Fotolovec | Štěstí v neštěstí,aneb po vichru vrátil se...

Štěstí v neštěstí, aneb po vichru vrátil se ledňáček.

Jednu červencovou neděli dopoledne jsem se už déle doma nudit nemohl. A tak po generálním úklidu mého pokoje, ještě za deště, jenž trval od brzých ranních hodin, jsem si sbalil "fidlátka" a vypravil se do našeho údolí. Fotobatoh tentokrát těžký nebyl. Ukrýval Nikona D7000 a širokoúhlý objektiv. V plánu jsem totiž měl fotografování popadaných stromů po nedávném silném větru, jež se přehnal přes Brno. Svůj nejoblíbenější objektiv – Nikkor 300/4 AF-S jsem dnes uložil do pevné brašny a nechal ho odpočívat ve skříni. "Beztak nic už tak pozdě neuvidím a stejně je venku plechová obloha, ještě naposled jsem zamačkával nutkání vzít si s sebou teleobjektiv. "

Po jedenácté hodině, za mírného deště jsem se vydal známou trasou. V autobusu ke hřbitovu se na mně usmálo štěstí, neboť jsme se potkali s fotografkou Janou Vališovou. Jela se s mužem podívat na chatu, zda je po vichřici v pořádku. Stalo se už jejich sousedům dávno, že jim smrk chatu poničil. Ono takové rekreační zařízení v lese není žádná sranda. A hned mě kamarádka začala klást otázky. "Ahoj Radime, tak jedeš zase na toho čápa?" A co ledňáčci, letos tam fakt nejsou?" "Jani, ne ne, jdu si jen tak nafotit popadané stromy v údolí, mám s sebou širokáč. Ledňáčci letos nejsou.", odpověděl jsem zkalamaně a už trochu rezignovaně. 

Cestou od hřbitova k rybníkům a na chatu bychom šli společně, ale hned za konečnou se ukázala pěkně bahnitá cesta. Staví se tu nové domy. Opět musel ustoupit kousek přírody. A od stavebních strojů se cesta rychle zaneřádí. A tak jsme se museli rozdělit. "Tak držíme palce, ať něco pěkného vyfotíš.", přáli mi. "Však se třeba ještě potkáme", loučil jsem se s dvojicí a vydal se vybaven pohorkami do bahna. Umyju si je dole v potoce, plánoval jsem a přehlížel menší zaneřádění pohorek značky AKU. 

Konečně trochu sušší cesta v lese. Nespěchal jsem. Kam také. A ještě jsem se vyškrábal do stráně a prošel jí s očima při zemi. Jestlipak nerostou na mém jistém místě hříbky? Vhodná teplá stráň vydává téměř každé léto koš dubáků. Tedy až na loňský rok – díky velkému suchu jsme si s tátou mnoha hub neužili.

A přecijen se na mne z trávy usmíval hříbek. Ne ten pravý, dubák, ale žlutomasý. I ten je po kulinářské stránce výborný a sbíráme jej. Tentokrát jsem ale všechny hříbky-a že jich bylo, nechal v přírodě. Jednoduše jsem je neměl v čem odnést. Nožík by byl. Čerstvě nalezený, se střenkou s imitací parohu, ležel v kraji pole, to když jsem šoulal mezi zarostlým valem a kukuřičným lánem, na jehož okraji jsem si obeznával srnčí ochoz a všímal hned výtlučků srnce. Tak tady by nebylo na škodu si jednou sednout s vábničkou, hned jsem s fotoloveckými úmysly uvažoval.

Nechal jsem houbaření a sešel do údolí. Mezitím se mračna protrhala a vykouklo slunce. "Zrovna teď, když potřebuju, aby bylo zataženo", trochu jsem si zaklel. Můj prioritní plán, fotit popadané stromy širokoúhlým objektivem pro dobrou fotografii vyžadoval spíše zamračenou oblohu. Jinak hrozily velké rozdíly – světlo/stín a při fotografování ze stativu na dlouhé časy a velkým zacloněním by sebemenší zasvícení slunečních paprsků do listoví znamenalo přepal. Procházel jsem cestou podél potoka a užíval si pěkného dne. Sem tam pěnkava prolétla, střízlík zanadával. Já se ale místo opeřenců nyní zaměřoval na dokumentování přírodních sil. Jako první jsem si vybral mladou olši, dvojáka, jež se i s kořeny vyvrátila a mohl by po ní zdolat potok na druhý břeh třeba rys, žil-li by tam. Naštěstí mi obloha přála. Chvíle vyčkávání na "nesvětlo" stačila a snímek byl exponován. O kus dále jsem si všiml opřeného stromu o jiný strom a i ten se stal mým fotografickým tématem. Při pohledu na obrovský kus zeminy obalených kořenů jsem nenalézal slov na živelnou sílu, jež s mohutnou olši povalila. Vždyť by klidně vývrat mohl sloužit jako hnízdění stěna ledňáčkovi. Tak jen doufám, že tam onen důkaz přírodní síly zůstane. Za ní se přes potok vyvalily další neméně mladší stromy. Větvoví potoku trochu přehradilo vodu a tak se místy tvořily pěkně prosvícené lagunky. Výborná místečka pro ledňáččí rybolovy. "Jen kdyby tu byl", posmutněl jsem. 

Na mých toulkách za větrem popadanými stromy jsem zavítal i k mojí budce, v níž dávno úspěšně vyhnízdili konipasové horští. Měl štěstí mnou vyrobený ptačí příbytek. Stačilo málo a dvě olše by silou hravě smetly strom s konipasí adresou. Nepadly daleko. A tak jsem krkolomnou pozicí, při níž jsem málem z mokrých kmenů spadl, exponoval i to konipasí štěstí. Než jsem dostál malého lesního rybníku, poeticky jmenovaném Srdíčko, kde má cesta měla končit, jsem ještě několik kompozicí stihl. Vyjímkou mezi snímky polámaných dřevin byla rostlina Rulík zlomocný. Je to taková ošidné čertovo kvítko. Na pohled se tváří nevinně, uprosřed čtyř listů vyrůstá hezká černá bobulka, ne nepodobná větší borůvce. Ovšem požití bobulky může způsobit nepříjemnosti a při více bobulích (ne více jak deseti) dospělému člověku přivodí i otravu. Rulík často na svých toulkách nepotkávám, či jej jen možná přehlížím. Tentokrát ale patřil mému objektivu. Rostlinu širokým ohniskem fotí málokdo. Já si však lehl do trávy a chtěl mít rulík hezky s pozadím stromů. 

Obešel jsem Srdíčko s kačením dorostem a potkal u rybníka na lavičce spočívajícího postaršího pána, jenž měl vedle sebe opřené kolo a prohlížel si své houbové úlovky. Tak jsem k němu zašel a trochu ho vyzpovídal. "Tak rostou, rostou?" Hezkého kozáka a dvě babky - houby - našel nedaleko lavičky, svěřil se mi. Chvíli jsme hodili řeč a pobavili jsme se i po fotografické stránce. Kdysi totiž byl houbař – ciklista také fotografem. Dnes už si prý vystačí jen s mobilním telefonem. Hezky jsme si popovídali a vitální muž, zažívající podzim života si to na kole štrádoval dále. Sice mým směrem, ale já bych jeho tempu určitě nestačil. "Třeba se zase potkáme.", ještě jsem stačil poslat vzkaz vzdalujícímu se ciklistovi.

Cestou nazpět jsem procházel stejnými místy kolem potoka a protože fotografování v mém plánu již nebylo, na chvíli jsem zastavil, abych uložil Nikona do batohu. 

Jen jsem tak učinil, od potoka se ozvalo vysoké "tit" a kolem proletěl velkou rychlostí povědomý ptáček. L e d ň á č e k! Přišel se přivítat. Sedl si o kus dále na větev nízko nad vodou. Srdce mi začalo tepat vyšší frekvencí nenadálým vzrušením, musel jsem se skrz četné větve podívat, abych viděl, že se mi průlet nejmilovanějšího ptáčka nezdál. Přesto skulina se našla a já opravdu pohlížel na svého ledňáčka. Zasvítila mi do očí jeho azurová záda. V ten moment by má radost nešla změřit žádnými prosředky. Ledňáček seděl přesně v místech, kde se mi minulou neděli poštěstilo vyfotit dalšího oblíbence a tajemného obyvatele údolí, čápa černého. 

Tak přeci už mé milovené údolí nepostrádá azurového rybaříka a tiší pozorovatelé zas můžou žasnout nad krásou ledňáččího šatu, blištícího se v slunečním svitu. Naše setkání trvalo jen několik vteřin, neměl jsem teleobjektiv, kterým bych určitě nějakou dokumentační fotografii pořídil a nechtěl jsem ledňáčka zbytečně vyrušovat. Z místa jsem raději rychle zmizel. A celou cestu mne setkání a shledání s milým ledňáčkem hřálo na srdci a dodalo nálady. Pán nahoře mne musí mít moc rád, nadělil-li mi tak působivou třešničku na dortu.

Už se moc těším na další chvíle strávené při Zlatém potoku a příště už jistojistě budu s teleobjektivem trpělivě a se zatajeným dechem čekat na mého l e d ň á č k a.  

Ať žije azurový rybařík! A na neděli s datem 22.7. nikdy nezapomenu.