Šestnácterák z Ostrého.

Šestnácterák z Ostrého.

Byl čas jelení říje. Ti dva zrovna přijali náruč jesenických hor. V době, v níž se hvozdy obarvily zlatavě svítivou a kapradiny vyměnily svěže zelenou za rezavě hnědou. Však jesenické hvozdy měly i na podzim své osobité kouzlo. Věděli to a milovali ty hory. V jejich srdci nebylo místa pro jiný kout, alespoň po čas jeleního milování. To dokázali vyměnit pohodlí útulných bytů za spoře vybavenou dřevěnici. Těžko je manželky přemlouvali, ať už nikam nejzdí, že prý toho už mají dost... Nic naplat, do hor přišla jelení říje a chlapy už nic doma nedokázalo udržet. Museli nahoru, na holiny, až tam, kde prožívají milování jejich jeleni. Jako každý rok, chtěli ty slavnosti paroháčů prožívat společně s nimi. Chtěli jim být na blízku, cítit jelení prk, chtěli opět zažít záchvěvy zanícených srdcí, ve chvílích, kdy do kraje kurunovaní králové oznamovali vládu mocným hrdelním troubením. Toužili obdivovat a hladit, dotýkat se něžně rozvětveného paroží, symbolu jeleního mocnářství. Jeden jako lovec snil o představě královy ozdoby upevněné na stěně svého pokoje, druhý, coby fotograf, si přál obdivovat impozantnost a sílu jelenovy zbroje prostřednictvím snímku. 

Lovec s fotolovcem se ubytovali na dřevěnici. Chatu, jež prožívala jelení říji s nimi. Dali jí proto už dávno název Jelenka. V krbu vonělo naštípané dříví, teplo se rozhostilo celou místnost chaty. Venku vládla chladná noc. Kamarádům to nevadilo, ba zimu přivítali s radostí. Sedli na verandu Jelenky, na tlustá smrková polena, jež představovala provizorní židle a zabalení do hubetrusů naslouchali nočnímu hvozdu. Puštík otevřel oponu představení jeleních lásek. Snad od všech jesenických strání se neslo troubení. Někdy výbojné, vzpupné, jindy zvěstoval rykem jelení král, že zvítězil v boji o své milenky. Slyšeli troubit mladíky i staré harcovníky, ale nejvíc jim učaroval jelen ozývající se z holí Ostrého. Ne nadarmo chatu Jelenku vystavěli lesníci pod nejlepším říjištěm v kraji. Podle hlasu měl u sebe laně. Živě, majestátně a neohroženě, vědom si své síly, oznamoval Jeseníkům, kdo že je jejich právoplatný majitel. Hned první noc a tak dobrý jelen. Dvěma přátelům v zeleném, jež pojila láska k jesenickým horám, poskočila srdce. "Teď už to nestihneme, ale ráno se zajdeme podívat na kobylku jelenovi od Ostrého.", plánoval lovec. Nechali krb dohořet, zhasli a uvelebili se na dřevěných palandách. Jelenka se ponořila do tmy a odevšad znělo troubení...

Jak už to tak v jeleních říjích bývá, spánku si ti dva mnoho neužili. Sotva se na pět hodin ponořili do jeleních snů, už zas museli vstávat. Ale co dva chlapi neudělají pro jelena. Pojedli, teple se oblékli a vyrazili ještě za tmy k vrcholu Ostrého. Pocítili chlad pomalu se vkrádajícího svatováclavského rána.

Nijak jim nevadil, zvyklým na nespočetná rána, kdy v horách čekávali na své jeleny. Ti, hnaní nejsilnějším zákonem o zachování rodu, troubili jako na lesi. Cestou na Ostrý dvojice zaslechla i souboj dvojice jeleních amantů. Kulisu síly umocňovaly tupé rány, kterak se jeleni bili parožím. Pod rouškou tmy, skryti v porostu, zarputile soupeřili a žádný z nich se za nic na světě nechtěl vzdát. Bohatýrům trval dlouhý čas, než si jeden z nich uvědomil přísloví: moudřejší ustoupí. K přátelům v zeleném se za krátko nato donesl triumfální vítězný ryk, oslavující výhru na vlastním říjišti. Po něm si dozajista mohl staronový pán užívat svých milostných radovánek. I ten nejvzdornější krejčík musel po představení, jež viděl, opustit co nejrychleji královo hájemství. 

Když zdolávali poslední výškové metry Ostrého, kraj začal světlat. "Teď opatrně", připoměl základ úspěšné akce lovec fotolovci. Dvojice mužů v hubertusech šoulala chodníkem, stále blíže k místu, odkud naposledy slyšeli jelení zatroubení. S přicházajícím ránem se paroháčovi, znavenému po noci, do halasu nechtělo. Jen sem tam spokojeně brouknul. To chlapům stačilo. Jelena měli v doslechu. Vítr jim byl nápomocen, tentokrát s dvojicí nehrál hru, na jejímž konci přinese závan s člověčím pachem citlivému jelenímu větrníku. Ovíval jim tváře, chladil vzrušení obou zúčastněných. Opatrně rejdili zraky v kosodřevině před nimi, někde tam se musel tajemný jelen s laněmi zdržovat.

Ticho svatováclavského rána porušilo opětovné jelení zatroubení. "Vida, tak se probudil", vzrušeně, avšak nucen svoji radost lovec ukočírovat tichým slovem odkázal fotografovi. Oba se na sebe usmáli. Úsměv jim zmrazil až pohled na rozvětvené paroží, jež se náhle ukázalo nad kosodřevinou. Vysokou jelenovu ozdobu už nedokázala skrýt. Lovec počítal výsady. "dva, čtyři, šest, osm, krát dvě. Svatý Huberte, vždyť jsi před nás postavil překrásného šestnácteráka." Společně obdivovali tmavou barvu dlouhých lodyh a bíle zářící hroty výsad. Pro fotografování ještě nenastal příhodný okamžik, přesto se fotolovci podařily první dokumentární snímky korunáče z Ostrého. "Tak pojď, ukaž se nám", lákal lovec jelena s připravenou zbraní. Přečetl kus jako lovný. Povolenku na starého jelena měl v kapse.

Už už se do mezery mezi kosodřevinou nasouvalo mohutné jelení tělo. Teprve nyní dvojice zažívala pravou loveckou vášeň. Paroháč se pochlubil hrubou hřívou. Do očí jim pohlížela tmavá světla orámovaná světlými kruhy ostře kontrastujícími s tmavou hlavou. Nebylo více pochyb. Před přáteli v zeleném defiloval starý jelen. Chlapem se zbraní cloumala lovecká horečka, snažil se umístit kříž puškohledu na komoře obrovského zvířete. To se mu nakonec podařilo. Uklidnil se a chystal se jemně pohladit napínáček zdobené kulovnice, jež měla ukončit život jelena stojícího padesát kroků před hlavní. "Ne! Tebe přece nemůžu zastřelit." poslal jelenu omluvná slova a smrtonosnou hlaveň odklonil od komory krále Ostrého. "Vyfoť mi ho", šeptl na kamaráda. Fotolovec s tlukotem v srdci zamířil svůj objektiv na nádherného jelena a stiskl spoušť. Po jejím spuštění nedostal ránu olověnou kulí, nýbrž jen uslyšel cvaknutí závěrky. Dovolil mu ještě jeden záběr, načež paroháče pohltila kosodřevina. "Jdi, tam je tvoje království, na stěně už mám tvých brachů dost", rozloučil se lovec s jelenem. 

"Víš, nemohl jsem vystřelit na tak krásného jelena. Oželelo se mi, že bych hned první vycházkou poslal do věčných říjišť vládce z Ostrého. Vždyť by nám to jeho troubení chybělo, zasnil se chlap a bylo vidět, jak vlhnou jeho oči. Ukaž mi příteli můj, jak se ti ho povedlo vyfotit", vyzval lovec fotolovce. "Nádherný", líbil se mu. Poplácal jej dobrácky po rameni a společně se vydali na cestu k Jelence. Pod vrcholem Ostrého, někde níže v porostu horského smrku zatroubil jelen. To jim děkoval starý šestnácterák při pouti ke kališti.