O jednom zasněženém lednovém ránu.
Mým nejoblíbenějším dnem v týdnu je pátek. Je posledním pracovním dnem a ve tři hodiny odpoledne mi tak začíná víkend. Páteční večery jsou moje nejoblíbenější. Chodím obvykle o něco později do postele. Díky tomu mi neuniklo, že se začaly z nebe spouštět v noci sněhové vločky. Hned mi to zpříjemnilo náladu. Pokud to tak vydrží do rána, říkal jsem si v duchu, ale vlastně i "moderně" sdílel na sociální síť Facebook, vyrazím ráno na obchůzku spojenou s kontrolou fotopasti. Věděl jsem a těšil se, že sněhová pokrývka mi dovolí stopovat, či zjistit, co se v lese pohybuje. Ve středu, jež předcházela páteční sněhové nadílce jsem před objektiv fotopasti umístil makrelu. To aby přilákala lišáka, na něhož jsem měl políčeno už nějaký pátek na ochozu v stráních nad Mariánským údolím. Prvně jsem se s ním prostřednictvím fotopasti setkal 10. 12. 2011. Od té chvíle jsem se do něj beznadějně zamiloval a toužil jej znovu ulovit fotopastí. Když mi pod stromeček nadělil kamarád Radek Jirsa, od něhož jsem fotopast koupil, extra výkonné baterky, zkusil jsem to s nimi a pastí napřed na ochozu v lese pod Hornekem. Dva týdny fotopast natáčela lesní život na stezce. Především jsem později na záznamech přehrál videa se srnčí zvěří. Taky se přišel podívat jeden černý pes, jenž asi utekl na "pytláckou" výpravu jeho majiteli. Baterie, jež byly příčinou nezdaru při natáčení nočního videa, nahradily právě Radkovy a mohl jsem se radovat i z nočních videozáznamů. Co na tom, že se náhodou spustilo video bez příčiny, anebo ta byla zahalena až moc v tmavém rouše, ale hlavně že pod rouškou tmy natáčelo.
Na Silvestra jsem fotopast přemístil na ochoz, tam kde jsem se setkal prvně s lišákem. Zjistil jsem, že stráň, na které je ochoz liškám vyloženě prospívá. Důkazem jejich pobytu byl četný trus na vyvýšených místech, jako tomu bylo například u mechového starého pařezu. Jen náhodou, díky Pet lahvi jsem též objevil starou liščí, či jezevčí noru. Zdála se býti opuštěná, ale taková nora většinou zase brzy najde svého nájemníka.
Těšil jsem se na první kontrolu fotopasti v Liščím království. A psovitá šelma z nejkrásnějích mne nezklamala. Prošla ochozem 3. ledna. Toulala se nocí za kořistí. Zachytila se jen na snímku, video se spustilo, ale liška byla už dávno mimo objektiv. Přesto mi radost úlovek udělal, opět jsem si utvrdil a poté i Radkovi poděkoval za výborné baterie. Příčina tkvěla v přílišném trvání spuštění videa po pořízení snímku. A tak jsem tedy fotopasti dovolil, aby natáčela jen videa bez fotografií. Úspěch už na sebe nemůže nechat dlouho čekat, doufal jsem a vždy po dvou dnech se škrabal do příkré stráně ke kontrole. Jednu noc stezku využil k cestě osamocený lončák černého štětináče či lesní zajíc. Však lišce jakoby se nechtělo ukázat svojí identitu a jako správná profikaná šelma si stále skrývala svoje tajemství.
Procházel jsem ochozem nedaleko fotopasti a objevil, že je hned dvakrát blízko sebe označkován liščím trusem. Z toho jsem usoudil, že stezku pravděpodobně lišky často využívají. Ale ještě stále jsem doufal v setkání s lišákem u starého vykotlaného dubu. Když ale, ani po další návštěvě k fotopasti v uložených záznamech zrzavou šelmu nenašel, vypověděl jsem místu u dubu smlouvu a fotopast přemístil na nedaleký ochoz označkovaný liščím trusem. Mezitím tam přibyl další stejný pobytový znak.
Dny po novém roce rychle utíkaly a jen díky stromům bez listí byste poznali jeden ze zimních měsíců. Netrpělivě jsem čekal na sněhovou nadílku, jenž by konečně alespoň trochu odtajnila, kterak se lišky po svém lese pohybují. Ochozů ve stráních nad Mariánským údolím víc a tak mohli využívat i jiných. Ale bez bílé peřiny to nešlo zjistit. A kontroly u fotopasti stále ukazovaly jen přítomnost srnčí zvěře. Ovšem i ta mi udělala na nočních videozáznamech radost.
Až mi kamarádka poradila, abych použil nějakou návnadu. A tak jsem hned zajel koupit do potravin uzenou makrelu. Ta měla lišce pěkně vonět. A ještě tentýž den, či spíše již večer jsem rybí pochoutku dopravil a nastrčil na ochoz. Zatížil jí březovým polínkem, aby se s ní případná liška déle prala a neodnesla mi návnadu hned, aniž by déle než dvě vteřiny účinkovala na jinak nastaveném dvaceti vteřinovém videu. A spokojeně jsem odešel nocí k domovu. Za dva dny jsem opět navštívil ochoz u fotopasti a náladu mi zlepšila půvabná srna, jenž tudy prošla v 8 hodin ráno. Podle záznamu bylo vidět, že jí makrela zaujala, očichala jí, ale pak se jí něco nepozdálo a tak odběhla. Řekl jsem si, že chvíli liškám dám pokoj a navštívím fotopast až za týden.
Ale díky studené frontě jdoucí do našich končin od západu začalo v pátek večer sněžit.
Sněhové vločky se tiše snášely lednovou nocí a ulpívaly na podchlazený zemský povrch. Po chvíli se již zem bělala. Nachystal jsem se na slunečné a zasněžené ráno a pochůzku zimním Mariánským údolím s šancí konečně číst v bílé peřině stopy zvěře.
Budíček - ledňáček - zvonil tmavým ránem v pět hodin. Jediný pohled z okna mne nepotěšil. Občasný poryv větru a zatažená obloha nebude věštit nic dobrého, namítl jsem a znovu poněkud otráveně zalezl pod peřinu. Po hodince mraky odpluly a začalo svítat. Na Hornek už bylo pozdě. Tam jsem chtěl být při jasném ránu ještě před východem slunce, abych v tamním dubí přistihl s prvními paprsky slunce něžné srnčí či černého štětináče, jenž rád v Horneckých lesích buchtuje.
Za náhradní plán jsem zvolil pochůzku Mariánským údolím spojenou s návštěvou u fotopasti. Co když...?
Teple oděn a vybaven svou věrnou zrcadlovkou Nikon jsem vyrazil do zimního rána. Cesta netrvala dlouho. Autobus mne dovezl na konečnou do Mariánského údolí a zakrátko jsem už mohl vyšlapovat po pocukrované asfaltce, míjejíc restauraci u Raka s mluvícím papouškem druhu Ara ararauna. Vždy procházejícího vzorně pozdraví slůvkem "Nazdar" Často se u něj zastavuji a obdivuji jeho umění spolu s azurovými křídly a oranžovou hrudí. I na ledňáčka Stvořitel použil stejných živých odstínů z pestré palety barev.
Svižným krokem jsem mířil po lesní silničce vedoucí k Horákovské myslivně. Nebyl jsem sám. Na sobotní výlet zasněženou přírodou se vydala i postarší pání, jenž se odrážela turistickými holemi. Z pěších to bylo vše. Míjel nás konvoj terénních vozidel. To jeli Líšenští myslivci na naháňku uspořádanou na obnově. Vozidla mířila směrem k Horákovu a já jen doufal, aby lov neprobíhal na místech, k nimž jsem měl namířeno.
Oddělil jsem se od silničky a strmým stoupáním jsem se dostal až na stráň s ochozem vedoucím kolem fotopasti. Poprašek v lesním prostředí nebyl nikde porušen stopami zvěře. Nechal jsem se vést ochozem k pasti. Ta už taky byla na dohled. A pojednou mne oka doslova uhodily šlépěje otisklé v čerstvém sněhu. Až nápadně připomínaly ty, jež zanechává liška. V tu chvíli jsem už tušil, co mne čeká po spuštění fotopasti. Inu tu jsem sňal z držáku a poodešel s ní k pařezu. Sedíc jsem s bušícím srdcem prohlížel záběry. A ukázala se, lištička zrzavá. Prošla nad makrelou 13. 1. hodinu po půlnoci. Ze záznamů na mne vykoukla i pěkná srna, jenž se kolem čidla pohybovala v páteční podvečer. A po dlouhém čekání jsem se konečně dočkal vysněného záběru. Ale ani se nemusel zachovat, nebýt detailu, všiml jsem si v pravém kraji liščí hlavy.
Spustil jsem přehrávání a na scénu vkročila v celé své kráse liška v zimní srsti. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak přiběhla k makrele, očichala ji a zase pokračovala svým směrem po ochozu. Tak se mi konečně podařila, jásal jsem. Ovšem vyjít z domu o půl hodiny dříve, možná jsem lišku mohl zvěčnit i fotoaparátem. Podle záznamů jsem zjistil, že kolem fotopasti prošla jen o půl hodiny dříve, než jsem přišel na její čerstvé stopy.
Co se dalo ale už dělat. Lišku jsem konečně měl na kartě a stopovat jí nakonec pro nedostatek sněhu nebylo možné. Nechal jsem fotopast snímat dál a vyrazil s lehkostí ranním lesem vstříc dalším zážitkům. Třeba se mi ještě poštěstí a potkám ji, pozorně jsem slídil mezi stromy. Ne lišky, nýbrž mladé srny jsem si všiml v lese, kterak vyhrabávala sníh a listí. Nevěděla o mě a já se ještě o několik kroků kryt stromy k něžné krásce přiblížil. Srna se dala do pohybu a já jen čekal s fotoaparátem u oka na moment, kdy by byla dobře vidět v mezeře mezi stromy. A právě v takové chvíli několikrát cvakla závěrka Nikonu. Mladá srna zvedla hlavu, zadívala se směrem, odkud zaslechla divné zvuky a raději zmizela do bezpečí. Podařil se mi jeden snímek ze série setkání s krásnou srnou.
Prošel jsem to ráno ještě kolem Horákovské myslivny, poděkoval svatému Hubertovi u jeho křížku. Ještě jsem se vydal po lesní svážnici vedoucí kol lesních pasek na druhé straně údolí naproti Samostřípce. I tam se dalo setkat se zvěří. Ale nějaký ranní turista tu předemnou otiskl svoje stopy a nešel sám, nýbrž měl s sebou psa. Zvěř tak turista mohl zradit. Četl jsem jen už jak zvěř tu a tam kráčela lesem. Nejspíš takto činila pod rouškou tmy.
Za jednou zatáčkou jsem místo divočáka, jehož jsem podle šramotu už čekal, postarší paní, tu samou, jenž jsem míjel u Raka. Schovávala si do roští igelitku s polistyrenem a na můj trochu přísný pohled spustila, že nedělá nic nekalého. "Já si tady schovávám ten polistyren moc dlouhou dobu. Pokaždé, když příjdu k těmto mým oblíbeným stromům", ukazovala milá paní na dva velké duby a borovici, "si vezmu polistyren jako podložku, sednu si, či stromy objímám." Vyznala se mi z lásky k lesu, prozradila mi, že v něm trávila a tráví hodně času. Dozvěděl jsem se, že vysazovala u Horákovské myslivny s hajným stromy a že chodila v létě na maliny. Pěkně jsme si popovídali v to lednové ráno a mně se trochu divila, že já takový mladý a chodím po lese. Její dospělý syn má les rád, zatímco dcera k němu nikdy nepřičichla, prozradila mi. Když mluvila o jejím milovaném lese, zdálo se, jakoby zapomínala na bolesti zad, jimiž trpěla. "Já si ty moje miláčky vždycky obejmu a bolest mi zmizí." pochlubila se mi. Přitakal jsem, že to je dobře a že les opravdu léčí. Museli jsme se už rozloučit, ale velmi mne setkání s milou paní potěšilo. A věřím, že i ji.
Pak už jsem uvolněn kráčel lesní cestou. Předemnou po ní šla taky kuna. Ale ta už dávno někde v dutině spokojeně doháněla probděnou noc. Slunce vysoko nad obzorem krásně prosvětlovalo zasněžený les. Sešel jsem k chatkám nad první líšeňskou nádrží a dal se na asfaltku podél Říčky vedoucí k autobusu. Ještě na konec jsem se ale opět vrátil na místo činu k fotopasti. To abych jí vzal raději domů a o úlovky se podělil s ostatními.
Bylo to krásné lednové ráno. Psala se sobota, 14. ledna.