Můj nejhorší fotolov.
Jednu květnovou středu odpoledne jsem se vydal na konipasy horské. Impulsem byla minulá návštěva u jejich netradičně zvoleného místa pro hnízdo. To jsem s dalekohledem pozoroval kterak rodiče pilně krmí svá čerstvě vyklubaná holátka. Napočítal jsem dva hladové krky, ale jistě se v hnízdní kotlince ukrývalo mým zrakům více konipásčích novorozenců.
A tak jsem se vydal v slunečném odpoledni ke konipáskům.
Vybaven stativem a fotoaparátem s teleobjektivem a ještě jedno příslušenství jsem přidal do fotobatohu. Tím mám na mysli dálkovou spoušť, jenž umožní fotografovi ovládat spoušť až na vzdálenost 100m. Bez této pomůcky by se mi fotografie krmícího konipasa na hnízdě nepodařila exponovat. Hnízdo má totiž zvláštní umístění. V betonovém splavu jednoho z rybníků trčí dávno zapomenutá roura. Sloužila snad na odtok vody, ale asi se ucpala – nikdy před tím jsem odtok vody nepozoroval.
Splav je u hráze rybníka, který navštěvuje množství lidí. Schován pod maskovací sítí, byl bych asi pro smích, dedukoval jsem a hodlal vyzkoušet zatím novou nepoužitou dálkovou spoušť s tím, že snímky budu odpalovat z uctivé vzdálenosti tak, abych hnízdící konipasy nevyrušoval.
S dobrou náladou jsem kráčel asfaltkou k cíli své cesty – splavu s konipasím hnízdem. Na vycházce jsem potkal spoustu lidí, kteří také využili pěkného počasí k návštěvě přírody za městem.
Čím jsem se přibližoval splavu, narůstaly ve mne obavy, aby na přilehlé hrázi netrávili slunné odpoledne lidé. Bohužel se tak stalo. Smutně jsem se posadil na kamennou zídku a z povzdálí sledoval rodinku, jež se usadila poblíž konipasů. Hlava rodiny – otec se plácal ve vodě hlučněji než velryba, potápěl se jako delfín a z břehu jeho výkony sledovala manželka a malé dítě.
Konipasi nervózně přelétali, ale nakonec jsem byl z dálky svědkem, kterak nakrmili své mladé.
S hořkými pocity jsem se zvedl a odešel. Neplánovaně jsem prošel přilehlou stráň s motivací najít hnízdní dutinu žluny, jíž jsem tam na jaře slíchával. Ovšem bez úspěchu a tak jsem spocený vystoupal na hradiště Staré Zámky. Slunce přímo žhnulo a tak jsem vyhledal opět stín lesa. Mé kroky se napojily na pěšinu. Ta mě dovedla k rybníku. Všude plno lidí, cyklisti, běžci, ba i pěší. Rozhodl jsem se navštívit dutiny ve vzrostlém buku. Ne jedna, ani dvě, nýbrž hned tři pod sebou skýtají možnosti hnízdění doupným ptákům. Jsou to velké dutiny, pěst by se jimi určitě protáhla. Však jsem u nich také předloni pozoroval hnízdit datla černého. Usadil jsem se tedy nedaleko buku a v tichosti čekal, co bude. Třeba se ukáže datel, přemítal jsem. Šplhavec se mi představil, ovšem ne ten, jenž má latinské pojmenování dryocopus martius, nýbrž poblíž u paty stromů a posléze na zemi pátral náš nejživěji zbarvený doktor stromů – strakapoud velký, dendrocopos major.
U dutin se nezastavil, ale měl v povzdálí i samičku a poznal jsem, že se jim má přítomnost nelíbí. Tak jsem se raději zvedl a opustil místo.
Po zastávce u dutin jsem se opět vrátil na cestu vedoucí okolo rybníku. Že tu není zrovna moc kachen, mi došlo hned. Tu si dopřával koupel jeden bojový pes, na druhém břehu zase druhý. Zkrátka všude plno lidí, na všední den až moc.
Asfaltka mne dovedla až nad splav. Hráz u něj zela prázdnotou. Jen kachní pár odpočívající při břehu. Nasadil jsem mezi fotoaparát a objektiv optickou pomůcku – telekonvertor, jenž násobí ohniskovou vzdálenost. V mém případě 1,7x a tak se z 450mm ohniska digitální zrcadlovky mění na ohnisko 765mm.
Ještě zbývalo vložení spouště do sáněk blesku a příprava na fotografování konipasů byla u konce. S takto přichystanou sestavou jsem se přikradl k výhledu na splav a hnízdo, vzdálen od domácnosti konipasů asi 15 metrů. Okolí bez lidí a konipasi čile pobíhali na splavu a střežili svoje nejcennější – hnízdo s mladými. Lovili v okolí splavu hmyz přímo za letu a až ho měli plný zobáček, přilétli nakrmit věčně hladové krky.
Těšil jsem se z takového okamžiku a fotografoval krmící rodiče. Ovšem světelné podmínky nebyly z nejideálnějších. Ostré světlo a stín roury. Po chvíli jsem se osmělil a šel s fotoaparátem blíž. Na poloviční, asi sedmimetrovou vzdálenost. Konipasi se nejprve odlepili ze své pozorovatelny – od zábradlí, ale za krátko už na splavu cupitali znovu. Spěšně jsem nastavil kompozici a expozici výsledných snímků a vzdálil jsem se od fotoaparátu o několik metrů zpět. Zde jsem přičupen zaujal pozorovací pozici a kontroloval konipasí rodiče. Pilně krmili a o fotoaparát, jenž v tu chvíli osamocen cvakal, nejevili zájem. Osamocený foťák na stativu ale možná přilákal lidi, mladý pár možná ani o mně nevěděl a sledoval padající vodu naproti konipasům. Pak se pár přemístil na kamennou hráz a krmil kačeny.
Ulevil jsem si, ale dlouho netrvalo a uslyšel jsem blížící se hlasy. Tak s tím jsem nepočítal. Čtveřice mladíků možná i mou přítomností byla překvapena. Seděl jsem jim v cestě na betonový plac nad splavem. Efektně mě přeskočili a prošli neohroženě a se zasmáním kolem osamoceného fotoaparátu až na plac. Tam shodili svršky a chystali se do chladivé vody. S sebou si přinesli jeden a půl litru Zlatopramenu a vypadalo to, že si tu chtějí užít svého mládí. Jeden z nich, stojivší přímo nad rourou, plivnul do hlubin splavu. Samozřejmně konipasi byli v tu chvíli ti tam.
Mlčky a nazloben jsem sebral foťák a odebral se pryč. Říci čtyřem výrostkům, nechť vyklidí místo, že tu ruší konipasy při hnízdění, znamenalo přinejmenším hurónský smích v jejich podání, při nejhorším bych já nebo můj fotoaparát okusil jejich pěsti. A i kdyby na má slova odešli, vsadil bych se, že za deset minut by plácek okupovali znovu.
Litoval jsem konipasích rodičů a naštvaně poslouchal juchající mladíky, skákající ze splavu v těsné blízkosti hnízda placáky.
Zrejmně jsem ve středu devátého měl v horoskopu špatný den. Smůla se ode mne ne rozhodla neodlepit.
Když jsem totiž snímal telekonvertor, umístěný mezi tělem a objektivem, vyklouzlo mi tělo Nikon D7000 z ruky a já už jen bezradně sledoval v tu chvíli nekonečně zdající se kotouly fotoaparátu ze svahu. Zastavil se až po pěti metrech kutálení a nechybělo mnoho a skončil by mnohem hloub omýván vodou potoku Říčky...
Konsternován jsem se vydal vstříc napospas prachu a hlíně vydaného fotoaparátu. Vypadal zbědovaně. Největší tragédií byl fakt, že se z kopce kutálel bez krytky bajonetu, tedy v těch nejintimnějších místech naprosto obnažen. Vyzkoušel jsem tlačítko ON a kupodivu fungovalo. Nezbývalo než nebohého Nikona oprášit z nejhorší špíny a mírně ofouknout partie okolo závěrky. Telekonvertor jsem poté bezpečně sjal z teleobjektivu a ten pak zase spojil s tělem. Fotovybavení i s nehodou postiženým tělem spočinulo v batohu a já se vydal na spěšnou cestu k domovu... Cestou jsem ještě míjel rozsypaný pytel s odpadky, tak tyto jsem zvěčnil mobilním telefonem do "sbírky" nepořádku.
A se špinavým fotoaparátem, respektive snímačem mám druhý den odjet s kamarádem Zdeňkem na fotolov opeřence, jehož budu mít před objektivem poprvé v životě. Pěkné vyhlídky. Snad se vše vydaří a já si budu moci vylepšit náladu, kterou mi pošramotil můj nejhorší fotolov.
