Štěstí v neštěstí, aneb po vichru vrátil se ledňáček.

Jednu červencovou neděli dopoledne jsem se už déle doma nudit nemohl. A tak po generálním úklidu mého pokoje, ještě za deště, jenž trval od brzých ranních hodin, jsem si sbalil "fidlátka" a vypravil se do našeho údolí. Fotobatoh tentokrát těžký nebyl. Ukrýval Nikona D7000 a širokoúhlý objektiv. V plánu jsem totiž měl fotografování popadaných stromů po nedávném silném větru, jež se přehnal přes Brno.

Šumavská anabáze

Šumava. Horstvo bohatě zalesněné rozléhá se na jihozápadě naší země. Rozlohou 163 000 ha se v roce 1963 stala naší největší chráněnou krajinnou oblastí. Šumavské lesy proslulé svojí neprostupností a četnými pralesy, jako například Boubín ukrývají v sobě mnohá a netušená tajemství přírodního charakteru. Třebaže se o Šumavě mnohokrát mluví jako o nejvíce postižené kůrovcem. Nachází se zde několik jezer ledovcového původu, z nichž nejznámější jsou Černé a Čertovo jezero, obě dosti hluboká.

O ranním fotolovu ve společnosti Serváce.

Letos se vyplnila pranostika Ledových mužů. Zatím co v minulém týdnu teploty šplhaly vysoko nad dvacet stupňů s příchodem víkendu a dní, kdy slaví svátky Pankrác, Servác a Bonifác teploměr neukazoval ani desítku. V neděli ráno, na Serváce jsem se opět vydal na toulky oblíbenými místy v našem údolí. Než jsem vycházel, zkontroloval jsem teploměr. Ukazoval nulu. A že se skutečně nejednalo o ošidný údaj, jsem se hned venku přesvědčil. Záviděl jsem kamarádce fotografce Janě, jež zrovna na Serváce odletěla do slunného a teplého Egypta. I přes nízké teploty jsem pokračoval v cestě ránem ke Zlatému potoku.

Můj nejhorší fotolov.

Jednu květnovou středu odpoledne jsem se vydal na konipasy horské. Impulsem byla minulá návštěva u jejich netradičně zvoleného místa pro hnízdo. To jsem s dalekohledem pozoroval kterak rodiče pilně krmí svá čerstvě vyklubaná holátka. Napočítal jsem dva hladové krky, ale jistě se v hnízdní kotlince ukrývalo mým zrakům více konipásčích novorozenců.

Jak jsem se po roce setkal s ledňáčky.

Bylo to na mé oblíbené bobří řece. Již na podzim jsem v ta místa zavítal a viděl nad řekou prolětět azurového ledňáčka. Na Boží hod velikonoční, letos připadající v kalendáři na 8. dubna mne to do známých míst táhlo znovu. Ani nevlídná zima, na duben v našich zeměpisných šířkách trochu nevídaná, mne neodradila k návštěvě bobří řeky. Vidina a šance zahlédnout klenot našich řek - ledňáčka říčního i zimu přemohla. V našem údolí zatím nejsou a tak se mi po mých nejoblíbenějších opeřencích stýská...

Aprílová návštěva u konipasů.

První dubnový den jsem chtěl prožít u potoka. Vlastně to v mém případě nemělo býti nic vyjímečného, do Mariánského údolí jsem zavítal nepospočetně krát. Naposledy od prvního aprlíla jsem u potoka brouzdal posledního března.

Jarní víkend a expedice Pálava 2012.

S příchodem prvních skutečně slunných a teplých dnů, kdy padaly na mnoha místech naší vlasti teplotní rekordy, se zdálo, že propuklo pravé jaro. Není se co divit, vždyť už bylo na čase. Od poloviny 11. týdne roku 2012 se vyjasnilo a prostor dostala azurová obloha.

Jaro.

Ze všech ročních období, jež se nám, obyvatelům střední Evropy v koloběhu vracejí, mi nejvíce k srdci přirostlo jaro. To kalendářní nastává 21. března, ale mnohdy svojí krásu ukáže mnohem dříve. Hovoříme však o nížichách a jim podobných nadmořským výškám. Všechny naše příhraniční hory ještě tou dobou pokrývá sněhová peřina. Mám to štěstí, že jsem se narodil a žiji v Brně, jenž je metropolí kraje Jihomoravského a tak si mohu za příhodných podmínek užívat jara již od začátku března.

Minipříběh nejen o havraním fotolovu.

Začal se odvíjet jedno únorové nedělní ráno. Tehdy jsme se s kamarádem Zdeňkem, i přes celkem pěkný mráz, hezky prošli našimi oblíbenými místy kolem Zlatého potoka. A že to byla pěkná potulka.

Den, kdy zmizela fotopast a vrátil se ledňáček.

Když mi na poslední lednový pátek dali nadřízení v práci volno, těšil jsem na ráno, jak půjdu zkontrolovat fotopast. Teploměr ráno při jasné obloze ukazoval lehce pod nulou a já se vydal za čerstva do lesa za fotopastí. Jaké ovšem nastalo překvapení – kmen stromu, na kterém jsem měl upevněnou kameru s čidlem zel prázdnotou. Fotopast zmizela. Stejně tak jako makrela na ochozu. V tu chvíli se mi v hlavě honila spousta myšlenek, nejvíc však vztek na někoho, jenž dokáže sáhnout na věc, jež mu nepatří. Naštěstí byla moje fotopast opatřena PIN kódem, který znám jen já a tak je druhému přístroj k ničemu. Domů jsem přišel zkroušený, ale záhy mě zlepšili náladu kamarádi, jenž stáli při mě. Nač sedět doma, když oknem pokoj prosvětlují paprsky slunce. Musel jsem znovu ven.