Jarní víkend a expedice Pálava 2012.

Jarní víkend a expedice Pálava 2012.

S příchodem prvních skutečně slunných a teplých dnů, kdy padaly na mnoha místech naší vlasti teplotní rekordy, se zdálo, že propuklo pravé jaro. Není se co divit, vždyť už bylo na čase. Od poloviny 11. týdne roku 2012 se vyjasnilo a prostor dostala azurová obloha. Měl jsem to štěstí, že jsem zrovna v tyto dny nemusel vstávat do práce. A tak jsem v pátečním ránu navštívil Mariánské údolí s cílem zachytit dva samečky hohola severního. Předchozí den jsem hosty na tahu pozoroval na jednom z rybníků našeho údolí. Fascinuje mne ptačí paměť. Na jaře v roce 2010 jsem pozoroval dva samečky hohola severního v totožných místech. Jen o 15 dní později, totiž 1. dubna. Hohol severní, bucefala clangula, je vůbec zajímavým opeřencem z kachní čeledi. Sameček je opeřen do bíločerného šatu a hlavu zdobí žluté oko. Samička pak o něco nenápadněji, do hnedých tónů. Hnízdí v dutinách stromů i daleko od vody. Další zajímavostí je způsob vyvádění mladých. Hned po vylíhnutí totiž kachňátka následují svojí starostlivou mámu a hned při tom mívají vskutku adrenalinový zážitek. Skáčí totiž z hnízdní dutiny až na zem. Je až s podivem, že většina maličkých skokanů skok přežije bez újmy a tak může následovat mámu hoholím maratonem až k rybníku. Hohol severní u nás ponejvíce hnízdí v Jižních čechách kde mu ornitologové vyvěšují budky. Těch přirozených dutin totiž s nástupem hospodaření v lesích ubývá. S hoholem se nejsnáze setkáme na tahu. A to byl případ i mého pozorování. Na druhý den již rybník tyto černobílé kachny nehostil.

I tak jsem si ten den odnesl pěkné zážitky. A postaral se o ně i pár jestřábů velkých. Nad rybníkem a okolními lesnatými stráněmi prováděli svatební let. Okouzlil mne. Jestřábi chvíli kroužili v elipsách vysoko na obloze a často se jako kámen jeden z nich pustil a zadělal na útok druhého z jestřábího páru. Oba jestřábi se dotýkali pařáty a zase pustili, opět potom vykroužili do výše. To vše s takovou elegancí a lehkostí, že se již nedivím, když polije veverku smrt při spatření jejího úhlavního nepřítele.

Z mých oblíbených ptačích druhů, jež mají rádi potoky, mne potěšili konipasi a skorec. Jen ledňáčci ještě nepřiletěli. Vážil jsem za nimi v podzimním i zimním období už velké množství vycházek, zatím bez úspěchu, ale vím, že se blíží čas, kdy již z dálky uslyším jejich "ty-tý-ty-tý-ty-tý-tit-tít-tit-tit-týt" oznamující jejich přílet na hnízdiště. Těším se na ten okamžik, těším se, jak mne začne bít vyšší tepovou frekvencí srdce a z celé své radosti až skoro vykřiknu: tak vás tu vítám, moji zlatí ledňáčkové!

V tom pátečním dopoledni jsem při břehu u bublajícího potoka objevil trs kvetoucích sněženek.

Neváhal jsem a tyto bílé posly jara z leže v protisvětle vyfotografoval. Vždyť i tak obyčejné sněženky, rostoucí na jaře na každé zahrádce dokáží srdce rozveselit.

Vrátil jsem se pln zážitků a dojmů domů a plánoval si následující den, tedy v sobotu odpočinout. 

Nestalo se tak, jelikož krásné počasí a jaro netrvá věčně a tak je potřeba využít každého dne. Takové heslo razí můj táta. A tak jsem místo teleobjektivu nasadil na foťák makroobjektiv a rozjeli jsme se trolejbusem k brněnskému sídlišti Kamenný vrch. Tam, mezi betonovou šedí, se totiž ukrývá světový unikát. Louky, jež jsou v jarním čase plné fialových květů konikleců velkokvětých. Je na ně skutečně úchvatný pohled a stojí za to jej na snímcích zvěčnit. 

Na místo jsme zavítali v čase, kdy koniklece teprve začínaly kvést. To bylo dobře, neboť v době plného rozkvětu se mezi tisíci fialových květů nedobře fotí. Snažil jsem se při focení vždy poctivě dívat pod nohy, abych některou z fialových krás nezprovodil nerozumným chováním ze světa. A k mé radosti se mi to dařilo. Nemohu si ale při tom nevzpomenout na loňský rok, kdy jsem na jiné lokalitě objevil první trs nádherných konikleců. O nějaký den či dva později jsem už tento trs nenašel. Ne však pro špatnou paměť místa, nýbrž po kouzelné kráse trsu zbyly jen viditelně ustřihlé stonky. Někoho zlákaly fialové květy k tak falešnému činu!

Fotografování mých oblíbených fialových květů jsme vynaložili přes hodinu. Snad i opálení jsme se vrátili k domovu.

První krásný předjarní víkend lákal ale i návštěvě jiné lokality.

A zvláště když se sejde parta kamarádů. Ještě před slibovaným slunečným víkendem jsme se přes sociální síť domluvili s kamarády Petrem a Jardou na fotovýletu k Mušovským jezerům a blízko nich ležící skalnaté Pálavy. Fotoakci jsme nakonec dohodli na neděli. Nechybělo mnoho a já se focení na jihu moravy nezúčastnil. Z fotografování konikleců na přímém světle jsem dostal úpal a bolest hlavy ani nelákala k fotografování. Ač mne Petr o sobotním večeru přesvědčoval: "do rána budeš fit a jak vezmeš foťák do ruky, tam už zapomeneš na všechno, aj kdyby ti chyběla noha... to znám ;-)."

A skutečně. Po probuzení do nedělního rána bolest hlavy byla ta tam a už jsem se opět jak malý kluk těšil na to, co mne asi bude čekat v té slunečné neděli.

Sbalil jsem svačinu do fotobatohu s dvěma foťáky a dvěma objektivy a o půl osmé ráno vyběhl na šalinu. Sraz s kamarádem Jardou proběhl včas a tak jsme se již mohli za výborné pomoci navigace proplétat Brnem a záhy jsme nabrali směr Hustopeče u Brna a k cílové stanici Šakvice. Tam sice postarší navigace trochu zazlobila, ale člověčí zrak je stále dokonalejší jako technika a tak jsme porušili přikázíní navigace a vjeli, kam nás nenavedla. "Až to bude možné, otočte se" radila. My však za pár okamžiků parkovali u vlakové stanice v Šakvicích. 

Tady do našeho Eskortu přistoupil fotograf Petr. Trojice kamarádů se stejnou diagnózou – fotografování přírody – byla kompletní a tak jsme mohli vyrazit vstříc dobrodružstvím. V plánu byly prvně koniklece a nato letmá návštěva jezer rozlévajících se pod Pálavou. Nakonec to ale vše bylo jinak. Koniklece nám neuletí, shodli jsme se.

Lákal nás ptačí život na vodních nádržích.

První zastávku jsme učinili za obcí Strachotín u hráze oddělující střední a dolní nádrž. Nedaleko od břehu si užívalo ranní siestu velké hejno vodních kachen zastoupené poláky chocholačkami. Pro český název nahrála ornitologům při poznávání poláků chocholka u samečků, která je zvlášť na jaře v době páření patrná. Kachny jsou jako u ostatních druhů méně nápadné, hnědě vybarvené.

Poláci ale neprokázali ochotu vystavovat se našim objektivům a po vystoupení trojice dvojnožců z vozidla celé hejno poodletělo dál od břehu. Tam už na ně byly naše objektivy krátké. Vzniklo nanejvýš jen několik dokumentačních snímků. Větší radost nám udělal konipas bílý, jenž se promenádoval po loďkách nachystaných na novou sezónu na břehu. Rád jsem pozoroval třasořitku, jak se ptáčku s dlouhým neustále kmitajícím ocáskem přezdívá. Letos jsem jej viděl poprvé. Vrátil se již z teplých krajin a hodlá jistě někde tu založit rodinu. Tu prohledával kameny u silnice, tam zase sedl na svodidla a rozhlížel se po okolí připrozpěvování si svojí jaro oslavující písničky. Zatím co se Petr s delším ohniskem pokoušel o snímky vzdálených poláků, já se zaměřil na konipasa bílého. Využil jsem odstavené malé loďky, abych se za ní ukryl a nakonec vzniklo několik snímků samečka trasořitky.

A pak naše zraky zpozorovaly na vodě velké labutě. Celkem čtyři exempláře velkých bílých ptáků si to namířily právě za námi, sešel jsem tedy ke břehu a snažil se o snímky z úrovně očí. Máma labuť a tři dorostenci pluli ale v protisvětle. Propluli kolem nás bez zastávky v uctivé vzdálenosti a pokračovaly dále v plavbě po hladině novomlýnské dolní nádrže. Naznali jsme, že je již doba a tak nastal čas balit techniku a pokračovat v cestě dále.

Za druhou ranní zastávku jsme zvolili místo s odstavnou plochou přes Dolními Věstonicemi. Na dohled byly ostrůvky, jež nesou název Na Pískách. I toto místo hýřilo poměrně čilým životem. Při břehu protějšího ostrova hlídkoval kormorán, plula husa, lovila potápka roháč. Tu bylo nesmírně náročné zvěčnit na fotoapatát když pominu vzdálenost od nás. Pravidelně vždy, když jsem zamířil objektiv a už měl potápku v hledáčku, než jsem stačil zaostřit, zmizela pod hladinou. Vyplavala po chvíli a ta místa se nedala předem odhadnout. Tenhle chocholatý sameček byl prostě v chování nepředvídatelný. Chvíli jsme spočinuli při břehu a pohodu nám dodával pohled na blízké rákostiště. V tom se mihl kačer divoké kachny, který potom vyplul na volnou hladinu i se svojí vyvolenou. Bystrému oku neunikl drobný pohyb mezi stébly a při přiblížení teleobjektivem mne potěšil svojí přítomností sameček vzácného moudivláčka lužního. Nenápadný opeřenec je zajímavý svým spůsobem hnízdění. Staví si zavěšená hnízda spletená do tvaru hrušky z chmíří semen stromů či rákosu. Podobné stavby bychom našli u žlutě vybarvených ptáčků snovačů jejihž domovinou je černý kontinent.

Vysoko na nebi táhli v hejnech kormoráni, doprovázení všudypřítomnými racky chechtavými.

Ještě jsme využili několik příležitostí k fotografování racků v letu, když nám zrovna proplachtili nad hlavami. Zaznamenal jsem mladého racka při lovu ryby. Najednou se v letu prudce zasekl a jako kámen se spustil k hladině. Rozstříkl vodní sloup a na krátký okamžik zmizel z části pod vodou. Pak se s několika rozmachy vznesl a v zobáku si odnášel úlovek, malou rybku.                   

Poté jsme opět pokračovali v cestě.

Projeli jsme malebnými vesničkami pod Pálavou. Za námi zůstaly Dolní Věstonice a Pavlov. Ve stoupání k posledně zmiňovanému Pavlovu osádce fordu proletěl nízkým letem taktřka před kapotou tmavý dravčík. Nemohl jím být žádný jiný, než velký bojovník krahujec obecný, odvažující se lovit i v blízkosti člověka. Krahujčí samičku jsem v dalším okamžiku uviděl v zajímavé a nevídané poloze. Zavěsila se na drozda, jenž se zachytil nožkou do pletiva plotu. Pěvec, ke kterému se osud nezachoval zrovna nejlépe ještě žil. Zastavili jsme a Jarda mi umožnil stáhnutí okénka, abych mohl krahujce při útoku fotografovat. Náhle stojící auto však krahujčí samičku zneklidnilo a tak odletěla ještě dříve, než jsem stačil exponovat snímek. Vystoupil jsem a šel alespoň k drozdovi, vyprostit jej z nepříjemných okovů. Naštěstí se v mé přítomnosti vysmekl a ukryl se na zem pod keř. Zda mu to zachránilo život před krahujčími spárami, se již nedovím. Na úzké silnici se nedalo s autem moc zdržovat.

Naše cesta ubíhala dále. Po levé straně nás upoutaly staré mohutné stromy, trčící z vody. Stály tam jako němí svědkové dob dávno minulých, kdy ještě úpatí Pálavy neomývaly vody novomlýnských nádrží. Po pravé straně jsem s obdivem shlížel k bíle zářícím skalám a nad vesnicí Pavlov se rýsovaly hradby zříceniny hradu Děvičky.

Projeli jsme Pavlovem a silnice vinoucí se jako had mezi vinicemi nás přivedla až k malému parkovišti před obcí Klentnice. To byl tedy náš výchozí bod při toulkách Pavlovskými vrchy. Odtud vedl turistický chodník a my už se museli spoléhat jen na naše nohy. Cestou vzhůru Petra s Jardou zaujaly fialové kvítky jaterníku podléšky a neodolali touze vyfotit si jarní makrosnímek. Nutno dodat že se jim podařily pěkné záběry.

Z opeřenců nám kolem cesty poletoval brhlík. Měl v zobáčku hlínu, jasný důkaz že si někde poblíž zdí svoji dutinu k hnízdění. Svérázný brhlík, jenž se dokáže s ladnostzí pohybovat po kmeni stromu hlavou dolů, si umí poradit i s dutinou po datlu černém, sám jsem byl v našem údolí v letošním jaru svědkem jeho počínání, kdy hlínou zatmelí přebytečně velký otvor.         

Zvěčnit na snímek brhlíka "zedníka" se mi ale nepodařilo, v lese to světlem zrovna neoplývalo a můj teleobjektiv s nasazeným telekonvertorem se bez patřičné dávky světla neobejde.

Červená značka nás dovedla až k rozcestí Soutěska. Následovala malá přestávka. Ukryti pod stínem altánu jsme ulehčili fotobatohům svými zásobami pochutin a navzájem jsme bilancovali dosavadní úlovky. S Petrem jsme se shodli, že zatím nic nemáme. Jarda se pokoušel s nazaseným makroobjektivem o čmeláka, nalézajícího úkryt v děrách zdí altánku. Já si raději četl přiloženou tabuli s rostlinami a živočichy, jenž v okolí žijí.

Jejich výčet je značný. Za všechny zmíním opeřence dudka chocholatého a zedníčka skalního. Prvně zmiňovaný je tu doma přes léto a zedníček skalní sem zase zavítá ojediněle za zimy. Malý obratný ptáček prolézá s bravůrou skalní pukliny a hledá ukrytý hmyz. Jeho pozorování se rovná barevnému zážitku, vždyť na jeho křídlech s podobností motýla dominuje hlavně rubínově červená.        

A z rostlin je tu k vidění koniklec velkokvětý. Každý rok koncem března fialový kvítek fotografuji a obdivuji jeho krásu v několika lokalitách v Brně, na Pálavě jsem jej nikdy neviděl, přec je konikleci proslulá. Ale najít na pálavských kopcích přesné místo jejich výskytu nebylo tak snadné, jak jsme si s kamarády tuto vizi malovali.

Po občerstvení jsme se vydali turisticky značenou naučnou stezkou Děvín směrem k rozcestí Nad Soutěskou. Trasa stoupala do příkrého kopce, ale výhledy které se daly očekávat, stály za tu námahu. Dubový les s kobercem kvetoucích podléšek a sasanek brzy vystřídaly holé skály a travnaté stepi s ojedinělými skupinkami zakrslých dubů. Jarda s Petrem fotografovali typická zákoutí právě se zakrslým dubem. Já toho moc s teleobjektivem a makroobjektivem v krajině nezmohl. Nějaké skalky jsem si ale přecijen našel. I když s poledním ostrým světlem z toho moc krajinářský snímek nevznikl. Potom jsme zahlédli poštolku, jež se prolétávala při téměř kolmé vápencové stěně. Její úpatí se nacházalo hluboko pod námi v hlubokém údolí. Běda sebemenšímu zaškobrtnutí či špatnému kroku a osud by byl spečetěn. Dával jsem ale pozor a v jednom místě sledoval, jakmile poštolka proletí podemnou, abych se jí pokusil zvěčnit na snímek. Čekání přineslo své ovoce; sameček poštolky zakroužil a ukázal mi šedou hlavu, skořicová záda a křídla s šedým rýdovákem, vše v pěkném pozadí protější lesnaté stráně. Setkání s milým dravčíkem mne potěšilo, neboť vidět jej pod sebou se zase tak často nepoštěstí, pokud nepoletím v závěsném kluzáku, či si neskočím padákem. Několikrát jsem poštolku sice v minulosti zahlédl z okna hradu Pernštejna, v kterém probíhal výklad dějin a nemohl jsem se tedy soustředit na nějaké snímky, už proto že fotoaparát v hradu průvodci nesli s nelibostí.

Zatím co jsem fotil poštolku, Petr s Jardou mi někam utekli. Našel jsem je až na skále nad rozceszím. Už jsem se radoval, že objevili koniklece, ale fotoaparáty cvakaly na malé žluté kvítky. Jarda mne upozornil na nádherný výhled, tak jsem se vydal směrem, jímž ukazovala kamarádova pravice. A skutečně, zřel jsem impozantní pohled na nové mlýny. Mít širokoúhlý objektiv, dovedl bych vymyslet zajímavou kompozici se skalisky. Pokochal jsem se výhledem a raději opět zařadil zpátečku, pohled z vyhlídky není nic pro ty, jež trpí strachem z výšek... Záviděl jsem vlastnost létání krkavci velkému.     

Vrátili jsme se posléze na turistický chodník, vstup mimo cestu totiž ochranáři z Pálavy zakazovali. A chtěli jsme respektovat pravidla. Vždyť i ze značené cesty se daly fotografovat krásy zdejší přírody.

Jen ty koniklece se stále ukrývaly našim zrakům.

Stoupali jsme po trase stále výš a po chvíli stanuli na vyhlídce pod vrcholem Děvína. Přišli jsme zrovna v době, kdy parta nadšenců provozovala podivný sport; a sice pouštění draka podobný, jen s rozdílem že místo draka ovládali dvěma táhly křídlo, jímž je vybaven paraglajdista.

Z vyhlídky byl pěkný výhled na krajinu pod Pálavou včetně blízkého Sirotčího hrádku v sousedních kopcích, pohled nabízel i krásu vinic u Pavlova, luk s dančím stádečkem patřícím nejspíše do obory Bulhary a pod námi se rozlévaly nepřehlédnutelné Nové mlýny. Po odpočinku a focení krajiny jsme se opět vydali na toulky pálavskými kopci. Cesta od vyhlídky vedla k Dívčímu hradu, ale tam už se nám nechtělo a tak se tři kamarádi vydali zpět k Soutěsce. Následoval sestup k odpočívadlu pod Soutěskou.

Odtud jsme se vydali druhou stranou údolím ve snaze objevit koniklece pod Soutěskou. Odměnou byl pohled na hladkou stěnu tyčící se do výše. Právě tady se prolétával poštolčí sameček. A já stál nahoře u vyhlídky do údolí, v němž jsme se právě nacházeli. Od té chvíle nás putovalo Pálavou pět plus jeden pes. Tady jsme totiž potkali mé rodiče na výletě i s malým munsterlandem Cirem.

Táta nám hlásil, že se mu podařilo najít kvetoucí koniklece ale jen tři květy, zato objevil v lese kvetoucí koberce sněženek. Petr měl domů manželce přivést alespoň jeden snímek fialového koniklece, tak se těšil, že neodjede s práznou a svůj úkol splní. Mezitím jsme si ale užili dosyta fotografování sněženek. Na stráň se sněženkami dopadalo světlo v protisvětle, to však nikomu včetně mě nevadilo. Baví mne ležet s makroobjektivem u jemných sněženek se sluncem proti čelu. A protože na některých místech květinky zahalil stín, vytáhl Jarda eso z rukávu v podobě odrazné desky. S tou jsem se v praxi setkal poprvé. Deska využívá odrazu světla a umožňuje nasměrování světla na fotografovaný objekt. Obzvlášť pěkné světelné výsledky nám poskytla deska barvy zlaté. Na výběr po jednoduchém úkonu má fotograf i stříbrnou desku, ale zlato je zlato. Jedinou nevýhodou odrazné desky je fakt, že na fotografování musí spolupracovat druhý kolaga, jenž desku drží. A tak nic pro mne, fotografa lovícího ponejvíce o samotě.

Snímků na kartách přibývalo, lidé chodící okolo mnohdy neskrývali údiv nad třemi blázny válejícími se u obyčejných sněženek, kvetoucích třeba i na panelékové zahrádce...

Cestou za fialovými konikleci jsme obdivovali i četné skalní útvary, mezi nimi Trůn, vápencovou skálu čnící do výše. V slunečném odpoledni se tu prolétávalo několik poštolek a holubů. U posledně zmiňovaných jsem obdivoval jejich odvahu létat v teritoriu poštolek, jejich příležitostných lovců. Obzvlášť poštolčí samička, jež je, jako u většiny dravců, větší než sameček, dokáže ulovit ve městech hojného holuba.

Putování k vysněným koniklecům se pěkně prodloužilo, ale nakonec po všech útrapách nás táta neomylně dovedl k místu stepního charakteru nedaleko kaple svatého Antonína. Konečně přišel vytoužený okamžik. Spatřil jsem ve stráni mezi trávou květoucí koniklec. Brzy potom neušel našim zrakům i další koniklecový bratříček a do třetice všeho dobrého poblíž květl i třetí koniklec velkokvětý.

A tak jsme o půl paté odpoledne konečně mohli obdivovat a fotografovat malý fialový kvítek, za kterým jsme na Pálavu přijeli. Petr ještě propátral okolí ve snaze najít další koniklece, odvezl si však zážitek a snímek dokumentující setkání s ještěrkou zelenou, slunící se na vyhřátém kamenu.

Expedice Pálava 2012 se chýlila ke svému závěru. Zbývala už jen poslední etapa – dojít krátký úsek k odstavnému parkovišti. Zrovna když se chystalo slunce k západu. Posledních paprsků využil ještě Jarda, fotíc si vydařený západ naší mateřské hvězdy dávající teplo. A po rozloučení a popřání šťastné cesty se rozjely dva automobily směrem k Brnu. Já se svezl s našimi. Táta nás ještě zavezl k zajímavému místu za Klenticí s názvem Kočičí skála, ale pohled jsme si užili jen z auta. Kočičí skálu navšívíme zase jindy, otočili jsme se s tímto příslibem a vydali se silničkami a silnicemi k Brnu... Já, jež vždy rád řídím, jsem tentokrát seděl jako puťka na sedadle spolujezdce a oddychoval a myslel na uplynulý den prožitý s kamarády Jardou Chmelařem a Petrem Sovkou v lůně přírodních krás Pálavy.

Hoši, díky; těším se na další akci s vámi!