Fotolovec | Střípky ze srnčí říje 2013.

Střípky ze srnčí říje 2013.

Říje. Magické slovo, jež nenechá klidným žádného z pravověrných milovníků přírody. Zamyslím-li se nad důvodem, proč tolik přitahuje čas lásky, ať již naší nejběžnější zvěře srnčí, či svátek milování královské jelení zvěře, jež se nese ve znamení bouřlivého ryku, nedostane se mi jednoznačné odpovědi. Snad je to dáno atmosférou, prostoupenou milostným toužením. Možná za tím stojí obdiv samců, jež na ten poměrně krátký čas ukazují svoji mužnost více než kdy jindy. Každého na říji přitahuje něco jiného. Jen jedno je jisté. I ten "nejpodpantoflákovatější" mužský hledá doma všemožné výmluvy - musí ven, když ono údobí příjde. Hodí na sebe zelenou kamizolu, přibalí vábničku, přes rameno hodí pušku a pase ty "jeho" samce, ve snaze oklamat je hlasem ladné dívčiny, či v čase lásek jelenů snaží se zelený mužík imitovat druhého toužícího paroháče, aby krále rubáně přilákal a poslal mu smrtonosnou bleskurychle letící kulku, jež vezme v okamžiku jelenovi vládu...

Jsou však také fotografové přírody - takzvaní fotolovci, pro něž je mottem ulovit a přesto nechat žít. Jejich zbraní je fotoaparát. Patřím mezi ně. Před více jak deseti lety jsem vyměnil začínající kariéru myslivce - lovce za dráhu fotolovce. Od roku 2007 pak díky kamarádovi Martinovi s očekáváním každé září zavítám v hory, jimž vládne mocný Praděd, s touhou alespoň zaslechnout krále tamních temných lesů - jelena. Z podzimem vymalovaných Jeseníků pokaždé odjíždím naplněn zážitky z říje královské zvěře a i když po fotografické stránce mi štěstí příliš nepřeje, nevrhám na severomoravské hory a jejich přírodní obyvatele hněv, ba naopak, každý rok si říkám, že ten následující bude už určitě úspěšný. Nejsou to však jen jeleni, jež mne táhnou z rovin od Brna až na vrcholky hor. Tradiční je i parta stejně postižených kamarádů, se kterými si vždycky užiji správnou zábavu... 

Ale dříve, než hory začnou burácet jeleními laskavými tužbami, předchází jim období horkého léta. Je to čas červencových zlatých lánů pšenice a srpnových strnišť. Do těch dní pán tvorstva zakomponoval jednu z nejkrásnějších říjí, tu srnčí.

Toho roku pro mne začala výjevem v horkém červencovém odpoledni. Vracel jsem se z fotografování ledňáčků. Les jen těžce dýchal pod tíhou lepivého dusna. Zdálo se, že všechen život začne až po setmění, po uklidnění horkého dechu slunce. Stoupal jsem jako vždy pěšinou do příkré stráně. V tom jsem nad sebou zřel srnčí kus. Jak krásně zbarvená rezavočervená srst sluší ladné srnčí zvěři. Nádherou jsem ani nedýchal. Zastal jsem. Po dlouhém čase jedno z prvních setkání s nejběžnějším naším sudokopytníkem. Od jara jsem byl toliko zaměstnán pozorováním a fotografováním mých nejoblíbenějších ptáků - ledňáčků říčních, že vyjít si na srnce nebyla příležitost...

Kus volně kráčel lesem a mne si skoro nevšímal, i když jsem nestál více jak padesát metrů pod ním. Fotoaparát jsem měl již dávno v batohu a ani jej už nevytahoval, abych si červenavého krasavce nezradil. Jistil totiž v té chvíli ke mne. Bez dalekohledu či fotoaparátu jsem jej přečetl jako srnce. Vábit, nevábit, honilo se mi hlavou. Nevábit. Třešňovka, jak přezdívám mému nástroji pro oklamání srnců, zůstala v batohu. Kdybych ji měl nachystanou už dříve, mohl jsem si možná přivábit srnčího nápadníka. Kus nademnou pokračoval v chůzi, následně se změnila v pomalý klus a zmizel mi z dohledu. Teprve potom jsem pokračoval pěšinou dál. V mysli se mi vytvářely možné scénáře, proč tu a teď to setkání s jinak ráno, či večer aktivní srnčí zvěří. Jednoznačně za to mohla říje, tušil jsem a domělý srnec začínal hledat svojí letní lásku. Nedaleko srnčího setkání se rozprostírá paseka. V červenci 2012 ji vyrubali dřevaři. Na čerstvé světlině prozatím nevysázeli mladé stromky, tím pádem area nepotřebuje oplocenku. Paseka z části pomalu zarůstá vysokou travou, skýtající určitý úkryt. S vykácením stromů se na lesní půdu dostalo světlo, jež nastartovalo růst svěží zelené trávy. Pro srnčí zvěř to místo představuje úplný ráj. Věřil jsem na počátku roku, že právě tady se jednoho dne v létě potkám se srncem. 

Již svižnějším krokem jsem procházel pěšinou, jež protíná paseku v jejím horním okraji. V jeden okamžik jsem pohledem zajel pod cestu do míst s travinami. A měl jsem co dělat s vysokým krevním tlakem. Stál tam. Zcela nekryt, jako vykovavý, ukazoval svoji krásu srnec Jistě o mne již dříve dobře věděl. Zůstal by na místě, kdybych prošel bez povšimnutí. Pozoroval mne. Se sebevědomím pána okrsku. Věděl, že mu nic nehrozí od procházejícího turisty. Však na ně byl asi zvyklý, když tudy vede značená stezka. Stačily však letmé vteřiny, aby ve mne viděl zastavením podezření. Za velmi krátký časový úsek zůstalo přírodní jeviště bez hlavního herce. Zmizel vysokými skoky kdesi v hloubi lesa. I bez dalekohledu jsem jej přečetl jako dospělého srnce, silného ve zvěřině a nesoucího parůžky šesteráka. Hned mi došlo, že kus, jehož jsem viděl jako první kráčet od paseky nahoru byla srna a určitě patřila jemu. Teprve nyní jsem si vyčítal nenachystanou vábničku. Při troše toho fotoloveckého štěstí by za hlasem srny přišel jako na provázku, tím spíš že by domnělý hlas přicházel z těch míst, kam mu nevěsta zašla. Ale pozdě bycha honiti. Měl jsem ze střetnutí radost. Dávalo naději, že jsem se s tímto srncem nesetkal naposledy. U lovců nesmí chybět důležitá obeznávka. Nejinak tomu je i u fotolovců. A já právě úspěšně zjistil stávaniště zralého srnce v nastávající říji. Co víc jsem si mohl přát?

S vírou, že srnec na pasece vydrží a nehrozí mu ani zásah poloplášťové střely, jelikož v nejbližším okolí se kupodivu nenachází žádné myslivecké zařízení, jsem jej nechal na několik dní vydechnout a věnoval jsem se zas spíše monitorování ledňáčků. Srnčí říji u mne nastartovala e-mailová zpráva od redaktorky jedné nejmenované televize s výzvou, že chtějí se mnou natočit reportáž o fotolovcích. Taková informace ve mne vyvolala dílem vzrušení z poznání nové zkušenosti a dílem nervozitu, tedy musel jsem si okamžitě a bezodkladně jít vyčistit hlavu do lesa. Plán zněl jasně: přivábit si a nafotit říjného srnce. Podotýkám, že běžně si cíle nekladu a většinou se chodím jen tak projít s fotoaparátem na krku.                                                             

A tak jsem jednoho červencového podvečera vyrazil na lov. Obtěžkán stativem, ve fotobatohu Nikona a v horní přihrádce maskovací oblek Hejkal. Nemohla chybět ani vábnička. Svižnými kroky jsem mířil do mých oblíbených míst. Chvíli to trvalo, ale přecijen jsem v stín stromů dostál ještě včas. Nějaké paprsky, byť již jen nízké, osvětlovaly prostředí stromů. Smířen, že případné snímky budou bez světla, jsem krátce po sedmé večerní sestupoval pěšinou, jež mne měla zavést k pasece, na níž vládnul známý srnec. Šoulat jsem se snažil opatrně, ale vzhledem k suchu, jež v kraji dlouhý čas panovalo, to celkem pod nohama šustilo. Proto jsem ani nevěřil v nějaký valný úspěch. Když už prosvítala mezi stromy paseka, usedl jsem na strouchnivělý kmen dávno padlého velikána a proměnil jsem se takřka k nepoznání. Maskovací oblek Hejkal umí zázraky. Technologie 3D "lístků" našitých na už tak maskovaném obleku rozbije celkem dobře siluetu člověka a když se tento ještě k tomu skryje, či jen tak nehybně sedne k patě stromu, mnohý pozorovatel uvidí, že nic nevidí...

Další postup k pasece jsem volil ještě opatrněji. Dařilo se mi to. Obezřetně jsem obhlížel okolí, co kdyby náhodou někde poblíž hlídal srnec. Ztuhl jsem, když se při kraji světliny pohla rezavá skvrna. Srnčí kus! Tak přeci! Teleobjektivem jsem namířil na hřbet zvířete vzdáleného zatím příliš na nějaký dobrý snímek. Jako naschvál zakrýval kmen stromu to nejdůležitější k úspěšnému obeznání kusu, totiž hlavu. Zatím o pozorovateli nevěděl, alespoň to vypadalo optimisticky a dávalo mi naděje v příznivější události. Další minuty tichého pozorování poodkryly tajemství pohlaví kusu. Z toužebného srnce se vyklubala srna. Brala čerstvě zelený pažit, přičemž vždy kus popošla víc do paseky. Já musel co nejobezřetněji po pěšině, abych srnčí dámu neztratil z dohledu a zároveň ji nevyrušil. Věděl jsem, že tam někde musí být i její nápadník. 

Přišoulal jsem tiše na kraj paseky a pozoroval srnu, jež pomalu zatáhla do vysokých travin. A v tom jsem ho spatřil. Ležel klidně uprostřed svého hájemství. Jeho přítomnost prozrazovala pouze část rezavého hřbetu a občasně stříhající slechy, mezi nimiž z královské hlavy vyrůstalo tmavé paroží. To jsem nebyl sto dokonale přečíst, neboť srnec si ustlal v trávě za jedním vyšším trsem. Nastala vskutku infarktová situace. Krčil jsem se na kraji paseky, předemnou jen volná pěšina bez žádných možností krýt se a do toho ten ležící srnec. Teleobjektivem jsem si prohlédl jeho hlavu, byla odvrácena odemne. Ověnčena parohatou ozdobou, sledovala nejspíš s labužnickým výrazem nápadnici. Toho jsem musel využít. Krok za krokem, přikrčen, kradl jsem se pěšinou blíž a blíž nad zalehlého parádníka. Po nekonečných vteřinách se mi to nakonec podařilo. Čupěl jsem na kraji pěšiny kryt jen chabým keříčkem a deset kroků podemnou ležel srnec. Vítr kupodivu nevál jeho směrem. Co dál ovšem? Světla ubývalo a srnci se vstát nechtělo. Pak do ticha večera cvakl mechanismus, jež na fotoaparátu přepíná živý náhled, tj. možnost fotit, či natáčet video přes displej. Vydržel to, ležel klidně dál, nejspíš opojen letní láskou. Se záměrem natočit si na video reakci srnce na vábení, nahmatal jsem na prsou třešňovku a jemně z ní vyloudil "fiu." Na to srnec ze svého královského lože povystoupil a zvědavě hleděl na domnělou srnu. Ukázal se mi tak v celé své kráse. Začal se mnou ještě více cloumat třes. Postihla mne lovecká horečka při pohledu na jeho ozdobu. Z pučnic srnci vyrůstaly mírně pokroucené parůžky bez výsad. Spolu se silnou postavou a poměrně krátkým krkem poukazovaly na starého srnce zpátečníka. Takové zkušené veterány mám nejraději. Z videa dávno sešlo, raději jsem znovu přepnul do režimu fotografování a přilepen zrakem k hledáčku mačkal jsem spoušť Nikonu "co to jde". Srnec tak dostal dávku sériového snímání. Pózoval dlouho, ale pak se mu cvakání závěrky trochu znelíbilo a odpichovým krokem pomalu odcházel. Vypadalo to, že už zatáhne do travin, tak jsem zase zkusil zapískat. "Fiu, fííu" jej zastavilo a znovu svými černými světly hledal, odkud že se ozývá láskychtivá srna. Obcházel okolo, rozhlížel se a když nenašel, pokračoval s hlavou svěšenou dál. Pak ještě krátce zapózoval, vyplázl na mne lízák a v další momenty již srnce nebylo. Strhla jej opravdová srna, jíž cosi vyrušilo. Možná za tím stály molekuly mého pachu, co utkvěly na větrníku srnčí dámy. Zkrátka byl pryč. Divadlo zkončilo. Pln dojmů z krásného představení jsem ještě chvíli seděl a prohlížel na fotoaparátu výsledné snímky. Povedlo se! Na ty zhoršené světelné podmínky celkem přijatelné záběry. Navždy tak budu mít v archivu zachyceného starého zpátečníka - vládce paseky.

Pěknou atmosféru srnčích námluv jsem prožíval o týden později v Jeseníkách. Seděl jsem před chatou Barborkou a očekával příjezd televizního štábu. V dáli na západě co chvíli prosvětlovaly temnou oblohu blesky blížící se frontální bouře. Nahoře byl kupodivu zatím klid, povával jen mírný větřík. A do toho ticha předposlední červencové noci se z dáli, někde nad Ovčárnou, ozval srnec. "Bäu, bäu" Štěkavým hlasem oznamoval ostatním, že jeho teritorium je již obsazené. Zanedlouho zlákal souseda k hlasovému projevu a tak na čas Jeseníky ožily v pravdě mému uchu lahodícím srnčím koncertem. WV transportér se štábem přijel po desáté a s ním dorazila bouřka a přívalový liják. Do rána pak kraj pod Pradědem zalila mlha. Ze setkání se srncem za přítomnosti televizních kamer tak sešlo.

Další příležitost jsem dostal až v Brně, společně s bratry Mrockovými, vynikajícími mladými fotografy, jež do jihomoravské metropole dorazili z hlavního města SR. Jako znalec místních poměrů jsem je měl dovést k láskychtivému parůžkáři. Místo toho z akce málem byla mezinárodní ostuda. Ještě že mladý myslivec, jehož jsme na našich fotolovech potkali, byl ze šesti lidí, či spíše hejkalů zaskočen snad víc, než my z něj. Poradil nám, kam na srnce. Nejprve jsme zkoušeli vábit při malém políčku s jetelinou. Večer se ale žádnému srnci z chladného a stinného lesa nechtělo, ať jsme hlas srny napodobovali sebevíc lákavěji a tak jsem se musel omlouvat už pomalu rezignující redaktorce, že se to prostě někdy při fotolovech v přírodě stává a že ne vždy příjde kýžený úspěch. 

O něco příznivěji dopadla fotolovecká pochůzka prvního srpnového rána. Donutil jsem celý štáb a bratry Mrockovy vstávat už ve čtyři hodiny ráno, aby mne doma vyzvedli o půl paté. Po neúspěšném večeru to byla pro štáb těžká rána. Brněnského hotelu si tak moc neužili, pražáci. :-) Mladým slovenským fotografům vstávání nijak nevadilo, jsou zvyklí. Zásahem vyšší moci jsem nezaspal a tak mohla celá výprava zdárně vyrazit ještě za šera k lesu. Můj plán zahrnoval návštěvu paseky se srncem špičákem. Než jsme nachystali všechno vybavení a domluvili se na postupu, začalo mezi stromy pronikat trochu toho denního světla. To nám hrálo do karet. Vždy dávám přednost ranním fotolovům před těmi večerními. V letním období vychází zvěř pozdě, za tmy, až trochu klesne teplota. Jitra naopak setkání se zvěří přejí, neboť ta se chce po chladných hodinách nabažit prvních hřejivých slunečních paprsků. Vůbec nejpříhodnějším časem k zastižení opatrných tvorů, jež ukrývá les, je po bouřce nebo celonočním dešti. V ten čas vyhledává nemálo zajíců, srnců i laní, ba i divočáků volná prostranství, vychází ze svých úkrytů, aby usušila zmoklý kabát...

Šoulali jsme obezřetně pěšinou za sebou jako káčata. První já, za mnou bratři Mrockovi, v těsném závěsu pěšinou procházela redaktorka a dva kameramani. Aby zbytečně nevyrušovali, zůstali dva členové štábu nad pasekou, kde jsme se převlékli do hejkalů. Ve finále tak do srnčího království nakoukli jen bratři Mrockovi, já a jeden kameraman, jež nás měl natáčet při přivábení srnce. Jenže tak jednoduché, jak stálo ve scénáři, to nebylo. Příroda není ateliér a hlavní hrdiny filmování - srnce a srnu muselo něco zradit. Dříve, než jsme přišoulali na paseku bylo srnčí na odchodu, jak prozrazovalo hlasité bekání. I přesto jsme se tiše usadili při pěšince uprostřed vykácené části listnatého hvozdu. Po chvíli jsem začal vábit hlasem říjné srny ve snaze srnce, nacházejícího se daleko od nás v stínu lesnaté stráně, přilákat na paseku. Ten však na vábení reagoval bekáním a nechtěl uvěřit hlasu lásky. Nehnuli jsme s ním. Naopak se zdálo, že volí spíše cestu dalšího ústupu a užíval si raději s jistější, hmatatelnější společnicí. Co naplat, marná snaha, fotolov jsme ukončili. Hosté ze Slovenska měli po poslední příležitosti k focení. Statečně uznali, že každý den se nezadaří a fotografování divoké přírody je více o neúspěších, než o výhrách. Pokud jde o vítězství, bratři Mrockovi ho důvěrně znají. Starší Jakub sklidil za své dva snímky úspěch v prestižní fotografické soutěži Zlatý jelen Slávy Štochla. 

Po navrácení z neúspěšného fotolovu k ostatním členům televizního štábu jsem se trochu obával sdělit záporný výsledek redaktorce. Ta jej nakonec přijala s pokorou a blahořečela za pěkný srnčí koncert, jež slyšela poprvé v životě. Les prosvětlovaly hřejivé sluneční paprsky. Léčily naše duše po nezdařeném fotolovu. Cítil jsem v tu chvíli pohodovou atmosféru. Ale nic netrvá věčně a čas zavelel, aby nás opustili dva mladí nadějní fotografové. Povinnosti je táhly zpět na Slovensko. Velmi příjemné setkání s bratry Filipem a Jakubem ukončilo podání pravic a vzájemný pozdrav všech lovců beze zbraně: Fotolovu zdar! Štábní řídič-kameraman nabídl bratrům svoji službu s odvozem na vlakové nádraží. Cestu později protáhli až na Slovenské hranice. O tom zas někdy jindy, nyní zpět na srnce.

Od těch časů jsme pokračovali na dalších toulkách přírodou už jen ve třech. Já, redaktorka a kameraman. Vedl jsem nás lesní pěšinou do údolí k ledňáčkům. Když se nám podařilo cestou zradit kus srnčího, ani jsem nedoufal v nějaký úspěch. Nakonec, chvíli před cílem, nám přecijen patron lovců i fotolovců Svatý Hubert poslal jednoho srnce. Stál mezi stromy ve stráni nad pěšinou. Na dobrý záběr sice daleko a poměrně v šeru lesa, ale alespoň nějaký parůžkář. Zaklekli jsme, kameraman začal natáčet a já se v srnci snažil probudit zájem pomocí vábení. Mámení zabralo. Švarný jinoch s pěknými parůžky šesteráka obezřetným krokem vykračoval vstříc lákavému hlasu. Dostával se tím blíže trojici dobrodruhů a kameraman tak mohl natočit své první záběry volně žijící zvěře, podmítnuté ještě k tomu vábením. Srnce při hledání láskychtivé družky něco znepokojilo, dával to najevo hlasitým bekáním. I to zanechalo zvukovou stopu na kameramanově profesionálním přístroji. Možná závan větru oznámil srnci, kdo ho oklamal. O bližší setkání již více nestál. Několika vysokými skoky zmizel za horizontem kopce. Setkání zkončilo útěkem. Vždy zamrzí, že kvůli člověku zvěř volí úprk, nepozná dobré úmysly. Pro ni je člověk jako člověk, na prvním místě zrádce. Když už si zvíře zradím, chovám se dále opatrně a mnohdy po několika skocích zvolní a odchází klidněji. Až potom, co zmizí z dohledu, odcházím. Stejně jsme postupovali u zrazeného srnce šesteráka. I přes hořkost z prozrazení přítomnosti člověka zavládla ve štábu dobrá nálada. Redaktorka nadšeně sdílela radost ze zážitku s kameramanem, pochvalovala si zaznamenaný hlas vábničky i srncovo bekání. Úspěšné ráno jsme zakončili několika záběry ledňáčka. Natáčení u azurového klenotu našich řek probíhalo za přísných pravidel. Samochvála smrdí, ale musím přiznat, nebýt mě by si kameraman ani neškrtl. Musel jsem obětovat svého hejkala k domaskování filmařova těžkého stativu, jakožto i profikamery. Těžký je někdy život televizáka: jednou natáčí při plazení v kanálu, jindy zas pod přísným dohledem bodavého hmyzu u potoka kameruje modrého ptáka.

Tři dny natáčení uplynuly a já byl docela rád, že tuhle zkušenost mám z krku. Srncům v říji jsem se zase věnoval až za několik dní odpočinku, spoléhajíc na to, že ještě čas srnčí lásky poběží. Počasí ale ne a ne se umoudřit. Stálá vedra a noci málem tropické. To vše bez blahodárných kapek deště. Nějaké přeháňky sice příroda darem z přechodně zamračeného nebe dostala, posloužily ovšem akorát tak na smytí prachu z listů stromů. Lesní prostředí jsem vyměnil za převážně polní revír, v němž několik členů tamního mysliveckého sdružení znám a čas od času s jedním kamarádem myslivcem zajdu na čekanou. Nejinak tomu bylo ani jednoho rána zasazeného do prvních srpnových dní. Sraz jsme v předvečer společné šoulačky domluvili v časných ranních hodinách u myslivecké chaty. Nějakým nedopatřením jsem ale nevstal podle budíku, nýbrž o něco později. Dal jsem kamarádovi Petrovi pokyn, ať jde sám a já že na něj počkám v jiné části revíru, kam stihnu dorazit před ním a vyrazil jsem na autobus hromadné dopravy. Naštěstí hned od konečné jsem mohl spěšně vystoupat do příkré stráně dubového lesa, později mne pěšina tiše dovedla až k okraji Nových polí, jak se říká ze tří stran lesem obklopeného podlouhlému lánu pole, ležícímu na takříkajíc skalpovaném vrcholu zalesněného kopce. Toho času již tamní lán žita dávno proměnily v pouhé strniště kombajny místního JZD. To se zdálo výhodou, neboť ve vysokém obilí jsem zvěř špatně obeznával, nehledě na nemožnost tichého přiblížení k ní vysokým obilím. Nakoukl jsem zpod krajních větví dubu na pole, zda tam nečeká nějaký srnčí elegán, nehopsá ušák, či nemyškuje liška, zkrátka zhodnotit situaci. Žádný vhodný objekt k fotografování na strništi jsem však nenašel. Nízké slunce stále zůstávalo skryto za lesem, světla na focení zatím přibývalo pomálu. Přesunul jsem se tedy pěšinou k blízkému krmelci, u něj zasedl na pařez a čekal na kamaráda. Poslal jsem mu potvrzující smsku. Zanedlouho v kapse zazvonil mobil. Přišla odpověď. Ve zprávě stálo, že ke mě nemůže, jinak by zradil srnce, jsoucího na strništi. Měl špatný vítr. Navrhl jsem mu tedy, že příjdu k němu já. Srnec mezitím zatáhl do lesa, měl jsem tak volnou cestu. S příslušníkem cechu mysliveckého Petrem jsem se setkal na smluveném místě. Slunce v ten čas osvětlovalo prvními loučemi paprsků jiné strniště s nevábným výhledem na kouřící komíny cementárny Mokrá. Ve směru další předpokládané šoulačky, u zdi bývalého vojenského objektu sousedícího s polem, parkoval bílý WV Golf I. Patřil dalšímu členu podolského mysliveckého sdružení. Zrovna se chystal na ranní pochůzku. Naše kroky jsme, přirozeně, volili opačným směrem, nechť má kolega nerušený lov. Obešli jsme podél zahrad Nová pole a zamířili strništěm na kontrolu tamní kazatelny, zasazené vkusně do stěny křovin a akátového lesa. "Teď by se už dalo na posekaném poli ledacos ulovit, tak se alespoň podíváme, jestli jsou ještě na kazatelně ti mravenci", povídal mladý muž v zelené kamizole. Na vysvětlenou odpověděl, že drobní lesní obyvatelé okupují ono myslivecké zařízení již rok a nikdo není sto se s nimi vypořádat. Už už chtěl Petr vystoupat na žebřík, když v tom to náhle v keřích poblíž kazatelny zapraskalo. Záhy nato jako střela vyrazil z křoví patnáct kroků od nás srnčí kus. Kamarád ani nestačil sáhnout po dalekohledu, zatím co mne se ze země podařilo v rychlosti letící červené tělo najít v hledáčku a několikrát do ránního ticha zacvakala závěrka Nikonu. Snímky sice nevalné kvality, přesto prozradily, že nám vyběhl srnec, či spíše srneček. Mezi slechy mu vyrůstaly jen malé knoflíky. "Peťo, tak jsme si právě vyplašili I. věkovku, to co vyletělo z křoví je knoflík, na kterého máš v kapse povolenku." "Tak to jsi mi ani neměl říkat", smutně pravil kamarád. "Ale hlavně, že jsme ho obeznali.", odvětil jsem. "Ten určitě bude chodit kanálama.", obával se Petr srncova opatrného chování v právě probíhající říji. Takoví mladí srnci ještě nemají vlastní teritorium a dospělým silným kolegům se snaží vyhnout, ve snaze nedostat od nich "výprask" za neoprávněný vstup na obsazené území.  "Ale třeba ho ještě potkáš.", dodal jsem kamarádu naději. V přírodě není nic jednoznačné a směrodatné.                                                                                   

TAK VZNIKÁ MŮJ PŘÍBĚH. PARDON TOMU, KOHO JSEM "PŘIVÁBIL" NA PŘÍBĚH A DOČETL JEN SEM. AŽ TENTO TEXT ZMIZÍ, BUDE TO ZNAMENAT, ŽE JSEM PŘÍBĚH DOPSAL. NAD KLÁVESNICÍ JSEM SEDĚL OD 7.8. 2013 DO .. 2013 NEPRAVIDELNĚ, PODLE AKTUÁLNÍ NÁLADY.