Jak jsem se po roce setkal s ledňáčky.

Bylo to na mé oblíbené bobří řece. Již na podzim jsem v ta místa zavítal a viděl nad řekou prolětět azurového ledňáčka. Na Boží hod velikonoční, letos připadající v kalendáři na 8. dubna mne to do známých míst táhlo znovu. Ani nevlídná zima, na duben v našich zeměpisných šířkách trochu nevídaná, mne neodradila k návštěvě bobří řeky. Vidina a šance zahlédnout klenot našich řek - ledňáčka říčního i zimu přemohla. V našem údolí zatím nejsou a tak se mi po mých nejoblíbenějších opeřencích stýská...

Aprílová návštěva u konipasů.

První dubnový den jsem chtěl prožít u potoka. Vlastně to v mém případě nemělo býti nic vyjímečného, do Mariánského údolí jsem zavítal nepospočetně krát. Naposledy od prvního aprlíla jsem u potoka brouzdal posledního března.

Jarní víkend a expedice Pálava 2012.

S příchodem prvních skutečně slunných a teplých dnů, kdy padaly na mnoha místech naší vlasti teplotní rekordy, se zdálo, že propuklo pravé jaro. Není se co divit, vždyť už bylo na čase. Od poloviny 11. týdne roku 2012 se vyjasnilo a prostor dostala azurová obloha.

Jaro.

Ze všech ročních období, jež se nám, obyvatelům střední Evropy v koloběhu vracejí, mi nejvíce k srdci přirostlo jaro. To kalendářní nastává 21. března, ale mnohdy svojí krásu ukáže mnohem dříve. Hovoříme však o nížichách a jim podobných nadmořským výškám. Všechny naše příhraniční hory ještě tou dobou pokrývá sněhová peřina. Mám to štěstí, že jsem se narodil a žiji v Brně, jenž je metropolí kraje Jihomoravského a tak si mohu za příhodných podmínek užívat jara již od začátku března.

Minipříběh nejen o havraním fotolovu.

Začal se odvíjet jedno únorové nedělní ráno. Tehdy jsme se s kamarádem Zdeňkem, i přes celkem pěkný mráz, hezky prošli našimi oblíbenými místy kolem Zlatého potoka. A že to byla pěkná potulka.

Den, kdy zmizela fotopast a vrátil se ledňáček.

Když mi na poslední lednový pátek dali nadřízení v práci volno, těšil jsem na ráno, jak půjdu zkontrolovat fotopast. Teploměr ráno při jasné obloze ukazoval lehce pod nulou a já se vydal za čerstva do lesa za fotopastí. Jaké ovšem nastalo překvapení – kmen stromu, na kterém jsem měl upevněnou kameru s čidlem zel prázdnotou. Fotopast zmizela. Stejně tak jako makrela na ochozu. V tu chvíli se mi v hlavě honila spousta myšlenek, nejvíc však vztek na někoho, jenž dokáže sáhnout na věc, jež mu nepatří. Naštěstí byla moje fotopast opatřena PIN kódem, který znám jen já a tak je druhému přístroj k ničemu. Domů jsem přišel zkroušený, ale záhy mě zlepšili náladu kamarádi, jenž stáli při mě. Nač sedět doma, když oknem pokoj prosvětlují paprsky slunce. Musel jsem znovu ven.

O jednom zasněženém lednovém ránu.

Mým nejoblíbenějším dnem v týdnu je pátek. Je posledním pracovním dnem a ve tři hodiny odpoledne mi tak začíná víkend. Páteční večery jsou moje nejoblíbenější. Chodím obvykle o něco později do postele. Díky tomu mi neuniklo, že se začaly z nebe spouštět v noci sněhové vločky. Hned mi to zpříjemnilo náladu. Pokud to tak vydrží do rána, říkal jsem si v duchu, ale vlastně i "moderně" sdílel na sociální síť Facebook, vyrazím ráno na obchůzku spojenou s kontrolou fotopasti. Věděl jsem a těšil se, že sněhová pokrývka mi dovolí stopovat, či zjistit, co se v lese pohybuje.

Na stříbrnou neděli.

Probudil jsem se do pěkného nedělního rána. Příjemně mne hladily sluneční paprsky. Ovšem za oknem vládla zima. Jasná noc tomu napomohla. Teploměr ukázal tři stupně pod nulou. Dlouho jsem se ale nerozhodoval, nedělní plán byl jasný. Dva předchozí dny a tři noci číhala na pohyb fotopast. Umístil jsem ji k srnčímu ochozu s vírou v některého pěkného srnce, či černého štětináče. Ale tři noci mi moc klidného spánku nepřinesly. Po předchozích zkušenostech jsem měl obavy, aby po srnčím ochozu nad Samostřípkou neprocházel příležitostný lapka.

Povídání od Bobří řeky.

Začalo to vlastně uplně nevině. Již dlouho u nás v Brně panuje inverzní charakter počasí. Několikrát jsem sice v mlze zabloudil do Mariánského údolí, ruku v ruce s širokoúhlým objektivem, abych se pokusil přiblížit atmosféru mlžného Horneku. Přitom se zadívat na své ledňáčky. Ale ti se z oblíbených míst vytratili. Jednoduše, neviděl jsem za dvě vycházky ani jedno jejich azurové pírko a nezaslechl jsem jejich pískání. Myslím si, že přelétli jinam. I stálý pták se může pohybovat v oblasti až 50km. A cožpak tažný ledňáček. Ten si přes zimu loví až ve středomoří.

Listopadová zklamání...

Na druhý listopadový den vprostřed pracovního týdne jsem se těšil. Konečně jsem měl zavítat vstříc nejvyššímu vrcholu Jeseníků. Díky kamarádovi Zdeňkovi, zapálenému fotografovi přírody (za což mohu já) a jeho Zafiře. Jedině autem se totiž dá zdolat bezmála dvěstě kilometrová trasa. Autobusy, jimiž jsem byl zvyklý v létě jezdit v lůně Jeseníků, asi z úsporných důvodů přestaly jezdit ve vhodný čas. A tak bych se nyní autokarem dostal do nejvyšších patrií k vojenské zotavovně Ovčárně až po poledni. A to je pro mne jako fotografa přírody, využívajícího ranní aktivity zvěře a taky příhodného světla, nevyhovující.