Minipříběh nejen o havraním fotolovu.
Začal se odvíjet jedno únorové nedělní ráno. Tehdy jsme se s kamarádem Zdeňkem, i přes celkem pěkný mráz, hezky prošli našimi oblíbenými místy kolem Zlatého potoka. A že to byla pěkná potulka. Mám rád tyto dny. Dny, kdy pomalu polehounku předává zima vládu jaru. V lese je přes den řekl bych specifické světlo, sníh taje a les se začíná rozespívávat ptačími hlasy. Začíná pro mne okouzlující čas, čas toku datlovitých. Odevšad zní ostré údery zobáků strakapoudů, žlun a datlů a jejich volání. Takto dalším příslušníkům svého druhu hlásí, že teritorium je už obsazené. Při návratu k autu jsme zdolávali velký kopec a já měl přitom pocit, že se konečně otepluje. Teploměr v autě ale hlásil v jednu hodinu odpoledne -5 stupňů celsiových. Pravdou je, že po osmé ranní, v čase kdy jsme vyrazili vstříc lesním tišinám hodnota mrazu ukazovala číslici 17. Tedy přeci se oteplilo.
Havrana jsem fotografoval při návratu, nedaleko mého domu. Neodolal jsem v odpoledním světle černým ptákům, hledajícím něco skoupého k snědku na travnaté stráni. Většina z nich, jakmile jsem se zastavil a poklekl odlétla, jeden se odkolíbal za horizont. Pak jsem ale viděl, že se pomalu vrací a větřil jsem šanci na snímek. Zůstal jsem nehybně přikrčen za hledáčkem Nikonu a jakmile havran ukázal nejen hlavu, ale i svoji krásně kovově vybarvenou hruď, stiskl jsem spoušť. Ještě pak několikrát, ale zalíbil se mi právě tento snímek z prvních. Obyčejný havran, řeknete si, však potěšil mne zimní host z východu.