Jak jsem se po roce setkal s ledňáčky.
Bylo to na mé oblíbené bobří řece. Již na podzim jsem v ta místa zavítal a viděl nad řekou prolětět azurového ledňáčka. Na Boží hod velikonoční, letos připadající v kalendáři na 8. dubna mne to do známých míst táhlo znovu. Ani nevlídná zima, na duben v našich zeměpisných šířkách trochu nevídaná, mne neodradila k návštěvě bobří řeky. Vidina a šance zahlédnout klenot našich řek - ledňáčka říčního i zimu přemohla. V našem údolí zatím nejsou a tak se mi po mých nejoblíbenějších opeřencích stýská...
Procházkou jsem kráčel kolem vody, občas ustal v pohybu a bedlivě naslouchal hlasům v náručí řeky. Životem na jaře jen kypěla bobří řeka. Sledoval jsem lovícího racka chechtavého u splavu, z vysokých a starých olší vyletělo postupně několik párů hřivnáčů, v tom nejspodnějším patře zase hledal k snědku a prozpěvoval si lesní skřítek - červenka obecná, rozčiloval se kos, proletěl svým houpavým letem konipas bílý.
Bobří řeku jsem si pojmenoval podle přítomnosti vodního hlodavce bobra. Zdá se že nezahálí ve své činnosti. Nacházel jsem jím opracované stromy, bobří chuť ukojí i staré olše. Někde zuby bobřího hodovníka nestačily porazit strom, nakousaný ho nechal do poloviny. Stromů jež bobřím hlodákům podlehly ale bylo jako šafránu. Zůstaly po nich jen typicky do špičky ořezané pařezy.
Právě když jsem procházel kolem pěkného místa s říčním meadrnem a malou zátokou, sešel jsem až ke břehu a přičupen oddal se kráse řeky. Tady by mohl být ledňáček, snil jsem o setkání s drahokamem našich řek. A skutečně! Zanedlouho se ozval. Volání přicházalo odněkud z poza meandru. Raději jsem vyčkával na místě a nepřicházel vstříc známému hlasu. Za okamžik už se ledňáček ozýval blíž a po chvíli jsem již ledňáčka - samičku pozoroval v hledáčku fotoaparátu.
Zrychlil se mi tep a i oko jsem musel usušit abych mohl fotografovaný objekt ostře vidět. Ledňáččí samička nízkým rychlým letem přeletěla na padlý kmen stromu. I tam se ozývala svým pronikavým "tit-tit". Zaslechl to sameček a přiletěl za svoji vyvolenou. Stal jsem se se zatajeným dechem svědkem toho, kterak sameček usedl na kmen poblíž samičky a s komickými krůčky v bok, připomínající mi tímto tučňáka, v tu ránu stál u samičky a nabídl jí rybku, jenž držel v zobáku hlavou ven. Ta přinešený úlovek přijala a spolkla. Sameček si jí chtěl rybkou uplatit, aby mu byla svolná, naletěl nad ní a chtěl začít s aktem páření, družka však ještě nechtěla. A tak sameček odletěl s nepořízenou za roh do zátoky. Stačil jsem jej zvěčnit na snímku v letu, však díky značné vzdálenosti je snímek spíše dokumentační. Stejně tak i dvojice zachycená při předávání rybky. Za chvíli si to již namířil s hlasitým "ty-tý-ty-tý" přímo na mne ale rozmyslel si svůj let a odbočil tak jak tekla řeka. Za ním se odlepila z kmene samička a oba se mi ztratili z dohledu.
Tedy takové bylo setkání s ledňáčky říčními. Tak jim popřejme, nechť tu v ledňáččím království, jaké řeka skýtá klidnou hnízdní sezónu a vychování co nejvíce malých azuráčků, lišících se od rodičů jen matnější barvou peří a hnědými nožkami. Dospělí je mají rubínově červené.
Třeba se ještě někde shledáme, loučil jsem se s objeveným místem a věřil v další ledňáččí setkání na bobří řece...