Fotolovec | Říjnové Jeseníky.

Říjnové Jeseníky.

Měsíc dopředu jsem se těšil na to, že zavítám se svým kamarádem z Valašska do jednoho koutu divočiny kdesi na Slovensku. Tam jsem měl štěstěnu pokoušet o huňaté medvědy. Vše jsme domluvili, vyměnili si nemálo e-mailové korespondence, z Jirkovy strany velmi bohatě okořeněné zážitky z poslední doby. Chlap s železnými nervy, přestože stále produktivní část života věnuje dřevu, dojíždí za medvědy skoro každý týden a tak nemá o setkání nouzi. Jeho a vlastně i můj kamarád, výborný kameraman, jehož jsem na jaře při kalíšku slivovice poznal, musel nedávno čelit nebezpečí, zvanému naštvaná medvědice. Dostal se mezi matku a mládě. Ta s prskáním a vrčením přiskočila až na vzdálenost, že by jí mohl dát – jak se říká na Slovensku – bozk, napadnout přímo si však urostlého horala nedovolila. Nucen couvat, zjistil, proč medvědice vyváděla. A tak zase musel zvolit cestu k matce, přičemž se jí pro jistotu spodem vyhnul. Když mi ukazoval Jiřík fotografie chaty, jež se rozhodl "zkonfiskovat" medvědí samec, skoro mi vstávaly vlasy hrůzou. Přesto na druhou stranu lákalo mne to vzrušující setkání zoči – voči...

Do Valašského království na sraz jsem měl dorazit v pátek na osmou hodinu ranní. Před námi se rýsovalo třídenní volno, v pondělí 28. 10. nikdo z nás do práce nemusel. Možná z mojí pohodlnosti jsem vyvolil jako způsob dopravy vlastní osobní dopravní prostředek. Autobus či vlak jsem vyloučil, neboť ty by vyšly s přestupem a vůbec, hrozilo obtěžování ostatních cestujících mojí objemnou bagáží. Není dobré nechávat vše na poslední chvíli. O tom jsme se přesvědčili s kamarádem vyučeným automechanikem, jež mi pomáhá se starou škodovkou. Jen kdyby toho času bylo více. Opravu jsme prostě museli nechat na čtvrteční večer. Ale nepočítali jsme s tím, že se pod autem budeme válet při čelovce do druhé hodiny pátečního rána. Osamělými silnicemi jsem přijel domů o půl třetí a ještě ke štěstí a spokojenému spánku chybělo zbalení batohu. Zalehl jsem o půl čtvrté s e-mailovou omluvou Jirkovi, že nejspíš v osm ráno nepřijedu, ale až o hodinu později. Cesta k němu měla trvat 2,5 hodiny, však on mě volal ráno o půl osmé, těsně před startem. To jsem ještě zářil optimismem a věřil, že se zase tak nic nestane, že do cíle na Slovensku dorazíme za světla, nemusejíce plnit bobříka odvahy při nočních toulkách na chatu... Ještě se skoro ani nestačilo rozehřát topení ve voze, když jsem byl nucen zastavit. Na pumpě napojit škodovku, říkající si už dávno o dávku čerstvého benzinu. Jenže co čert nechtěl (nebo chtěl), víko od nádrže na palivo nešlo za žádnou cenu otevřít. Nepovolil ho ani náhodný kolemjdoucí, nesoucí si v náručí ranní snídani ve formě párku v rohlíku. "Bude to asi někde vevnitř zaseklé, chce to nějak vypáčit.", zněl jeho verdikt. Chtělo se mi vyprsknout, že na takové fóry nemám čas, že musím být za hodinu ve Valmezu. Od té chvíle ovšem úspěšný dojezd včas na setkání prudce padal. Vyrazil jsem zpět k domovu, že si najdu ještě nějaký spoj veřejnou dopravou. Jenže vozidlo daleko nedojelo. Dostavily se první příznaky ukazující na vyčerpané palivo. O několik vteřin později vypila škodovka poslední kapku a zastavila. To už jsem věděl, která bije a prozřetelně jsem jí stihl nasměrovat na krajnici, ještě štěstí dostatečně širokou. A nezbývalo, než po vlastních jít k domovu. Pohory, spacák a stativ jsem zavřel do kufru, to foťák jsem si táhl na zádech, o ten bych v případě nějaké nenadálé nepříjemnosti přijít nechtěl. Zadní plato hostilo výstražný trojúhelník. Zamkl jsem a nechal bílou stodvacítku o samotě. Domů jsem zkratkami zablácenými polňačkami dorazil za hodinu, po deváté. S náladou na bodu mrazu a rezignací na fotografa. "Ještě není tak zle, večer jede Radek tak tě kdyžtak vezme.", utěšoval mě kamarád. Mlelo se to ve mne dobře. Jednou převládaly naděje, hned na to zas bezmoci. Nakonec jsem, ač velmi nerad, zůstal doma. Další vlna deprese přišla po zdravící textovce, v níž stálo: "vaříme kančí guláš, zatím nám troubí jeden jelen." A to prosím 26. 10. Pro auto jsme odpoledne zajeli s tátou, zkusíce, či to nebyl ráno na benzince jen sen. Ne, víko nádrže stále odolávalo snahám o otevření. Sobotní dopoledne naštěstí měli otevřeno v osvědčené kamenné prodejně v Brně s posledními zbytky dílů na škodovky, takže za 120,- se mi nový uzávěr podařilo koupit. Hned potom honem k autu, ale kolony nedovolovaly rychlou jízdu, jaká se na dálnici patří. (rozuměj: dálnicí jsme si chtěli cestu k autu, jinak odstavenému na staré cestě na Vyškov) Do toho mi Jirka už hlásil, že jim přeběhl první medvěd. Svitla na moment naděje a smělý nápad, že bych přijel na Slovensko škodovkou. Technicky se to mohlo podařit, neboť staré víko jsme vypáčili pomocí šroubováku a nové fungovalo jak mělo. Zbývalo jen zajet pro palivo a po chvíli napětí, kdy musely ke slovu přijít kamarádovy startovací kabely, jsem odjel zdárně k domovu. Další předpoklad jsem taky splnil – v škodovce zmizelo 30 litrů Naturalu 95. Plány mi zmařili dosti tvrdou kritikou rodiče, zvláště mamka nechtěla prý o drahém Slovensku ani slyšet. Tak dlouho se to u nás rozléhalo řevem, že jsem nakonec ustoupil a zvolil náhradní plán – Jeseníky. "To klidně můžeš, ty ti schvaluju.", říkala na čerstvě vymyšlený nápad paňmáma. Překvapen jsem přitakal. "Nuže dobře. Ale vyjedu v jednu hodinu v noci, abych to v klidu stihl na východ slunce. Nechci jet jako blázen, chci si vychutnat jízdu noční krajinou." "Pro mě za mě, alespoň ti teda dám kabelu pro babičku, stav se za ní. Být tebou bych teda jela až ráno.", radila, já si však mlel svoji. "Vyjedu v jednu a hotovo. Ráno už chci být na hřebenech.", zněly smělé plány z mých úst. Velkou batožinu pro případ technické závady na autě a nucené pěší tůry nocí jsem nebral, jen fotobatoh a stativ. Takže zbalení netrvalo dlouho. Večer po deváté jsem zaujal polohu ležícího a doufal, že procitnu za zvuku mobilního budíku, nastaveného na 00:30 hod.

Povedlo se! Oči jsem protřel sice o celou hodinu později, však přec. Ještě rozespalý jal jsem se do oblékání. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Stojí to vůbec za to? Co když se něco stane? Nechceš se vrátit do postele, ptalo se mne mé vnitřní já. Nechci, pojedu! uzemnil jsem ho. Abych nejel na lačno, posnídal jsem bílý jogurt. A před druhou hodinou ranní už kráčel noční ulicí k vozu. Venku vše vůkol halila přízemní mlha. Nad ní byl vidět měsíc a hvězdy, dávající signál, že zase tak zle asi nebude. To se za Brnem probere, mávl jsem nad mlžným oparem rukou. 

Chvíle napětí, to když jsem zkusil nastartovat. Motor chytl na brnk. Hodná škodovka, dostalo se pochvaly vozu jen o málo mladšího, než já. Vychladlé srdce auta jsem musel několik minut zahřívat, ale to je běžná praxe s automobily vyrobenými v Československé socialistické republice. Úderem druhé hodiny ranní začala má cesta nocí k Jeseníkům. Zatrnulo mi, když se ve světlech zhmotnila policejní Škoda Octávia, zaparkovaná u silnice hned na první křižovatce. Strážci zákona o bílou stodvacítku na první pohled zájem nejevili. Řešili nějakého opilce opodál. Silnice sice pusté, avšak nedát znáti, kam odbočuji, by mě přišlo draho. Řešili jiný případ, přesto jsem si všiml, že po očku sledují starý vůz, překvapeni, že něco takového ještě jezdí a s rozpaky, či jej v další jízdě zastavit, nebo nechat jet dál... 

Ještě chvíli mi na cestu svítilo pouliční osvětlení, ale netrvalo dlouho a ponořil jsem se do tmy, škrábajíce se "na trojku" do prvního kopce k lesu. Od té chvíle jsem musel počítat, že mi kdekoliv může přeběhnout zvěř. Mít vůz s novějším datem narození, s minimálně pěti rychlostmi a na předním skle s vylepeným kupónem, uháněl bych až do Olomouce dálnicí. Se starou škodovkou na mě zbyly jen okresní silnice. Alespoň byla cesta o to dobrodružnější. Vždyť jet rovně s tempomatem dokáže každý. Takřka nulový provoz dovoloval pomalou jízdu s kocháním se noční krajinou a hlavně opatrně, ve střehu! Cestu nocí trochu komplikovala mlha, jíž jsem definitivně dal valé až ve Štemberku - ujel jsem jí v serpentinách Ecce Homo. Lesním obytavelům, krátícím si cestu přes asfalt jsem život nevzal. Několik jich kolem auta proběhlo. Například jeden zajíc v lesním úseku VVP Drahany. To babičce se před mnoha lety ve stejném prostoru postavil do cesty obrovský jelen... Z dalších živočichů mi křídla ukázala sova, vyplašená dálkovými světly. Kužely předních svítilen prozradily také kunu, kočku, lišku a pět kusů srnčího, z toho jednoho krásného srnce, putujícího silnicí předpisově u krajnice. Stalo se před Horními Loděnicemi. Víc nočních tvorů se mi do cesty nepřipletlo. Míjel jsem ale několik malých zvířecích tragédií. Jeden zajíc a kočka neměli štěstí na předvídavé řidiče, či nacházeli se prostě ve špatnou dobu na špatném místě. Našli čerstvě tu noc smrt pod koly. Nehybně, bezvládně leželi na silnici, oddáni věčnému odpočinku... Velká škoda každého takto ukončeného života.

Do cíle, jímž se stala malá štěrková plocha pro parkování u lesa nedaleko sedla Hvězdy, jsem dorazil krátce před půl čtvrtou letního času. Tachometr ukazoval najeto 171km, ale pro exaktní měření vzdálenosti data nevyhovovala. Kdybych nebloudil v Prostějově, kde jsem po dvakráte objel jeden blok ulic a v Olomouci vinou špatného značení nezajel do protisměru v klíčové křižovatce ulic Hraniční / Brněnská, jíž zahrnuli stavební inženýři do rekonstrukce, stačilo by odečíst 3km. Takovou vzdálenost jsem ujel od posledního tankování k domovu před samotnou cestou...

Hned po příjezdu jsem vjel do pohorek, pod paži vzal stativ, na záda hodil batoh a za kuželu světla z čelovky alou k hřebenům. Pohled na oblohu dával tušit pěknému ránu, ale pokud jsem měl stihnout východ slunce, nebyl čas na rozjímání pod hvězdami. Čekala mne 6,5 km dlouhá pěší tůra na Ovčárnu a po ní další dva kilometry na 1465 m. vysokou Vysokou holi. Od Hvězdy dostala asfaltka stoupající charakter. Není se co divit. Vždyť poloha sedla je 852 m nad mořem. Na pokoření tak čekalo převýšení dobrých 613 m. Nechtělo se mi moc šlapat hned z rána, komu také ano, když ví, že to je jen začátek... Ale zvolená cesta byla tou nejrychlejší možnou. Jít Bílou Opavu za tmy nahoru, to by se rovnalo přinejmenším sebevraždě. Trpělivě, krok za krokem jsem  zdolával přibývající výškové metry. Odměnou za šlapání mi byl pohled do očí lesní šelmičky. Cosi pojednou zašustilo v listí ve stráni nad silnicí a několika skoky to zmizelo za stromem. Zasvítil jsem čelovkou tím směrem a ukázala se mi kuna. Hbitě se vyšplhala po kmenu smrku do třímetrové výšky, pohodlně se usadila na jedné ze suchých větví a zvědavá dlouze pozorovala narušitele její lovecké výpravy. Poskytla mi tím krásný zážitek z vzácného setkání, neboť skalňačku - jak se hovorově říká kuně skalní - nepotkávám každý den. Ač žije v blízkosti člověka, dokáže se mu úspěšně vyhýbat. Povětšinou zanechává jen svoji vizitku v podobě rozbitých skořápek v kurníku, či je tak drzá, že na rohožce nechá svůj trus (vlastní zkušenost z chalupy). Pěkně pózovala. Ale nápad s vytáhnutím foťáku a ulovením na kartu s vestavěným bleskem nevyšel. Šelma byla v rozhodování rychlejší, nežli já. Sjela ze stromu a zmizela ve tmě.

Zážitek s kunou mi dodal sil. Rázem se šlapalo lépe, veseleji. Co mě čeká za další zatáčkou, přemítal jsem. V přírodě není o překvapení nouze. Klid závěru noci vyrušilo auto. Od Hvězdy někdo spěchal na Ovčárnu. Tmavě zelená terénní Toyota s korbou dávala tušit, že osádka nejspíš nejede jen tak na nějaký výletek, nýbrž že to jsou lovci. Nezastavili. Kdyby tak věděli, že jim za zády utekl jelen. Velký lomoz se ozval ze zarostlé rubáně v příkré stráni, padající k Bílé Opavě. Podle hluku při úprku jsem tipoval buď na medvěda, nebo paroháče. A protože medvěd v Jeseníkách nežije, zbyl mi jelen. Zradily jej nejspíš světla auta lovců. Pokračoval jsem tedy vstříc Ovčárně po svých... Za pět minut nato mne předjelo další auto, osobák Škoda. Novější model, než ten, jímž disponuji já. Mladoboleslavská Fabia combi. A ještě jedno setkání s automobilem, tentokrát mi šofér ozářil obličej, než přeblikl z dálkových světel na potkávací. Mířil dolů. Safraporte, dnes asi bude na horách rušno, usuzoval jsem z nenadálého provozu. Konečně, po dobré hodině kvapné chůze jsem dostál Ovčárny. Pohled na východ prozrazoval pomalu se klubající slunce nad obrysy kopců, ležících v peřině z údolních mlh. Sice zatím v náznacích prozrazovalo důležitost tmavě oranžovými podbarvenými pruhy tmavěmodré oblohy, ovšem odpočinku jsem si dopřávat nemohl, chtíce stihnout pravý východ slunce na Vysoké holi. Nezbylo, než bezprodlení vyrazit na další výstup. Už poněkud těžším terénem, totiž kamenitým turistickým chodníkem. Na horizontu se na mne zubatily Petrovy kameny, pod nimi ukazoval svoji nevzhlednost lyžařský vlek. Nikdy sem nemůže zapadnout, povzdychl jsem si. Diskuze na téma lyžování končí vždy u financí. Mne jako tazatele, proč tahají do chráněné krajinné oblasti takové hrůzy, kritikové uzemňují argumentem, že tímto alespoň proudí do chudého kraje peníze... 

V šeru rána jsem před sebou zaznamenal pohyb. Zvěř? Ne, z chodníku odbočovala dvojice lovců. První mne snad ani nezaznamenal a zmizel někde v kapradí pod chodníkem, druhý vyčkal. "Dobrý den.", pozdravil jsem. "Dobré ráno, co jdete fotit?", zajímal se starší muž, oděn v kabát Hubertus, mající na hlavě klobouk, v ruce holi s madlem z jeleního parohu, dalekohledem na prsou a s kulovnicí přes rameno. Inu, hajný jako vyšitý. "Ále, východ slunce a chtěl bych i nějaké podzimní krajinky.", odpověděl jsem příslušníku cechu Hubertova. "Tak dobře. To vy jste šel pěšky nahoru, když jsme kolem vás projeli?" "Ano, to jsem byl já. Přijel jsem až z Brna, auto nechal pod Hvězdou a nahoru vyšel pěšky.", odvyprávěl jsem ve zkratce svůj dobrodružný příběh myslivci. "To jste mohl vyjet až na Ovčárnu, ne?", divil se nad zbytečnou obtížností podniku. "To nemohl, neboť nahoru se přece může jen na povolení." "Aha, tak to jsem nevěděl." sdělil mi překvapeně. "Ale ráno je závora otevřená." Ano, ale kdybych náhodou sjížděl až v devět, už by to neprošlo... A co vy, co jdete lovit?", zajímalo mne. "My jsme v té tmě zabloudili a hledáme (lovecký) chodník. Jdeme na nějaké telko nebo jelínka, uvidíme co bude. Vysoká se ještě pořád drží nahoře.", konstatoval znalec zvěře. Aha, a co jelení říje letos?", vyptával jsem se. "Já byl poslechnout na Václava a chytl jsem mlhu a relativně ticho." "Jo, říje byla pěkná. Troubili dobře." "Hmm?!", kývl jsem. "Tak lovu zdar!", uslyšel odemne muž. "Lovu dík a ať nafotíte samé úžasné fotografie.", přál mi na rozloučenou. Pak už jsem zdolával turistický chodník sám. Kamenitá stezka se pod vrcholem vinula mezi kosodřevninou, právě začalo mírně pofukovat. Tam mne vždycky potká vítr, nebylo to překvapení říjnového rána. Petrovy kameny jsem měl nadosah. Však cestu k nim zatarasilo dřevěné zábradlí a tabulka se zákazem vstupu. Je to dobře, neboť lokalitu obývají ojedinělé endemity a přístup turistů by rozhodně jedinečné floře i fauně uškodil. Spěšně jsem mířil k druhému nejvyššímu bodu Jeseníků, k vrcholu Vysoké hole. Odnepaměti na něm stojí dřevěná bouda a ještě staršího data je hraniční kámen. Ten tu stojí od 17. století. 

K přístřeší, jež mají pod křídly ochranáři, jsem dorazil v pravý čas. Už už si slunce nacházelo cestu k vrcholkům kosodřeviny. Přesně to jsem potřeboval. Však ještě před tím jsem si několikrát zaběhal od fotoaparátu s teleobjektivem k hraničnímu kamenu, aby mi Nikon na samospoušť vyfotil památeční fotografii, typickou Jesenickou. Do kompozice jsem zahrnul Petrovy kameny. S těmi jsem se spokojil, přes původní plán, dostat do záběru Praděd, jež se pro dlouhé ohnisko nezdařil. Snímek se mi nakonec povedl, napotřetí jsem stihl doběhnout za 10 vteřin od stisknutí spouště k 10 metrů vzdálenému kameni a ještě jsem stačil přikleknout a nehýbat se po dobu 0,3s. 

Úkol splněn, mohl jsem pokračovat v dalších toulkách přírodou hor mému srdci blízkých...

Vydal jsem se hřebenovým chodníkem směrem ku Jelení studánce. Vál nepříjemný ostrý vítr, ale pocit chladu kompenzovalo vycházející slunce. Pod vrcholem Vysoké hole můj pohled pojednou zaujal východní horizont. Z těch míst běžně vídávám Bruntálsko jako na dlani, všechny vrcholky kopců - mezi nimi bývalé sopky Velký a Malý Roudný, vesničky a městečka, jímž vévodí Bruntál a napravo od něj kostelík na Uhlířském vrchu, též vyhaslé sopce. Taktéž vodní plocha - přehrada Slezská Harta se mi běžně zračívá. Chladné jitro s nebývale čistým vzduchem tentokrát ukázalo mnohem dál. V dáli jsem zřetelně rozpoznal Lysou horu s vysílačem a Smrk, jež patří protějším Beskydům. Za nimi vyrůstalo pohoří Velké Fatry. Velkým překvapením se stala Ostrava, město smutně poznamenané těžkým a uhelným průmyslem. Z přízemního oparu vyrůstaly kouřící komíny průmyslových společností. Nejvíce však zaplesalo srdce při pohledu ještě východněji. Zubily se na mne Vysoké Tatry. Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím. Dohlednost až k nejvyššímu pohoří Slovenska "garantuje" při velmi příhodných podmínkách tabulka na vyhlídkové věži vysílače Praděd. Mě ten božský pohled paní Příroda nadělila od roku 2007 poprvé. Nemít s sebou teleobjektiv, vyčítal bych si to nadosmrti. Já ho měl a mohl jsem tedy ojedinělé výhledy jak se patří zdokumentovat. Atmosféra rána byla prostě jedinečná. Paprsky osvětlující a odívající celý kraj do oranžových barev... Právě pro ten prchavý pohled stálo za to podniknout dobrodružnou dalekou jízdu nocí starou škodovkou. I po nafocení série krajin jsem se kochal krásou a zdravil naše bratry Slováky. Ale slunce každou minutou nabíralo větší výšku a svítilo stále ostřeji. Fotit za těchto podmínek se už nedalo. Uvědomil jsem si to štěstí a lehkost opanovala duši fotografa přírody...

Když už jsem tady, podívám se na kamzíky, rozmýšlel jsem. V hustém zimním kabátě vypadají růžkatí čerti lépe, než s kratším letním sáčkem. Navíc se v nich pomalu začínají s příchodem zimy probouzet hormony a pomýšlejí na rozmnožování. Lákalo mne ranní setkání s nimi. Tedy trochu jsem se pomotal v mých oblíbených místech, jež mají v oblibě i kamzíci. Nevelká náhorní plošinka s roztroušenými balvany, trochu schovaná před nejsilnějším větrem na hřebenech představovala dokonalé místo. Na první pohled krajina nehostila ani živáčka. Na ten druhý dobré oko prozradilo malé tajemství. Při smrčku vzálenému na padesát metrů odemne jsem zaznamenal pohyb. Že by nějaká vlající zapomenutá zelená bunda? Ba ne, to na mne mával kamarád a fotograf z Břidličné Vašek Vašíček. Ještě s druhým kamarádem zkoušeli štěstí, dříve příchozí. No vida, tak nejsem jediný, kdo si to místo vybral pro čekání na kamzíky. Vzájemné setkání bylo velmi příjemné. Dlouho jsme se osobně neviděli, takže na přetřes přišli nejen kamzíci, letošní jelení říje, ale celkově vůbec fotografování přírody. Václav je zkušený znalec zvyků zvěře a tak je vždy pokec s ním poučný. Do našeho rozhovoru vítr přivál slabý, cestou dávno vytroušený hlas výstřelu. "Už leží.", konstatoval suše fotograf. Pověděl jsem mu, že to bude určitě výstřel lovců, jež jsem při výstupu potkal. "I my jsme tu dvojici potkali, šli jsme po chodníku za nimi. A co ty, nešel jsi náhodou ráno nahoru pěšky z Hvězdy? Míjeli jsme někoho s čelovkou a se stativem.", povídal Vašek, dívajíce se na moji fotografickou pomůcku." "Tak to jste byli vy? Myslel jsem, že mě zastavíte..." Promiň, zastavil bych, vědět, že to jdeš ty." "Ale v pohodě Vašku, nezlobím se. Však jsem si to poctivě vyšel.", uklidnil jsem kamaráda. Usmál se. "A Vašku, chodí sem kamzíci?", šeptl jsem. "To víš že jo, včera jsem tu taky čekal a přišlo mi sem pěkné stádečko o čtyřiceti kusech, jen světlo nebylo dobré a taky foukal vítr. Zrovna v ten samý čas.", kontroloval hodinky natěšený lovec živé krásy. "Ještě chvíli počkáme a kdyžtak se přesuneme na druhou stranu na jiné místo.", radil se z kolegou. "Já jdu dneska pro fotopast Vašku, mám ji tu v lese měsíc a jsem zvědav, co se na ní chytlo. Pokud tam tedy ještě bude.", dodal jsem nejistě. "V pohodě, jdi kam chceš. Jsem taky zvědavý co se ti tam vyfotilo.", zadumal kamarád. Když ani po chvíli kamzíci nevyšli, rozešli jsme se. Na rozloučenou jsem klukům pořídil společnou fotku. Od těch časů jsem se zase toulal jesenickými lesy sám. Zrakem jsem ústavičně pátral po kamzících, mohli se objevit kdykoliv a kdekoliv. Stejně tak královská zvěř - vysoká. Leč krajina zůstávala pustá. Nezbedný vítr, křižující horami sem a tam mohl dopustit život v anonymitě. Lidský pach je pro mnohé čtyřnohé lesní obyvatele zrádný a vycvičené smysly mohou zjistit toto nebezpečí dávno před příchodem člověka na inkriminované místo... I přes nepřítomnost zvěře mi bylo krásně. Výhledy na okolní kopce, údolí utopená v mlze, to vše jsem měl jako na dlani a využíval jsem té možnosti kochání se důkladně. Škoda jen, že zrovna nebyl po ruce vhodný objektiv, jež by nejlépe zachytil krajinné krásy.

K fotopasti mi cesta trvala delší čas. Po noční jízdě a ranním kalupu na hřebeny mi už začaly ubývat síly. K tomu hlad, žízeň... celkově mi šla psychická pohoda k bodu mrazu. Hlodaly mne obavy, že před měsícem zanechanou krabičku nenajdu, i když se všude chlubím, že mám fotografickou paměť a nepotřebuji GPS navigaci. Jelení ochoz jsem objevil, na něm čerstvé stopy. Kéž prošel nějaký paroháč kolem pasti, přál jsem si. Namáhal jsem paměť při pohledu na různé suché pahýly smrků, jež jsem si před měsícem uložil jako body, ukazující cestu. ...Jdu správně? Jdu, kolem téhleté loučky jsem určitě procházel... Konečně, spatřil jsem dvacet metrů před sebou na mohutném smrku netktnutou fotopast. Ulevilo se mi. Směle jsem pastičku vysvobodil z lanového obětí, usadil se do borůvčí, otevřel, zapnul prohlížení náhledů a... ze všeho nejdříve jsem zaregistroval počet vyfocených snímků. Dobrých 170. Překvapilo mne to a potěšilo, původně jsem na úlovky hned nechtěl pohlížet, ale vysoká cifra mne přesvědčila. "To by v tom byl čert, abych mezi těmi 170ti snímky nenašel jelena.", toužil jsem po jesenickém paroháči. Už při prvním snímku mi poskočilo srdce. Malému kolouchovi udělala fotopast poloportrét v protisvětle, jeho slechy i hlavu obtékala zlatá aura ze slunečních paprsků. Kdyby jen tato fotografie, byl bych šťasný, radoval jsem se. Unavené štěstí, sednuvší na vola, pokračovalo dál. Hned po kolouchovi série snímků ukázala dvouročního jelínka špičáka, jemuž vyrůstaly parohy ne nepodobné kamzičím růžkům. Tak dokonale je měl vzpomínaný jelení mladík zatočené. Následovaly nějaké laně a v noci kolem prošel další mladý jelínek. Potěšil i snímek jelena, jež mi málem instalované zařízení nabral parohem. A pak to přišlo. Z fotografií na mne zíral korunový jelen. Zprvu mi ukázal, jakoby ostýchavě, jen jednu stranu paroží, o záběr dál svoji ozdobu odtajnil v celé své kráse. Stal se tudíž mým prvně spatřeným oboustranně korunovým jelenem v Jeseníkách. A vůbec mi nevadilo, že naše setkání proběhlo prostřednictvím fotopasti. 

Prohlížel jsem dál a zase jelen. Pěkně rostlé paroží ukázal v mlžném závoji. Inu, fantazie. Čekal jsem nějaké fotografie, ba že, ale na takový úspěch jsem ani nepomýšlel. Únavu rázem vystřídala radost a euforie. 

Fotopast našla úkryt v batohu a vydal jsem se s tímto pokladem šťasten k dalším toulkám nejmilejšími horami. Škoda jen, že neúprosně plynoucí čas nutil k návratu. Za cestu z kopců jsem zvolil naučnou stezku vodopády Bílé Opavy. Ještě před tím jsem však nemohl vynechat návštěvu chaty Barborky. Situovaná na úpatí Pradědu dává teplo dočasného domova všem ubytovaným i hostům v tamní hospůdce. Není v Jeseníkách nejstarší, ani jediná, avšak mne přirostla k srdci daleko nejvíc právě Bára, jíž nově natřená zelená střecha září do dálky, viditelná už zpod Petrových kamenů.

Na lavičce před chatou zrovna relaxoval při cigaretě recepční Barborky, výčepní a číšník v jedné osobě. Kolem něj pobíhal malý bílý pejsek plemene Bišonek. Dobře mne zná pan domácí, obzvlášť po návštěvě televize. "Dobrý den, tak co jste byl dneska fotit?", přivítal mne. "Zdravím, dnes ráno jen východ slunce. Ale bylo nádherně a viděl jsem z Vysoké hole až do Vysokých Tater. Pak vám pošlu fotky klidně." "Hmm, tak to jsem zvědav, Tatry jsem odsud ještě neviděl. A jdete k nám přespat?", tázal se. "Rád bych, ale dnes ne, jedu domů, musím zítra do práce." "A co ta televize, jak tu byli natáčet s vámi tu reportáž? Už vás vysílali?" "Vysílali, před pár dny. Jestli chcete, můžu vám poslat odkaz na internet, tam to mají k vidění." "Rád se podívám. Vy už jste vlastně teď mediální hvězda.", srandoval. "Ale houby, však to není žádný celovečerní film, jen pár minut záběrů.", podotkl jsem skromně. Milý pán zrovna dokouřil, rozloučili jsme se s tím, že si ještě nafotím Barborku, neboť ji ještě pořádně nemám. "Jo, klidně, pak nám i ty fotky můžete poslat.", pravil, než se za ním zavřely dveře chaty.

Věnoval jsem tedy milé chatě několik políček na kartě a záhy nato se spustil turistickou stezkou dolů, tam kde hučí Bílá Opava. Krásu horské bystřiny jsem nevychutnával sám, se mnou jí vysekli poklonu další obdivovatelé všech generací. Nemálo člověčích příslušníků doprovázeli jejich čtyřnozí přítelové rozličných ras, ať již vlčáků, či, světe div se, mrňavých yorkšírků, zdolávajících jen obtížně místy náročný terén, bohatý na mostky či žebříky. Někdy jsem gentlemansky čekal celé minuty, než úzkými místy prošly zástupy turistů. Každou chvíli někdo fotil dravé peřeje, jako by nikdy neviděl potok. Ale opravdu je tak nádherná ta Bílá Opava, jedinečná spolu s neporušenou krajinou. Pokaždé si v údolí najdu něco jiného. Tentokrát jsem se zaměřil na stromy. Četné vývraty se staly objekty zájmu v hledáčku fotoaparátu. Bizarní tvary kořenů, jež vyrval ze země vítr dokáže vymodelovat jedině paní příroda. Lesníci ponechali zelené oběti kalamit svému osudu, motorové pily se zakously do dřeva jen v případě stromu, jež přehradil stezku. Z přírodního materiálu jsou i mostky a žebříky. A hodí se tam určitě více, nežli všelijaké ocelové konstrukce. Občas sice nějaká příčka zpráchniví, ale je hned nahrazena novou... Cestu údolím jen maličko komplikovalo bolavé koleno. Ve třiceti odrovnán, konstatoval jsem. Ale hlavně že mám nafocené jeleny na fotopasti, hodil jsem potíže za hlavu. Ovšem největší kloub v lidském těle zlobil stále víc. A to mne ještě čekala dlouhá cesta domů s ovládáním pedálů. Jen pomyslet, au. Chůze se změnila v belhání v cílové štaci, když jsem po silnici zdolával kopec z Karlovy Studánky na Hvězdu. Opravdu z posledních sil jsem vystoupal deset schodů do restaurace na Hvězdě, kde mi číšnice za krátko po objednání naservírovala výbornou česnečku a utopence. Půlhodinový odpočinek trochu pomohl, pak už zbývalo jen odkulhat půl kilometru silnicí k zaparkovanému autu. To ještě krásně svítilo slunce. V jednu hodinu odpoledne jsem nastartoval svůj vůz a vyrazil pomalu k domovu. Hodinu mi zabrala cesta do podhorského Města Albrechtice s cílem navštívit babičku, původní majitelku škodovky. Abych neusnul za volantem, stáhl jsem okýnko pro proudění čerstvého vzduchu a absenci rádia zastoupilo ústní pískání. Nakonec přijel i bratranec s rodinou a tak jsme měli pěkné setkání. Domovského Brna jsem dostál po čtyřhodinové jízdě po nezpoplatněných silnicích za deště v osm večer. Utahaný, ale šťastný!