Šestnácterák z Ostrého.

Byl čas jelení říje. Ti dva zrovna přijali náruč jesenických hor. V době, v níž se hvozdy obarvily zlatavě svítivou a kapradiny vyměnily svěže zelenou za rezavě hnědou. Však jesenické hvozdy měly i na podzim své osobité kouzlo. Věděli to a milovali ty hory. V jejich srdci nebylo místa pro jiný kout, alespoň po čas jeleního milování. To dokázali vyměnit pohodlí útulných bytů za spoře vybavenou dřevěnici. Těžko je manželky přemlouvali, ať už nikam nejzdí, že prý toho už mají dost... Nic naplat, do hor přišla jelení říje a chlapy už nic doma nedokázalo udržet. Museli nahoru, na holiny, až tam, kde prožívají milování jejich jeleni.

Ještěrky, motýlové a adrenalin navíc...

Předposlední srpnovou sobotu dopoledne jsem doma nevydržel. I když jsem si po minulém ranním fotolovu slíbil pauzu, minimálně do září, víkendový slunečný den mne lákal k toulkám v přírodě. Tentokrát se ranní vstávání nekonalo. K fotografování makra jsem skoré ranní slunce nepotřeboval. Teleobjektiv, vyčištěný a novotou zářící, spočívá v brašně. Čeká na probuzení za měsíc, kdy jej vyzvu ke spolupráci na fotografiích podzimní přírody převážně v Jeseníkách. Už delší čas jsem měl v plánu návštěvu oblíbeného přírodního koutu s makroobjektivem.

Srpnové srnčí ráno.

Mám v oblibě ta rána osmého kalendářního měsíce. Mnohem raději se toulávám přírodou o srpnových jitrech. Červenec mi tolik nevyhovuje. Dny jsou horké, noci tropické. Mnohdy jen co výjde sluneční kotouč, jen co zoranžoví obloha, sluneční žár rozpálí krajinu. Za těch časů moc zvěře nepotkávám. Srstnatí obyvatelé lesů a polí se chladí v krytině a na světlo se jim moc nechce. Zato srpen je jiný. Hlavně v tom, že rána už nejsou tak žhnoucí, přichází zlom. Paprskům v posledním letním měsíci trvá delší dobu vytopení přírody.

Jelení říje 2011

Jelení říje. Tato dvě magická slova mne a mé kamarády Martina z Bruntálu a Honzu od Vsetína tradičně každým rokem táhnou do jesenických hor, abychom čas jeleních lásek prožili v jejich lůně. Nadejde li v koloběhu kalendáře měsíc září, jsem celý nesvůj. Vždyť koncem devátého měsíce neslaví svátek jen svatý Václav, ale i myslivci, lovci a zkrátka všichni milovníci, jenž jsou ochotni vyměnit pobyt v civilizaci za chudé lůžko chaty uprostřed lesa, však chtějí býti nablízku svým obdivovaným králům hor - jelenům a spolu s nimi prožívat lásky a zklamání, vítězství i prohry, jež k životu patří jak je tento svět stár.

Večerní srnec od Břesk.

Malý zážitek z letního večera se mi podařil ve čtvrtek 9. srpna. Když mi rodiče po příchodu z práce zvěstovali zprávu, že za chvíli odcestujeme za babičkou na chalupu, těšil jsem se na ves, na les, ba i pole lány. Věděl jsem, že tam si večer po sekání trávy příjdu na své.

Štěstí v neštěstí, aneb po vichru vrátil se ledňáček.

Jednu červencovou neděli dopoledne jsem se už déle doma nudit nemohl. A tak po generálním úklidu mého pokoje, ještě za deště, jenž trval od brzých ranních hodin, jsem si sbalil "fidlátka" a vypravil se do našeho údolí. Fotobatoh tentokrát těžký nebyl. Ukrýval Nikona D7000 a širokoúhlý objektiv. V plánu jsem totiž měl fotografování popadaných stromů po nedávném silném větru, jež se přehnal přes Brno.

Šumavská anabáze

Šumava. Horstvo bohatě zalesněné rozléhá se na jihozápadě naší země. Rozlohou 163 000 ha se v roce 1963 stala naší největší chráněnou krajinnou oblastí. Šumavské lesy proslulé svojí neprostupností a četnými pralesy, jako například Boubín ukrývají v sobě mnohá a netušená tajemství přírodního charakteru. Třebaže se o Šumavě mnohokrát mluví jako o nejvíce postižené kůrovcem. Nachází se zde několik jezer ledovcového původu, z nichž nejznámější jsou Černé a Čertovo jezero, obě dosti hluboká.

O ranním fotolovu ve společnosti Serváce.

Letos se vyplnila pranostika Ledových mužů. Zatím co v minulém týdnu teploty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů s příchodem víkendu a dní, kdy slaví svátky Pankrác, Servác a Bonifác teploměr neukazoval ani desítku. V neděli ráno, na Serváce jsem se opět vydal na toulky oblíbenými místy v našem údolí. Než jsem vycházel, zkontroloval jsem teploměr. Ukazoval nulu. A že se skutečně nejednalo o ošidný údaj, jsem se hned venku přesvědčil. Záviděl jsem kamarádce fotografce Janě, jež zrovna na Serváce odletěla do slunného a teplého Egypta. I přes nízké teploty jsem pokračoval v cestě ránem ke Zlatému potoku.

Můj nejhorší fotolov.

Jednu květnovou středu odpoledne jsem se vydal na konipasy horské. Impulsem byla minulá návštěva u jejich netradičně zvoleného místa pro hnízdo. To jsem s dalekohledem pozoroval kterak rodiče pilně krmí svá čerstvě vyklubaná holátka. Napočítal jsem dva hladové krky, ale jistě se v hnízdní kotlince ukrývalo mým zrakům více konipásčích novorozenců.

Jak jsem se po roce setkal s ledňáčky.

Bylo to na mé oblíbené bobří řece. Již na podzim jsem v ta místa zavítal a viděl nad řekou prolětět azurového ledňáčka. Na Boží hod velikonoční, letos připadající v kalendáři na 8. dubna mne to do známých míst táhlo znovu. Ani nevlídná zima, na duben v našich zeměpisných šířkách trochu nevídaná, mne neodradila k návštěvě bobří řeky. Vidina a šance zahlédnout klenot našich řek - ledňáčka říčního i zimu přemohla. V našem údolí zatím nejsou a tak se mi po mých nejoblíbenějších opeřencích stýská...