Jaro.

Jaro.

Ze všech ročních období, jež se nám, obyvatelům střední Evropy v koloběhu vracejí, mi nejvíce k srdci přirostlo jaro. To kalendářní nastává 21. března, ale mnohdy svojí krásu ukáže mnohem dříve. Hovoříme však o nížichách a jim podobných nadmořským výškám. Všechny naše příhraniční hory ještě tou dobou pokrývá sněhová peřina. Mám to štěstí, že jsem se narodil a žiji v Brně, jenž je metropolí kraje Jihomoravského a tak si mohu za příhodných podmínek užívat jara již od začátku března. Mám rád ty časy, kdy přichází po zimním unavení každodenní prodlužování světlé části dne, sluneční paprsky čím dál více probouzí v přírodě život. Zimní čas vše mrazem a sněhem zakonzervuje. I v zima tepe životem, ale většina se odehrává pod kyprou bílou peřinou. Při oblevě lze sledovat, kterak si v sněhu hraboši vychodili cestičky, na polích je pod sněhem zelený ozim. Tomu se daří překvapivě, ač by mnohý nezasvěcený neřekl, lépe pod sněhem, než když nadělí zima mráz bez sněhu. Ne nadarmo se říká v pranostikách našich předků: "Únor bílý – pole sílí".

A když mrazy pominou a bílou peřinu začne hladit sluníčko posledních únorových dní, je jasné, že zima nám dává své sbohem. V ten čas se probouzí z letargie nemálo opeřenců. Nejvíce to dají najevo datlovití. V přírodě je spoustu krásných chvil, však nejvíce mne dokáže potěšit právě v čas končící zimy a nastávajícího jara, kdy ranním lesem nese se bubnování na rezonující kmeny a větve stromů. Původci těchto zvuků nejsou dřevorubci či nějaká nezbedná mládež, máme li štěstí a jdeme lesem jako tichošlápci, uvidíme na kmeni stromu barevného strakapouda, jenž se opírá o svá poněkud tvrdá rýdovací pera a usilovně bušícího silným dlouhým zobákem do kmene. Ví proč. Jeho citlivé smysly mu prozradily, že se pod kůrou skrývá chutná kořist – škodlivý brouček. 

V předjarním lese se ozývá i největší z datlovytých, datel, oděný celý v černý háv. Jen "čepičku" má červenou. Sameček více, samička má vybarven jen malý proužek na hlavě. Jako všichni šplhavci, i on se drží kmene pomocí svých čtyř prstů. Vyjímku tvoří šplhavec datlík tříprstý. Jak už z názvu napovídá, dostal do vínku jen tři prsty. Avšak je mnohem starší než ostatní datlovití, vyskytoval se u nás již v poslední době ledové a s jejím ústupem ze střední Evropy tento zajímavý datlík vymizel. Drží se přirozeně jen ve vyšších nadmořských výškách, v horském smrkovém lese, jenž je sice drsný, ale datlík odolává i nejtužším zimám. U nás mu říkáme glaciální relikt – pozůstatek z doby ledové.

Rád se toulám lesem nejen za dne, ale i první březnové večery mohou co nabídnouti milovníku přírody a především ptactva.

Když slunce zajde za horizont, teplota ještě mnohde klesne pod bod mrazu. Obzvláště, když se nebe prozáří hvězdami. A za takových nocí můžeme zaslechnout tajemné houkání. To sova pod rouškou tmy oznamuje z jara ostatním: obsazený revír výra. Pozadu nejsou ani ostatní naše sovy. Čilí jsou puštíci či kalousové. Vždy rád usednu zahalen tmou na padlý kmen stromu a poslouchám dlouhé rozhovory puštíčích samečků, ozývajících se ze strání Mariánského údolí. 

První jarní teplé slunečné dny do našich lesů přináší kromě zpěvu ptačích nápadníků, o nichž se dočtete posléze, taktéž nový život stromů. Krásou, rovnající se zázraku je každoroční zelenání javorů, buků, dubů, modřínů a dalších dřevin, jenž na zimu opadají. Právě jaro vykouzlí v přírodě tu nejkrásnější, nejsvěžejší zelenou barvu a tehdy je přímo radost fotografovat lesní stromové zákoutí.

V jarním lese to opravdu žije. Mám moc rád toulky jarní přírodou, kdy mne při vstupu do chrámu lesa vítá hlas pěnice černohlavé, posla nejkrásnějšího ročního období. To se již ale stromy naplno zazelenají a posktytnou jí tak svá tajná místa skrytá pod listovím jako výbornou skrýš pro pěniččí hnízdo. Stejně krásně vítá jaro slavík, jehož má veřejnost ráda pro jeho hlas. Má zkrátka nejmilejší jarní hlas a přitom jej ze svého hrdla vyzpívává do okolí světu ptáček barevně nevynikající. Dny hřejivého sluníčka ale přilákají ke zpěvu i barevnější opeřence, jenž zimu v mnohém trávili jižněji. Jsou to konipasové horští a v půli března jim začíná tok. Vždy když se ukáží v Mariánském údolí tito černožlutě vybarvení pěvci, vím, že k nám přišlo jaro. Mám rád jejich vlnovky, v nichž létají a radují se tak z příchodu slunečných hřejivých dní. Ještě více mne ale pohladí po duši okamžik, to když se na prozářené hladině řek a potoků mihne azurově zářící klenot – ledňáček. I v Králi rybáři, jak mu přezdívají v názvu Angličané, se probudí přirozená touha zachovat rod a začne s tím hned po březnovém příletu z teplejších krajů. To jsou potom vidět na našich potocích divoké honičky žárlivých ledňáččích samečků a nahánění se s vyvolenou samičkou. Ta hned tak nesvolí k páření. Napřed se nechá obdarovat rybkou...

Jaro je životabudič a poškádlí svými paprsky i řadu květů o povyražení z prohřáté země. Hned v prvních březnových dnech les rozkvete fialovými kvítky. To vykvete jaterník podléška. Hned po něm se začíná skvít jarní květ žluté barvy, petrklíč, neboli prvosenka jarní. Začátkem dubna na slunných vápenatých stráních svoji krásu ukáže i jeden z nejkrásnějích jarních květů – koniklec velkokvětý. Jeho bohatě rozvinuté fialové okvětní lístky a žluté tyčinky zvou nejednu probuzenou včelku k návštěvě. A fotografova duše pak plesá nad křehkou krásou těchto fialových květů. Potěchu oka v jarní přírodě potěší i bílý kvítek – barvínek, či konvalinka. V jarním čase se otevírá mnoho a mnoho příležitostí k objevování a obdivování tichého pozorovatele přírody. 

A já se mu každý rok velmi rád oddávám. Za chladných rán zkoušen posledními z prstíků zimy, za slunečných dní, zkrápěn prvními dešťovými přehánkami, co provoní přírodu neopakovatelnou vůní, oddávám se obdivování i za podvečerních hodin, v nichž usínají poslední ptačí pěvci a obdivuji jarní přírodu i pod rouškou tmy, v níž tlukou srdce slavíků a temně houkají sovy.

Mám rád jaro, nadevše.