboše, nebo si takto rys značkoval teritorium. Ať tak či tak, místo jsem řádně zdokumentoval. Snad poznají a poučí mne zkušenější stopaři, jaký měla šelma úmysl.
Pokračoval jsem dál s lehkostí na duši. S blaženým pocitem, jaké mám štěstí, že mi je dopřáno být alespoň prostřednictvím stop v kontaktu s impozantním Beskydským tygrem. Já, kluk z rovin od Brna. Velké díky Vlčím hlídkám. I slunce chtělo po očku sledovat šelmí stopy. Skrz mraky poslalo k lesu hřejivé paprsky. Rozjasnily moji mysl. Ke všemu povedená stopovačka vygradovala nálezem rysí moči. Přímo na hřebenovém chodníku si šelma označkovala patu stromu. Lidské stopy místo bez povšimnutí míjely. Kdyby je zanechal hlídkař, s určitostí by si rysovy aktivity povšiml a na mě by již vzorek do skumavky nezbyl. Čerstvá moč následně skončila v bezpečí skumavky. Co víc si přát. Věděl jsem, že nedaleko odtud, směrem odkud mířil rys, jsme v lednu našli s kamarádem Honzou a Jardou strhlou srnu. K úlovku posléze umístil pracovník CHKO fotopast. Co když...? Místo mezi mladými smrčky jsem našel, ale fotopast už kořist nestrážila. I samotná srna zmizela pod vrstvou sněhu. Rys místem někdejšího úspěšného lovu bez povšimnutí prošel. Zato zanechal o kus dál na neporušené sněhové pokrývce předpisovou stopní dráhu, pro níž stálo za to vytáhnout fotoaparát.
Ale věčně úspěch sklízet nelze.
Vystopovala mne smůla. Pojednou jsem ztratil z dohledu rysí šlápoty. Stalo se tak v místech s hustým podrostem mladých boučků. Stopy člověka se taktéž na čas oddělily. Pak už jsem sledoval jen je. Alespoň jsem si udělal obrázek o tom, kde neznámý stopař na rysa narazil a kde jeho šlépěje opustil. Dlouho šelmu sledoval. Mě pak vedly z hřebenu stopařovy otisky mimo jiné po srnčím ochozu, či na paseku s krásným výhledem na okolní kopce. Smrčiny oděné do sněhobílé halenky jen zářily. Dopomohlo jim v tom slunce. Naposled jsem sáhl po fotoaparátu a pořídil snímek rysova království.
Zbývalo pustit se svážnicí, jež mě dovedla přímo k chalupám a zaparkované fábii. V slunečném odpoledni jsem se uctivě loučil s hájemstvím vzácné šelmy. Trochu unavený, ale nesmírně šťastný a vděčný za zážitky spojené s Jeho Veličenstvem Beskydským tygrem.