Ještěrky, motýlové a adrenalin navíc...
Předposlední srpnovou sobotu dopoledne jsem doma nevydržel. I když jsem si po minulém ranním fotolovu slíbil pauzu, minimálně do září, víkendový slunečný den mne lákal k toulkám v přírodě. Tentokrát se ranní vstávání nekonalo. K fotografování makra jsem skoré ranní slunce nepotřeboval. Teleobjektiv, vyčištěný a novotou zářící, spočívá v brašně. Čeká na probuzení za měsíc, kdy jej vyzvu ke spolupráci na fotografiích podzimní přírody převážně v Jeseníkách. Už delší čas jsem měl v plánu návštěvu oblíbeného přírodního koutu s makroobjektivem.
Tím oblíbeným koutem je vyhlídka Hornek a její blízké okolí. Kdo na ní zavítá, s obdivem shlíží na lesnaté stráně Mariánského údolí. Zvlášť na podzim tu na obdivovatele přírodních krás dýchne okouzlující atmosféra provoněná tlejícím dubovým listím. Umělci s malířskou paletou, spolu s fotografy, zas ocení barevnost, s jakou okolní lesy ošatí paní Příroda.
Hornek dokáže potěšit i v slunném létě. Na kamenité stráni, příkře se svažující do údolí najdou svůj ráj ještěrky obecná i zelená. V křoví a na stromech, jež se uchytilo na svahu, zase hnízdí ptáci. Od malé sýkorky po dravé káně. Právě káni tam s oblibou pozoruji, neboť dravec využívající stoupavé vzdušné proudy nejednou zakrouží ve výšce mých očí a přesto pro něj vysoko nad údolím. S vyhlídkou sousedí prosluněné louky stepního charakteru. Na jaře tu vykvetou fialové květy konikleců, či petrklíče. V nejteplejším z ročních období obletuje květy nejeden druh motýla. Otakárek fenyklový, Okáč voňavkový, Perleťovec stříbropásek. To je jen malý výčet okřídlené sorty, jež ráda saje nektar z květů. Svůj domov tu má i majestátně vyhlížející brouk s klepety; Roháč obecný. Na stále vzácnějšího roháče jsem však měl štěstí jen jednou, to když jsem se potkal se samičkou, jež nedorůstá takových tělesných rozměrů a nemá tak masivně vyvinutá klepeta, jímž se pyšní samčí parádníci.
Vydal jsem se tedy sobotní slunečné dopoledne fotografovat denní druhy motýlů a zálusk jsem měl i na ještěrku obecnou, jež je na Horneku běžným druhem. Při svých toulkách stepními loukami jsem se postupně setkal s bělásky, potěšil mne Okáč voňavkový. Jen kdyby se dal ještě vyfotografovat. Plachý motýl hbytě poletuje nad květy a když sedne, křídla s krásnou kresbou nechá u sebe. Na odiv tak dovolí ukázat jen složená křídla z bočního pohledu. Kdo si jej chce prohlédnout blíže, narazí. Motýl, vědom si člověka, odletí. První snímky dne jsem vyfotografoval perleťovci. Velkou radost mi záhy udělal klenot našich motýlů; Otakárek fenyklový. Již z dálky jsem jej zahlédl a když mne nechal přiblížit se na dobrý snímek, přičemž si hleděl své zábavy – sání nektaru z fialového květu, věděl jsem že se z fotografické stránky naše setkání podaří. Pestře zbarvený otakárek se svými typickými vidlemi na koncích křídel třepotal a střídavě přelétával z květu na květ. S fotografem na blízku. Moc velkou radost jsem měl ze setkání s otakárkem. Stal se mi objektem v hledáčku po dlouhých šesti letech. Pamatuji se, kterak jsem oblíbeného motýla fotografoval v lednickém zámeckém parku, ještě s kompaktním aparátem.
Nejen motýly jsem na svých toulkách Hornekem potkal. O zpestření se postaraly dva srnčí kusy, jež odskočily z mlází poblíž pěšiny, jíž jsem kráčel k dalšímu místu s výskytem motýlů – malé kamenité holině, svažující se do údolního žlebu. Jen spoře obrostlá travinami, nějakým tím květem, bodláčím a šípkovými keři je dalším vyhlídkovým místem na rozhledy do okolních lesnatých strání. Ohnisko 150mm na srnčí nedosáhlo. Už už jsem sahal po vábničce, když v tom jsem si uvědomil, že již pokojně visí na hřebíku v mém pokoji... Hlas srny "přes pusu" se mi nedařil a tak jsem se naděje o přivábení vzdal a pokračoval v chůzi dál. Pěšina se klikatila po hřebeni zalesněného kopce. Rád se těmi místy toulám. V zimě není nouze o setkání se srnčí zvěří, na sněhu lze taktéž číst častou přítomnost divokých prasat, jimž se v příkrých svazích daří. Mají tu svůj klid. Věděl jsem z předchozích zimních návštěv, že hřeben rádi divočáci přesazují. Netušil jsem ovšem, že s nimi setkám hodinu po poledni! A přeci. Ve stráni pod hřebenem pojednou zapraskaly větve, ne dál než pasesát metrů předemnou. Na okamžik jsem zahlédl hřbet zvedajícího kusu. Na srnčí se zdál moc tmavý. Když se k tomu přidal lomoz, jaký za sebou při úprku zanechává černá zvěř, hned mi bylo jasné, s kým mám tu čest. Čekal jsem, co bude dál. Ale dostalo se mi jen zvuku lámajících větví ve směru, který jsem předpokládal. Černá přesadila přes hřeben. Ovšem v místě, kde jsem na ni neviděl. A dala se kopcem dolů, hledajíc spásu v protistráni. To už jsem byl připraven a hluboko podemnou se mezi stromy mihlo tělo velkého divočáka. V jeho stopách za okamžik proletěl s praskotem druhý, stejně velký štětináč. Snímek bych nevyfotil ani s teleobjektivem, přesto mne vzácné setkání potěšilo. A adrenalin do žil vlilo. I když vím, že napadení člověka divočákem je jen vyjímečné, však nikdy do hlavy černému štětináči nevidím. Možná proto dělá adrenalin, vlitý do žil, setkání s rytíři našich lesů krásnější.
Poněkud klidnější jsem byl při sledování ještěrky, jež se vlnila v trávě. Směřovala do míst, kde by se dala odhalena vyfotografovat. Trpělivě jsem očekával plaza v řidším travním porostu. A dočkal jsem se. Svými malými očky mne bystře pozoroval ukryt mezi stébly trav. Pak své šupinaté tělo plaz vyhoupl na kornatý kmen mladého dubu a vystavil se mi na odiv. Najednou jsem byl ještěru, miniatuře dávných pravěkých monster, v těsné blízkosti. Do hledáčku fotoaparátu se vešla jen hlava a tělo po přední končetiny dlouhé ještěrky. Poskytla mi dlouhé chvíle pro exponování snímků, než jí cvakání závěrky přestalo bavit a zajela zpět do trávy. Tam už jsem jí dál nepronásledoval a spokojen z pěkného makrozážitku jsem se vzdálil místu posledního spatření plaza...
Ještě chvíli jsem se pak toulal Hornekem a pátral po motýlech, však závěrku Nikonu jsem pořádně provětral až při cestě domů. To na lesní stezce ležel bratříček ještěrky, slepýš. Příroda mu kdysi odepřela přední i zadní končetiny a tak musí své tělo rozpohybovat plazením. Dlouhý slepíš spokojeně, nehybně odpočíval, čehož jsem vleže využil ke snímku. Stihl jsem exponovat několik záběrů, než se odplazil mezi listí...
Spokojeného z prožitých zážitků po pětihodinovém toulání lesy Horneku přivítal mne doma věrný čtyřnohý přítel; munsterland Cir.
Jářku, příjemná makrovycházka s příměsí adrenalinu to byla.