Jelení říje 2013

Jelení říje 2013, část první s podtitulem Mokré peklo.

Nastal zas čas jeleního milování. Už od půlky září koncertují v Jeseníkách trubači na slovo vzatí, mistři svého oboru, jeleni lesní, aby oslavili příchod podzimu a zároveň za chladných nocí řekli své ano, narozdíl od člověka, ne jedné něžné polovičce, nýbrž celému harému laní. Tak jako fotograf paparazzi loví slavné osobnosti, chtěl jsem býti já zase u svých jelenů. Vlastně se mi to ještě nikdy nepodařilo, být jim blízký a pořídit obrazový dokument ze svatby králů lesa. Však mnohokrát už jsem jim byl téměř nadosah a jednou se to přece musí podařit!

Když hlásili meteorologové na pondělí třiadvacátého září počasí, avizovali pro severovýchod republiky oblačno, místy déšť, nebo přeháňky, noční teploty kolem devíti stupňů. Vítr během dne silný, večer měl zeslábnout. Celkem příjemné, mohlo by to vyjít, uvažoval jsem. Měl jsem zrovna po třech nočních pár volných dnů a tak jsem si rozhodně, jako muž činu, řekl, že se do Jeseníků osobně podívám, že nezůstane jen u říjných zpráv od kamaráda Míry. V hlavě jsem usnoval téměř dokonalý plán, kterak prožít říji přímo na jevišti. Totiž přespat na Jelení studánce. Bouda postavená v roce 1952 a nedávno nově zrekonstruovaná dík žákům jednoho šumperského učiliště, situovaná na hlavním hřebenu Jeseníků měla býti pro pondělní noc mojí hlavní základnou. Odtud už jen krok na oblíbená místa vysoké, není třeba podnikat dlouhé ranní pochody od některé z chat pod Pradědem, jako tomu bylo o loňské říji.

Původní plán, vyjet z Brna k severomoravským horám po deváté ráno, selhal. Po příchodu z noční směny jsem na chvíli spočinul klidným spánkem s nařízeným budíkem na osmou, ten však mé uši ignorovaly. Stává se. Naštěstí ne jen jeden spoj během dne směřuje z jihomoravské metropole vstříc Jeseníkům. Internet mi vyhledal náhradní alternativu s příjezdem na Skřítek 18:56. Hudroval jsem kvůli ztracení večera, kdy mohla proběhnout případná čekaná na holích. Později, když jsem se blížil k cíli, lítost opadla. Ještě v Bruntálu podvečer naznačoval, že by noc mohla být jasná. Nebe nad městem, jež letos slaví plných 800 let od založení, vykazovalo znaky modré oblohy, pravda, byť mezi rychle plujícími těžkými mraky, z nichž sem tam spadla dešťová kapka. Směrem k Rýmařovu začal sílit přísun vody a modré azuro zcela podlehlo olověným mračnům, nevěštícím nic dobrého. Marně jsem vyhlížel hřebeny Jeseníků, vidět byly jen menší kopce. Tušil jsem mlhu, ale utěšoval mne Mira, zvěstující v poslední emailové korespondenci před výjezdem, že mu troubili a dokonce se bili dva jeleni – sokové v lásce i v krajině, zahalené mléčně bílou. To bude dobré, uklidňoval jsem se navenek, ovšem někde v hloubi duše panovala obava. 

Autobus svůj jízdní řád dodržel na minutu. Krátce před sedmou hodinou večerní mně zanechal samotného na parkovišti před pustým motorestem Skřítek.

Rozlehlé parkoviště nehostilo ani jedno vozidlo. Jen u chaty parkovala, dle stavu již nějaký ten čas, stařičká škoda stodvacítka, upozorňující ledabylým nápisem na zádi před nebezpečným psem. Do mlhy, nyní již plnně zhmotněné, svítila světla hostince. Slabě pofukovalo. Nahodil jsem na bedra krosnu a vyrazil do nepříliš vábného tmavnoucího hvozdu. Bude hůř, počítal jsem se stmíváním. Turistický ukazatel sliboval Jelení studánku za 6 kilometrů. Nebylo cesty zpět, jen dopředu. Smířil jsem se s tím, že na základnu dorazím za plné tmy. Alespoň poslechnu jeleny, maloval jsem si. Cesta nahoru prvně vedla celkem příjemnou asfaltkou, později změnila charakter na lesní cestu a nad rozcestím Pod Ztracenými kameny už vedla jen krkolomná stezka mezi balvany a kořeny horských smrků. U výše jmenovaného rozcestí jsem byl nucen vytáhnout čelovku, neboť les plnně pohltila tma. Navíc začala houstnout mlha. Přímo tak, že nebylo vidět dál, než pět kroků. Myslel jsem, že čelovka mi obzor zjitřní. Na mlhu kužel bílého světla neplatil, zarputila bránila rozhledu. Kdybych na Ztracené kameny stoupal ten večer prvně, zcela jistě a příznačně byl bych býval ztracen. Že se nedá zabloudit na turistické stezce? To jsem si taktéž myslel, ale ouha, najednou zelené značení nikde! Pěkná stezka přitom tím směrem vedla, já byl přesvědčen o správném směru. Poznenáhlu končila v borůvčí přehrazená kusem silné větve. Aha, tak tude to nepůjde, uvědomil jsem si a hledal místo, na němž jsem turistickou značku naposledy minul. Po dobrých sto metrech zbytečného klesání jsem spásný bod nalezl. Stezka dál vedla při okraji suťového pole. Kdesi blízko nademnou se v husté mlze ztrácely Ztracené kameny. Konečně. Skupina skalisek nadohled, to když jsem stál přímo pod nimi na rozcestí. Původní plán fotit hvězdné nebe s prostředím balvanů, slevněný požadavky budiž na zataženou oblohu jsem musel vypustit. Snímek za takového počasí by ani zhola nepřipomínal, že před objektivem stojí nějaké skalky. Drobně mžilo a navíc zesiloval vítr, mající dle předpovědi již dávno slábnout. Nálada na nějaké focení byla ta tam. Obzvlášť sílící západní vichr mi přidával vrásky na čele. Putování náhle víc než kdy jindy dostalo punc tajemna a nebezpečna. V mlze tak husté, že by se dala krájet jsem jen slyšel odevšad šumění větvoví smrků, každou chvíli musel nějaký vítr povalit, stoupaly moje obavy. Přes stezku ležel jeden spadený, obcházet jsem jej musel nepříjemně mokrým borůvčím. Skoro jsem utíkal, ve snaze dostat se co nejdříve na hřebeny, kde už pád stromu moc nehrozil. Dostal jsem se však z bláta do louže. Nahoře na holích nic nebránilo vichru pořádně se do toho opřít. Raz dva se změnil ve vichřici. Klidné chůzi nepřidávala ani vyšlapaná stezka, jež po deštích tvořila místy dlouhé kaluže. Náhdradní cesta mokrou trávou nepřinášela moc dobrý pocit nohavicím. Nezbedný vítr se stále točil, chvíli vanul do zad, jindy zase přímo do obličeje. Tak to šlo celé dva kilometry. Trochu optimizmu a nadějí skýtal pohled na vzdálenou svítící věž na Pradědu a výhled na města a vsi pod horami. Mlha na chvíli ustoupila. Dokonce i nějaká osamocená hvězda mezi mraky vyhlédla. Vítr ustane a ráno se povede, věřil jsem. Jenže před Jelení studánkou zase děravý bílý pléd jeho paní zašila a nebylo vidět na krok. Útulnu jsem málem musel hledat, nebýt zaslechnutí věčně zurčícího pramene. Po krátkém boji se zavřenou petlicí učinily mokré pohory první kroky po dvou hodinách na suché kamenné podlaze. Pocitově v chatě vládlo teplo. Ovšem na krátký rukáv nikoliv. Za kamennou chatkou jsem našel ohniště, nicméně v ten čas nepoužitelné, všechno dřevo zmoklo. Převlékl jsem vše suché, co šlo z batohu vytáhnout, radujíce se z prozřetelnosti nést s sebou nějaké náhradní ošacení. Cestou mírně nastydlé triko nevadilo, rychle nabylo správnou teplotu. Hned jsem se cítil lépe. Při pohledu ven na ten nečas mně ale mrazilo, jít někam na poslechy nemělo smysl, vichr si všechen řev králů nechal pro sebe. Možná ani žádný netroubil, užívaje si s laněmi někde v závětří. Raději jsem na dřevěnou lavici, jež po dvou stranách útulny čtvercového půdorysu nabízela na ty podmínky luxusní ležení, rozložil karimatku, na ní spacák. Něco jsem zakousl k večeři, zapil to zaručeně horkým čajem z termosky, nasoukal jsem se do spacáku a oddechl si. S myšlenkami na ráno usnout moc nešlo. Nepřidával tomu ani vítr, stále sílící. Vydával neuvěřitelné, těžko popsatelné zvuky při nárazech na plechovou střechu Jelení studánky, přímo bušil na dřevěná vrata, naštěstí zevnitř zabezpečená petlicí. V té tmě a při zlověstných zvucích mi na mysl odněkud přišly příběhy kamaráda Jirky, v nichž hrají hlavní roli medvědi. Čekal jsem, kdy se objeví temný stín huňáče v okně, stejně jako se zjevil kamarádu ve Slovenských horách. Jirka je ovšem na rozdíl odemne medvědicí odkojený. Když mi jednou povídal tento i jiné tajemné, zaručeně pravdivé příběhy, nehnul ani brvou. Vichr nepolevoval. Ba naopak. Každou chvíli musí odnést střechu, klepal jsem se ve spacáku při pomyšlení na řešení problému, co potom. Chvílemi vrážel do dřevěného vchodu tak urputně, jako kdyby se chtěl někdo násilím, pomocí beranidla, dostat dovnitř. Nebylo pochyb, venku zuřila vichřice. Chráněn útulnou, však cítil jsem se tak zranitelný, sám na horách, svědkem divokých hrátek počasí. Usínal jsem a zase se budil, moc spánku ta noc věru nevydala. Až nad ránem nějakou hodinku, či dvě. Předtím konečně vítr skoro ustal. Už už jsem chtěl vletět do pohorek, hodit na sebe bundu a vystrčit nos ven, zkusit štěstí, zda neuslyším jelení koncert, jenže pokaždé mi kvapné vstávání překazil prudký náraz větru. Nechtěl se odporoučet. Výdrž měl, tu jsem u něj obdivoval. To se ví, měl zkušenosti z hor, to já v království na větrné hůrce byl jen hostem z klimaticky příjemnějšího jihu Moravy. Ráno mne probudilo tiché kapkání. Následný pohled z okna moc nepřinesl. Nanejvýš nejbližší kosodřevinu. Otevřel jsem dveře, přeživší noční řádění. V louži před vchodem modelovaly dokonalé kruhy kapky vody. Lilo. Ach Praděde, moc mi nepřeješ, poslal jsem vládcovi Jeseníků. Hodiny ukazovaly půl sedmé. Autobus od Skřítku měl odjíždět po deváté. Matematika prvňáčka s přihlédnutím na délku cesty nahoru varovně ukazovala prst. Času na rozdávání jsem rozhodně neměl. Sic to jde dolů rychleji, ale kdybych potkal nějakou zvěř, musím mít rezervu, počítal jsem trochu naivně. Nachystán vyrazit jsem byl, než bys řekl švec. Foťák s nasazeným standartním objektivem zůstal v batohu. Déšť a mlha jsou nepříteli fototechniky. 

Cesta dolů za ranního vytrvalého deště, větru a mlhy nebyla rozhodně rajskou procházkou. Zanedlouho jsem byl mokrý na nitku. Musím si místo vrážení peněz do auta koupit nějaké pončo do deště, plánoval jsem po vzoru kamaráda Honzy Moučky pořízení funkční věci. Potkat paroháče, měl jsem pro něj nachystánu řeč. "To koukáš, co? Já taky, ale klidně si běž dál, fotit tě nebudu, ani kdybys byl na dobrý snímek se základním ohniskem." Nepoužil jsem ji, žádný po mlžných horách nechodil. Ani parožím skalpovanou kosodřevinu jsem nenašel, krom jedné malé značky a to ještě kdo ví, zda paroháčovy. Zkrátka bída. Jak jsem spěchal honem do tepla motorestu na Skřítku, mohla pro mě přijet horská služba. Nicméně, nosítkám jsem unikl. Vyvrknutý kotník se mi na poslední chvíli jako zázrakem podařilo vybrat a záhy nato uklouznutí na kluzkém placáku jsem zdárně i s krosnou vybalancoval. Při tom vším spěchu jsem na okamžik zastal. Mohla za to neomylná, vábná vůně jeleního prku. Třebaže na pouhou vteřinu mi pach jeleniska vítr přivál, stala se právě tato vteřina, naplněná štiplavým prkem jesenického krále, nejkrásnější chvílí z celého pobytu v mokrém peklu.

Sedla Skřítek a zavřeného motorestu jsem dostál po osmé hodině ranní. Klel jsem na neschopnost zodpovědných postavit alespoň přístřešek u zastávky na autobus. Začalo pršet a já se tísnil s krosnou vedle sebe těsně pod okny zavřené restaurace, jen tam si voda na mne nepřišla. Hodinu stát nevydržím, tedy stejně jsem opět zmokl, než přijel od Šumperka spoj do Bruntálu. Řidič, naneštěstí ten samý, jenž mne večer dovezl, měl ze mě srandu. "To tu takhle čekáte celou noc?" "Ne, jen od osmi.", odpověděl jsem. "Však 8:43 jede jeden autobus předemnou.", vycucal z prstu takovou blbost. Žádný nejel. "To jste si asi nějak spletl", povídal. "Asi jo. Tak Bruntál, k nemocnici.", požádal jsem jej o jízdenku, nechtíc se pouštět do hádky, na níž ani nebyla nálada. V mlze a dešti autobus ujížděl silnicí k Rýmařovu. Už za pět minut mě to na hory táhlo zas.

Musí to být dobrý blázen, řeknete si, když ho to pořád láká, ani když stejně nikdy nenafotí žádné jeleny.

Ať si říká, kdo chce, co chce, mám ty hory rád. V úvodu příběhu jsem psal, že jednou se to prostě musí podařit. Věřím, že už se ta chvíle blíží, kdy si budu odvážet pěkné snímky z jelení říje.

Brzy nashledanou, Jeseníky!