Fotolovec | Jelení říje 2011.

Jelení říje 2011

Jelení říje. Tato dvě magická slova mne a mé kamarády Martina z Bruntálu a Honzu od Vsetína tradičně každým rokem táhnou do jesenických hor, abychom čas jeleních lásek prožili v jejich lůně. Nadejde li v koloběhu kalendáře měsíc září, jsem celý nesvůj. Vždyť koncem devátého měsíce neslaví svátek jen svatý Václav, ale i myslivci, lovci a zkrátka všichni milovníci, jenž jsou ochotni vyměnit pobyt v civilizaci za chudé lůžko chaty uprostřed lesa, však chtějí býti nablízku svým obdivovaným králům hor - jelenům a spolu s nimi prožívat lásky a zklamání, vítězství i prohry, jež k životu patří jak je tento svět stár.

My tři kamarádi se nepočítáme k lovcům z řad Hubertova cechu. Přírodou chodíme s fotoaparáty na krku a snažíme se všechnu tu krásu přenést na své snímky, kterými pak těšíme další obdivovatele přírody.

A tak dvacátého osmého zářijového dne stanuli u audience samotného Praděda tři kluci z Moravy. Bude tentokrát vládce spolu s bohyní lovu Dianou přát, či se k nám otočí zády? Nad těmito otázkami jsem přemýšlel, když jsme přebírali klíče od pokoje na našem tradičním "nocovišti", na chatě Barborce. Dřevěná, líbezná, možná trochu zatracovaná lidmi, jež mají v ubytování rádi něco extra. Nás však nějaké zavrzání dveřmi či kapkající kohoutek u umyvadla z míry nevyvede. Těší nás, když máme výhled na Petrovy kameny – skály, kde se prý v dobách šerého dávnověku slétávaly čarodějnice.

Odpolední počasí zatím přálo. Slunečná obloha předznamenávala jasnou noc. Alespoň takovou jsme si my tři přáli. A pořádně rušnou. Tedy ne ve smyslu nějakého alkoholového opojení, ale noc kdy bychom napjatě, s chvěním a vzrušením poslouchali hlasům noci ozářené miliony hvězd. Když chlad zebe po těle a své vzkazy protivníkům vysílají jeleni. Troubení jelenů jsme chtěli slyšet. Já už měl zážitky z jelení říje o týden dříve u našich východních sousedů, v horách Fatranských. Honza si zase svoji první velkou říji prožil s kamarádem Kájou v jednom milém koutu naší republiky. Podle jeho vyprávění jsem jen litoval, že jsem se expedice s Kájou nemohl zúčastnit. Ale všechno nemůžu mít a taky bych asi všechny zážitky dostatečně nevstřebal, rozmyslel jsem si závidění Honzova vyprávění. I Martin měl co říci při tradičním "uvítacím" škopku zlatavého moku v místní lidové restauraci. Jen já trochu mlčel. Ti, jež mne osobně neznají, myslí si možná, že tak, jako píši, dokáži i vyprávět v mluveném slovu. Ba ne. Tím mne pánbůh moc neobdařil. Já se vždycky vžiji do své role odposlouchávače.

Po očku jsem okny restauračního zařízení sledoval tmavé hvozdy pod Petrovými kameny a snil jsem o svém říjném jelenu. Na vycházku byl čas. Zvěř v Jeseníkách můžete potkat, až když se sluneční paprsky začnou schovávat za tamní zalesněné kopce. Zatím jsem tedy kluky vytáhl na partičku stolního tenisu. I když se Martinovi nechtělo, já byl neodbytný a tak jsme zavítali na naše tradiční kolbiště, tentokrát trochu zaneřáděné po dělnících, jenž tu opravovali vodoinstalaci. Ale stačilo jen trochu úklidu a co nevidět už se na ping-pongovém stole odehrál první míček. Nejprve si zahrál Honza s Martinem, zatím co já seděl na lavičce a jako na trní počítal, kdy už ten Martin konečně Honzu porazí, abych si svoji oblíbenou hru zahrál i já. 

Došlo i na mne. A chuť do hry mi opravdu nechyběla. Ač jsem zprvu pod Martinovými smeči prohrával. Vštěpoval jsem mu předsevzetí. "Až Tě, Martine, porazím v ping-pongu, tak nafotím jelena." Martina to jen pobavilo. Leč po chvilce hry jsem se s raketou a míčkem tak sžil, že zkušený a ostřílený trenér fotbalu Martin mé hře podlehl. Má radost neznala mezí. "Tak Martine a nafotím si o letošní říji jelena." "Stejně jsem Tě nechal vyhrát, ať se taky jednou raduješ.", zaznělo z kamarádových úst. 

Příjemně unaveni po náročných zápoleních v stolním tenisu následovalo malé načerpání sil prostřednictvím lihovinového nápoje a mě ještě čekalo testování zánovní fotopasti. Problém s nahrávanou délkou videa jsme po společné poradě s Honzou, vlastnícím také jednu fotokrabičku ovládanou pohybovým čidlem, zdárně vyřešili. Stačilo jen vložit do přístroje SD kartu s vyšší kapacitou. V mém případě 8 Gb. A tak už nám nic nebránilo, abychom se vybaveni fotoaparáty a fotopastmi vydali na naši první šoulačku. V pozdním odpoledni jsem s valným úspěchem a setkáním s vysokou zvěří nepočítal. Našim zrakům ale, zdá se, úspěšně unikali i kamzíci, horští obyvatelé Jeseníků, jež si v březnu 2013 mohou na svůj "narozeninový dort" naaranžovat přesně sto svíček. Právě v tuto krásnou zvěř jsem v středeční 28. zářijové odpoledne věřil. Ale hledat těch pár zbývajících tlup kamzíků v Jeseníkách, to se rovná jako příslovečné "hledání jehly v kupce sena." Alespoň jsme s Honzou nastražili fotopasti. Do míst, kde jsme předpokládali noční výskyt jelenů. Přílišnými pobytovými znaky královské zvěře sice louka mezi lesy nedisponovala, ale blízká přítomnost kaliště mne dodávala naději, že se na fotopasti s jelenem shledám.

Útulná chata Barborka nás uvítala s nastávajícím večerem. Nechali jsme v živé hospůdce odpočinout našim utahaným svalům dolních končetin. Chtěl jsem sice kluky vytáhnout na ping-pong, Ti ovšem o nějakém sportovním klání nechtěli ani slyšet. Málem se mi je ani nepodařilo přemluvit na noční poslechy. Nakonec jsme ale všichni tři kamarádi vystoupali několik zatáček po asfaltce k vrcholu Pradědu. Že tam nahoře stojí věž, připomínala červená světla. To aby se nestala nehoda nějakého opožděného vyhlídkového letadla, jež tam často prolétává za světla. Inu Jeseníky jsou krásné a z ptačí perspektivy snad ještě více. 

Svědkové jasné noci našlapovali výš a výš ke věži v naději, že uslyší jelení troubení.

Ale za jediným zvukem, jež registrovaly naše slechy stál lovcův nepřítel; vítr.

Jeleni mlčeli. Neuměli jsme si to vysvětlit. Vždyť vše přálo jelení říji. Snad každou říji si od Martina s radostí vyslechnu příběh z časů dávných. A vždy přitom lituji, proč jsem se nenarodil dřív. Martin se začal toulat za říjícími jeleny do Jeseníků v roce 1984. Když byl svědky prvního zatroubení krále tamních hor, v tu dobu jsem byl stár 4 měsíce. Tedy jsem o žádných jelenech ještě nevěděl. Zajímala mne myslím jen ta mateřská krmě. To Martin si užíval za časů let, kdy jsem se prvně stavěl na nohy, bohaté jelení říje. Všude plno troubících jelenů, jejich souboje na život a na smrt. Ta doba přála jesenickým jelenům. Co řekne kamarád z Bruntálu, je pro mne svaté. Určitě si nevymýšlel, když zavzpomínal na jednu takovou jelení říji v horách jeho srdci nejbližších. Tehdy ještě fungovalo Československo a s kamarádem ubytováni na noc ve věži na Pradědu museli zavřít okno, jak je rušilo jelení troubení. Jindy zase mohl slyšet, jak se nocí nesou duté rány – to když se do sebe zaklesli dva stejně staří jeleni a ani jeden z nich nechtěl ustoupit před vzájemným výhružným rykem...

Sám bych chtěl jednou zažít noc mezi troubícími jeleny. A určitě by mne nerušili. Troubení je pro mne něco jako droga. Nesmírně podmanivé. Čiší z něj síla a neohroženost, bojovnost a odhodlanost. Hraje se o hodně velkou prestiž. Jen ten nejsilnější smí pokládat říjnou laň z jeho harému a tak zajistí, že na svět příjde kolouch silný a dobře založený. Jistě, stává se, že si tu a tam příjdou na své po loupeživé výpravě krejčíci, mladší jeleni, slídící v úctivé vzdálenosti u hlavního vládce harému. Jak je ovšem možnost a hlavní jelen zahání soka, zkusí štěstí a odvedou si laňku...

Tři kamarádi, říjně naladění, nedočkali se jeleního projevu hry lásky ani po Martinově zabroukání na kravský roh. Jen tu a tam se v dálavách ozýval osamocený jelen. Nic, co by odpovídalo vyprávění dřívejších Martinových říjí. Výš k Pradědu stoupat nemělo smysl. Smutně jsme se vydali na Barborku. Až dole pod chatou se ozýval pěkně jelen, jehož měl Martin jedno ráno před naším příjezdem skoro na fotografii. Jen odvěký nepřídel lovce, vítr podpořil až nadpřirozeně ostražité jelenovy dámy, aby jej odvedly do bezpečí.

Po neúspěšných posleších jsme zalehli s heslem; ráno moudřejí večera. Klukům do hlav nevidím, ale za sebe mohu směle přiznat, že jsem se ve spánku setkal s Martinovým tajemným jelenem. Jiné sny snad ani pro mne, coby zaníceného jelení říjí nemohla spánková říše vymyslet. Ráno budíček – ledňáček rozčeřil vlny klidného pokoje. První moje cesta vedla k oknu. "Hvězdy svítí, na Ovčárnu vidím", hlásil jsem ještě rozespalým kamarádům a měl jsem pocit, že nemají náladu na nějaké toulání.  "Tak vstávejte, cítím, že to dneska výjde", tahal jsem Honzu s Martinem z postelí. "No, tak dobře, když myslíš?" pravil Martin a vmžiku byl na nohách. A než by ses nadál, už se soukal do zeleného oděvu, sbalil do "loveckého" batohu svojí fotomašinu Sony Alfa s dlouhým objektivem ideálním pro snímky divoké přírody. Já jsem tradičně vyšel z chaty jako poslední. Ale jednou budu stát jistě venku první. Však ještě uvidíte, kamarádi.

Před Barborkou nás uvítal ranní chlad. A hned na úvod zatroubil jelen v Pusté stráni * ³⁾. To nás navnadilo a ještě za tmy jsme si to mašírovali do nám tolik známých a oblíbených míst. Cestou jsme potkali jinou partičku v zeleném. Zrovna nasedali po jistě rušné noci do dvou luxusních terénních automobilů. Nejeli fotit, nýbrž lovit. Ale hlavně, že ne naším směrem.

Ve třech šoulat, to by se moc nevyplatilo. A tak jsme se rozdělili. Honza podle očekávání o troubícího jelena zájem neměl. Po jeho první prožité říji, kde se cítil jako v ráji, mezi desítkami troubících jelenů a spoustě vzrušujících zážitků s královskou zvěří, oproti jednomu jedinému jesenickému jelenu, jsem se ani nedivil. Honzu přitahovali kamzíci. A tak vyrazil vstříc zážitkům do stejných míst jako večer. Martin a já jsme vyšli vstříc sporadicky troubícímu králi hor. Postupně, jak přibývalo světla, paroháč umlkl docela. Tak už to bývá. Vysoká, původně denní zvěř své aktvity přesunula do té temnější části dne. Kvůli tlaku návštěvníků hor i lovců. Někdy i já prožívám chvilky výčitek, ale narozdíl od hlučících turistů snažíme se s kamarády chodit po přírodě co nejtišeji a tak, abychom byli její součástí.

Šoulali jsme ve dvojici chodníkem, pěkným ránem s čerstvým vzduchem a naslouchali zvukům divočiny. Les po ránu žil. Nejvíc o sobě dávali vědět ptáčkové. Drobný Králíček, jež si v hlasu nezadá i s mnohem většími pěvci. Jeho projev mám natolik v oblibě, že mi onen ptáček zpívá, kdy mi přichází na mobilu textovka. A tak celkem často zažívám tiché šumění tázavého charakteru ze strany nejbližších spolucestujících v šalině, či chcete-li, vy mimobrněnští, v tramvaji. Ale abych neukřivdil dalšímu z pěvců, jež hojně potkáte v Jeseníkách, povím, že i sýkora parukářka mne dovede svým vzezřením i zpěvem naladit na tu správnou notu. Tak jako právě ráno při šoulačce s Martinem. Jen ten, po němž jsme toužili mlčel. Ono se řekne lehce, vyfotit jelena v Jeseníkách, ale když se vám neozývá, není šance na něj přijít. Může být kryt smrkem dvacet metrů před vámi, či může býti taktéž s laněmi za kopcem. Pak se dostává do hlavní role výborný zrak. A ten můj kamarád Martin má. Skutečně po chvíli šoulání zarazil zkušený jelenář celou akci a šeptem mne upozorňoval na mihnutí se těla zvěře nad námi v porostu. Okamžik jsme zastali a pak s obezřetností šoulali k místu, kde se zvíře mezi stromy objevilo. Naději nám dávaly rozvolněné světlinky mezi porostem horských smrků. Třeba se na jedné takové loučce s pastvou jelen zdrží. Však nejspíše opět zahrál svoji roli točící se vítr a mihnutí těla bylo znakem jejího zrazení. Když už jsem v to nedoufal, šance se nabídla sama. V plném ranním světle jsme spatřili tělo vysoké zvěře. Poněkud výš nad námi v louce mezi stromy pastvil se kus královské zvěře a podle všeho o nás nevěděl. Jenže ani my jsme nebyli sto poznat pohlaví jedince. Leda bychom viděli skrz strom. Šátek Bystrozrakého s sebou ale nikdo z nás neměl a tak jsme spoléhali na to, že přec někdy musí mladší kus vysoké odhalit svoji identitu. Když se zdálo, že se mezi stromy jeho hlava ukáže, tak zase vytrvale bral paši. Díky sklonu kopce zůstávala jeho hlava v anonymitě. Mohli jsme se jen dohadovat, či se jedné o jeleního špičáka, kterak jsem kus dík krátkému okamžiku stihl přečíst, či zda jeho špice představovala iluze větve. Vydat se přímo za kusem, to bychom si jej zcela jistě zradili. A tak dvojice pozorovatelů přikrčena tiše čekala, až stydlivý dejme tomu jelení špičák zatáhne do porostu a pokusit se až nyní k němu přišoulat. Postupovali jsme obezřetně, ale někdy dokáže zvěř býti tajemnou. Vytratila se z přírodního jeviště bez uklonění. Co naplat. Tenhle fotolov nevyšel. A stejnou notou se od té chvíle odehrávala ranní šoulačka. Navíc sluneční kotouč již povážlivě vysoko nad horizontem ukazoval své paprsky. Ale k něčemu ranní šoulačka přecijen vedla. Proběhlo obeznání zvěře a u jelena, ač jsme jej neviděli, poznali jsme, že místem nedávno prošel. Říjný jelen smrdí totiž prkem. Chce se líbit laním. Tak jako my se voňavkujeme, chceme-li býti pěkní pro ženy. Možná se to zdá nepřístojné, ale zvířecí svět má jiná pravidla. Vzrušený říjný jelen hrabe parožím a spárky zem. Poté si místo označkuje směsicí moči se semenem. A pak se v tom ještě celý vyválí. Nechá v místě značku i pro jiného jelena se vzkazem – tohle je moje území. A tak naparfémován chodí a ještě si k tomu od radosti vytrubuje. Laním se tento projev mužnosti líbí a nedají na něj dopustit. Jak to? Přeci jinak by si nikdy neudržel mnohdy tak obsáhlý harém. Všechny laně by, přeneseně řečeno, od smraďocha utekly. 

Jelení prk má pro lidský čich zvláštní štiplavou vůni. O pravých jelenářích se říká, že na vůni prku nedají dopustit. Nejinak na tom jsem i já. Přiznám se, že se pokaždé do Jeseníků těším právě na onen jelenův odér. Jeho vůni, narozdíl od setkání s plachým paroháčem, mám pokaždé zaručenu.

Omámeni prkem a navnaděni do dalších dní s vidinou úspěchu v těch místech, přidali jsme do kroku a směřovali k přechodnému bydlišti – chatě Barborce. Tlačil nás čas. Následně po příchodu Honzy a vyslechnutí jeho zážitků "na kamzičí stezce" nastalo loučení. Opustit náš dobrý tříčlenný kolektiv musel Martin. Pracovní povinnosti jej od nás na čas odloučily. S přáním Fotolovu zdar! přehodil svůj batoh na záda a vykročil rázným tempem na Ovčárnu - autobusové spojení s Karlovou Studánkou není tak časté.

A tak trojlůžkový pokoj od té chvíle hostil jen dva fotolovce. Je tu jedno místo pro nějakou slečnu, vtípkoval Honza.* ¹⁾

Více než nad slečnami jsme dumali, co nyní s dalšími plány. Ze všeho nejdřív trochu srazit spánkový deficit. To se stalo naší prioritou. A proč ne. Vždyť času na pozdněodpolední toulání přímo překypovalo. Taková chvilka v poloze ležící – spící příjde člověku k duhu. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. Načež jsme zakousli něco pod zub a už reálně plánovali co s večerem. Honzu lákali kamzíci. Jak jinak. Mne alpští starousedlíci též lákali. A po cestě bych ještě mohl zkontrolovat fotopast, napadlo mne. V batožinách skromná svačina, fotoaparáty nabity, už nám nic nebránilo opustit "teplo domova".

Ještě za plného světla se dva kamarádi – fotolovci vypravili směrem jím dobře známým. Vedl na "Kamzičí stezku".

Šoulali jsme po stezce tiše, jako rysové. Obezřetnost byla na místě. Již několikrát se nám poštěstilo zahlédnout mezi tamními starými horskými smrky, či na přilehlých loučkách jelení zvěř. V náš odpolední čas se ovšem ještě paroháči chladili v ukrytých kalištích. I přesto vzrušení na šoulačce nechybělo. Četné pařezovité útvary a naše fantazie daly mnohokrát položit základy jesenické fata morgany.

Kroky nás v tichosti jemné trávy dovedly až k mojí fotopasti. Přišlo další vzrušení. Vlastně jsem ani nemohl dospat rána, abych se konečně odpoledne přesvědčil, zda kolem automatického fotoaparátu prošel jelení krasavec. Prvotní ohledání okolí fotopasti nepouzázalo na přítomost zvěře. "Ten trus tam byl i včera", ukazoval jsem Honzovi staronový průkazný materiál o vyhledávání loučky příslušníky řádu sudokopytníků na našem území z největších.*  ²⁾

Ani kontrola posléze aktivované fotopasti v režimu prohlížení snímků žádné ovoce nepřinesla, podobně jako výsledek na Honzově přístroji. Hlavně že tam vůbec zůstala, mohl jsem být rád. Její mise ovšem na loučce skončila. Ocitla se v mém batohu. To už se v hlavě fotolovce z Brna rodil nový plán, jak a kde ulovit jelena na fotopast. 

"Honzo, pojďme na Pustou stráň.* ³⁾ Ráno jsme tam procházeli s Marťou a troubil tam jelen. Pohyb jsme tam zahlédli a prk zacítili", vyprávěl jsem Honzovi zážitky z rána a snažil se jej přemluvit, nechť se raději přemístíme tam. "Najdeme si přehledné místo a počkáme si do večera, to by v tom byl čert, aby nám jelen nevyšel.", sděloval jsem kamarádu od Vsetína můj plán. Na Pustou to byl ještě kus. Riskoval jsem Honzovo zavrhnutí plánu. Ale nakonec souhlasil a tak jsme mohli vyrazit. Nakonec čas ještě s námi stále sympatizoval a dával možnost pohodlného příchodu na vyhlédnuté místo. V závěrečném stoupání nás zaujala sýkora parukářka. Honzu napadlo přivábit ji na hlas z mp3 přehrávače. Když sýkorka s pankáčem na hlavičce slyšela hlas jejího neviditelného druha, stále po něm pátrala. A tak nám poskytla pěknou podívanou a fotoúlovky. Za čas jí to omrzelo a opustila naši společnost do korun smrků. A my pokračovali v šoulačce mezi rozvolněnými smrky ochozem jelení zvěře. Právě při stezce, po níž chodí za potravou královská zvěř, jsem nově umístil fotopast. Honza svoji past nastražil nedaleko mé a tak jsme se vsázeli, který z nás si dalšího dne odnese lepší snímky. S dobrým pocitem nenápadně umístěných fotopastí jsme mezi smrčky vyhledali téměř dokonalé místo pro čekanou. Pod námi se rozkládala volná louka s ostrůvky borůvčí, zařezávající se mezi četnými smrčky. Středem louky horizontálně procházel hlavní ochoz, ale zvěř se mohla ukázat i níže u stěny smrků. 

Čekání nám znepříjemňoval jen vítr, jenž docela silně vál. Naštěstí v neštěstí dul naším směrem. Jinak hezký polehoučku nastávající podvečer. Slunci se ještě nechtělo a jakoby otálelo s poutí k západu. "Než úplně zapadne, vysedíme tady důlek", dělal jsem si legraci. Čekání na jeleny nám zpříjemnil párek krkavců. Asi jsme je zaujali a tak na nás zvědavě nalétávali, přičemž v silném větru rozpustile ukazovali přemety a vývrtky. Tím nám poskytli cíle k zajímavým snímkům v letu. Tak blízko jsem se ještě s krkavci nesetkal a od radosti opakoval jejich hlas, ostré "Kurk, korrk". Honza vtípkoval, že svým falešným hlasem spíš odrazuji, ale já trval na tom, že mnou vyluzované zvuky jsou téměř dokonalé. Když už neumím vábit jeleny, volávám rád na krkavce. Alespoň ti se mi ochotně, možná s krkavčím posměchem, ozvou nazpět.

Během čekané nastala komická situace, když Honzovi volala kolegyně z práce, že si má prý přijet podepsat prodloužení smlouvy. Do Valmezu, jak se v tamním kraji říká Valašskému Meziříčí, by to ovšem byla pěkná zajížďka z Jeseníků a tak to Honza vyřešil diplomaticky a podpis slíbil až po dovolené.

Hodiny ubíhaly, obloha dostávala nádech oranžové a jelenů jsme se nedočkali. Opět naprázdno. Takový je někdy lov. Ale neházel jsem flintu do žita. "Vždyť nás čeká ještě celý víkend", podržel jsem Honzu. Na pokoj jsme přesto bez úlovků nepřišli. Malou náplastí na neúspěšnou jelení čekanou přelepila bolístku na duši horská srna. V posledním světle vycházela s hustého lesa do rozvolněných smrků s bohatou pastvou na holinách.

Tak přeci šťastná dvojice fotografů se vrátila pod rouškou tmy do tepla útulné chaty Barborky. 

Na nějaké poslechy se nám už ale nechtělo. Tedy Honzovi. Ať jsem ho přemlouval, jak chtěl, nezdolně trval na sprše a následné teplé posteli. "Tak dobře, jdu sám, jinak prostě neusnu.", vydal jsem se osamocen ve víru jeleního troubení. Světla chaty pomalu přestávala doléhat a pohltila mne tma. Nebe zářilo nespočtem hvězd. Vál mírný větřík. Jinak ticho jako v hrobě. "Že jsem raději nezůstal doma, už bych dávno dřímal", vyčítal jsem si zbytečný noční výlet skoro až k Pradědu. Až při návratu se několik jelínků roztroubilo, ale žádná sláva, zhodnotil jsem jejich noční výkony. 

"Tak co, slyšel jsi něco?" vyzvídal trochu s pousmáním Honza. Tomu se to povídalo zpod přikrývky. "Tady kousek od Barborky troubil silný jelen" "Fakt?" vyhrkl polospáč s vzrušeným výrazem, skoro odhodlaný přerušit odpočinek paroháči. "Né, nic moc dneska", nechal jsem kamaráda na pokoji a jal jsem se chystat k spánku. Ještě před večerkou jsme probrali plán pro ranní šoulačku – opět za jeleny k Pusté stráni a při troše štěstí bychom se mohli na jiném místě v jesenické divočině setkat s kamzíky. Usnul jsem až za hluboké noci. Chatrnému spánku předcházelo dlouhé civění do stropu. S polohou na zádech a rukami za hlavou jsem přemýšlel o nás fotolovcích, o Jeseníkách, o tom jaké bude asi další nové ráno. A pokud se nám mělo podařit setkání s říjným jelenem, museli jsme na Pusté stráni zažít páteční východ slunce. To znamenalo vyjít od chaty ještě za plné tmy. Kdo si myslí, že na dovolené vyspávám, ten se tedy mýlí. Budíček nás tahal s postelí už v 5:30.

Dobré zprávy zvěstovalo jasné nebe nad jesenickými horami. I trocha toho chladu na nás dýchla otevřeným oknem, to abychom při vstávání procitli. Odcházeli jsme pustými a potemnělými chotbami Barborky 45 minut po páté hodině. Tam venku jsme byli snad prvními ranními ptáčaty, tedy až na řidiče, jež musel brzy ráno s dodávkou zásobovat pradědskou věž.

Začátek nového dne se nesl ve znamení ticha. Mohl jsem si uši vykroutit, ale co naplat, když se jelenům do koncertování nechětlo. "To příjde", uklidňoval jsem se v menší bezradnosti. Hlavně, že jsme včas stihli vyjít nad Pustou stráň. Uvítaly nás tam první nesmělé sluneční paprsky. Chvíle spočinutí po náročném výstupu přišla vhod, při ní přišlo na řadu maskování obličejové části kuklou a mohl se začít ranní pirš za zvěří. 

Zvolili jsme šoulání tichou chůzí jedním z ochozů vyšlapaného zvěří v horské louce. Jiným způsobem se ani nešlo pohybovat, mimo pěšinku rostlo četné borůvčí, či prozměnu suchá tráva. Když jsme o taková místa zavadili, potom to muselo znít pro zvěř v tichém ránu jako slechy drásající lomoz. Pravděpodobně suchá tráva stála za vyrušením jeleního koloucha. Běžel ochozem proti nám, deset metrů před fotolovci se však zarazil. Možná, že k němu vítr zavál člověčí vizitku, jíž citlivý jelení větrník dokáže velmi rychle přijmout a vyhodnotit jako nebezpečí nejvyššího stupně. V tom okamžiku se mladý kolouch dal na útěk. Fotograficky jsem jej sice zachytil, nicméně pro nedostatek světla se snímek nezdařil. Dlouhý expoziční čas nestačil k zmrazení kolouchova pohybu. Na památku mi tak zbylo jen mázlé tělo.

Po setkání s mladým kusem vysoké jsme šoulali stezkou dál. S větší obezřetností. Očekávali jsme další zvěř. Ta se nám už ale neukázala a kolouch v těch místech asi byl sám. Nebo to jeho ostražitá máma vzala oklikou, aniž bychom o ní věděli. Na chvíli jsme zakotvili. Při místech nám už z předešlého dne známých. Fotopasti jsme neomylně našli. Nastala chvíle napětí. Najdu při kontrole snímků jesenického jelena? Nakonec se k mé smůle ukázalo, že sen o parohatém králi hor budu muset snít i nadále. Jediné uložené záznamy na kartě dokumentovaly odchod a příchod kamarádů fotolovců. Druhý by už dávno hodil fotoaparát do žita, při tom samém neúspěchu, já se ale nevzdal. S Honzou jsme promýšleli další akci. "Mohli bychom to projít k Skalnatému dolu* 4) a potom na blízké skalky, můžeme tam mít štěstí na kamzíky." zmínil jsem svůj plán. Kamarád v zeleném souhlasil. Sebrali jsme fotopasti a sešli na schůdnější vrstevnicový šoulák ke Skalnatému dolu. V dřívěhších letech jsme v těch místech měli úspěchy, hlavně na kamzíky. I jelen se nám tam zjevil na dvě vteřiny. Malá šance tudíž existovala a živila naše odhodlání. 

Procházeli jsme kolem četných suchých pahýlů smrků. Na jednom takovém pahýlu jsem si představil sedícího sokola. Podíval jsem se jen tak mimochodem na oblohu a tam hleďme ho; sokolíka! Nad našimi hlavami se začal odehrávat nezapomenutelný zážitek. Vždyť kdo má dnes štěstí setkat se s divokým sokolem.

Kdysi dávno u nás sokoli žili hojně. Jenže v zemědělství se začaly ve velkém používat pesticidy. A odnesl to nejvíc právě sokol, jež stál na vrcholu potravního řetězce. Protože lovil svou kořist – holuby, nakažené pesticidy z pastvy v posřikem postiženém poli. I mnozí jiní opeřenci skončili podobně neslavně. Kupříkladu koroptve, skřivani, chocholouši... všechna potenciální kořist sokola stěhovavého. Tento milý dravec, symbol sokolnictví doplatil mimo jiné i na člověčí zábavu v lovu. Vykrádala se sokolí hnízda pro zisk mladých ptáků, jež se nelegálně dostávali za hranice. Černý obchod s dravci kvetl. Dnes je situace o něco lepší. Zdá se, že majestátních dravců přibývá. A děkovat za to můžeme ochráncům přírody a ornitologům, jež bedlivě střeží sokolí hnízdiště před lidskou škodnou. Sokoli se rozšiřují do pustých kaňonů, skal a dokonce i průmyslových budov a do měst, kde pomáhají s lovem přemnožených holubů. Jsem moc rád, že sokolům svítá na lepší zítřky.                         

Nad Skalnatým dolem sokol pořádal leteckou akrobacii. A potěšilo nás, že se tato "air show" odehrávala poměrně blízko dvou pozorovatelů. Nezdálo se, že bychom jej rušili. A protože nikdo není rád sám, k jednomu ptáku se přidal i druhý. Očividně měli tito vzácní dravci radost ze života. Jednou si to rejdili ve výši, jindy zase střemhlav slétli až k samým vrcholkům stromů a svým letem je chvíli kopírovali, načež se zase vznesli vysoko nad kraj. A aby toho nebylo málo, k sokolům se přidal i párek krkavců. A začaly dlouhé šarvátky. Však spíš než boj na život a na smrt připomínaly dvěma pozorovatelům na pevné zemi obyčejné a prosté hrátky, podobně provozované mezi poštolkou a havranem.

Dravčí představení jsem sledoval přes hledáček fotoaparátu a jen cvakal spouští při nejlepších okamžicích. Tak mne v archívu zůstane navždy živá vzpomínka na vzácné setkání se sokoli stěhovavými.    

Jenže vše jednou končí a i sokoli s krkavci zalétli za hřeben hory. Nebe nad Skalnatým dolem zase spustlo.

A my, naplněni vzdušnými zážitky, jsme v tichosti šoulali dále po chodníku.

V pátečním ránu uprostřed jesenické divočiny nám zdá se přízeň bohyně lovu Diany nechyběla. Pojednou jsem blízko pod námi zpozoroval kamzíky! Tichá chůze se vyplatila. Růžkatí sudokopytníci o nás ještě nevěděli. Strnulí v pohybu sledovali jsme pasoucí se a odpočívající kamzičí zvěř v hledáčcích fotoaparátů. Byli tak blízko! Mladší kamzík se zeleným soustem v svíráku při cvaknutí závěrky reagoval pohledem ve směru přicházejícího zvuku přírodě neznámého. Naštěstí, díky našemu znehybnění nejevil známky vyrušení a po chvíli se dál pastvil. Za smrčkem vedle si lebedil další kamzík. Když jsem se chtěl přemístit, nastal ode mne špatný pohyb a to kamzíci záhy neodpustili. Prokoukli, že je sledují dva lidští tvorové a pokojně opustili publikum. Jak to mají ve zvyku, sešli ještě níže do Skalnatého dolu. Vstouopit za nimi do borůvčí, kapradin a skrytých balvanů se rovnalo šílenství. Nám stačilo sledovat rohatou dlouhosrstou zvěř z chodníku. Vždyť snímek kamzíka s divokou krajinou, na němž převládá více ta divočina, než kamzík, jež je tam jen jako doplnění, má své kouzlo.

Pátečnímu ránu vévodili kamzíci. S dalšími jsme se setkali později na skalkách. Tam se nám k nim nepodařilo dobře našoulat, znali svoje stávaniště očividně lépe a v kamenitém terénu se, na rozdíl od nás, cítili jako doma. I přesto jsme si ze setkání několik snímků odnesli. A k tomu hezké výhledy na okolní široširé lesy a vrcholky hor Jesenických. "Škoda jen, že širokoúhlý objektiv mám na Barborce.", politoval jsem situaci. "Jak by se tu pěkně fotilo." "To máš pravdu, Radime.", přitakal kamarád Honza. Též neměl v brašně krajinářský objektiv. Zato místo něj tam přibalil oříškovou Horalku. Tak se alespoň na vyhlídce nasnídal. Načež jsme se poté ještě podívali níže pod skalky. Terén to byl těžký. Jedno klopýtnutí a musel by zasáhnout vrtulník horské služby. Vyvrknutý kotník by mi zatrhl další zážitky jelení říje 2011. Každý krok jsem si dlouho plánoval a tak v pořádku hohy dovedly na kouzelné místo. Vedl tudy jelení ochoz, soudě podle čerstvých stop používaný. Mezi skalkami na tom místě rozkládala se malá strmá loučka, jíž přocházel ochoz. Nad ním čněl starý vykotlaný pahýl horského smrku. "Ideální místo na ukrytí fotopasti", sdílel jsem svůj nápad s Honzou. "Tak si ji tam dej, já ji tak daleko od chaty nechávat nebudu. A navíc za pár dní jedu domů a mět ju tady na dva měsíce, to by se mi nechtělo sem pro ní jet." "A to já si ji tady dva měsíce nechám, ale doufám, že mi nezapadne sněhem." "To bys ju tady našel až na jaře.", srandoval Honza, zatím co já už vybaloval fotopast a jal se ji instalovat do vykotlaného stromu. To se mi po několikáté zkoušce kompozice podařilo a tak už jen zbývalo mé zapózování před fotopastí; Honza cvakl Canonem a moje společná fotografie s fotopastí byla na světě. "Tak a mám památku, dík Honzo.", zaznělo z mých úst na kamarádovu adresu. Ještě poslední ohlédnutí na strom s nastraženým Accornem a místo jsme opustili. Jen jsem doufal, že se s ní ještě potkám.^*5)

Slunce již hezky prohřívalo lesnaté stráně, když jsme se vydali za dalším dobrodružstvím. Z chodníku, jež vede vrstevnicově přes několik žlebů jsme v "Suchém žlebě" ^*6) ještě pozorovali kamzíka, staršího kozla s mohutným tělem. Tomu předcházelo údajné spatření štvanice kamzíka rysem, tak jak zážitek interpretoval záhy Honza. Myslím ale, že měl vidiny, neboť krátce na to jsme v těch místech, kde se měl zjevit rys s kamzíkem, obeznali kamzíky dva. A tak kamarád svůj zážitek okomentoval slovy, že měl nejspíš opravdu vidiny... 

Zážitků bylo na jedno ráno na rozdávání a nohy už trochu bolely. Tak zbýval ještě poslední výšlap na hřeben a tam už jsme se dostali po chodníku plném výletníků, se kterými jsme občas prohodili pár slůvek, k Ovčárně a následně po silnici jsme se proplétali mezi davy turistů všech věkových gererací i jazykových mutací, mířících k nejvyšší hoře Moravy. Až odbočkou k chatě Barborka se šlo příjemněji, co se počtu návštěvníků hor týká. Na pokoji jsme si mohli potřást pravicemi. Tento výlet stál za to!

Převlékli jsme se do reprezentativnějšího a zašli posedět do restaurace. Při šálku kávy a v mém případě kofoly jsme znovu prožívali zážitky z rána a už byl nejvyšší čas na spřádání plánů pro vyplnění pátečního odpoledne. Ve společenské místnosti sice vyhlížela televize, jenže na zrnění obrazovky se nikomu z nás dívat nechtělo. Napadl mne turistický výlet s trasou od Ovčárny přes Petrovy kameny, Vysokou holi až na Jelení studánku. Honzu jsem přemluvil až potom, co jsem slíbil, že odtud budeme pokračovat na naše "ranní loviště". Lákali ho kamzíci.

A tak po krátkém odpočinku v polohách ležících spících, vyrazili dva fotolovci po turistickém chodníku směrem na Petrovy kameny.

Počasí nám přálo. Slunečno, žádné mraky, jež by věštily bouřku. To bych z hřebenů prchal rychlostí blesku. Dohlednost se zdála býti solidní. Mám rád pohled z hlavního hřebenu Jeseníků směrem k jihu. Pod horami se rozkládají nižší kopce, mezi nimi louky, pastviny, vesničky a město Bruntál. A naopak za městem, dříve nazývaném Freudenthal, vždy když se vracím na jih Moravy, naposledy nechávám svůj zrak na masívu Hrubého Jeseníku s nejvyšší horou Pradědem. Tedy pokud mocný vládce Praděd zrovna nevypouští ze spíží mlhu. V takovém případě mohu jen tušit jesenické kopce. Mlha stála i za neštěstím, jehož na Vysoké holi, odkud jsme s Honzou shlíželi k Bruntálu, připomíná malý pomníček s torzem vrtule dopravního letounu. 27. února 1950 těsně pod vrcholem skončila pouť letadla na cestě z Ostravy do Prahy. Z 27 cestujících na palubě nehodu nepřežilo 5 lidí.

Páteční odpoledne přálo dalekým výhledům. Dohlédli jsme nejen za Bruntál k dvěma bývalým vyhaslým sopkám – k Velkému a Malému Roudnému. Daleko na obzoru vykukovaly z oparu vrcholky Beskyd! Nad tím jsem užasl, neboť pohoří, k němuž má blíž Honza od Vsetína mi ještě nikdy předtím nedalo šanci k pozorování z Jeseníků. První spatření kopců s nejvyšší Lysou horou ve mne podnítilo fotografování a tak konečně našel Nikon, do té chvíle spočívající v batohu, uplatnění. Kostelík s červenou střechou čnící na Uhlířském vrchu, mimochodem též vyhaslé sopce, doplňoval vhodně kompozici s krajinou bruntálska a s vrcholky Beskyd v dáli, alespoň tak, jak ji vnímalo moje oko.

Pozorovací přestávka skončila a my se vydali s turisty na další pochod naučnou stezkou – Světem horských luk a vychutnávali si čistého vzduchu. Naše pouť po červené značce vedla až k rozcestí Nad Malým kotlem. Tady navrhl Honza další přestávku. Rozcestník ukazoval k Jelení studánce ještě pár kilometrů a jemu už se tam ani náhodou nechtělo. Lehl si do měkké trávy horské louky a nechtěl se hnout. Trochu na něm šla znát únava po obědových lahvových pivech. Asi k tomu přispělo i trochu toho přímého slunečního svitu. Takto jsem Honzu viděl poprvé a v duchu jsem si říkal, zda je to vůbec on. Zatím co kamarád od Vsetína znaven spočíval na měkkém, studoval jsem rozcestník a hledal jinou alternativu jak dále turisticky naložit se slunečným odpolednem.

Vracet zpět se zase mě vůbec nechtělo. "Tak pojďme k Františkově myslivně." Pod hezky vyvedenou loveckou chatou se rozkládá Přírodní rezervace Bučina s neporušeným pralesem buků a jedlí. Jedno z magických míst v Jeseníkách, kde, dle Martina, bývali dobří jeleni. A kdysi dávno i tetřevi. Ale ti jsou již dávno, žel, hubnou minulosti. Zůstaly jen stromy, němí svědkové zašlé slávy. Rád se z okolních kopců dívám na žlutě zbarvené listí, jež dostane svoji typickou barvu v čase podzimním, v čase jeleních lásek.

Sestupovali jsme po chodníku k chatě a slídili v okolním porostu po zvěři. Na tu však bylo ještě brzy. Tak jsme se alespoň kochali krásami neporušeného horského lesa. Načež jsme odbočili po jiném šouláku. Čas pokročil a za pěkného nízkého světla jsme se v pozdním odpoledni setkali opět s našimi kamzíky. Celý den zůstali v Suchém žlebě. Rohatí krasavci nás svojí přítomností potěšili, jen kdyby nebyli tolik plaší. O poznání rychleji než ráno vyklízeli pole a moc nestáli o zvěčnění na snímek. Přesto se nám díky opatrnosti podařilo kamzíky přelstít a tak mohl především Honza pořídit hezké záběry v odpoledním světle. Nakonec jsme odcházeli spokojeni oba. Mezitím slunce pomalu zacházelo za kopce. Nastal podzimní večer. V jeho samém závěru jsme se ještě fotograficky vyžili při žánrových snímcích kapradí v protisvětle nejposlednějších slunečních paprsků. 

Utrmáceni z celého dne, za svitu luny a tisíce hvězd, navrátili se dva dobří kamarádi na Barborku, chatu, jež byla v čase jelení říje jejich přechodným domovem. 

A toho večera jsme už zůstali na pokoji. Vycházku za nočním troubením jelenů jsem si odpustil. Zvolil jsem raději teplou sprchu. Ta mne příjemně osvěžila a hned po ní už by jste mě našli jen pod peřinou. Za zpěvu rockových interpretů z Honzova mobilu se dobře usínalo.   

Nové ráno se neslo ve znamení poklidu. Kamaráda od Vsetína to sice táhlo opět za růžkatými obyvateli jesenických hvozdů, já však volil spíše mírnější tempo a vyzval jej, ať si nyní my i kamzíci navzájem odpočineme. Raději jsme navštívili přízemní kamrlík a zahráli si partičku stolního tenisu...

Sobotní dopoledne přálo setkáním; nejprve přišel na "pokec" polesný a fotograf "nikonista" Jarda, jehož jsem znal doposud z prostředí internetové galerie. Urostlý chlapík v nejlepších letech s dlaněmi, na nichž šlo znát, že se nebojí práce, si na nás udělal čas uprostřed dne. Usadili jsme se na sluníčku před Barborkou a hojně hovořili o svých zážitcích. Jarda se přímo na displeji fotoaparátu pochlubil s čerstvým úlovkem jelena z pralesa. Jemo potěšily snímky našich kamzíků. Řeč se stočila i na probíhající jelení říji. Jak jinak, když už jsme měli tu čest s chlapem z lesa. "Letos je to nějaké slabší", postěžoval si Jarda, jemuž by stačilo nalepit fousy a mohl by skvěle hrát mocného Praděda. Společnou kritiku si vysloužily i rozkouskované soukromé revíry, jež jelenům nesvědčí, ba naopak. Dříve bývaly Jeseníky chovatelskou oblastí. I to svědčí něco o tehdejší kvalitě jelení zvěře. Chovatelská oblast se zrušila a přišlo rozdělení lesa na malé honitby. V jedné se objevil dobrý jelen, lovci jej hájili, přešel hladce do sousedního revíru - přirozeně, takový hledající jelen nachodí za noc i čtyři desítky kilometrů - a tam už to byly poslední kilometry v paroháčově životě. Padl ranou z kulové zbraně... A my se stále divíme, proč se objevují na chovatelských přehlídkách stále samé červené body jelenům dobře trofejově založeným, nicméně velmi, velmi mladým. Pět let není žádná vyjímka. A v životě jelena teprv dospívání...

Protože je však čas neúprosný, musel ukončit i naše společné příjemné setkání. Jardu ještě čekala cesta za lesními dělnicemi, jež měl odvést z práce...

Rozloučili jsme se v dobrém, nechybělo přání "Lovu a Fotolovu zdar" a doufání v brzké shledání. 

Sami dva jsme ale dlouho nebyli. Náhodou se totiž na asfaltkách v okolí Pradědu pohyboval Honza Moučka, další náš výborný kamarád z Ostravy. Věděl, že zrovna v době jeho cyklovíletu budeme v Jeseníkách a tak mi přišla krátká textová zpráva v níž odkazoval Honza zvaný "Mouka", nechť se sejdeme za deset minut na Ovčárně, že tam mezitím přijede. Výborná zpráva, vždyť cesta na Ovčárnu přišla vhod, z opačné strany - od Hvězdy na Ovčárnu jsme očekávali příjezd Martina, jehož už nic netížilo v prožívání jelení říje s dvěma kamarády. Mezitím se i Martin ozval; "jedu nahoru, je tu asi 16 000 lidí", ironicky spočítal všechen dav, jenž mířil od parkoviště na Hvězdě na hřebeny Jeseníků. Potom ani autobusy, kyvadlově pendlující serpentinami nahoru a zase dolů, mnohdy svojí kapacitou nestačí a lidé si před obdivováním ladných křivek Pradědského vysílače musí vyzkoušet, jak se asi cítí sardinky v konzervě. Možná nebyl Martin daleko od pravdy s počtem turistů. Zatím co jsme se již zdárně shledali s Moukou a hojně debatovali o svých zážitcích, začal na Ovčárnu přijíždět celý konvoj přecpaných autobusů. Z toho posledního čtvrtého, jenž už tolik cestujících nevezl, vystoupil Martin.

A tak se pod horou Praděd setkali všicni čtyři dobří kamarádi. Honza Moučka, zvaný "Mouka", Honza Ovesný, alias "Ovsík", Martin Žatka, jinak zvaný "Marťas" a v neposlední řadě autor tohoto příběhu Radim "Kalda" Kalivoda.

I když se s námi musel krátce po Martinově příjezdu rozloučit Mouka, jež se připojil ke skupině přátel na horském kole, pořád nás zbývalo dost na to, abychom pod Pradědem zažili nějakou dobrou jelení akci. Pomalu jsme se proplétali turisty, mířícími rychlejší chůzí vzhůru k věži, než my. Martin nás oba vyslechl, jak je to s jeleny a zajímalo ho, zda už jsem nějakého toho paroháče nafotil. "Marťo, tož jeleni jsou ticho. Zmlkl i ten co jsme ho slyšeli na Pusté stráni. Řekni Honzo", vyzval jsem Ovsíka k potvrzení, "kolikrát jsme se o tajmeného jelena ráno i odpoledne pokoušeli." "Ba, ba", potvrdil Honza. "Martine, jediný jelen troubí za nocí pod chatou, je to asi ten, o něhož ses před naším příjezdem pokoušel. Tak bych měl nápad; dneska odpoledne tam na něho jít, s tím že si sedneme a vyčkáme do setmění. Mám tušení, že to dneska výjde." Martinovi se můj plán líbil, brzy zapoměl, že ta místa jsou prokletá, zapovězená... "Štěstí se musí pokoušet", pravil jsem.

Mezitím trojici kamarádů uvítala Barborka a Martin opět obsadil do té chvíle opuštěnou třetí postel. Vybalil potřebné ingredience k úspěšnému lovu, jako fotoaparát, kravský roh, Starou Mysliveckou... Tu poslední položku jsme hned ochutnali. Každý po kalíšku. Dobrá, znělo trojhlasně nad skleničkami tradičního likéru. Dodal nám kuráž a nadšění k předposlednímu fotolovu před nedělním dopoledním odjezdem, jež se nezadržitelně blížil. Než nadešel samotný fotolov, zahráli jsme si na uvítanou partičku ping-pongu. Zábavnou hrou jsme krátili čas, jehož nám přebývalo. Slunce hřálo ještě vysoko na obloze, zbytečně dlouho bychom čekali a třeba by na nás přišel i spánek, hrozilo, že při klimbání příjdeme o jelena defilujícího na mýtince mezi srmčky. 

Při stolním tenisu jsme si užili slávu vítězství, někdo i zklamání z prohry a při tom všem ručičky na hodinkách příjemně ubíhaly. Tak se po několika lítých zápasech řeklo; dost, jdeme na jelena. Svorně jsme souhlasili, aby ne, koneckonců vždyť právě kvůli jelenovi nás před třemi dny uvítalo Pradědovo království. 

Od Barborky jsme se hned dali rázným krokem a stoupali na Pytláckou stráň ⁷⁾. Někde pod ní v hustém lese měl ležovisko náš jelen. Našim cílem se stala horská louka mezi nízkými smrčky. Tam kde končila hranice lesa. Z dřívějších šoulaček jsme znali, jak má ta místa v oblibě jelení zvěř. Nabízí jí dost pastvy, borůvčí, trávy. Četný trus potvrzoval častou přítomnost vysoké. Každý z nás si našel smrček, za nějž se skryl, já se ještě domaskoval kuklou, aby mi nešel rozeznat obličej. Čekaná začala. Trpělivě jsme naslouchali krajině, jež se pomalu chystala k spánku. Zdalipak za krátko nezatroubí náš jelen, na znamení, že už stoupá lesem ve společnosti harému laní na noční paši? Tato otázka se často vtírala. Přemluvil jsem Martina, nechť zkusí paroháče trochu povzbudit. "Nu což, zkusit můžeme", pravil Martin a vytáhl z batohu kravský roh. "Auaaaa, auaaa, oh oh oh, auaaaa", neslo se z Martinova rohu. Hlasem mladého jelena, jenž si troufá v revíru vládce, zkoušel Martin-vábič korunovaného pána Pytlácké stráně vyprovokovat k zatroubení. Alespoň bychom věděli, kde se zrovna nachází a mohli podniknout další kroky k úspěšnému dokončení večerního fotolovu. Leč jelen se nenechal přemluvit k svému umu, jímž přitahuje tolik myslivců, lovců a přátel zvěře. Zarytě mlčel. Už jsme chtěli čekání ukončit, když v tom zatroubil kdesi za horizontem jelen. Líbil se nám paroháčův projev. Zněl neohroženě, vládcovsky. Stačila chvíle. Vyměna pohledů a již jsme i přes nastávající šero šoulali za oním pánem, vábeni touhou spatřit majestátního korunáče, krále Pradědských kopců...

Další okamžiky v jesenické divočině se odehrávaly ve znamení setkání šestice mužů v zeleném. Pečlivě ukryti v kosodřevině také čekali na jelena. Neměli fotoaparáty. Jeden z nich v rukou třímal kulobrok. Vyzvali nás, abychom jim nezradili jelena a raději si přisedli. Martin s Honzou překvapili a pod tíhou nastávající tmy fotolov ukončili. "Čekaná v šesti lidech; to už je na mě moc.", konstatoval trochu zklamaně Marťas. Dvojice se rozloučila a s přáním Lovu zdar se vydala na strastiplnou večerní cestu k chatě. Já zůstal s lovci, to se ví. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít.

Sledoval jsem dlouho vzdalující se kamarády - Martina s Honzou. V jednu chvíli jsem se s nimi pohledem rozloučil, odklonil od nich zrak a zaměřil jsem se na rozlehlou holinu s plotnami rezavého borůvčí. Svažovala se šikmo do hlubin, k tmavému smrčí. S lovci jsme měli z našeho stanoviště o tom místě ideální přehled. A tam na Pytlácké stráni, za přicházející tmy, odehrál se učiněný zázrak. Ze smrků pod námi se vyloupla laň. Chvíli zastala a začala stoupat holinou šikmo vzhůru. Za ní se zjevila další laň, jež napodobila cestu té první.

Vysoká! Vzrušení, plynoucí od setkání s holou jelení zvěří, stoupalo. Jelenáři možná prožívali všední večer, mne však srdce tiše plesalo samou radostí. Svatý Hubert si mne ten večer nejspíš velmi oblíbil. Zážitek s laněmi v alpě pod námi vygradoval defilujícím jelenem! Ve chvíli, kdy paroháč s majestátním krokem hodným krále a vešel z porostu do volného prostoru, myslel jsem, že mne šálí zrak. Se zatajeným dechem a srdcem v krku jsem hleděl na nádherného jelena. Na mého prvního opravdového jelena v říji. Však přec na předchozí zážitky s jeleny, jež trvaly vždy jen pár vteřin, nikdy nezapomenu. Věřím, že po čtyři předchozí říje to byly přípravy na tu nynější.  Můj jelen stoupal šikmo, po stopách laní a já jej už měl v hledáčku svého fotoaparátu. S úžasem jsem hleděl na jelenovu krásu. Nic silnějšího jsem za svůj život neprožíval. Před čtyřmi přáteli v zeleném stál řijný jelen. Trofejně slabší nadočnicový desaterák mne v ten moment připadal jako kapitální starý jelen. Od budoucího krále nás dělilo na padesát metrů. Závěrka cvakala jako divá a já se v duchu modlil, aby alespoň jeden snímek za chatrných světelných podmínek vyšel. "Je ještě mladý, na Jeseníky dobrý, chovný", posoudil šeptem zvíře revírník. I ten měl viditelnou radost z jelena. Náš desaterák mezitím postoupil k laním a spolu zmizeli v spodním kraji holiny. Dál už je kryl tmavý hvozd. Předtavení skončilo, opona se zavřela. Sedl jsem si blíž k lovcům a stále ještě nemohl uvěřit právě prožitému setkání. Můž se zbraní mne uznale pochválil fotopřístroj a vyzvídal, zda se mi něco podařilo. Poprvé od samotného focení jsem rozsvítil displej a prohlížel výsledné snímky. "Pane Bože, tahle je ostrá, je krásná, vynikne na ní jelenovo paroží", ukázal jsem lovci. "Nádhernej!", znělo upřímně z duše muže. I několik dalších prchavých okamžiků ze setkání s jelenem se povedlo a vtisklo na digitální fotoaparát. Radostí bych skákal. Jenže jsme byli pořád ještě v přírodě. Jelení říje neskončila, ba zdálo se, právě toho večera začínala. Z míst kde jsme předtím čekali s kamarády fotografy se ozýval jelen. Určitě Martinův, tušil jsem v hlase krále, jehož kamarád z Bruntálu málem dostal. Svoji píseň lásky vyhrával již za tmy. Dalekohled mladého adjunkta, jež seděl ve dvojici se mnou jelena ještě spatřil. Na dálku, jeho oči určitě cvičené jesenickou přírodou, sledovaly vycházející kus z porostu. Mladý adjunkt dal i mne šanci na spatření, ale v dalekohledu jsem marně parohatý objekt hledal. 

Z druhé strany, poněkud blíže se ozýval silný jelen, za jehož vábením jsme s Martinem a Honzou kráčeli. Až pod rouškou noci vytáhl z chráněného smrčí do otevřeného prostoru světliny. Mým novým přátelům opět pomohl světelný dalekohled. Poznali v něm jelena, na nehož už delší čas čekali. "Má bohovsky dlouhé lodyhy. A tu rozlohu!", popisoval revírník. "To je náš šestnácterák", doplnil. "Na, podívej se", předal mi starý binokulár. Ač jsem zrakem rejdil sebelépe, šestnácteráka jsem se nedočkal. "Nevidím", zklamaně jsem mu vrátil dalekohled. Revírník se podíval  znovu a uznal, že už je opravdu velká tma, že už jelena taky nevidí. "Jdeme, zážitků jsme si užili až dost, pousmál se na pohled drsný horský chlap. Já v něm v tu chvíli četl lidskost a zahřálo mne na duši. Mladý adjunkt stoupal strání rychlostí trénovaného horala. Já chvával za ním, nenechaje se zahanbit. Stáli jsme na pevné asfaltové silnici, o dost dříve, než lovec s doprovodem. Začal se rozhovor mezi fotolovcem a adjunktem, budoucím revírníkem. Vyznal jsem se mu z lásky k Jeseníkům, k zdejším jelenům, svěřil jsem se mu o tom, kolik říjí jsem v horách pod Pradědem již prožil a s jakými výsledky a děkoval za ten poslední zážitek s jelenem desaterákem. "Taky se mi líbil, byl krásný.", prozradil mi vysoký, atletický mladý muž, vkusně oděn do zeleného hubertusu. Mezitím i další dva členové výpravy dostáli pevné země. Revírník mi projevil velkou službu. "Sedej, svezu tě k Barborce." "Tak dobře", uvelebil jsem se na zadním sedadle vedle lovce a mohli jsme vyjet tmou k chatě Barborce. "Zítra tu ještě jsi?", tázal se dobrácký chlap. Odvětil jsem, že ano. "Ráno v pět buď na rozcestí před Barborkou, zkusíme to zase na našeho jelena.", nabídl mi. "Budu tam", odpověděl jsem s lehkostí v duši. Mezitím auto zastavilo na rozcestí, já poděkoval za vše, rozloučili jsme se a tereňák s třemi jelenáři odjel nocí, aby je rozvezl k jejich domovům. Bůh ví, co si potom tři muži vykládali, zatím co já jsem s lehkostí u srdce doplul na chatu. Ale snad to nebylo nic tak hrozného. Barborka zářila do tmy, restaurace žila. V útrobách zařízení mi dalo trochu práci najít oba kamarády, Martina s Honzou. Nakonec mi pomohl mobil. Seděli u piva a jak mne uviděli, začali se hurónsky smát. Myslím, že mne rádi viděli. "Tak kluci, objednejte mi jedno plzeňské", radostně jsem zvolal na kamarády. "Už se ti to nese", odvětil Martin s úsměvem od ucha k uchu. Honza se také smál a společná nálada tří nezozlučných kamarádů držela příčku nejvyšší v tom čase, mezi hosty u stolů. "Tak povídej, jelenáři", chtěl po mne Martin pravdu, kde jsem se zdržel do této chvíle. Pozvedl jsem číši krásně napěněného zlatavého moku, řádně jsem upil a vše kamarádům odvyprávěl. Ti se neubránili novým záchvatům smíchu, ke kterým jsem se přidal i já. Ještě několik půllitrů jsme při té veselé oslavě popili, zaplatili ochotnému a chápajícímu číšníkovi a odkráčeli jsme na pokoj. Nezdrželi jsme se dlouho, Martin sebral zbytek láhve Myslivce, ping-pongové pálky a na můj nápad jsme z druhého patra seběhli do přízemní herny stolního tenisu. Začal mač, v němž jsem figuroval jako hlavní komediant, to když jsem se několikrát poválel na zemi pod herním stolem. "Martinéé, nafotil jsem jelenaá", oznamoval jsem mu zpod stolu. "Tak vstávej a hraj, ty jelene", pobízel fotolovce v náladě, totiž mne, o poznání střízlivější Martin. Za chvíli jsme sami uznali, že takto by ze zápasu stolního tenisu nic nebylo a vypotáceli jsme se zpět do druhého patra k dveřím číslo 212. 

Oslava jelena vzala za své. Řádně společensky unaven, s mírně motající hlavou, jsem ulehl na postel. Ráno bude asi tvrdé, věštil jsem při nařizování budíku na 4:45. Hodiny ukazovaly jedenáctou a já se snažil usnout. To se mi naštěstí zanedlouho podařilo. Spánek to ovšem nebyl z nejhlubších. Budíček s hlasem ledňáčka mne tahal z postele ve smluveném čase, kdy chybělo čtvrt hodiny do páté ranní. Takové probuzení, jako první říjnovou neděli už nikdy nechci zažít. To byl pane bolehlav. Nebyl jsem na takové stavy zvyklý. Dokonce jsem uvažoval, že na žádný sraz nevyrazím. "Jen běž, když jste si to domluvili", hnali mne probuzení kluci ven. "Vy jdete taky?" "Jo, my půjdeme až později, mrknout se naposled k Pusté stráňi", plánoval Martin i za Honzu, jemuž se očividně líbilo v teplé posteli. "Chtělo by to vyprošťováka kluci", vyjádřil jsem své přání. Já Ti dám takového vyprošťováka, máš co dělat, abys tam přišel včas", připomínal trochu nervozně fotolovec z Bruntalu. Krátce před pátou ranní jsem vyrazil od Barborky vstříc zážitkům z říje. Přesně o domluveném čase jsem stál na rozcestí. Za okamžik už ranní tmu prořezávaly reflektory blížící se Toyoty. V příšeří skorého rána řidič moc nerozeznal můj obličej. "Radim Kalivoda?", dozázal se revírník. Dostal kladnou odpověď a pobídl mne, abych si nastoupil. Rozjeli jsme se asfaltkou vstříc Pradědu. V půli cesty jsme za sebou nechali špapajícího cyklistu. "Asi jede na východ slunce, ráno se má povést, říkali večer v počasí", okomentoval revírník jeden z možných důvodů šlapání osamělého jezdce k vrcholu nejvyšší hory Moravy. "Jo, takoví jsme taky byli, kdysi, dneska už bych to nezvládl", zkonstatoval na závěr. 

Ještě pár serpentýn a auto nás spolehlivě přivezlo až na samotný nejvyšší vrchol Jeseníků. Do chladného, pro jelení říji příhodného rána vystoupily tři osoby. Jeden s puškou přes rameno, druhý s batohem a čistějšími úmysly vůči zvěři a třetí horal oděn do vkusného hubertusu. Revírník ještě otevřel zadní dveře Landcruiseru, z nichž vyskočila jeho čtyřnohá přítelkyně, fenka Bavorského barváře. "Běla, ke mě! Nelítej tu jak bláznivá, však se dočkáš!", srovnal si temperamentní barvářku revírník.

Trojice se hned u auta rozdělila. Myslivec s kulovnicí pro to ráno zvolil osamocený způsob lovu, po domluvě s revírníkem se vydal pomalou chůzí zkusit lovecké štěstí na hřebenu, zatím co revírník a já zamířili na místo včerejší čekané. Tváře nám ovíval mírný větřík. Zatím foukal příhodným směrem. Noc ještě nenechala vládu světlejší části dne, obdivoval jsem nebe osázené nespočtem hvězd. Kulisu nádherna dotvářeli jeleni, horlivě vytrubující Jeseníkům, že právě oni dnes slaví svůj svátek lásky. Na Pytlácké stráni to žilo. Snad až k Videlskému kříži musel se nést králův proslov. Měli jsme radost. Níže než první trubač, někde od hranice lesa se ozýval druhý jelen, hlasem mladšího. Snad to mohl být ten, jenž se nám večer představil v plné kráse. "Ještě je čas, počkejme, chvíli", navrhl průvodce. Sedli jsme na zem, kryl nás pás kosodřeviny, kterou bylo nutné v tichosti projít, aby se nám ukázalo místo jeleních slavností. Naslouchali jsme jelenímu troubení. "To je ten, co jsi ho včera fotil, je někdě tam v tý díře, tak vyraž, ale bacha na toho druhého, mohl by tě vidět, je někde u toho průseku, blízko" vyzval mě revírník k sólové šoulačce. "Sedni na ten kraj, dám ti chvíli čas a pak sejdu za tebou", zašeptal zkušený jelenář. "Dobře, já jdu tedy", přijal jsem výzvu. "Tak ukaž co umíš. Fotolovu zdar!", popřál mi průvodce v hubertusovém kabátě. Dostat se v tichosti přes pásmo kosodřeviny, byť v tom místě proklestěného, dalo zabrat. Tím spíš, že kraj halila tma. Větve pod nohami jsem spíš tušil, než viděl. Postup za zvěří měl šnečí tempo. Našlapoval jsem každou nohou přeopatrně, trpělivě, přirovnávajíc se k africkému lovci. Nedej bože, aby zapraskala větvička. Nepříjemný zvuk by mohl bystrého jelena zradit. Dařilo se mi. Mezitím čas pokročil a Pytlácká stráň začala světlat. Ozýval se už jen jeden paroháč, ten podle hlasu mladší jelen, na něhož mne revírník upozorňoval, přestal s rozedníváním vytrubovat o lásce k laním. Asi zatáhl do lesa a chystá se sejít níže, zchladit vášněmi zmítané tělo v kališti, vycházel jsem z dřívějších zkušeností o chování jesenických jelenů. Druhý trubač se stále živě projevoval v stejném místě jako předchozího večera. "Eouuu, eouuu, eouuuu, eu", neslo se nedělním ránem. Majestátní paroháč oznamoval celému kraji, kdo je v něm králem. Dobře ukryt mezi smrčím na okraji holiny, nedal mi příležitost k obeznání. Tak jsem si alespoň na video nahrával hlas rozvášněného jelena. I samotné troubení jsem považoval za silný zážitek, umocňující ještě magickým svítáním a posvěcením celého lovu zkušeným jelenářem. 

Slunce vystoupalo nad východní kopce a poslalo nahlédnout první paprsky na Pytláckou stráň. Svítily mne do očí. Na moment se mezi větvemi ukázalo tělo zvěře. Jelen špičák táhl zvědavě do míst, kde troubil o dost starší druh. Představoval jsem si v zlatem blištící se trávě tělo vládce. Zářilo v protisvětle. Sen se stal realitou; napolovic. "Půjde ti jelen", zašeptal revírník, jež mezitím ve společnosti barvářky Běly sešel stejnou cestou za mnou. Představoval jsem si paroháče blíž, než mladého šesteráka, jež se vyloupl ze smrků na spodním okraji holiny. Nevěděl o nás. Klidně táhl ochozem krajem holiny, než jej opět zahalilo větvoví smrčiny. Setkání s mladíkem mi bude připomínat snímek.

"Tak co, viděls ho?", lovil ze mne odpověď průvodce. "Pěkný mladík, mám jej cvaklého. Pokud jde o toho trubače, tak ten se mi neukázal, stále se ozýval skryt mezi smrky", dozvěděl se odemne. "Nevadí, ale troubil pěkně ne?" "To ano, krásný zážitek, díky vám", skládal jsem upřímnou, nepodbízející se úctu revírníkovi. "Myslím že je pro dnešek konec, ten už nevýjde. Pomalu se vracejme k autu", vyzval k ukončení fotolovu průvodce. Opouštěl jsem s nelibostí Pytláckou stráň a jejího vládce, i když jsem věděl, že čas je neúprosný. Náš jelen s přibývajícím světlem hlasovou aktivitu říje ztrácel, až ztichl úplně. Dopřáli jsme mu celodenní odpočinek před další rušnou nocí. 

"Běla se třepala celá nervózní, když tě sledovala, jak jsi pozoroval toho šestáka. Čekala, že už vystřelíš, aby mohla pro jelena a já jí musel tišit a vysvětlovat, že nejsi lovec, ale fotolovec", usmál se dobrý chlap. Vyčetl jsem z revírníkova gesta, že jej potěší nejen hostův úlovek podložený smrkovými větvemi, ale i tvor, jemuž nechá život, jako třeba jelenovi od Pytlácké stráně. 

Když jsme dorazili k vozu, vládl již nad Jeseníkami pevnou rukou den. Sluneční kotouč, každou minutou šplhající výš a výš nebeskou klenbou, posílal životu po chladné noci hřejivé pohlazení. Zatím, co jeleni spokojeně mrmlali v kalištích, hemžilo se to na asfaltce k věži houfem švitořících turistů, jež toužili spatřit daleké výhledy. O krásné pohledy do života zvěře však přicházeli. Pozná je jen trpělivý a tichý milovník přírody. Duše se mi naplnila slastným pocitem, že jsem mohl být svědkem, nakouknout pootevřenými dveřmi do obýváku jelenů. 

Od Pradědské věže jsem odjížděl nadmíru spokojen. A myslím, že nejen já. Můj průvodce zastavil s tereňákem až u Barborky. V zeleném vzbuzoval u turistů pozornost. Rozloučení a pevný stisk pravicemi ukoničil nedělní ranní fotolov ve společnosti Běly, jejího pána a troubících králů...

O pár minut později jsem už spokojeně odpočíval za stolem v restauraci při čekání na snídani a znovu jsem si připomínal zážitky z jelení říje. Stálo to za to! Seděl jsem tam a myslel na svoje jeleny hodnou chvíli. Míchaná vajíčka zasytila, zapil jsem je točenou kofolou, zaplatil a spokojeně odkráčel na dvěstědvanáctku. Tam jsme se sešli s kamarády Martinem a Honzou, jež se taky vrátili z fotolovu. Podělil jsem se o mé zážitky, zaposlouchali jsme se do jeleního troubení. "A vy co, kluci, jak jste dopadli", vyzvídal jsem. "Mrtvo, nic jsme neviděli", rezignovaně sdělil Martin a jal se balit sportovní tašku. Přidal se i Honza. Nastal čas našeho rozloučení. Konec pobytu v nejvyšších partiích Jeseníků. 

"Tož se měj, jelenáři", vyřkl Marťa slova rozloučení na moji adresu. "Tak čau Radime a těším se na příběh", přidal se Honza, načež odešli k vsetíňákovu Peugeotu a odjeli směrem k Ovčárně.

Já se taky pobalil, před jedenáctou dopolední s díky vrátil klíče číšníkovi a s nabalenou krosnou jsem se vydal na pěší tůru k Červenohorskému sedlu. V horském rekreačním středisku jsem se setkal s rodiči a po borůvkových knedlících v místní hospůdce jsme si ještě udělali výlet na Keprník. Z kamenitého vrcholu 1423 metrů vysoké hory jsem se ještě naposledy zadíval na vzdálený Praděd. Pojilo mne s ním spoustu zážitků, jež se nakupily za čtyři dny pobytu pod nejvyšší horou Moravy. Smutné mi přišlo jen jedno; další chvíle s říjnými jeleny strávím až za dlouhých 365 dní.

Svůj příběh jsem vám odvyprávěl po 314 dnech a tak přežít posledních 48 dní do svátku svatého Václava už nebude takový problém. Rád vás opět uvidím, mé milovené Jeseníky, ba i mí parohatí králové, sejdu se také s vámi, růžkatí kamzíci a to vše budu, dá li svatý Hubert prožívat společně s kamarády Martinem a Honzou. A možná i s dalšími přáteli v zeleném...

Brzy naviděnou, Jeseníky.

________________________________________________________________________________________________________

^{*1) Opravdu jen žertoval jinak šťastně ženatý Honza.}

^{*2) Největším sudokopytníkem na našem území byl v dávných časech los evropský, latinsky alces alces. Dnes se už vymizel a migruje k nám z Polska. Žije v jižních Čechách a na Šumavě. Ojediněle a velmi vzácně jej můžeme potkat ve středních Čechách, či na Moravě. Pozn. autora.}     

^{*3) Pustá stráň: vymyšlený název lokality...} 

^{*4) Skalnatý důl: vymyšlený název lokality...}

^{*5) Zážitky z výletu za fotopastí jsem vypsal v příběhu Jesenická zklamání, jenž najdete u mne na blogu v rubrice Příběhy z}