Vlčí hlídka.
Druhý únorový víkend jsem měl v práci volno. Vzácnou shodou volnem v stejný termín disponoval i kamarád Honza. A protože jsme se naposledy viděli na sklonku starého roku, už týden dopředu jsme domlouvali společnou akci v jeho fotorevíru, v jednom krásném koutu Beskyd. Do harmonogramu jsme zařadili kontrolu fotopastí a já přidal nápad nafotit si, či alespoň se pokusit zvěčnit na snímek plachého jeřábka lesního, kura už dnes vzácného, žijícího především v pohraničních horách. Sám jsem se s ním setkal pouze jednou v Jeseníkách, když odlétal s typickým frčivým zvukem křídel z borůvčí. Doma mám jako trofej jedno jeřábčí peříčko, přivezené z lesů Šumavy a zdokumentované stopy, taktéž z hor, sousedících s Bavorskem. Touha ulovit jeřábka na filmové políčko pramenila z nedávného nafocení onoho kurovitého ptáka na Honzově fotopasti. Současně jsem chtěl celou akci pojmout jako individuální pochůzku Vlčích hlídek, s nimiž už od loňského roku spolupracuji.
Nadešla sobota, den D. Ranní vstávání v čas, kdy ještě mnozí mají o víkendu půlnoc jsem kupodivu zvládl s přehledem a ve vlaku seděl už dvacet minut před odjezdem. V 6:02 se konečně do brněnské tmy a mlhy rozjela elektická lokomotiva. S Honzou jsme si potřásli pravicemi v 8:55. Vsetín mne uvítal slunečným počasím. Nečekal jsem ho a už to mi stačilo ke štěstí, neboť rovinatá nížina kolem Brna je až na vyjímky celou zimu utopena v inverzi. Na nic jsme nečekali, osedlali Honzovo BMW a vyjeli k horám. Těšil jsem se jako malé děcko, když mi kamarád slíbil sníh. Zprvu ve mne vládla skepse, to když jsme po zaparkování v nižší nadmořské výšce vyrazili lesní asfaltkou za dobrodružstvím a zvířecími obyvateli Beskyd. Absence sněhové peřiny nedávala velké naděje. Však jen co jsme vystoupali po lesní cestě trochu výš, začala nás doprovázet bílá krása. Mezi kolejemi terénních aut se to jen hemžilo stopami a my nevěděli, zda sledovat šlépěje, či pohledem brousit nalevo, napravo nebo hlídat co se děje před námi. Četl jsem z přírodní knihy mnohá tajemství. Nejvíce stop připadlo srnčí zvěři, otisky kopýtek poodhalily tajemství kudy chodí jeleni, respektive vysoká zvěř, ale taktéž lišky vykazovaly velkou aktivitu touláním na sněhu. Byl jsem ve svém živlu a Honzovi se svěřil, že si užívám každou vteřinu nádherného dne. V jedné liščí stopě jsem objevil chomáč srnčí srsti. "Honzo, pojď se na něco podívat.", lákal jsem kamaráda a následně mu nad nálezem ozřejmil moji domněnku, že poblíž musí být srnčí úhyn. Vše jako bych viděl před sebou: u potoka rys strhl srnčí kus. Našly ho lišky, které se k němu chodily živit. Stejně jako liška, jež po hostině vyšla na cestu a při otřepání jí z mordy vypadla srnčí srst...
Honzovi má idea přišla přitažená za vlasy, ale slíbil, že se tudy budeme vracet a že tu případnou srnčí padlinu dohledáme.
Pokračovali jsme dál. A sníh prozrazoval další plaché obyvatele. Po cestě si to, nejspíš pod rouškou tmy, mašíroval jezevec. Kunovitá šelma, trávící chladnou část roku nepravidelným zimním spánkem. Stopy vedly tam i zpět, zajímavé, že jsme je zaznamenali přibližně od místa se srnčí srstí, což mne ještě více utvrdilo v domněnce o úhynu, neboť i jezevec se rád přiživí na padlinách. Poznal jsem a ukázal kamarádu stopní dráhu hranostaje - šelmičky oděné v zimní srsti bílé barvy, zvané hermelín, jež kdysi dávno rádi nosili králové. Tuto milou lasičku se mi ještě zpozorovat nepodařilo, vždy dala o sobě vědět jen stopami. A pak to přišlo: ve sněhu jsem doslova zavadil o zvláštní trojúhelníčky, hustě jdoucí za sebou. Nebylo pochyb, tudy kráčel jeřábek lesní. Sice sníh už notně poškodil strukturu stop, ale pořád šlo zřetelně znát, že se jedná o otisky nožek vzácného lesního kura. V týmu zavdládlo nadšení, když Honza ukázal na další stopní dráhu, jíž jsem si pro zaujetí prvních stop nevšiml. Tedy dva jeřábci, nejspíše pár. Vytáhl jsem metr a pomocí mobilu jeřábčí stopy zdokumentoval pro potřeby Vlčích hlídek. Dvojice kurů vystoupala strání od potoka na cestu, následně jí přešla a zatáhla do mladiny, v níž stopy pro nedostatek sněhu a hustý podrost zmizely.
Při dokumentaci stop jsem na lesním jevišti zaregistroval vzdálené pískání. Jakýsi ptačí hudebník zpíval slunci vstříc. "Co jen mi ten hlas připomíná?", přemýšlel jsem nahlas. "Jasně, tam se ozývá kulíšek Honzo!", ukázal jsem přibližným směrem. Uvidět kulíška, naši nejmenší sovu, ve vysokých smrcích bylo jako pomyslné hledání jehly v kupce sena, spokojili jsme se s jeho hlasovým projevem. Několikrát jsem mu pískl do noty. Reagoval, zdálo se mi.
Nechali jsme sovičku ať pějě svoji píseň dál a vydali se lesní štěrkovou cestou k novým objevům. Zatím vládla nálada víc než výborná, neboť zjištění přítomnosti jeřábků, kde jsme je nečekali, nás potěšilo.
Zbystřil jsem zrak na sněhu, když jsme míjeli krmeliště umístěné na svažité louce uprostřed lesů. Nadosah samozřejmě nemohla chybět kazatelna. Vyjeté koleje dokumentovaly čilou činnost tamních myslivců, vozících na hromadu krmivo. Snad divočáky vnadí, aby je ze zateplené kazatelny mohli za nocí s přísvitem lovit a regulovat tak vysoké stavy černé zvěře, pozbývající na většině území naší republiky přirozeného predátora. Ale nemám nic proti myslivcům, jež svoje poslání plní svědomitě, s láskou k přírodě. Naopak zavrhuji všechny ty, vidící v šelmách jen potravní konkurenty... Hledal jsem stopy rysa poblíž krmeliště hojně navštěvovaného jak divočáky, tak vysokou a srnčí, neboť beskydský tygr rád brousí v zimě kolem míst s velkou koncentací potenciální kořisti. Dělá to chytře, proč by také číhal někde v závějích, kam zvěř nepříjde. Mívám občas obavy o šelmí poklad východomoravského horstva, ruku na srdce, kdo by si nevystřelil na pěkné tečkované zvíře se štětičkami na sleších někdy za noci, při měsíčku, bez svědků... Trofej až moc lákavá. Ať jsem hledal sebelépe, rys tentokrát okolo neprošel. Snadné vysvětlení - má rozlehlé teritorium. Narazit na rysí stopy i v místech jeho výskytu je nesnadné. Přesto hledačský elán neztrácíme, dobrý hlídkař musí být především trpělivý. Honza mě vedl od krmeliště zasněženou vrstevnicovou svážnicí, kterou hojně vedle všudypřítomné lišky využíval jezevec. Všiml jsem si postupně několika vyhrabaných důlků od šelmy šedé hlavy s černou páskou přes oči. Snad si tím jezevec značil teritorium, nebo jen vycítil zdroj potravy? Od jedné křižovatky lesních cest se ve vyjetých kolejích terénního auta objevily stopy velké psovité šelmy. Našel je prvně Honza. "Radime, co myslíš, vlčí?", zvažoval nejistým hlasem myšlenku o výskytu vzácné šelmy. "Zní to sice dobře, ale nevím, není tu někde vedle lidská stopa?", hledali jsme na cestě důkaz přítomnosti člověka a s ním jeho čtyřnohého přítele. Žádná čerstvá, tedy stejně stará jako šelmí tím krajem nešla. Stopy jsme sledovali, vedly stále v koleji, nevybočovaly. Občas se na tvrdém podkladu ztrácely, ale vždy jsme je zase v koleji brzy našli. Nevím proč jsme od myšlenky na vlka po chvíli upustili. A odbočení z cesty do příkré stráně, kam mne táhl Honza pro zapomenutý kolík k upevnění fotopasti, bylo nejspíš závažnou chybou, zpětně v teple domova jsem si uvědomil. Mohli jsme podat svědectví o přítomnosti vlka.
Výstup bučinou v mokrém sněhu stál mnoho sil, alespoň že kamarád měl dobrou paměť a strom se zapomenutým kolíkem brzy našel. Zdálo se, že zapíchnutý celý rok v jednom vykotlaném buku, nemohl Honza kovový kolík vyprostit. Jakoby přirostl ke stromu. Nakonec se mu to po delším úsilí podařilo vyviklat. A tak splnil jeden ze svých úkolů, aby mohl následně později umístit do terénu svojí třetí fotopast. Po krátkém odpočinku následoval opět výstup, vrchol jsme ještě nepokořili. Při dosažení mylného hřebenového chodníku jsme tápali v dalším postupu, mírně zbloudilí. Zachránila nás moje automobilová navigace, v jíž paměti byly zaznamenané souřadnice dřívějších poloh Honzových fotopastí. A ta místa jsme už oba bezpečně znali. Signálu pravda chvíli trvalo, než našel mé zařízení, ale po dlouhých minutách ochotně ukázal na obrazovce naši aktuální polohu a polohy uložených pastí. A měli jsme hned jasno, kudy jít... Ne zrovna tichý postup dvojice hlídkařů mokrým sněhem nenechal na pochybách dva kusy srnčí zvěře, kdo že se to k ní blíží a raději volily únik. My stejným směrem za nimi, dostanuvší se konečně na kýžený hřebenový chodník. Jím už pak pohodlně dolů. A opět nás upoutaly do sněhu otištěné tlapy psovité šelmy. Mířila nahoru, k vrcholu kopce. Protože hřebenovka je docela navštěvovaná turisty, cosi mi nehrálo v domnění, že se jedná o vlka. Jen ty člověčí stopy zase chyběly. Opět jsme udělali chybu a stopám nevěnovali přílišnou pozornost. Zato parukářkám ano. Hlas z mobilu měl za úkol sýkory s typickou chocholkou, žijící ve vyšších polohách, přilákat blíže k našim objektivům. Přilétla napřed jedna, usadivší se nevysoko na jednu ze smrkových větví při kmeni. Předvedla zpěv a třepotání křídel, zajímavou kreaci, jíž jsem doposud nezaznamenal. Po chvíli se přidala další parukářka a obě začali mezi okolními stromy v prudkých honičkách. Předčasné námluvy, nebo vyhánění konkurenčního samce z okrsku. Zase bude co studovat...
Po malém ornitologickém okénku jsme už zase směřovali hřebenem dolů, abychom zanedlouho mohli navázat na lesní svážnici se stoupajícím charakterem. Do třetice všeho dobrého i zlého, i na ní jsme našli velké stopy patřící psovité šelmě. Chvíli mířila naším směrem, načež z nevysvětlitelných důvodů zmizela z očí, tedy někde z cesty sešla a my to přehlídli. "Čert vem psa, Honzo. Dáme přestávku na rozcestí tam nahoře.", zamluvil jsem horké téma mysleje na spočinutí unaveného těla. Při relaxu jsem zaznamenal siluetu ptáka na nejvyšším bodu jednoho vzrostlého smrku. Upoutal mne zpěvem, neznámým mým uším, tak jsem zamířil na vrcholek jehličnanu teleobjektiv, prozrazující černočerveně vybarveného ptáka se zvláštně zkříženým zobákem, přizpůsobeným k otevírání šišek a vytahování jejich semen. Potěšilo mne pozorování Křivky obecné.
Za hřejivých slunečných paprsků jsme po dalším malém ornitologickém okénku pokračovali terénem k našim fotopastem. Co asi na nich bude, vrtalo nám v hlavách. Hlavně moji mysl tato otázka dost zaměstnávala, neboť poslední kontrola proběhla na sklonku roku 2013 - dlouhé dva měsíce zpátky. Zato Honza týden před naší společnou výpravou sklidil na jeho dvou přístrojích, reagujících na pohyb, snímky rysů. Na každé jednoho, však nejspíš stejné exempláře. Od listopadu, kdy jednu z pastí nalíčil mu štěstěna přeje. Poskytla jak videozáznamy, tak i fotografie beskydského tygra. Na rozdíl od mojí fotopasti, jež zůstává stále bez vytouženého fota kočkovité šelmy. A nejinak tomu bylo i při nynější kontrole. Ani Honzovi se za týden na oblíbeném značkovacím místě u skaliska rys neukázal. 130 záznamů zprvu rozbušilo srdce, zahy však nejdůležitější orgán v těle tepovou frekvenci polevil. Samé listí ve větru, či drobní hlodavci spouštěli čidlo. Inu, stává se... Kamarád vybalil další skříňku a nespokojen s kompozicí dlouze volil místo k připevnění kolíkem. Výsledek určitě bude stát za to. Mluvím-li za sebe i Honzu, už se těším na fotky!
Fotopasti nastražené, mohli jsme si zaškrtnout splnění úkolů v pomyslném scénáři sobotní pochůzky. Na řadu měl přijít jeřábek, respektive jeho focení. Mě se ale najednou nechtělo převlékat do maskovacího obleku zvaného Hejkal, všechno se mi protivilo a trápila mě trochu ztráta čepice, na níž jsem zrovna přišel a uvědomil si, kde jí asi bude konec. Trmácet se pro ni nemělo cenu, ani čas. Nejspíš ji už asi nikdy nenajdu. Zajímavé je, že už to byla druhá zelená čepice téže značky, tu první jsem taktéž ztratil. Váhám, zda si tu samou pokrývku hlavy koupit do třetice... "Víš co Honzo, toho jeřábka zkusíme příště. Však bude jaro, to bude tepleji a nebude zima při čekání.", navrhoval jsem kamarádu po vyčtení z jeho výrazů, že o nějaký fotolov nestojí. Ono už ani času nebylo zrovna na rozdávání. Ještě jsme neušli ani 500m od Hozových pastí a v tom náhle vzrušeně hlásil: "Jeřábek, támhle!!" Pro můj zrak už bylo pozdě. Zbyl mi jen popis pozorované situace. "Z tam toho spadeného stromu", ukázal svědek na torzo padlého velikána, "vyletěl prudce vzhůru nějaký pták s frčivým zvukem křídel. Vypadal jako bažant, koroptev nebo jeřábek. Bažant a koroptev je asi blbost, v takovém prostředí, že?" Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou na myšlenku polních kurů. "Jen ocas se mi zdál trochu delší, ale ptáka jsem viděl pouze na velmi krátký okamžik, než se mi ztratil v hustých smrkových větvích." "Tak Honzo, pokud to nebyl drozd kvíčala, viděl jsi jeřábka, tož gratuluju a biju se do hlavy, že mi unikl před očima!" "Ne ne, kvíčala to určitě nebyla, tu poznám.", smál se pozorovatel vzácného kura. Vzal jsem to sportovně a alespoň se utvrdil, že je v dané lokalitě jeřábek pravidelným obyvatelem. Věřím tomu, že jej při troše štěstí jednou zahlédnu i já...
Cestou k mojí fotopasti Honza ještě stačil vyměnit kartu na jeho přístroji značky Cudeback Attack. Před týdnem měl na "výřadu" rysa, tentokrát si velké naděje nedával. Sníh v místech, kudy ráda kráčívá šelma, nenesl stopy jejích šlépějí. Výsledek na sebe dává dlouho čekat, neboť fotopast "CA" nedisponuje displejem s náhledy snímků. Tak až v teple domova poodhaluje kamarád krásu plachých obyvatel Beskyd.
Zbývalo ještě zaskočit k mé fotopasti. S očekáváním jsem spustil přístroj a když ukázal 30 záznamů, už pomalu bouchaly zátky. Žel velká většina záběrů vznikla v den poslední kontroly na sklonku roku, kdy jsem ještě odvaloval balvan před objektivem, zakrývající v případě sněhové vrstvy na kameni výhled na značkovací místo rysa. Fotopast samostatně pracovala pouze jeden den v lednu, s výsledkem tří denních snímků bez zvěře. Co jí spustilo zůstane záhadou. Na místě jsem fotografie smazal... Smůla se mi lepí na paty. A já chtěl prolomit a jít štěstí vstříc. Sbalil jsem proto past do batohu a překvapenému Honzovi prozradil, že jí umístím někde jen tak, o místu jsem však už předem věděl... Krom toho jsem vítězoslavně třímal v rukou svoji trofej - lebku srnce, objevenou cestou k fotopasti. Ležela osamocena bez spodní čelisti a celé kostry, zpola zapadaná listím. Jak mladý srnec šesterák, v paroží krátkých výsad, ale dobře perlovaných lodyh, ukončil svůj život, je tajemstvím. Verzí může být několik. Od nedohledaného kusu, ke kořisti šelmy. Myslivecký lov v takovém prostředí si nedovedu představit a vzhledem k tomu, že daný revír podle přírodních zákonů lovecky obhospodařuje rys, možná nebudu daleko od pravdy, když srnce přiřknu naší největší kočkovité šelmě.
Nakonec fotopast zaujala místo poblíž Honzové "CA", volně jsem jí postavil ke stromku a zapřel dvěma balvany, zároveň jí trochu zamaskoval, aby zapadla do prostředí. Namířena na pěkné místo čeká na pohyb zvěře. Jediným problémem je její umístění proklatě nízko, prakticky na zemi, tudíž napadne-li sníh, fotopast zmizí pod bílou peřinou. 1*)
A srnčí lebku jsem si cestou nazpět schoval ve vykotlaném stromě, že si jí tam za měsíc při další kontrole vyzvednu, seříznu, vybělím peroxidem a pověsím na zdobenou dřevěnou podložku. Tak mi bude krášlit pokoj trofej bez výstřelu.
Vraceli jsme se stejnou lesní svážnicí a všimli si znovu stop velké psovité šelmy. Hledal jsem nejlépe otištěné šlépěje pro změření a nafocení, přecijen kdyby se později ukázalo, že těmi místy kráčel vlk. Náhle mi stoupl krevní tlak. Mohl za to objev šelmího kladení stop, jež byly v jedné řadě! A to je typická vizitka psího prapředka. Při čárování, nejčastějším vlčím způsobu pohybu, nemá téměř žádný rozkrok, na rozdíl od čtyřnohého přítele člověka. Měření ukázalo délku kroku úctyhodných 108 cm. Samotná stopa pak měřila na délku 10 a na šířku 8 centimetrů. Už nebyl pochyb, našli jsme vlčí stopy. Mezi zajímavé exempláře jsem zařadil i vlčí šlépěj - otisk přední i zadní tlapy v jedné stopě. Nejsem si úplně jistý, zda oba otisky patří jednomu vlkovi, či vlků táhlo více. Se stopní drahou vlka jsem se setkal poprvé, ale různé prameny uvádějí, že táhne-li krejem více šelem, drží se v jedné řadě. Sledovali jsme vzácné stopy v protisměru až kam to bylo možné. Stopování na nesouvislé sněhové pokrývce zkončilo brzy, na cestě rozježděné terénními auty... Přesto jsme byli velmi potěšeni a poctěni. I pouhé setkání s vlčími stopami, s vědomím, že místem v nedávné době šelmí zbojník prošel, nás nesmírně nabudilo a je moc dobře, že u nás tito téměř vyhubení savci žijí.
S úctou k velkým šelmám
Radim Kalivoda.
1*) (V slunečnou sobotu 8.2. jsem nevěřil, že ještě tuto bizarní zimu napadne sníh. Ve středu 12.2., kdy tento příběh dopisuji už vím, že v Beskydech napadlo až 20 centimetrů bílé pokrývky. S největší pravděpodobností je objektiv pod sněhem)