Den, kdy zmizela fotopast a vrátil se ledňáček.

Den, kdy zmizela fotopast a vrátil se ledňáček.

Když mi na poslední lednový pátek dali nadřízení v práci volno, těšil jsem na ráno, jak půjdu zkontrolovat fotopast. Teploměr ráno při jasné obloze ukazoval lehce pod nulou a já se vydal za čerstva do lesa za fotopastí. Jaké ovšem nastalo překvapení – kmen stromu, na kterém jsem měl upevněnou kameru s čidlem zel prázdnotou. Fotopast zmizela. Stejně tak jako makrela na ochozu. V tu chvíli se mi v hlavě honila spousta myšlenek, nejvíc však vztek na někoho, jenž dokáže sáhnout na věc, jež mu nepatří. Naštěstí byla moje fotopast opatřena PIN kódem, který znám jen já a tak je druhému přístroj k ničemu. Domů jsem přišel zkroušený, ale záhy mě zlepšili náladu kamarádi, jenž stáli při mě. Nač sedět doma, když oknem pokoj prosvětlují paprsky slunce. Musel jsem znovu ven.   

Vyrazil jsem mezi paneláky, abych vyvenčil psa. Zrovna jsem stál v zamyšlení, když v tom se poblíž objevila krahujčí samice. Letěla poměrně nízko nad zemí, tak jsem mohl v tichosti sledovat její eleganci. Neletěla ani moc rychle, jen tak kolem mne proplachtila. Zamířila k dětskému pískovišti, za nímž rostly ˇštěbetavé" keře. Před nimi zrychlila, udělala manévr a v dalším okamžiku už jí pohltilo větvoví křoviska. Tím se mi ztratila z dohledu. Jistě tam měla vyhlédnutého malého pěvce. A přál jsem jí úlovek v krásném, sluncem zalitém pátečním popoledni. Setkání s malým, ale bojovným dravčíkem mne naladilo na správnou notu. Jen jsem si doma vyzvedl fotobatoh, převlékl se ve vhodnější oděv a vyrazil jsem si pročistit hlavu a provětrat Nikona, jak mi radil kamarád Martin. Mířil jsem do Mariánského údolí k mým ledňáčkům. Zavspomínat na ty kouzelné chvíle, jež jsem s nimi loni v létě trávil. Vždy když příjdu do jejich království a stanu na břehu Zlatého potoka před jejich oblíbenou odsedovou větví, postojím v tichu lesa, v zimě ozvučeném jen sýkorkami a králíčky, a vybavuji si jarní a letní čekané bez jejich vědomí, avšak skoro nadosah azurovým klenotům našich řek. Za zimních mrazů mohu stát v jejich království bez skrývání. Ale za dva měsíce již příjde čas, kdy musím na jejich audienci v utajení. Zatím všude vládne zima. Přilehlý rybník pokryla vrstva ledu, jen tu a tam dokumentují jeho zatím slabou sílu malé díry. Ledňáčka jsem tu naposledy pozoroval 29. 10. loňského roku. Od té doby se stal pro mne nezvěstným...

Kolem vody se proplétal malý skřítek střízlík a v peřejích potoka jsem zahlédl i vodníka skorce. Zářila mu do dálky jeho bílá náprsenka. Zatím postával na kamenech sám, ale brzy nastane doba, kdy začnou jeho námluvy. Začne půvabně tancovat před vyvolenou. Potkávám ho poměrně pravidelně a drží se poblíž mnou vyvěšené polobudky, v níž loňský rok hnízdili konipasi.

Třeba si právě tady zbudují své velké mechové hnízdo. Byl bych tomu rád. Odpoledne se už chýlilo ke svému závěru a začalo citelně přituhovat. Vracel jsem se pomalu Mariánským údolím a foťák už jsem dávno schoval. Jenže jsem byl nucen Nikon znovu vytáhnout. Procházel jsem po asfaltce, když v tom se z nevysokého místa nad hladinou odlepil pták. Siluetou a letem proti zapadajícímu slunci připomínal skorce. V těchto místech pod splavem mezi první a druhou nádrží jsem ale vodního kosa nikdy nepozoroval. Jasno jsem měl až ve chvíli, kdy pták usedl na strom nad vodu osvětlen v protisvětle. Již nebylo pochyb. Byl to ledňáček! Tebe bych tu kluku nečekal, říkal jsem si v duchu, ale byl jsem moc a moc rád za pohled na azurový klenot. Vyčkával na rybku a zdálo se, že i nadále vydrží. Neváhal jsem proto a rychle sňal z beder batoh a vytáhl fotoaparát. Stihl jsem ještě nastavit vyšší citlivost, zamířit na ledňáčka a několikrát třesoucí se rukou exponovat několik po sobě jdoucích záběrů. Nebýt dvou pejskařů s dvěma pokojovými kartáči, jež zrovna procházeli cestou okolo ledňáčka, vydržel by sedět dál. Však odletěl. Rychlým letem kdy nad hladinou přímo zasvítily jeho azurová záda. Tomu všemu jsem mohl s němým úžasem být svědkem. Usedl nedaleko na pahýl po větvi při kmeni olše. Pejskaři mezitím prošli a já se pokusil pomalu k němu přiblížit. Se psem se mi to moc nevedlo. Naneštěstí zrovna v těch místech stojí při protějším břehu přikrmovací zařízení pro kachny. Ty se u zásypu drží a v loveckém psu se probudila touha. Musel jsem psíka držet na vodítku a ten semnou samozřejmě cloumal. Já měl u oka fotoaparát a snažil se zaostřit na vzdáleného ledňáčka, který stále ještě seděl na stejné vyhlídce. Exponoval jsem sekvenci snímků a doufal, že alespoň jeden výjde s ostrým pojetím ledňáčka. A skutečně vyšel. Ještě několik kroků jsem se odvážil a rybařík zase poodletěl. Usedl nedaleko na větve nad vodou. Vypadal jsem asi zvláštně pro další procházející pejskaře, díky kterým byl můj fotolov ještě ztížen vzájemným pozdravením jejich a mého psa. Ještě chvíli jsem si takto hrál a pak ledňáčka zradil pán jdoucí zrovna po nedalekém mostku. Opět elegantně proletěl kolem mne a usedl na větev, kde jsem jej zahlédl odpoledne poprvé. Čihal na rybky a pak mi předvedl ukázku lovu. V protisvětle zapadajícího slunce bylo šplouchnutí vody překrásným efektem. Zda ledňáček ulovil rybku, či nikoliv jsem už nedopozoroval, neboť dva pejskaři si stoupli zrovna k těm místům a dali se do hovoru. Měl jsem sto chutí jim vyhubovat, ale co bych tím zmohl. Akorát posměch. Když se konečně odporoučeli, slídil jsem podle potoku, zda se tam někde ledňáček neukryl a v nehybné póze tak neprozradil svým nepřátelům pozici, ale byl pryč.

Setkání s ním v lednový čas mne moc potěšilo a o to víc, že jsem jej pozoroval na skoro stejném místě, kde jsem, ještě jako dítě, 19. 7. 1994 spatřil svého prvního ledňáčka v životě.