O dalším blízkém setkání, tentokrát s liškou.

Jeden z nejkrásnějších zážitků z fotografování divoké přírody jsem prožil začátkem září 2014. S kamarádem Honzou Ovesným jsme si naplánovali ranní pochůzku hlubokými lesy Beskyd. Blížící se jelení říje mě vylákala z rovin Jižní Moravy do moravskoslezských kopců. Jan to měl s odpočinkem lehčí, pěkně si pospal, zatím co já vyrazil z Brna za ním do Vsetína ve tři hodiny ráno, místo plánovaného startu o hodinu dřív. Na vině byl tvrdý spánek, imunní vůči signálu budíku, možná i únava z předchozího akčního dne. Jako zázrakem jsem do města na řece Bečvě stihl přijet za dvě hodiny, ještě za tmy, i když byl Honza mým pozdním příjezdem viditelně znechucen. Trochu nám to údajně změnilo plány.

O blízkých setkáních s černými rytíři.

Říká se jim černí rytíři. Po právu. O které chrabré bojovníky s brněním tu jde? Přece o divočáky, nebo chcete-li odborněji - o černou zvěř. Pro mnohé je symbolem nespoutané síly a křehkosti přírody zároveň, to když přichází na svět, nejčastěji na jaře, drobná proužkovaná selátka. Divočáci se v našich lesích přemnožili. Nesporně. Mají výborné podmínky v polích, kde pro ně zemědělci pěstují kukuřici a řepku. Prakticky člověk nedokáže zabránit štětináčům, aby tyto dvě vydatné kultury nenavštěvovali. Ale přesto, že jsou mnohde přemnožení, žijí skrytě a povětšinou nočním způsobem života. Vidět je ve volné přírodě tak má všanc většinou jen myslivec na posedu, nebo noční řidič, jemuž přeběhne pod koly automobilu, za což nemálo z lesních rytířů zaplatí daň nejvyšší. Náhodně během dne pak ti šťastnější z houbařů. Nebo fotografové přírody.

O jednom sádrovém odlitku.

Když tak v teple domova ohmatávám krásně plastický odlitek rysí stopy, přemýšlím jaký to byl vlastně zázrak, že jí mám. Vše začalo o týden dřív telefonátem kamaráda Honzy. "Radime, tož pěkně jsem se dneska prošel a že nevíš, co jsem objevil na lesní svážnici." "Že by stopy rysa?", tipoval jsem. "Tak tak - a jaké Radime - krásně otisklé v hladké cestě, zrovna tam stahovali dřevo. Ty by se parádně odlévaly." "No to jó", přitakal jsem a ihned se v hlavě mé rodil plán. Dávno jsem toužil po odlití rysí stopy v blátě. A  nyní k tomu zbýval jen krok.

O srncích a žluvách.

Jedno červnové ráno jsme si s kamarádem fotografem přírody vyjeli na vlhy. Počasí přálo a takový den prospat v posteli po noční šichtě by byl hřích. Po příchodu na lokalitu jsem Zdeňkovi půjčil maskovací oblek - hejkala, ať si leží u vlh sám a já se vydal na motýly a ještěrky krajinou jedné dávno opuštěné pískovny.

O paličkáři, jež unikl hrobníkovi z lopaty.

Ten příběh se odehrál jedno srpnové ráno roku 2013, v čase svateb našich nejpůvabnějších sudokopytníků - srnců.

Když po delším období sucha srpnovou noc spoutaly těžké mraky a přišla velká bouře, těšil jsem se na nové ráno. Věděl jsem, že přinese úrodu. Zvěř vždy po dešti ožije. A já u toho nechtěl a nemohl chybět. Jen jsem doufal v brzké probuzení, abych to divadlo při rozednění nepropásl. Ale kupodivu vše vyšlo podle plánu. Dokonce i stará Škoda 120 umytá po nočním lijáku chytla na jedno z prvních startování. A tak jsem se mohl rozjet do příšeří sídliště. Ovšem záhy panelovou džungli vyměnila lesní silnice a to už jsem odbočoval na místní příjezdovou komunikaci k parkování u božích muk.

Vlha na dosah.

Tak tahle vlha mě potěšila. Ležel jsem téměř nehnutě oděn v maskovací oblek zvaný Hejkal a čekal na nádherně pestrobarevné ptáky, poháněn příběhy kamaráda, kterak jemu létali až u hlavy.

O datlíkovi zpod Ztracených kamenů...

Datlík tříprstý, Picoides tridactilus, šplhavec, jež má jen tři prsty namísto čtyřech, jako u ostatních datlů. Je to druh který žil už v poslední době ledové na celém území Evropy, když ledovce a zimní klima s lesy ustoupilo, ustoupil i datlík a nyní je už jen v Alpách či Karpatech a též i u nás. Žije na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech, zkrátka ve všech příhraničních horách a místy i ve vrchovinách jako třeba Hostýnské vrchy. Vyhovuje mu studené klima. Je stálý i přes zimu, jen když je nejtužší mráz, slétá do nižších poloh.

Únorové ráno...

Jedno únorové ráno jsme plánovali s kamarádem Zdeňkem focení východu slunce na Babím lomu, kopci s pěkným výhledem nedaleko Brna. Ale ačkoliv jsem si nařídil budík a nastavil tu největší hlasitost, tak mě probudil o hodinu později právě Zdeněk, viditelně rozladěn, že čeká už 10 minut na našem místě srazu a kde že jsem. Tak jsem mu poděkoval za probuzení a vzkázal, ať jede krajinu fotit sám, vědom si svého hodinového zpoždění a nemožnosti dostat se na Babí lom včas. Mrzelo mne to, ale vstal jsem a při pohledu ven jsem se už do teplé postele nedostal. Zadal jsem si cíl, být před východem slunce v mém oblíbeném fotorevíru, kde bych se mohl setkat se srnčí zvěří.

Vlčí hlídka.

Druhý únorový víkend jsem měl v práci volno. Vzácnou shodou volnem v stejný termín disponoval i kamarád Honza. A protože jsme se naposledy viděli na sklonku starého roku, už týden dopředu jsme domlouvali společnou akci v jeho fotorevíru, v jednom krásném koutu Beskyd. Do harmonogramu jsme zařadili kontrolu fotopastí a já přidal nápad nafotit si, či alespoň se pokusit zvěčnit na snímek plachého jeřábka lesního, kura už dnes vzácného, žijícího především v pohraničních horách. Sám jsem se s ním setkal pouze jednou v Jeseníkách, když odlétal s typickým frčivým zvukem křídel z borůvčí. Doma mám jako trofej jedno jeřábčí peříčko, přivezené z lesů Šumavy a zdokumentované stopy, taktéž z hor, sousedících s Bavorskem. Touha ulovit jeřábka na filmové políčko pramenila z nedávného nafocení onoho kurovitého ptáka na Honzově fotopasti.  Současně jsem chtěl celou akci pojmout jako individuální pochůzku Vlčích hlídek, s nimiž už od loňského roku spolupracuji.

Říjnové Jeseníky.

Měsíc dopředu jsem se těšil na to, že zavítám se svým kamarádem z Valašska do jednoho koutu divočiny kdesi na Slovensku. Tam jsem měl štěstěnu pokoušet o huňaté medvědy. Vše jsme domluvili, vyměnili si nemálo e-mailové korespondence, z Jirkovy strany velmi bohatě okořeněné zážitky z poslední doby. Chlap s železnými nervy, přestože stále produktivní část života věnuje dřevu, dojíždí za medvědy skoro každý týden a tak nemá o setkání nouzi. Jeho a vlastně i můj kamarád, výborný kameraman, jehož jsem na jaře při kalíšku slivovice poznal, musel nedávno čelit nebezpečí, zvanému naštvaná medvědice. Dostal se mezi matku a mládě. Ta s prskáním a vrčením přiskočila až na vzdálenost, že by jí mohl dát – jak se říká na Slovensku – bozk, napadnout přímo si však urostlého horala nedovolila. Nucen couvat, zjistil, proč medvědice vyváděla. A tak zase musel zvolit cestu k matce, přičemž se jí pro jistotu spodem vyhnul. Když mi ukazoval Jiřík fotografie chaty, jež se rozhodl "zkonfiskovat" medvědí samec, skoro mi vstávaly vlasy hrůzou. Přesto na druhou stranu lákalo mne to vzrušující setkání zoči – voči...