O ranním fotolovu ve společnosti Serváce.
Letos se vyplnila pranostika Ledových mužů. Zatím co v minulém týdnu teploty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů s příchodem víkendu a dní, kdy slaví svátky Pankrác, Servác a Bonifác teploměr neukazoval ani desítku. V neděli ráno, na Serváce jsem se opět vydal na toulky oblíbenými místy v našem údolí. Než jsem vycházel, zkontroloval jsem teploměr. Ukazoval nulu. A že se skutečně nejednalo o ošidný údaj, jsem se hned venku přesvědčil. Záviděl jsem kamarádce fotografce Janě, jež zrovna na Serváce odletěla do slunného a teplého Egypta. I přes nízké teploty jsem pokračoval v cestě ránem ke Zlatému potoku.
Právě když se na druhém rybníku válely cáry mlhy, mne zaujal pohyb ptáčka, jenž přeletěl předemnou cestu a usedl na větev mohutné olše. A spustil tu svůj ranní koncert. To už byl podstatný důvod na to, abych vytáhl foťák. Pěl tak hlasitě a krásně, až jsem se domníval, že tu předemnou zpívá rybníku zahelenému v mlze sám slavík. Až později bližší kontrola záběru prozradila na zpěvákově hlavičce černou čepičku - neklamný znak pěnice černohlavé. Však se také o ní říká, že po slavíku umí nejliběji zpívat černohlávek, jak se lidově říká naší nejběžnější pěnici. Pořídil jsem několik záběrů i jednu videonahrávku a se zaujetím poslouchal libý ptačí koncert. Malý pěvec dával světu vědět tak hlasitě, že mi, přiznám se, až zvonilo v uších. Po pěti minutách přeletěl do křoví a tam se svým koncertem pokračoval. A já za svými dalšími zážitky také. Lákalo mne setkání s čápem černýr, tajemným fantomem, zjevujícím se u nás jen brzy ráno. Pak jej totiž obvykle vyruší první ranní turisti. Ale nakonec nejspíše lovil jinde, na našem potoce jsem jej nezahlédl.
Místo čápa černého mi udělal radost zážitek s menšími opeřenci. Napřed za vším stálo pěnkaví hnízdo. Objevil jsem jej asi tři metry nad zemí. Pohlédl jsem výše do korun stromů a mým zrakům neušel pohyb lejska. O jaký přesný druh se jedná nevím. Seděl na suché větvi vysoko na stromě. Nebyl sám. Na vedlejším stromě ve stejné výšce seděl druhý lejsek. Původně jsem si myslel, že jde o mladého ptáka, jenž rodič dokrmuje. Jenže lejskové se teprve vrátili z teplých krajů a začínají v těchto dnech s hnízděním, tak od této myšlenky jsem musel upustit. Záhy mi došlo, když se sameček posadil na samičku, že jde vlastně o akt páření. Takto jsem je pozoroval asi dvakrát. Ve chvíli kdy se oddávali ptačímu milování, jsem tiskl spoušť Nikonu a díky paní Štěstěně se podařilo několik snímků, kde má lejsčí sameček pěkně roztažená křídla.
Další příjemné pozorávání mne čekalo u rybníku Srdíčko, kde se to hemžilo ptačí omladinou. Na molu seděl mladý čerstvě vylétlý konipas horský a na hladině jsem přistihl hrdou kachní mámu, jíž následovala kachní školička – šest kachňátek. Brzy jsem místo opustil a nechal konipasí rodiče nakrmit své mládě, které se mezitím ukrylo ve vegetaci při malém potůčku vytékajícím od Srdíčka. Poté jsem nabral kurs k stráním porostlým buky. Takové prostředí je vhodné pro spoustu druhu doupných ptáků, chtěl jsem se porozhlédnout po nějakých dutinách. Objevil jsem vskutku tajemná místa, strž s velkými balvany porostlými mechem, ideální místo pro nějakého pantátu jezevce. Torzo bukového velikána zase skýtalo úkryt pro kunu, jíž trus jsem objevil u paty mohutného buku. Na jeho dlouhé suché větvi jsem si přímo živě představoval sedícího puštíka či výra. V dálce se ozývala káně a odněkud ze země vzlétl s tleskáním hřivnáč. Nedovedl jsem si ale představit, pokud bych do těchto míst šel čekat na nějakého jezevce či kunu, musel bych tam asi přespat, neboť v místo je těžko dostupné pro popadané větve. Na jednu jsem se málem napíchl po uklouznutí na balvanu. A co tepve chůze po tmě...
Poslední zastávkou v nedělním dopoledni se stal známý splav s konipasím hnízdem. Při prvních pohledech z povzdálí teleobjektiv ukázal hnízdo prázdné. Už jsem myslel na nejhorší a šel jsem blíže k splavu, rozhlédnout se po okolí. Překvapen jsem zahlédl na dně splavu sedět vylétnuté konipasí mládě. Rázem se dostavila dobrá nálada. Tak se vám to podařilo, konipásci, radoval jsem se. Jenže posléze mi dobrou náladu zakalil pohled na dně splavu z jiného místa, to když jsem chtěl konipasího juniora vyfotografovat v zajímavém úhlu pohledu. Nacházel se přímo dole, podemnou. Zaostřil jsem, několikrát cvakla závěrka Nikonu a junior mi ukázal um ptákům vlastní. Let. Popoletěl o několik metrů dál a usedl na spadlou větev na dně splavu. Spočíval v prostředí pro něj nedůstojném. Dno splavu bylo přímo zaplavené odpadky. Válely se tu Pet lahve, kelímky od piva a jiný nepořádek. Pro demonstraci a představu jsem pořídil snímek, na kterém se mladý konipas horský v nepořádku přímo ztrácí. Je mi líto, že se někteří lidé k přírodě chovají tak nevybíravě a na její obyvatele tak čeká spousta nástrah v podobě nepořádku a skládek. Nemálokrát na to zvěř doplatila. Ať už král lesa jelen s namotaným drátem kolem paroží, nebo nejčerstvější a hodně smutný příběh medvěda, jemuž na hlavě uvízlo vědro. Zamysleme se, lidé, nad tímto stavem a neničme přírodu.
Než bude pozdě...