Aprílová návštěva u konipasů.

Aprílová návštěva u konipasů.

První dubnový den jsem chtěl prožít u potoka. Vlastně to v mém případě nemělo býti nic vyjímečného, do Mariánského údolí jsem zavítal nepospočetně krát. Naposledy od prvního aprlíla jsem u potoka brouzdal posledního března. Počasí na neděli hlásili proměnlivé. Vstal jsem po sedmé a po osmé hodině už jsem si to šlapal směrem k Horneku. Tam se objektem mého zájmu staly koniklece, jenž již odkvetlé smutně nakláněly svoje hlavy. Vpravdě aprílové počasí dokreslovalo v lesním příšeří jemné pocukrování sněhovými vločkami. Ty tedy v dubnu u nás v Brně nepamatuji. Další moje toulky ranní přírodou vedly k ledňáčkům. Za den se nic nezměnilo. I nadále jindy místo ledňáčkova zrodu nehostilo krále rybáře...

Vyzvedl jsem si v úkrytu batoh s maskovací sítí a vydal se na další cestu podél potoka. Posledně jsem zahlédl skorčí pár, zdalipak ho i tentokrát spatřím, tázal jsem se v duchu sám sebe. Smůla se mi lepila na paty zdálo se, skorce jsem spatřil, ale jen jednoho a ten proletěl proti proudu a zmizel za meandr. Tam už jsem po něm nepátral, nemělo by to cenu. Však si na vás počkám, vzkazoval jsem jim tiše.

Nabalen jako menší vánoční stromek pokračoval jsem cestou dále, společnost mi v okolí potoka dělali střízlíci, konipasi a všudypřítomné pěnkavy. Obezřetně jsem procházel kolem míst, kde jsem před týdnem zahlédl ledňáčka, avšak bez úspěchu. Chyběla mi jeho přítomnost, tak rád jsem jej chtěl zahlédnout...

Moje putování Mariánským údolím dostálo až místu s Říčkou a malým strhlým břehem. Věděl jsem moc dobře, že se tam letos vyskytují konipasi. A nedávná vycházka kamaráda Zdeňka potvrdila i jejich začínající aktivitu týkající se zrození nového života. A proto mne v první aprílový den dovedly až sem mé kroky. Abych se, v tajnosti pod rouškou anonymity, seznámil s konipasím párečkem. Nachystal jsem síť, třasořitkové letěli někam za svými každodenními starostmi a já se rychle přemístil se sítí na místo. Zaujal jsem polohu sedícího a před sebe postavil stativ s fotoaparátem. Zakryl jsem se maskovací sítí, jen objektiv mi koukal ven a ustrnul jsem. Začalo čekání. A úvahy, či konipasové ke svému místu pro založení potomstva přiletí. Jsem dost dobře zamaskovaný, vrtalo mi hlavou. Asi ano, usoudil jsem, když kolem poletovaly sýrorky. Snímek jsem musel oželet, jelikož zaujaly místa nademnou ve větvoví. A nechtěl jsem dělat zbytečné pohyby. Co kdyby se ukázali konipasi.

Čekání dvacet minut a bez příletu, už jsem zvažoval, zda neopustit místo, ale v tu chvíli se zpěvem přilétl sameček a usedl jen několik metrů odemne na dřevěný kůl. Následovala samička. Společně prohledávali břehy potoka a já vše sledoval z pod sítě.

Co chvilku na zemi něco sezobli, nevydrželi bez hnutí na místě. Slovenský název trasochvost si zasloužili pro své stálé pocukávání ocáskem.

Konipásci prošmejdili každé zákoutí břehu a v jedné chvíli cupital sameček přímo nadosah maskovací sítí zakrytému fotografu přírody. Pak na okamžik zmizeli aby se opět vrátili a jeden z nich usedl na suchou větev se stébly trávy v zobáčku. Znamenalo to jediné. V zobáčku si přinesl stavební materiál pro svůj domov. Načež s materiálem přiletěl na místo konipasího staveniště. V dutině mezi kořeny stromu našli pěvci vázaní na potoky zalíbení. To už jsem se zatajeným dechem sledoval jak si hnízdní dutinku pěkně umně vystýlá. Každý chce přeci mít pohodlí. Koneckonců i můj pes, hovící si v obýváku na křesle. 

Radoval jsem se z pozorování konipasího páru a karta se plnila snímky z jejich života. Aprílové počasí se opět vyznamenalo, zatáhla se obloha a z těžkých tmavých mraků začaly padat sněhové vločky. Proto když se konipáskové v jeden moment pustili při prohledávání břehu dále, zmizel jsem rychle z jejich hájemství. Protáhl jsem ztuhlé klouby, sbalil techniku a síť a vydal se pomalu domů. Při zpáteční cestě jsem potkal konipasy, ti když mě z dálky viděli, ulétli. 

Tím spíš jsem rád, že mne přijali u nich doma. Přijali, neboť ve mne díky skrýši pod maskovací sítí nepoznali člověka. Vždy jsem moc šťastný, když se ptáci, jež fotografuji v době kdy na svět přivádějí nový život, chovají přirozeně. Snažím se je nevyrušovat a jedině potom mne pořízený záběr těší. Tak jako aprílová návštěva u konipasů horských.