Srpnové srnčí ráno.

Srpnové srnčí ráno.

Mám v oblibě ta rána osmého kalendářního měsíce. Mnohem raději se toulávám přírodou o srpnových jitrech. Červenec mi tolik nevyhovuje. Dny jsou horké, noci tropické. Mnohdy jen co výjde sluneční kotouč, jen co zoranžoví obloha, sluneční žár rozpálí krajinu. Za těch časů moc zvěře nepotkávám. Srstnatí obyvatelé lesů a polí se chladí v krytině a na světlo se jim moc nechce. Zato srpen je jiný. Hlavně v tom, že rána už nejsou tak žhnoucí, přichází zlom. Paprskům v posledním letním měsíci trvá delší dobu vytopení přírody.

Nedělní dvanácté srpnové ráno se mělo podle meteorologů povést. Připravil jsem si sobotního večera fotoaparát, nastavil budík na čtvrou ranní a spokojeně při pozorování nebeské klenby, jíž ozařovalo několik hvězd, usnul. Prvním předpokladem pro úspěšné ráno v přírodě bylo včasné probuzení. Splněno! Budíček – ledňáček mne nezklamal, ani já jeho. Můj ranní riuál mohl začít. Nejprve cesta k oknu. Otevřel jsem skleněnou výplň a dýchl na mne chlad. Nebýt pouličního osvětlení, nebe by se skvělo miliony hvězdami. Takto jsem jich mohl obdivovat minimum. Přesto mne jejich svit potěšil. Jediné místo na obloze, kde se vznášely vysoko položené mraky, byl úzký pás na východě. Ten mne snad neohrozí, vypočítával jsem. Autobus, jež měl odjíždět ze zastávky 4:19, bych už nestihl a tak jsem vklidu pojedl, sbalil stativ, fotobatoh. Díky malému zdržení, jenž zavinila moje nepřipravenost mi i druhý vůz městské hromadné dopravy ujel. Co naplat. Čekat půl hodiny? Takový já nejsem. Vykročil jsem rázně vojenským krokem přes potemnělou Líšeň pěšky. Všiml jsem si pomníku malé noční tragédie, jež se udála na jedné ze silnic. Na středové čáře tam ležel bezvládně ježek. Vypadal, jako když chce udělat krok a přitom, zmrazen, nemůže. Přemýšlel jsem v té chvíli o všeličem. Jeho duše v momentě odcestovala na ježčí svět. Zbyla jen bezvládná schrána. Jen kdyby jezdili řidiči trochu předvídavě, uctil jsem tiše ježkovu památku. 

Po vzoru sobotního olympijského zápolení mužů na 50km chůze v okolí Buckinghamského paláce jsem se vžil do role soutěžícího olympionika a cestu na konečnou do Mariánského údolí jsem zvládl ještě o deset minut dříve, než kdybych čekal netečně půl hodiny na zastávce a pak se pět minut svezl busem. Od restaurace u Raka jsem se dal asfaltkou vlnící se jako had do uprostřed lesnatých strání. Musel jsem nějak dohnat svůj skluz, nahoře na polích jsem chtěl být už při východu a já propadal panice při pohledu na problikávající světlo mezi stromy východní stráně.

Nahoře musí být už den, bědoval jsem a ještě víc přidal do kroku. Naštěstí mne napadla zkratka. Vedla úvozem do příkré stráně. Trocha námahy za to stála. Ušetřil jsem půlhodinu. V chladném jitru, přesto spocen, stanul jsem na vršku vedle bývalých vojenských kasáren. Odtud se už rozprostíraly lány polí. Výhled do okolí byl pěkný. Zřel jsem všechny okolní vesnice, na vzdáleném jihu se pak tyčily kopce Pálavy, trochu utopené v oparu.

Trochu jsem oddechl, jen abych si neuhnal zápal plic a nakonec uznal, že čas k odpočinku mám. Mohly za to mraky na východní obloze, za ně se ještě stydlivě schovával sluneční kotouč.

První pohled do lánu svažujícího se a tvořícího dolík, nebyl potěšující. Polňačkou v dolíku vykračovala osoba. To mne příjmělo vybalit fotoaparát a člověka prověřit. Pro skromné světlo snímek neoplýval ostrostí, nehledě na to, než jsem stačil přenastavit zrcadlovku k vyšší citlivosti, zmizel za terénní překážkou. A tak jen sám muž věděl, kým je. Tam už asi nemá cenu chodit, pokud se na lánu pastvila nějaká zvěř, bude jistojistě zrazená. A co když mužem byl nimrod, nerad jsem mu chtěl jít do rány, uvažoval jsem a plánoval co dál. Mezitím se při kraji sklizeného lánu, sousedícího s kukuřicí objevil tmavý bod. Divočák, tak přeci ho jednou ráno potkám, těšil jsem se a už už se dostával do těla adrenalin. Jenže pohled teleobjektivem přinesl střízlivější obrázek. Ze štětináče se vyklubal myslivec. Šoulal po pěšině mezi dvěma lány. Pro velkou vzdálenost jsem jej neidentikoval, ale určitě si na ranní šoulačku vyrazil některý zelený mužík z místního sdružení, snad mladého hospodáře vzdáleně připomínala postava. Co chvíli brousil v po lánech dalekohledem. Počkal jsem, zda se vydá po stopách prvního muže, či bude kopírovaně s vzrostlou kukuřicí šoulat ke vsi. Chvíle napětí, kdy jej na křižovatce cest něco přijmělo zvednout k očím dalekohled, v pořádku, řekl jsem si, jde ke vsi. Měl jsem volno.

Odpočinku bylo dost, vydal jsem se tedy pěšinou podél stěny lesa a poté v nitro listnatého hvozdu, zkusit štěstí na průsek s elektickým vedením. Tam vládl klid. Na posedu před hromadou, nachystanou v podzimním a zimním období na vnadění černé zvěře, nikdo neseděl, ale necítil jsem se tam bezpečně. Vábit srnce by znamenalo delší čekání. A co když právě sem míří "tajmená" osoba. Neměla by možná pochopení s mými úmysly. Přítmí lesa jsem vyměnil opět za pole. Trochu mne při pohledu na lány zamrzelo, že už je vše sklizeno a povláčeno, v oblibě mám strniště po žních, na němž ještě srnčí rádo paběrkuje. Hořkost v srdci znovu vzplála, když jsem šoulal mezi poli s větrem v zádech. Však tam, kam jsem měl namířeno, jinak nešlo zajít. Známé přísloví praví "člověk míní, život mění". Z větrné hůrky jsem měl dobrý výhled a bystré oko zaznamenalo daleko v poli pohybující se skvrnu. Mířila do dolíku, k skupině smrčků a mysliveckému posedu. Teleobjektiv potvrdil mé tušení. Na dobrých 400m jsem pozoroval srnčí kus. Zda se jednalo o srnu, či srnce jsem nebyl sto jistotně potvrdit, ale podle chování jsem usoudil na mladého srnce. Při velkém přiblížení na displeji skutečně šlo rozeznat něco mezi slechy. Kus pobíhal po poli a zdálo se mi, že s trochou štěstí zamíří napříč ke mně. To se nestalo a namířeno měl jinam. Podél zdi bývalých kasáren jsem si všiml projíždějícího bílého outdoorového SUV automobilu. Sakra, tady je dneska živo, zanadával jsem. Vůz kdesi zmizel a již se neukázal, já tak zvolil šoulání oblíbené po polňačce směrem do dolíku. To místo hlásenického revíru mám rád, neboť několikrát mi přineslo štěstí. Setkal jsem se tu s mámou bachyní, s liščaty, nespočet srnci, i parůžek mi tu jeden mladý vidláček nechal. 

Opatrně jsem šoulal mezi lány a doufal, že už brzy mi pohled dovolí ukázat krásu srnčí zvěře. A skutečně. Mladý srneček se pastvil na pásu nepovláčeného lánu. Zaklekl jsem a zkusil písknout roztouženou srnčí slečnu. Ten by se mohl chytit, doufal jsem v mladickou nezkušenost. "Fiu, fiu, fiiiu, fiiu, fiu" vyloudila věrná dlouholetá německá přítelkyně "třešňovka". Na vábivý hlas roční srnec slabých špiček nereagoval. Spíš se dal do pohybu, přesadil podemnou cestu a vběhl na vedlejší lán, kde se motal a vždy když jsem pískl, změnil směr úniku. Asi byl opravdu nezkušený, snad ani neznalý jak se to má v srnčí lásce...

Nejkrásnější zážitky v srnčí říji jsou nečekané. Mladíka – špičáka jsem nechal být, pohled jsem nasměroval do lánu po pravé ruce, kde z nenadání na vyvýšenině stál jako vykovaný, srnčí kus. Dobrých sto metrů ode mne. Kde jsi se tady vzal, že jsi přišel na to moje pískání, v duchu jsem adresoval dotaz srnci. "Fiu, fiu, fiiu" neslo se znovu srpnovým ránem. Víc starat jsem se nemusel. Srnec jako na provázku táhl k hlasu domnělé srny. Chtěl si užít milostných radovánek. Zastavil se až deset metrů podemnou, když nakoukl na "srnu" zpoza terénní nerovnost. Jen krk a parůžkatá hlava na mne zírala. Naštěstí jsem byl již dávno připravený na společné setkání. Pro rychlý autofokus bylo hračkou "chytnout" dobře odcloněného srnce a pohotově exponoval sekvenci tří snímků. Na víc dvouletý vidlák nečekal. Pochopil, s kým má tu čest a odběhl, odkud přišel. 

Měl jsem radost z připískaného srnce, ale tím se zážitky nedělního srpnového rána neskončily. Na stejném lánu, jen asi o 300m dál, nedaleko kukuřice se najednou objevily další dvě srnčí těla. Pro dobrý snímek se necházeli nedozírně daleko. Na snímku pouhé skvrny. Přiblížení na disleji, jež používám hojně k obeznání kusů prozradilo, že se jedná o pěkného srnce, mohutného těla na hlavě nosícího dobrého šesteráka. Druhý kus jsem obeznal jako mladou srnu. V porovnání se srncem se zdála o dost menší. Zkusil jsem z "třešňovky" ze všech sil vyloudit hlasité "fiu, fiu, fiiiu", abych věděl, jak bude srnec na dálku reagovat. Zvedl hlavu a krátce jistil ke zdroji zvuku. Pak se zase věnoval paši. Hop, nebo trop. Když už jsem tady, říkal jsem si, tak proč to neskusit dostat se k němu. I když se mi to zdálo jako nereálné, neboť na volném prostoru se ke zvěři šoulá velmi špatně. A obzvlášť v této části revíru, neboť jakmile zahlédne člověka ze čtyřset metrů, dává se na útěk. Věděl jsem, že stačí s maximální opatrností došoulat asi 150m a potom díky dolíku se srnčí, jež stálo kousek za malým vrškem, mým zrakům skryje, tedy i kusy mne nebudou vidět. Fotolov s velmi nejistným výsledkem mohl začít. Skrčen, krok sun krok, krátila se po centimetrech naše vzdálenost. Záda namáhána bolela. Chtěl-li jsem uspět, musel jsem bolest přestát. Kupodivu se mi v opatrné šoulačce dařilo. Předstíral jsem srnčí kus. Na okamžik vždy strnul, zaklekl, zkontroloval pohledem přes hledáček. Srnec dokonce zalehl. Což tato zvěř dělává, je-li nerušena. Samičí kus dále pastvil, pak i on spokojeně ulehl. Ještě pár metrů vydržet a už jim zmizím z dohledu, burcoval jsem tělo k náročnému plížení. Konečně. Vizuální kontakt se zvěří přestal být aktuální. U skupinky mladých smčků, kde dováděli ťuhýci a dříve před mým příchodem kodrcal bažantí kohout, jsem chvíli spočinul. Sluneční kotouč už naplno vystoupal nad kraj a ozařoval dosyta vše okolo. Než-li jsem se vydal zpříma k místu, kde mělo za horizontem být zalehlé srnčí, nasadil jsem pro sichr telekonvertor. Abych měl alespoň dokumentační snímek odbíhajícího srnce. Následný plán spočíval v překonání padesáti metrů volného pole, nakouknout, neboli "hodit voko", jak se říká u nás v Brně, za terénní vlnu a zavábit hlasem zaláskované srny. Mohl by se srnčík dojít podívat, věřil jsem. Vzíval jsem svatého Huberta, nechť je ke mne schovývavý a dopřeje mi další krásný zážitek. 

Budou tam ještě? Podaří se mi dostat k srnci a při případném prozrazení v rychlosti včas zacílit? Na tyto a podobné otázky, vtírající se do mé mysli, nebyl prostor.

Závěrečná etapa fotolovu se začala. Jako šelma jsem našlapoval povláčeným polem. Dostal jsem se na úroveň vršku a marně hledal rezavá těla. Vždyť někde tady musí být, nevěřícně jsem kroutil hlavou. Hlavu jsem si div nevykroutil, ale mé zraky spatřily srnčí tělo. Najednou tak blízko! Přičupl jsem a chystal se jemně zavábit. Než se z třešňovky začal linout srnčím chlapům libý hlas, zjevil se dvacet metrů zpoza vršku parůžkář. Nevěděl o mě, vydal se na výšlap. Napřed terén skryl jeho běhy do výše kolen, pak se však ukázal v celé své kráse. Dospělý srnec silného paroží šesteráka. Až nyní, při bližším pozorování srncova chování doslova řekl: "jsem už vyříjený, nech mě být" Znavenost po vášnivých honičkách s milenkou z něj přímo čišila. Líně vyplazil lízák, měl často zavřená světla. Přesto jsem zkusil zavábit jemné "fiu, fiu". Netečně se otočil směrem ke hlasu a chvíli tím směrem jistil. Radost mladého vidláčka po zavábení vypadala jinak. Udělal pár kroků svým směrem – se skloněným krkem si šel pro vítr. Zkušeně dostal, co potřeboval zjistit. V srncových nozdrách se usadil pach člověka. Na nic nečekal a najednou se změnil v agilního mladíka, když skoky unikal před vetřelcem. Spásu našel v nedaleké vzrostlé kukuřici, do níž skočil až neuvěřitelně vysokým skokem. Všechna čest! Teprve potom se přidal druhý kus, odrostlé srnče. Proto ten rozdíl ve velikosti. Ale z takové dálky jsem nemohl přesně určit, zda se jedná o mladou srnu, či odrostlý letošní srnčí přírůstek. Trochu mne mrzelo, že jsem unaveného srnce vyrušil z jeho ranní siesty, ale má v lidském světě i víc nepřejícníků, jež třeba nelegálně usilují o jeho život... Takto mi alepoň dokázal, že ač unaven po říji, bystrost mu nechyběla.

Ze série snímků jsem byl spokojen. Telekonvertor kresbu mírně změkčil, podepsal se na tom i vlnící vzduch a špatné boční světlo, ale dokumentační fotografie hezkého srnce jsem si ze setkání odnesl.

Spokojeně jsem se vrátil na cestu a pomalu mířil k závěru nedělní procházky. Radost mi udělal pohled na letícího jestřába, kopíroval těsně mladé stromy biokoridoru, načež zalomil do remízu. U biokoridoru jsem spatřil dva zajíce, popásali se na podmítnutém strništi. Čekání, jež zprvu zdánlivě nemělo přinést ovoce, to když jeden ze zajíců náhle odběhl do bezpečí pásu stromů. Když jsem myslel, že si to druhý pomaže za ním, zachoval se přesně naopak a rozběhl se ke mě. Zajíce jsem nechal doskákat až na deset metrů, teprve nato jsem exponoval. Ale na zvuk závěrky nereagoval a hopsal stále blíž a blíž. Sedl na bobek, rozhlížel se, znovu se dal do pohybu. Až ušáka pohltila krytina. Poskytl mi pěkný zážitek spojený s fotografováním. Radost ze zážitku byla o to větší, že se většina snímků povedla. Telekonvertor odvedl dobrou práci. V závěrečné fázi šoulačky jsem stoupal pěšinou při biokoridoru, na okamžik z druhé strany zasedl za pojízdnou kazatelnu, jež vhodně umístěna, dávala v nočních hodinách při svitu měsíce velkou šanci na lov černé zvěře v průseku strniště, mezi vzrostlou kukuřicí.

O poslední zážitek se postarala nad biokoridorem nízko letící káně, jíž nejspíš vyplašili blížící se lidé se psem. I myšilov se stal mým úlovkem na fotoaparátu. Zbývalo už jen sejít lesem k autobusu. Šlapání jsem měl dost, využil jsem tedy služeb městské hromadné dopravy. Trochu unaveného, ale moc šťastného fotolovce uvítal před desátou dopolední jeho věrný munsterland Cir.

Prožil jsem moc krásné srpnové ráno.