Šumavská anabáze

Šumavská anabáze

Šumava. Horstvo bohatě zalesněné rozléhá se na jihozápadě naší země. Rozlohou 163 000 ha se v roce 1963 stala naší největší chráněnou krajinnou oblastí. Šumavské lesy proslulé svojí neprostupností a četnými pralesy, jako například Boubín ukrývají v sobě mnohá a netušená tajemství přírodního charakteru. Třebaže se o Šumavě mnohokrát mluví jako o nejvíce postižené kůrovcem. Nachází se zde několik jezer ledovcového původu, z nichž nejznámější jsou Černé a Čertovo jezero, obě dosti hluboká. Jejich dna jsou položena v bezmála 40m hloubce. Temné vody šumavských jezer vybízely a podněcovaly lidskou fantazi již v minulosti. Voda z Čertova jezera prostřednictvím potoků Jezerního, Železného vlévají se ro řeky Řezná jenž putuje do Dunaje a mocný veletok končí svojí pouť v Černém moři. Na opačnou světovou stranu se vydává na dalekou pouť voda z Černého jezera. Ta spolu s řekou Labe končí dlouhou cestu v Severním moři.  Nepřístupné stráně obou jezer obývá kriticky ohrožený tetřev hlušec či datlík tříprstý, jež v tamních hvozdech setrvává od poslední doby ledové. Je to až s podivem že do dnešních dní vydržel datlík a tetřev v přírodě Šumavy. Svoji zásluhu na tom má určitě i přísná ochrana. Kolem míst s výskytem vedou turistické trasy, jež nebudu jmenovat. V době toku a vyvedení mladých tetřevů jsou trasy uzavřené, je zakázán do nich přístup, aby měl tetřev před lidmi klid. Velmi se mi líbí časté motto, na nějž jsem narazil na svých toulkách hlubokými lesy. Zní takto: Vnímejte přírodu všemi smysly. Ona se vám pak za to odvděčí.

Těšil jsem se jako malý kluk na cestu přes půl republiky, z nížin jihomoravského kraje do kopců Šumavy až téměř k hranicím s Bavorskem. Týdenní dovolená v jednom z horských hotelů dávala tušit pěkným zážitkům. Měl jsem za cíl poznat alespoň malou část mnou neprošlapaného pohoří. Dovolená to byla rodinná včetně našeho čtyřnohého přítele Cira a tak se daly očekávat rodinné výlety pořádané až v pozdních dopoledních hodinách, po vyspání do růžova a snídani v hotelové restauraci. Já měl naplánován hlavní jednodenní výlet do Bavorského lesa nacházejícím se v Německu. I ke mně se doneslo, díky dobré orientaci na fotografických servrech, že se v tamním parku dají se štěstím pořídit snímky našich velkých šelem.

Mevěda, vlka a rysa. Ale o tom příště. Mojí zálibou je fotografování ve volné přírodě. 

A v Šumavské přírodě jsem se hojně pohyboval. Postupem času jsem si zvykl, že to bylo pokaždé v době, kdy už veškerá srstnatá zvěř zaujala zalehlou pozici. Vynahrazoval jsem si to ptactvem. Na dravě proudící řece Vydře, proslulé velkými balvany a miskovitými kameny jsem pozoroval konipasy horské a skorce vodní. Níže po proudu, tam kde řeka Vydra končí pouť u Čeňkova mlýna, od kterého začíná řeka "bez pramene" Otava, právě soutokem vod Vydry a Křemelné. Tak tam podle tabule prolétne i ledňáček říční. Na mého nejoblíbenějšího opeřence, barevného klenota našich řek, jsem štěstí neměl. Poněkud výše, na ledovcových jezerech Černé a Čertovo mi dělaly radost kachny s mladými, u dalšího z ledovcových jezer s názvem Laka se ke kachnám přidali i poláci chocholačky a v době našeho výletu k jezeru měli co dělat strakapoudí rodiče, jen vyváděli mladé v dutině jednoho z okolních suchých smrků. Dutinu přímo jsem neobjevil, avšak povyk byl slyšet a nad vodou několikrát strakapoud prolétl. Dobré náladě a radosti z pěkných koutů Šumavy přispěla i obyčejná a hojná pěnkava svým zpěvem a písně kosa horského. Toho kolohřivce, jak se mu přezdívá, jsem sice nikdy neviděl, však stačila mi k poslechu jeho písnička. Umí ji mistrně přednést, horský muzikant kos. Je podobna písni jeho bratříčka z nižších poloh, ošaceného v samou čerň. Kolohřivec se liší jen malou bílou podkovou na prsou a tenkými světlými pruhy na koncích černých per. S takovou kresbou připomíná rybí šupiny.

Čtvrtý den naší dovolené jsme si po obědě udělali výšlap na blízký vrchol jedné z Šumavských hor. Protože bylo pro fotografování příliš ostré světlo, ani jsem nevzal s sebou na provětrání svého nikona. Snad zafungoval zákon schválnosti, dílem i trochu přispěla štěstěna, zkrátka rodiče na mne zavolali, když jsem se zapomněl při lesní stezce zkoumaje v přilehlé trávě rostoucí mladé jeřáby s ulámanými větvemi. Mohlo jít o, jak se říká v myslivecké mluvě, nebeské znamení, řečeno laicky měl jsem podezření, že zde úřadovala vysoká zvěř. Už jsem spřádal plány na ranní čekání, když na mne zvolali rodiče a naznačovali nechť se k nim blížím tiše. Nezastavovat se u jeřábů, možná bych objevitelem dlouhého černého hada já. Po mém příchodu už na cestě zbyla jen ropucha. Nemohla utéct, už byla v žabím nebi. Sloužila jako úlovek zatím neznámému hadovi. Ten zmizel v trávě vedle kamenité cesty a my se nemohli shodnout v jeho určení. Mohla to být jak zmije, tak i obyčejná užovka. Po pátrání v paměti a rozšíření užovky obojkové, jež má ráda vodu, jsem usoudil, že ta to nebude. Zbývala jen zmije a užovka podplamatá. Celou cestu potom převládaly obavy z uštktutí zmijí a tak bylo dobré dívat se pod nohy. Nečekal jsem po tomto možném nebezpečném setkání, že se na zpáteční cestě po vzoru mého nápadu opět podíváme na místo činu. Lákala mne představa spatření hada. Že se pro nebohou ropuchu vrátí, bylo téměř nevyvratitelné. A tak jsme nazpět stoupali opatrnou chůzí. Vyplatilo se. Výpravu jsem vedl já s připraveným mobilním telefonem se zapnutou funkcí fotoaparát, abych si alespoň dokumentačně udělal obrázek o hadovi "žabožroutovi". Příliš se mi tento skutek nepodařil, pro absenci zoomu. Pouhým okem jsem jej ale sledoval celkem zřetelně. Had černého vzezření do sebe soukal o mnoho větší ropuchu. Přitom si nás ale všiml, kořist zase zpětně vyvrátil a odplazil se do trávy. Poté jsem ještě zkoušel čekat poblíž, ale po čase jsem mobilní fotolov vzdal a přál hadovi nechť si svůj úlovek pořádně a vklidu vychutná.

Tak jako při cestě na vrchol s malou chatou a rozhlednou jsme míjeli rozlehlou paseku, jíž tam nejspíše způsobila v minulosti vichřice. Mezi vyvrácenými pařezy, ponechanými po kalamitní těžbě kvetly hojně náprstníky. Opět jsem se zapoměl a osamocen se vydal po cestě vedoucí pasekou. Mým cílem bylo zjistit pobytové znaky zvěře a následující den ráno k rozlehlé pasece jít na čekanou. K tomu se výborně hodilo malé seskupení skal, z kterých byl výhled jako z kazatelny. Po cestě se místy držela voda. V bahnité části cesty jsem toho příliž k "přečtení" nenalézalo. Své stopy tu ostiskl jen samotný srnčí kus a místy se objevil i spárek jelena, který asi přesazoval cestu. Tak tady asi nic nenafotím, vracel jsem se k zbylé výpravě s těmi slovy. Jak jsem tak šoulal, oči nalepené na zemi, v jedné louži jsem pojednou zaznamenal pohyb. V prvních chvílích mi vnukla myšlenka na žabí pulce a chtěl jsem louži minout. Však při podrobnějším zkoumání se z domnělého pulce vyklubal čolek! Malý obojživelník, jenž už dnes je vzácností vyskytující se ve vyšších nadmořských výškách, jak napovídá jeho druhový název. Vzpomínám si dodnes, jak mi o čolkovi vyprávěla mamka a jak jsme je za mého dětství chodili pozorovat v malém jezírku u silnice na Českou Ves na Krnovsku. Dnes už jezírko dávno vyschlo a vzácní čolci s ním. Setkání s čolkem horským mne velmi potěšilo. Vždyť jsem jej uviděl po dlouhé přestávce. Naposledy právě v dětství na Krnovsku. Tedy když nepočínám ještě vzácnejšího čolka karpatského, jehož jsem s kamarády zachrnánil na jaře r. 2010 v jednom slovenském pohoří.

Čolek v louži nebyl sám. Po chvíli civění přes nepříliž čirý vodní sloupec jsem objevil druhého příslušníka druhu malého obojživelníka. Toho dne jsem znovu aktivoval mobilní fotoaparát, abych si alespoň dokumentačně čolka zvěčnil. Co když už se k nim nepodívám, rozmýšlel jsem s tím, že následující den je přece plánovaný Bavorský les. Dokumentační snímek se napotřetí povedl a já čolky opustil a zamířil k domovu. Samou radostí nad objevem jsem se rozutíkal a rodiče se psem ještě dostihl. 

Následoval bazén, ale čolek mi ne a ne vyplavat z hlavy. Také proč, že? I umanul jsem si, že se na něj po bazénu půjdu podívat i s Nikonem a nasazenou Sigmou makroobjektivem. A jak jsem si naplánoval, tak se také stalo. Vzal jsem s sebou i mamku aby se také pokochala pohledem do čolčí domácnosti. Slunce ještě vysoko obloze hřálo a příjmeně prosvětlovalo čolčí louži. Ovšem procházka růžovou zahradou focení čolků nebylo. Dobrému snímku bránily bubliny a nečistoty na hladině. Chce to podvodní pouzdro, lamentoval jsem, leč pozdě bycha honiti. S takovým setkáním jsem nepočítal. Nakonec po dlouhých chvílích hledání vhodné kompozice a s vypětím všech sil při nesnadném ručním ostření mého makroobjektivu vzniklo několik snímků čolka horského, které možná stojí za prezentaci, alespoň dokumentační, na důkaz že si nevymýšlím.

Protože nás už tlačil čas k večeři čolčí království jsem byl nucen opustit. Ale odcházel jsem spokojen z pěkných zážitků při sledování obyvatelů jedné šumavské louže. A věřil, že se za nimi ještě do neděle podívám. 

Dalšího dne ráno, nebo spíše dopoledne, až se celá naše rodinná výprava stihla vystřídat při hlídání psa a snídaní jsme nasedli do auta a vyrazili k našim západním sousedům do Národního parku Bavorský les. Už po přejetí hranic šla poznat německá preciznost. Protože rád řídím a u nás mi chybí na některých nepřehledných křižovatkách zrcadla, kdežto v Neměcku je jich jako hub po dešti. Tím pádem plus pro větší bezpečnost. Na co bych si ale postěžoval a co bych naopak vyzdvihl za dobrý nápad našich zákonodárců – denní svícení. U nás je povinné, u sousedů v SRN nikoli. A vážně má denní svícení smysl. Cílem není vidět, ale být viděn. Světla protijedoucího auta upozorní a zvlášť dobré je to v lesních úsecích. Na cestě do National parku Bayerisher Wald se jelo dosti po lesních úsecích a neosvětlené tmavé auto, jež se vyřítí ze zatáčky, není příjemná záležitost. Za dobrý ale považuji oproti České republice stav tamních silnic. Vyjímky se najdou všude, ale celkově příjemné svezení, mohu zkonstatovat.

O samotném Národním parku Bavorský les se na tomto místě zmiňovat nebudu. Přišel bych o čtenáře, jež by mne kritizovali, že píši dlouhé romány. Proto sepíši samotný článek o zajímavě pojaté zoologické zahradě a jejích obyvatelích. Napíši jen jednou větou: Pěkná procházka lesem a fotografování, avšak z něhož se moc vzrušení nedostávalo... 

Mnohem raději pořizuji snímky v divoké přírodě, než mezi výběhy a voliérami. 

Předposlední den naší dovolené na Šumavě započal příběh mého nejkrásnějšího ráno v lese... 

Dopoledne se stalo cílem našeho putování jezero Laka. Úhledné jezero ve tvaru fazole pomalu zarůstá podvodní vegetací. Je poměrně mělké. Ze všech śumavských jezer má ke dnu nejblíže. Ukrývá se v hloubce pouhých 3,9m. Cesta k jezeru je zajímavá a máte zde možnost sledovat, kterak v tamních koutech řádil vítr. Rozsáhlé holiny zbyly z monokulturních porostů smrků. Smrk je jako dřevina rychlerostoucí a tím pádem je nejrychleji připravená v vytěžení. Ovšem nápor větru smrky věru nevydrží. Tím spíš když se do výše tyčí společně bok po boku. Příjde vítr, opře se a potom už se o další postará dominový efekt. Ale na i Šumavě už lidem došlo co je správné a tak vznikají nové lesy smíšené. A jde i o prestiž. Jednu takovou holinu pomáhala zalesnit firma TetraPack. Alespoň tak hlásá vypálené písmo na smrkové desce. Na hřebenech okolních kopců zase vládl kůrovec. Stromy jako pahýly němě shlížely k obloze, ze které se na ně jistě jednou snášel kyselý déšť. Cestou nazpět jsem si v hledáčku objektivu zaměřil starý mohutný smrk, jenž mohl míti dobrých 150 let. Rozlomený velikán napůl stále čněl do výše a napůl už ležel na lesní půdě. Ta část smrku odpočívající na zemi již dávno obrostla mechem. Dlouho před mým příchodem, na místě malé tradédie jednoho statného stromu, začal kypět nový život. Jaký půvab ukazovaly mladé svěže zelené srmčky vytůstající z padlého kmenu. Zetlelé dřevo je nejen dobré k růstu stromků, ale i jako životní prostředí pro mnohé druhy brouků. A v pahýlech stále ještě stojících stromů si snáze vytesají dutiny datlovití ptáci a po nich tu vyvedou mladé třeba sovy... Přírodní koloběh a rovnováha. To je základním kamenem fungujícího a zdravého lesa. 

Poté, co jsme se v sobotu odpoledne vrátili z posledního rodinného výletu po Šumavských hvozdech, přemýšlel jsem co dále a protože počasí přálo, rozhodl jsem se nasadit si makroobjektiv a vyrazit naposledy k čolkům. Samotnému se mi nechtělo a tak jsem pozval i mamku, která mne vlastně poprvé čolky jako malému klučinovi ukázala.

Čtvrt hodinka ostrého stoupání a už se před námi objevila paseka a s ní cesta i louže – toho času místo čolčího království. V traktorové koleji přibylo stop, jenž tu zanechala jelení zvěř. Už tento moment mne nastartoval a navnadil k budoucím krokům... To abych napravil reputaci a vydal se konečně na ranní šoulačku. Kdybych dnes časně ráno vstával, žehral jsem, mohla tu být šance na snímek šumavského krále. Příchod k čolkům a první minuty ztrávené při louži napověděly, kam se bude ucházet celé čolčí sobotní fotografování. Tentokrát si užívali soukromí. Vidět přes kalnou vodu šel jen jeden a druhého jsem matně rozeznával těsně při dnu. Třetí exempláž se schovával mým zrakům nejdokonaleji. Neobjevil jsem jej. Zkusil jsem se opatrně dostat nad čolka spočívajícího několik centimetrů pod hladinou, nýbrž právě ten skýtal mé zrcadlovce nejlepší naději na jakýs takýs čistý snímek. Nicnéně, stačilo jedno šlápnutí vedle, citlivá vjemová ústrojí živočicha zjistila vibrace mých pohorek a čolek v tu ránu zapojil všechny čtyři končetiny, hodicí se skvěle jako pádla, nabral rychlost a zmizel v kalné vodě. Tak nevybíravě se se mnou rozloučil. Nezbývalo, než se vydat k domovu. Ještě jsem si neodpustil několik "exteriérových" snímků paseky s ohniskem 150mm a pak už mne vedla cesta nazpět. 

Někdy si vyčítám, že se moc dívám do země. Ale v moment, kdy mne do očí uhodily povědomé otisky ptačích stojáků, pochválil jsem se ba i zajásal. Vždyť jsem se skláněl nad vzácnými otisky. Stopy odpovídaly hrabavému ptáku. Že by to byl bažant, ve výšce 1200m nad mořem, to se zdálo nepravděpodobné. Problesklo mi hlavou – tetřev! Ale zase jsem se vrátil zpět do reality. Tetřev přece otiskuje větší šlépěj a navíc jemně ochmýřenou. A pak mi to došlo. Kurem, jenž v měkké půdě zanechal svoje otisky, nebyla ulétnuvší slepice z hotelové kuchyně, ani křepelka na zastávce při tahu do Afriky – ledaže by se k fascinující cestě na zimoviště vydala o mnoho měsíců dříve a ještě obchvatem přes Šumavu a už vůbec ne koroptev polní. Zanechal je vzácný kur jeřábek lesní! Onoho tajemného tvora jsem měl v živé paměti. O den dříve se za mého zraku promenádoval v 10x10m voliéře v Bavorském lese. Tam jsem jeřábka jistojistě uviděl poprvé v životě. Možná ještě na podzim roku 2010 v Jesenických horách, ale o tom nemám jisté mínění. Tehdy se pozorování událo na bázi rychlého startu do korun stromů, kde mi tajemný pták zmizel... Kamarád Martin má na lesního kura větší štěstí, setkal se už se slepičkou vodící kuřátka. Ale snad největší štěstí usedlo na Štěpána Mikulku, který má jeřábka mistrovsky vyfotografovaného. Snad se i mne jednou takové setkání podaří. 

Cestou na hotel se mi šlo příjemně. S neobyčejnou lehkostí v duši a radostí nad nálezem jeřábčích stop a předsezval jsem si, že se v neděli musím vydat na ranní šoulačku, ať již má být počasí charakteru rudého východu slunce, či zatažené oblohy s cárami deště a blesky křižujícími temnou oblohu.

Termín jsem si vybral vskutku šibeniční. Recepční v hotelu měla poznačený datum našeho odjezdu právě 24. 6. v neděli. Pokoj se musí vyklidit do jedenácté hodiny, četl jsem na kartě, jíž jsme dostali při přebírání klíčů. A já teď ještě plánoval fotolov. Po sobotní "poslední večeři páně" jsem se překotně dal do balení věcí, využitých či nevyužitých, jak to vždy bývá, ale nechtěl jsem přijít do křížku s rodiči, jež by mohli pojati podezření, že na důležité věci nemyslím a sám jdu v den odjezdu trajdat někam do lesa. Pro jistotu jsem večer o mém plánu mlčel a táta se ještě podivoval nad nachystaným fotovybavením: "Já myslím, že na hrad Švihov nebudeš potřebovat tu pevnou třístovku. Dal bych tam spíš Sigmu širokáč" To zrovna, procedil jsem v duchu a pod neoholeným strništěm jsem se jen záludně pousmál. 

Večer před fotolovem se vlekl. Z hotelu z předposledního patra se nám naskýtal nádherný pohled na šumavské nekonečné lesy. V dálce se rýsoval vrchol Gross Arber tyčící se do výše 1456 m.n.m už na území Německa. Teleobjekivem jsem jednou zaměřil na vrcholu observatoř a s ní se mi naskytl pohled na zničený kopec. Protkaný sjezdovkami svítícími do daleka mezi tmavými smrkovými hvozdy. Představoval jsem si krásu kopce, než se do něj zakously buldozery. Tehdy musel vypadat hezky. Ale pro nějakou pošetilost moderních lidí, co si chtějí zajezdit na prknách v prachovém sněhu museli stavbaři Gross Arber zničit...

Nebe nad Šumavou potemnělo a ukázalo krásu tisíce hvězd. To bylo dobré znamení. Ani v předpovědi počasí na nedělní ráno nepředpokládali odborníci na slovo vzatí náhlé změny počasí pro oblast Šumavy a tak jsem se mohl v případě probuzení těšit na dobré ráno. Usínalo se mi těžce, vzrušení z plánované jitřní šoulačky v šumavských lesích mne stále drželo v pohotovosti. Ještě jsem si udělal noční výlet hotelem až do vstupní haly k recepci, kde běžel nonstop počítač připojený na internet. Tam jsem si vyhledal čas kdy výjde ráno slunce a sdílel jsem zážitky na sociální síti se znakem bílého F v modrém čtverci. Ještě jsem si neodpustil výhled z terasy, ale krátké triko a kraťasy mi dlouhý pobyt venku neumožnily.

Dodnes nevím, zda to bylo díky návštěvě v Bavorském lese, či omámení z kurovitých a tetřevů, ale zrovna se hrál zápas na ME v Polsku, když v tom se do pokoje prostřednictvím otevřeného okna hrnuly podivné zvuky. Vykoukl jsem do tmy a dále naslouchal. "To se kočky mrouskají", mínil táta nad vřeštivými zvuky. Mne se však zdálo v jejich pozadí bublání tetřívka! Fotbal v televizi kvůli tomu musel utichnout a já stále v pozadí kvítení slyšel hlas tetřívka v toku. Asi to celé byla sluchová fata morgana. Rezignovaně jsem zavřel okno, vrátil hlas fotbalovému souboji a snažil se raději na vše zapomenout a konečně usnout.

Mobilní budík mne měl vzbudit hlasem ledňáčka přesně ve čtyři hodiny ráno.                       

To se také stalo. Úderem čtvrté se po pokoji rozpískal ledňáček. Ještě na chvíli jsem si sedl na postel a rozespalý přemítal, má-li to vůbec smysl jít tam ven do tmy. Ale za krátko, při představě jelena stojícího v pasece ozářené prvními slunečními paprsky, jsem usoudil, že to smysl má a začal jsem po tmě hmatat po hromádce ošacení předem přichystaného pro nedělní ráno. Pohorky pevně zavázány, zelený svetr jako ochrana proti rannímu chladu, foťák na zádech, už mi nic nebránilo, abych se vydal za krásami šumavských jiter. "Jdu ven, příjdu v sedm, věci mám sbalené" rozloučil jsem se a dobře věděl, že už s tím rodičové nic moc nenadělají. Ještě jsem za sebou zaslechl slova o bláznech, ale ty už jsem vnímal jen polovic...

A hned za hotelem jsem se dal do ostrého stoupání stezkou na vchol hory a k holině s čolčí louží. Raději být na místě dříve, než později, plánoval jsem. Nakonec se to podařilo. K pasece jsem dorazil ještě za šera. Obezřetně jsem na horizontu pátral po siluetách vysoké zvěře, jež tu mohla trávit své ráno. Ale štěstí v tu chvíli při mě nestálo. Paseka hostila jen mne. Původní plán šoulat cestou v pasece jsem zavrhl a raději vyšel silničkou, na níž jsem se napojil trochu výš, k skalkám. Tam se uskutečnila malá přestávka a bedlivé pozorování paseky s výhledem jako na dlani. Vybalil jsem fotoaparát a když v okolí žádná zvěř netrávila časné ráno, zaměřil jsem se na krajinnou fotografii a atmosféru východu slunce. Ovšem zatím mi byl poskytnut výhled na okolní šumavské lesy a v místech, kde se nacházela malá vesnička středisková, mezi loukami skrývala se tato až po komíny v mlze. Obloha na východě čím dál více světlala a já si všiml příslovečného prvého ranního ptáčete. Pěnkava usedla na vrcholek suchého smrku a vyvolila si to místo k pění svojí ranní písně. Zkoušel jsem několikrát exponovat, ale snímky jsou to charakteru dokumentačního, přecijen na 300mm objektiv si malá pěnkava vybrala vzdálenější smrk.

Když ani po další chvíli čekání na paseku nevytáhl jediný kus zvěře, slezl jsem a rychlejším tempem se vydal až k samotnému vrcholu, odkud jsem při rodinném výletě a setkání s hadem vyhlídl pěkné místo k pozorování a fotografování východu slunce. Jak dobré je předem vyhlédnuté místo. A k mému štěstí jsem na místo s výhledem přesně na východ přišel akorát tak včas. V dáli se zvolna odhalovaly kontury nižších kopců a těšil jsem se, až nebeský kotouč zase o něco více popojede a v protisvětle hezky vynikne struktura nekonečných kopců. Zatím jsem pořizoval snímky oranžového kotouče s ještě tmavými kopci a též jsem k lehce kyčovitému snímku vyrbal vyvrácený pařez, potažmo detail jeho dávno uschlého kořenu, jenž mi v teleobjektivu s důrazem na detail poskytoval kompozici stylizovaného dvojzubce, mezi nímž ještě prosvítaly pavouky utkané linky se zachycenou ranní rosou...

Ale pak už nadešel ten moment, kdy slunce na své dráze postoupilo a začalo nádherné divadlo s prosvícenými kopci v šumavských dálavách. Snímek stejného motivu mám sice už z Pradědu, ale proč si nevyfotit fotografii na Šumavě, vždyť je stejně krásný pohled na východ slunce, ať již svítání prožíváme kdekoli. A tak jsem dlouhé minuty hledal vhodné kompozice a cvakal závěrkou Nikonu, až se mi konečně jeden snímek zalíbil.  

Měl jsem tedy tuto scénu dofotografovanou. Mohl jsem jít dále. Čas na hodinkách ukazoval 5:17 a já přemýšlel, kam ještě ještě zajít. Otočit se a jíti zpět do hotelu by byl hřích hodný zápisku do knihy. 

Naštěstí jsem věděl, kam které cesty vedou a kam mne dovedou, takže opět mně pomohlo, že jsme těmi místy procházeli přes den. Já takové lokality pokaždé tajně mapoval a obhlížel místa, kam vyrazit ráno. Trasu, na níjž jsem se chystal vydat, jsme prošli jako náš první šumavský výlet v pondělí a hned se při tom mámě podařilo najít nádherného smrkového hřiba. Přitom šla až za mnou tím místem; já hřibovitou houbu, jež dorostla do úctivé velikosti přehlédl. 

A tak mi přišlo, že bych si mohl na posledním putování po lesích Šumavy napravit reputaci a odnést si jako trofej nějakého pěkného hříbka. 

Mimochodem, houbám, těm je na Šumavě dobře. Časté kapky deště nenechají les suchý a tak mají hříbky šanci ukázat se v celé své kráse...   

Když sluneční divadlo na vrcholu zkončilo, vykročil jsem po stezce zcházející z kopce. Přitom jsem po očku sledoval místa mezi mladým smrčím. Co kdyby... Líbilo se mi, že tou dobou byl v lesích učiněný klid. Byl jsem tam jen já a šumavská příroda. Žádní turisté rušící krásné nedělní ráno. Na rozcestí jsem se správně rozhodl pro cestu ještě více klesající, ač čas na návrat z ní byl po přepočítání na hraně. Nakonec zvítězila touha poznání před zdravým rozumem, říkajícím něco o myslení na časová "zadní vrátka". Lákala mne místa nacházející se jěště níže. A vidina, že do údolí slunce vkročí až později, nežli na vrcholu.

Jakému dobrému rozhodnutí jsem učinil, vyšlo najevo později. Zrovna když jsem dostál dalšímu rozcestí, zapátral jsem v rozbahněné lesní cestě po lesních strojích. Při pohledu do stop, vtisknutých do bláta se mi řádně zvýšil tep. Probůh, vždyť tudy prošla naše největší kočkovitá šelma, uvědomil jsem si v nastálém vzrušení! A skutečně, pohlížel jsem do otisků rysích pracek. Velmi zdařilé stopy mi tam šelma zanechala. A potěšilo mne, že jsem je na stejném místě o týden dříve neviděl. Musel tam projít až po našem pondělním výletu. Fascinován rysími stopami a při představě oné kočky procházející kolem mne jsem vytáhl mobil a třesoucíma se rukama stopy zdokumentoval, na věčnou památku. Otisk jistojistě v budoucnu zmizí. Pošlapou jej nicnetušící turisté, rozjezdí je lesní mechanizace, ale mě zůstane navždy zachován na místě, které si budu pamatovat až do cesty na onen svět.

Byl bych tam i celý den čekal, ale čas neúprosně plynul. Od rysích šlépějí jsem se vydal rozbahněnou cestou vedoucí k Přírodní rezervaci Kaliště ¹⁾. Okouzlen lesní krajinou, užíval jsem si to magické nedělní ráno. A po očku sledoval pralesovité prostředí s vývraty a borůvčím či na nějakém nebude rys. Samozřejmně, takové štěstí jsem neměl. Ale co kdyby... Pro fotografování mne zaujal starý buk s rozeklanými větvemi obalenými mechem. Skutečně pěkný motiv, ale v lese prozatím vládlo příšeří a tak jsem musel vysoko s citlivostí. I tak časy na fotografování nedosahovaly uspokojivých hodnot. Přesto, alespoň dokumentačně jsem si v detailu jednu vybranou bukovou větev cvakl. Les v protisvětle vycházejícího slunce lákal ke snímkům spíše širokoúhlým. Sigma 10-20mm ale spokojeně odpočívala na hotelu. Nechtělo se mi na krku nosit dva foťáky. A nerad v lese měním objektivy na jednom těle. Mohla by se opakovat nehoda z května, kdy mi málem odešela do věčných fotolovišť tolik milovaná Nikon Dé sedmitisícovka.

Po dvoukilometrové pouti jsem se vyloupl z přítmí lesa a stanul při zamokřených loukách Kaliště. Přírodní rezervace, jíž tvoří jedny z posledních zachovalých rašelinišť na Šumavě, hostí vzácné rašelištní rostliny a v dubnu se štěstím zasvěcený zaslechne zaláskovaného tokajícího tetřeva. První sluneční paprsky už stačily prosvítit zákoutí údolní rezervace a poskytly mne pěkné divadlo. Z lesa tekla přes louky prudká bystřina. Jen jedna z nemála bystřin a potůčků, jež pramení na Zmijí hoře ²⁾, té, jež mi poskytla při fotografování východu slunce představení, jaké dokáže jen sama příroda. Kochal jsem se pohledem na sluneční paprsky vykreslené v přízemní mlze mezi rostroušenými mladými smky v loukách rezervace. Důležitost jsem kladl i na cestu pokrytou jemným bahýnkem, vytvořeného vodou, stékající z lesa. Takovými místy kolem potoků se rádi toulají rysi. Avšak v Kalištích své stopy do jemného bahýnka ostikla jen mladá srnka. A právě srnčí zvěř se stává nejčastěji kořistí největší kočkovité šelmy.                     

Na Šumavě je zaniklých mnoho vsí a osad. Kolem jedné takové bývalé jsem právě procházel. Lidé se tu dříve živili práci se dřevem a těžbou železné rudy. Když jsme u toho dřeva, navštívili jsme i jeden kanál, jehož důmyslně vybudovali podél toku řeky Vydry. Nese název Vchynicko – tetovský plavební kanál. Jen škoda že jsme si celé dílo, v němž staří šumaváci splavovali vytěžené klády na pily, neprošli. Vyhnala nás – či spíše mne odtud bouřka. Táta ale v poklidu za hřmění fotil Vydru na Hradlovém mostě, zatím co já už si to pakoval se srdcem v krku k 50m vzdálenému automobilu... 

Od rozcestí u bývalé vesnice Šumavské Hutě ³⁾ mne turistická značka vedla mírným stoupáním smíšeným lesem. A druhé štěstí nedělního rána na sebe nenechalo dlouho čekat. Na zemi v listí jsem si všiml malého peříčka. Jen vyčnívalo zpod listoví. Tak nějak mne vnukla myšlenka, že ono peříčko patří hrabavému ptáku. Nedokáži vysvětlit jak, ale poznám peří hrabavých. Má takové jiné – jemné tmavě šedé ochmýření při začátku pera. 

O několik okamžiků později už jsem v dlani kolébal toho dne druhou nejcennější trofej. Malé peříčko jeřábka lesního! Pravděpodobně samečkovo z hrudi. Moje radost v tu chvíli neznala mezí. A jakoby to nestačilo, když jsem si sedl na nedaleký pařez na zarůstající mýtině, všiml jsem si na něm jeřábčího trusu. Od této chvíle jsem pevně věřil, že stopy na pasece pod Zmijí horou patřily vzácnému lesnímu kuru. Už vím, kam jít příště na podzim, kdy mají tito nenápadní a plaší ptáci tok.

Slunce už intenzivně prozařovalo kouty v "jeřábčím lese" a začínalo pěkně hřát. Moje toulání šumavskými hvozdy se pomalu ale jistě chýlilo ke konci.

Ještě mne stačil potěšit mladý srnec, horský vidlák se slabým nepravidelným parožím. Radost pohledět na srnce pastvícího se v typické šumavské louce ze všech čtyř stran obklopené lesy. Loveckou atmosféru dokreslovala velmi vkusně postavená vysoká kazatelna, poblíž které srnec paši bral. Asi měl pod čepicí, neboť mne zjistil přikrčeného mezi stromy, kterak se jej alespoň na dálku snažím dokumentačně vyfotografovat. Vystartoval jako po ráně na komoru, ale při stěně smrků se uklidnil a opět popásal. Můj fotoaparát byl svědky i chvíle, kdy si o suché větve v kraji lesa otíral čelo. To si značkoval své teritorium výměšky pachových žláz. Kolem procházejícího druhého srnce upozorní: sem nechoď, tady je to moje.

Srnec pomalu zatáhl do lesa, ten jej pohltil přítmím a na louce poletovali už jen motýlové. Dlouho poté jsem zíral do louky a představoval jsem si, kterak tudy piršuje rys. Slovenský fotograf Ivan Godál má rysa z volné přírody vyfoceného právě na takové louce. To bych už asi chtěl po Štěstí moc, řekl jsem si pro sebe a vydal se po udržované asfaltce napříč loukou, poté zase do smíšeného lesa a přesně v 7:10 jsem stanul před hotelem. O deset minut později, než bylo v časovém itineráři, ale to mi vůbec nekazilo náladu. 

Nesmírné štěstí kolovalo v mých žilách. Mísilo se s krví a navozovalo onen blahodárný pocit vítězství. Zároveň, přiznám se, mísil se v mé krvi smutek. Smutnil jsem pro konec naší dovolené v lesích Šumavy. Hleďme, stačil týden a ten kraj jsem si zamiloval. Ale abych hledal na všem klady, nedělní ráno s datem 24. 6. stalo se důstojným tichým soukromým rozloučením s krajem hustých lesů, ba i rysů, slatí, kde občas i tetřev přeletí, s krajem říček a potoků, kde na jeseň jeřábci dávají se do toků. S krajem šumným, šumavským.

_______________________

^{1) Přírodní rezervace Kaliště. Záměrně vymyšlený název pro utajení zajímavé lokality}

^{2) Zmijí hora. Záměrně vymyšlený název pro utajení lokality jeřábka a rysa}

^{3) bývalá vesnice Šumavské Hutě. Záměrně vymyšlený název pro utajení lokality jeřábka}