Povídání od Bobří řeky

Povídání od Bobří řeky.

Začalo to vlastně uplně nevině. Již dlouho u nás v Brně panuje inverzní charakter počasí. Několikrát jsem sice v mlze zabloudil do Mariánského údolí, ruku v ruce s širokoúhlým objektivem, abych se pokusil přiblížit atmosféru mlžného Horneku. Přitom se zadívat na své ledňáčky. Ale ti se z oblíbených míst vytratili. Jednoduše, neviděl jsem za dvě vycházky ani jedno jejich azurové pírko a nezaslechl jsem jejich pískání. Myslím si, že přelétli jinam. I stálý pták se může pohybovat v oblasti až 50km. A cožpak tažný ledňáček. Ten si přes zimu loví až ve středomoří. Loňského roku proletěl kolem mne naposledy 8. listopadu. Od té doby, vycházku co vycházku jsem jej ani nezahlédl, ani nezaslechl. Až 20. 3. 2010. Změnili působiště přibližně stejně jako letos. Tak nějak mi chyběli a toužil jsem ledňáčky opět vidět. Doma se mnou, přiznám se, nebylo k vydržení. Možná jsem si na nich už vypěstoval závislost. :-)

A tak jsem sedl za počítač a najel na stránku s mapami. Posléze jsem pohlédl do peněženky a podle finanční situace hledal cíle na nedělní výlet. Obnos mincí mi dovoloval výlet do 30 kilometrů od rodného Brna. Instinktivně jsem vyhledal spíš jih, ten mám zatím nejméně prozkoumaný a po delším studování vybral cílový bod. Obec 20km od domova, s pěkně meandrující řekou. I ze satelitní mapy šlo vyčíst, že má řeka v meandrech strhlé břehy, tedy ráj pro ledňáčky.

Zatím ještě nemám auto a autobusem se rýsovala cesta s menší komplikací – dlouho k toku pěší chůzí. Pokud bych se husím tempem pohyboval i s krytem, nešlo by to.

Ale na první výpravu jsem si nachystal jen fotoaparát s 300mm teleobjektivem a pro jistotu jsem přibalil stativ, to kdyby náhodou slunce vystrčilo růžky a dalo by se fotit s telekonvertorem. 

V neděli ráno jsem se pěkně vyspal. Žádné vstávání o půl paté. Stačilo se probudit o sedmé ranní.

Pohled na ranní oblohu byl jako přes kopírák s předchozími rány. Zataženo nízkou oblačností a teplota slabě nad bodem mrazu. Příhodně jsem se tedy oblékl, sbalil svačinu do fotobatohu a o půl osmé ráno jsem se vydal vstříc novým dobrodružstvím. Autobus jsem v pohodě stihl. Jel mi o půl deváté a před tou samou hodinou už jsem stál na opuštěné silnici. Zakousl jsem si jablko a vyrazil k cíli. Cestou projel starší mercedes a v něm starší pán, zastavil a optal se, zda nechci svést. "Ne, ne, v pohodě, zajdu si pěšky, ale díky, díky.", uslyšel ode mne, stáhl okýnko a zase pokračoval mým směrem. Já si raději užíval pohledy do krajiny. Potěšila mne lovící poštolka, či stádo srnčího uprostřed ozimého lánu, čítající dobrých padesát kusů.

Na odfocení skupiny v krajině bych potřeboval objektiv 600mm + telekonvertor. :-) Srnčí když mě spatřilo kráčet po silnici, tak i na tu vzdálenost hodně přes 300m znervoznělo a část začala odbíhat. Proč se to srnčí tolik bojí i z takových vzdáleností člověka, kladl jsem si otázku. Možná chápe, že dvojnožec má zbraň a může ji i na takovou dálku ublížit. Někteří myslivci na takovou dálavu střílejí. Pak jsou z toho nedohledané kusy. Ještě o jedné otázce jsem přemýšlel. Když takhle člověk uvidí na poli padesát kusů srnčího, řekne, že je ta zvěř přemnožená. Podle mně není. Obzvlášť na polích se na zimu naše nejmenší spárkatá schází z celého okolí na nejlepší místo a vytvoří velkou tlupu. Je to pro každého v stádu lepší. Víc hlav líp a včas zpororuje nebezpečí. Po zimě se zase stáda rozpadají a srnci se vracejí na svá stávaniště...

Prošel jsem vesnici a protože mi cesta rychle ubíhala, za necelou hodinku už jsem stanul na místě. Výchozí bod byl most. Opřel jsem se a se zatajeným dechem namířil pohled ke vzdálenému strhlému břehu. Našel jsem ledňáččí ráj. :-) Nejraději bych šel přímo břehem řeky, ale to se nedalo pro hustou vegetaci. A tak jsem využil polní cesty s nadějí, že najdu nějakou pěšinu vedoucí k toku. Tu jsem taky posléze našel a vydal se jí. Původní radost trochu ochabla ve chvíli, kdy mne pěšina dovedla na kraj strhlého břehu. Podemnou pět metrů hluboko si tekla dravějším proudem řeka. Na dno jsem nedohlédl, měla v těch místech kolem dvou metrů, tedy žádná sranda. Uvědomil jsem si, jak je mi fajn u mých ledňáčků, kde se prakticky mohu brodit bosý. A zjistil jsem, že možní azuroví obyvatelé strhlých břehů musí trpět vyplavením domácností. Dokazovala to uschlá tráva, vlající ve větvích olší ve výšce čtyř až pěti metrů. Chvíli jsem počkal, zda neuvidím prolétnout ledňáčka, ale nestalo se tak a raději, než sklouznout do hlubin, jsem se vrátil na cestu. A zkusil jsem to opačným směrem od mostu. Tím směrem se zdál vhodnější přístup k vodě. A skutečně. Jedna pěšina vedla až na břeh. Napřed jsem váhal, okolí nebylo moc vábivé. Skládka odpadu hned u tabule zakazující tento nešvar sobě vlastní národu Českému. Ale nakonec jsem se odhodlal a stanul na břehu celkem široké řeky. Naproti se zvedal strhlý břeh, ideální místo pro hnídění ledňáčků, ale prohlédl jsem jej a žádné nory si v něm, zdálo se, nevybudovali. Spadlý kmen, jenž trčel z vody, přímo lákal k usednutí a vyčkání, ledňáček na tom místě určitě vyhlíží kořist. Vrátil jsem se ale raději zpět. Jednak proto, že jsem neměl s sebou maskovací síť a taky z obavy, aby nepřišel někdo, koho by třeba moje přítomnost popudila. Při břehu se válela stará sedačka a poblíž jsem objevil i ohnistě s vyhozenými krabičkami od Modafenu. Tak proto tu asi žádní ledňáčci nehnízdí, došlo mi, ruší je tu, podle vyšpapané pěšinky, časté návštěvy lidí, jenž experimentují s výrobou drog. 

Raději jsem se vrátil po pěšině na cestu a ona podivná místa honem rychle opustil. Polní cesta mne vedla dále kolem pobřežní vegetace. Tady ledňáčka nevyfotím, už už jsem smutnil, že jsem to našel za místo.

Načež jsem v jednom místě, kde šlo vidět až na břeh, uviděl povalenou velkou olši. Zdála se mi nějak divně pokácená. A čerstvě. Pak mi to došlo. Co když velikána pokořil bobr? Tak jsem se přes kopřivy a jiný plevel prodral až ke stromu a užasl jsem. Ohromná olše padla pod bobřími zuby. Typicky okousaný pařez, všude vyšlapané cestičky, některé větve olše již okousané a ukryté někde v bobřím hradu. Poprvé v životě jsem se setkal s prací tohoto hlodavce. Je to k nevíře, že tvor velký asi jako vydra může jen tak, pomocí svých zubů pokácet jakýkoliv tlustý strom. Všechna čest jeho umění. I když lidé nadávají a vyčítají bobru, že po jeho "spoušti" ucpe koryto a řeka se při možné povodni rychleji vylije z břehů. Ale za co všechno může člověk... Sám chybu nepřizná.

Tento zvířecí dřevorubec si musel na olši pochutnávat nedlouho před mým příchodem. Dokládala to ještě mokrá místa, tam kde se bobr srstí dotýkal stromu při hlodání, čerstvé třísky a vyšlapaný ochoz, směřující do vody. Zdokumentoval jsem práci bobra a uslyšel nedaleko zvuk připomínající šplhavého ptáka při práci v koruně stromu. Žádný strakapoud či žluna však neodletěla s varovným hlasem, když jsem se vydal k těm místům. Zato mne nohy dovedly k další padlé olši, též již notně zpracované. Ale opět čerstvé stopy bobří přítomnosti a k tomu nahrával i zápach, jež mne udeřil do nosu. Musel patřit bobrovi. Škoda jen, že jsem neměl sebou maskování, byl bych si počkal. Ale touha vidět bobra dřevorubce mne přivedla k myšlence, že bych zde na něj mohl počkat s kamarádem Zdeňkem od časného rána v přineseném krytu. Vyhlédnul jsem si místo pro umístění krytu a zdálo se jako velmi vhodné. A mohl bych fotit s makro Sigmou 150mm. :-)

K výborné náladě přispěl i ledňáček, jehož jsem zaslechl nedaleko. Ale vydat se za ním do neznáma přes všechnu tu vegetaci by bylo plýtvání silami a tak jsem raději s nadějí brzkého návratu bobřího království toto opustil a vrátil se na cestu. Ještě jsem si "zálomkem" označil místo kde ještě za noci vstoupit k bobrům. 

Zakousl jsem za odměnu bagetu a pak, protože ještě zbýval čas, putoval dále na výzvědy. Ale s lehkostí, neboť jsem pro dnešek splnil úkol. Ledňáčka jsem slyšel a navíc objevil bobry. Málem jsem při takovém jednom putování pěšinou v domnění, že mne dovede k hezkým místům u břehu řeky, zkončil u pochybně vypadající plátnové chatrče. A tak jsem zase hned zařadil zpátečku. Při tom opět uslyšel na řece ledňáčka. Polní cestou jsem potom sice ještě pokračoval až k prvním domům, ale když tam nebylo nic pěkného k vidění, spíš jen rozzuřený pes za plotem, otočil jsem se vzad a nabral kurz zpět domů. Za mostem jsem ještě učinil krátkou zacházku polňačkou kolem řeky, při níž jsem objevil ve vodách zdechliny postupně asi pět kusů srnčího, tedy spíš již jen jejich deky. Různě je zadržely větve a proud s nimi hrůzně plápolal. Proč zkončily tam kde zkončily jsem si neuměl vysvětlit. Pohled to ale nebyl hezký. Tak jsem se vrátil zpět a při tom se konečně, na malý moment, zablýskl ledňáček. Ale to už mne čas doopravdy tlačil a hrozilo, že autobus nestihnu. Tak jsem přidal do kroku a nakonec ještě na zastávce vydechoval. :-)

I přesto, že jsem si nepřivezl žádný úlovek na kartě, se nakonec nedělní výlet za Brno vydařil. 

Určitě se na Bobří řeku ještě vrátím.