Listopadová zklamání...

Listopadová zklamání...

Na druhý listopadový den vprostřed pracovního týdne jsem se těšil. Konečně jsem měl zavítat vstříc nejvyššímu vrcholu Jeseníků. Díky kamarádovi Zdeňkovi, zapálenému fotografovi přírody (za což mohu já) a jeho Zafiře. Jedině autem se totiž dá zdolat bezmála dvěstě kilometrová trasa. Autobusy, jimiž jsem byl zvyklý v létě jezdit v lůně Jeseníků, asi z úsporných důvodů přestaly jezdit ve vhodný čas. A tak bych se nyní autokarem dostal do nejvyšších patrií k vojenské zotavovně Ovčárně až po poledni. A to je pro mne jako fotografa přírody, využívajícího ranní aktivity zvěře a taky příhodného světla, nevyhovující. Nehledě na to, že zpět do jihomoravské metropole autobus odjíždí v půl paté odpoledne. Co bych stihl za tak krátký čas? Tolik tedy hořekování nad autobusovými spoji.

Když jsem měl uprostřed týdne pracovní volno, jež se krylo se Zdeňkovým, řekli jsme si, že by byla škoda sedět doma. A tak se v úterý večer dohodl sraz u mě v pět hodin ráno. To už je jiné kafe, vždyť auto je rychlejší než autobusy. Být sám řidičem, vyjel bych už ve čtyri. Nechal jsem ale Zdeňka vyspat.

Středeční ráno deset minut před pátou a i dvě desítky minut před tím, rozčísl ticho v pokoji hlas "ti-ti-ti-tí-tyt-tyt-týt tytýt". To se hlásil o slovo můj "ledňáčkový" budík. Probudil mne. Následovalo kvapné oblékání, na nic víc nezbyl čas. Skromnou snídani jsem sbalil spolu s fototechnikou do batohu a krátce po páté chvátal na smluvené místo. Zdeňkova Zafira stála stále na parkovišti. První plus tohoto rána; neujel mi, radoval jsem se. 

S omluvou za desetiminutové zpoždění jsem sedl na místo spolujezdce a rozjeli jsme se do tmy. Vstříc zážitkům z Jesenických hor. Čekala nás však ještě dlouhá cesta. Abychom byli plnně vytížení, stavili jsme se ještě do "Komecu" pro Zdeňkova bratra a jeho přítelkyní. Cesta proběhla bez problémů. Ranní nádhernou atmosféru podzimních mlh nám připomělo Bruntálsko. Jakmile jsme vyjeli serpentinami Ecce Homo, otevřely se pláně s větrnými elektárnami – proslulými, pro některé hýzdícími vrtulemi, zalité až k Horní Loděnici nízkou mlhou. Trčely tak jakoby z ničeho velkolisté vrtule. Spolu s protisvětlem pomalu vycházejícího slunce to byl vskutku nádherný pohled. Měřič venkovní teploty udával na displeji v jinak příjemně vyhřátém autě hodnoty pod bodem mrazu. To odpovídalo, při pohledu na pláně ojíněné třpitivou námrazou. V těch místech často vídám lišky. Tentokrát však lovily v jiných revírech. Zato káně myšilov čekala nehybně na jednom z kůlů bráních ve spojení s ohradníkem severomoravským krávám aby vstoupily na vozovku. Zdejší chov hodnotím pro pohyb, čerstvou a vydatnou pastvu jako velmi dobrý, rozhodně lepší, než kdyby se celý krávy tísnily v kravínech. 

Projížděli jsme Bruntálem a již jej hladily první paprsky slunce. Zbývalo posledních 20 kilometrů. Na Pradědu bude asi jasno, odhadoval jsem. Ano, již jsme viděli před námi hřebeny Jeseníků. Pro mne vždy krásná kulisa. Měli jsme na počasí zatím štěstí. Předchozí ráno nejvyššímu vrcholu Moravy vládla mlha a i v úterní večer se ze záběrů kamery na hotelu Kurzovní zdálo, že se nad krajem pod Pradědem snáší mlha. Čím byla nadmořská výška vyšší, tím stoupala i teplota. Známý jev inverzního charakteru počasí. Chtěli jsme zaparkovat na Hvězdě, ale na poslední chvíli jsme si čin rozmysleli a přešli na náhradní plán, odstavit auto na parkovišti u začátku naučné stezky Vodopády Bílé Opavy. Souhlasil jsem, z hlediska tréningu výstup až k Barborce stál za to. Bylo 7:30, když jsme Jarka s přítelkyní nechali za námi, zatím co jsme stoupali stezkou na Bílé Opavě. Hned ze začátku se nám ukázal střízlík a nedlouho na to z některé z četných větví a padlých stromů odstartoval prudkým letem za zpěvu písničky hnědobílý potápěč skorec. Ten mne již donutil vytáhnout fotoaparát s nasazenou třístovkou. Avšak naděje na jeho dobré vyfotografování byla mizivá. To nikterak nevadilo. Alespoň jsme obdivovali nehluboké tůně a řeku s naprosto čistou a průzračnou vodou. Představoval jsem si v takové tůni nějakého kapitálního pstruha. Nicméně žádného jsem v bystřině pramenící pod vrcholem Pradědu nespatřil. I tak tu bylo stále co obdivovat. Ve vyšších partiích četné přepady a vodopády. Voda se dravě valila vlivem síly gravitace ze skalek, porostlým díky vláze, dolů, pak zase přes kameny, vydávala se nebojácně údolím na svou dalekou pouť. Prvně se setká s řekou Opavou. Ta spojí své síly s Odrou, jež přes celé Polsko zmohutní v mocný tok. Pradědský potůček tak končí svoji pouť až daleko v Severním moři. 

CHKO Jeseníky vystavěla na stezce i mnohé dřevěné mosty a tak je obdivovatelům Bílé Opavy snáze přístupná. I když, pravdou je, že i zde si musí nadšený turista dávat pozor, díky vlhkosti mnohé balvany kloužou. A co teprv v zimě. To je raději stezka uzavřená. Jednou jsem si jí dolů vyzkoušel sejít a dávám horské službě za pravdu zákazu. Je nebezpečná.

Asi v půli stezka stoupá a odděluje se od toku Bílé Opavy. Je dobře, že zůstává část chráněna před turisty. Však je co obdivovat i ve stráních nad Bílou Opavou. Staré horské smrky. Jsou jedinečné. Lépe zvládají tuhé zimy. Díky jejich výšce, špičce a zavětvením až po zem, sdělí návštěvníkům stezky jedna z informačních tabulí, jimiž v ilustracích provází domovský skorec vodní. My se Zdeňkem jsme při stoupání Bílou Opavou zahlédli nejméně dva páry.  

Po deváté hodině nás uvítala chata Barborka. Zrovna se v restauraci umývala okna. Jako jediní hosté jsme požádali trochu překvapeného číšníka, jehož napřed musela zavolat paní umývající okna, o teplé čaje. Mě přišel vhod ovocný, Zdeňkovi černý. Pobyli jsme půl hodiny v prázdné restauraci a poté za slibu, že se okolo jedné vrátíme na oběd, zamířili za dobrodružstvím a "hlavním hřebem dne", za mojí fotopastí. Na konci září kdy v horách troubili ojedinělí jeleni, jsem ji umístil do starého kmenu s výhledem na ochoz zvěře. V naději a touze zachytit fotograficky, či videozáznamem srstnaté obyvatele Jeseníků. Tajně jsem doufal, či spíš si snil, aby se na záznamu ukázala naše největší kočkovitá šelma, rys. 

Prováděl jsem Zdeňka a v obvyklých místech jsme si to již kráčeli šoulákem mezi borůvčím, travinami i do výše čnícími horskými smrky. Některé již svoji slávu skončily a nyní suché čekaly čníce k nebesům na boží smilování. Jiné již časté vichřice srazily k zemi. Ale i tam se uplatní. Z jejich dřeva se stanou živiny pro nové mladé smrčky. Život v horském lese tak může pokračovat dál. Společnice na toulkách nám dělaly sýkorky parukářky. Názorně jsem kamarádu ukázal, že nahrávka jejich hlasu z mobilu na parukářky funguje. Hned nám jedna přistála na krajní větev srmku pod nímž jsme stáli. Snímek jsme ji ale neudělali. Smrk se nacházel ještě ve stínu. Slunce až sem dosáhne v odpoledních hodinách. Obezřetně jsme tedy šoulali dál. V místech, kde se pohybují moji oblíbenci kamzíci, jsem Zdeňka upozornil a dobře jsem udělal. Byl to právě on, kdo zahlédl první kus. Stál nad námi mezi smrky. Chvíli mi trvalo, než jsem kamzíka objevil. V mžiku jsem zacílil, ale nebylo mi to nic platné. Závěrka cvakla ve chvíli, kdy se kamzík otáčel a mizel za horským jehličnanem. To Zdeněk byl rychlejší a stihl snímek horského kamzíka v plné kráse. Kus poodešel a na horizontu se v jeho společnosti objevil druhý kamzík. Nedaleko od nás varoval svým typickým zvukem z nozder další kus kamzičí zvěře. My jej pro husté smrčí neviděli, on o nás ale zjevně věděl. Po chvíli jsme jej pozorovali na horizontu. Za krátko se i on ztratil. Tak jsme nakonec potkali tři kamzíky. Zdeňkovy první. To nás natěšilo a doufali jsme v další, původem alpskou zvěř. Žádnou jsme ale posléze již nezahlédli. Možná již čas postoupil a kamzíci se z oblíbeného ranního místa kamsi přesunuli. 

Pomalu vzrůstalo moje vzrušení. Blížili jsme se totiž místům, kde jsem nalíčil fotopast. Představivost ukazovala různé obrazy. Ale takový obraz, jenž se mi po chvíli naskytl, si mozek nepředstavil. Ještě kousek, tam za kopečkem, ukazoval jsem Zdeňkovi místo. Nahlédl jsem a zaradoval se. Záznamová krabička ve vykotlaném stromě zůstala. Jenže hned při druhém pohledu jsem si na ochozu všiml člověčí stopy a uvědomil si, že fotopast je položená tak nějak ledabyle. Maskování kůrou zmizelo a past spočívala šikmo. Narozdíl od mého pečlivého vyrovnání při instalování v září. Uvědomil jsem si, že se jí člověk, jemuž patřila šlépěj na blízkém ochozu, dotýkal. Vzrušeně jsem jí otevřel a napadlo mne, že onen člověk bude zvěčněn na kartě. Zda-li vydržely baterky? Změnil jsem polohu tlačítka z "On" na režim "Test". Past ožila. Baterky vydržely, zaradoval jsem se. Posléze ale radost vystřídalo zklamání. Tam, kde měla býti uložená paměťová karta, zela jen prázdná díra. To byla v horkém slunečném dopoledni studená sprcha. Jsem bez paměťovky a záběrů, opakoval jsem zklamaně nahlas a zároveň si kladl otázku, proč dotyčný nechal na místě drahou fotopast a ukradl jen kartu. Možná proto, že by ji pro další účely nepoužil. Při zapnutí ji mám chráněnou PIN kódem. Když ovšem odnese domů SD kartu, tak se mu v počítači místo nějakého PINu zobrazí všechny záznamy, jež jsou na kartě. Takže shodou okolností i moje snímky ledňáčka a skorce ze zrcadlovky, jenž jsem měl na kartě uložené. Kromě toho se na "šťastnému nálezci" určitě zasmál můj obličej, když jsem naposledy při odchodu zkontroloval v září fotopast. 

No, ale co se dá dělat, zbalil jsem s hořkostí fotopast do batohu, Zdeňek si přehodil širokoúhlý objektiv a vydali jsme se na další cestu. Zatím co já stále přemítal v hlavě otázky nad fotopastí, kolega doslova unešen krásou Jeseníků, cvakal krajinky. Čas nás ale tlačil, slib je slib, a tak jsme se již ocitli na hřebenovce a podle tyčí uháněli k Vysoké holi, zůstaly za námi i Petrovy kameny až ukázala střechu Ovčárna. Zdeňka při sestupu z Petrových kamenů zrovna chytla křeč v lýtku, ale na asfaltce už ho zas přešla. Ještě abych Tě nosil na zádech, vtípkoval jsem. Po jedné hodině nás uvítala před chatou Barborka druhá dvojice naší výpravy a následně jsme zašli na slibované jídlo. Napřed jsem si u číšníka objednal borůvkové knedlíky a kofolu. Porce knedlíků mě zaskočila. Se šlehačkou a sypané kakaem na velkém talíři vypadaly slibně. Jen jestlipak i tak budou chutnat. Nelenil jsem a ochutnal. Opravdu vynikající, pochválil jsem číšníka. Jarkova přítelkyně si porci také objednala, ale to jsme již se Zdeňkem odcházeli s díky a příslibem, že s prvním sněhem znovu na Barborku zavítám. A mířili jsme na zpáteční cestu po modré od chaty Barborky směrem k vodopádům. S cílem Zdeňkovým – nafotit si peřeje Bílé Opavy. To já zase doufal ve spatření skorce. Zdeňek si na bystřině opravdu užil. Ani já jsem neodolal a vyzkoušel snímky vody s teleobjektivem. A vyčítal jsem si, proč stativ a širokoúhlá Sigma zůstal doma. To by byly snímky. I tak mám několik snímků s teleobjektivem docela přijatelných. Na vodního kosa s bílou náprsenkou ale nikon nezamířil. Létali jinde. Jen bílý trus na mnoha balvanech dokazoval jejich přítomnost. I bez skorců mi ale nebylo smutno. Z jednoho smrčku při potoku vyletěla hýlí samička. Ptačí společnost mi dělaly i sýkorky a skřítek střízlík. 

Krátce před čtvrtou jsem stanul na parkovišti. Sám. Bez Zdeňka, jehož jsem nechal kdesi u vodopádů. Už jsem se bál, zda snad někde neuklouzl. Ale hovor potvrdil, že je živ a zakrátko jsme se oba sešli u auta. Tam jsme se seznámili s dalším fotografem z Opavy, jenž se byl také projít na Bílé Opavě. Nakonec jsme odjížděli až o půl paté. Nastávající večer a před námi ještě dvě hodiny cesty do Brna.

Nemám rád jako řidič jízdu za tmy. Taky proto, že se mnozí chodci a ciklisti chovají nezodpovědně. Míjeli jsme několik takových osob. Dokonce i zcela neosvětleného ciklistu v černém. Kdybych měl tu moc, uzákonil bych minimálně pro ciklisty reflexní vesty. A potom to přišlo. Za Krahulčím stála náhle v našem směru na krajnici srna. V tu chvíli Zdeněk uháněl osmdesátkou se zapnutými dálkovými světly. Jen díky nim jsme si srny všimli a ještě jsme stačili snížit rychlost a objet jí pro jistotu v protisměru. Ovšem tam za Krahulčím stáli při srně všichni svatí. Ta kdyby se jen rozhodla přejít, nestačil by Zdeněk zabrzdit a skončilo to srážkou. Kolik takových nehod se stalo. Apeluji na všechny řidiče, uhánějící noční krajinou; nežeňte se tolik a myslete na fakt, že vám může vyskočit z lesa na silnici srna, jiné zvíře. Bohužel naše komunikace nejsou vybavené ploty jako jinde v zahraničí a tak dokud divočák, či jelen nezaviní smrt člověka, nebude se jednat. Ale abych nekřivdil - některá myslivecká sdružení zkoušejí kolem silnic instalovat tyče s pěnou, jenž by měla zvěř odratit od vstupu na silnici. Taktéž pěny "zaručeně" pomáhají v snížení škod divokých prasat na polních kulturách.

Ten obrázek srny si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Zdeněk jel dobře. Což se nedalo říci o některých řidičích. O vzájemném předjíždění kamionů ani nemluvě. Na rychlostní silnici za Olomoucí jsme s omezenou stovkou byli ti nejpomalejší. Přestože jsem prožil ten den několik zklamání, ještě jednou mi bylo "dopřáno". Směr Brno si to uhánělo několik kamionů naložených kládami vzrostlých borovic. Kamiony neměly české "espézetky", byly opatřeny značkami našich jižních sousedů. Tři plně naložené kamiony jistojistě směřovaly do své domoviny, do Rakouska. S naším dřevem. Tomu se říká dobrý byznis. :-(

Hrozil jsem se, čeho se ještě dočkám, než přijedeme do Brna. Ale těch zklamání bylo opravdu už dost a naštěstí více nic. A tak jsme po šesté večerní dorazili na místo, kde jsem ráno v pět nastupoval. Díky Zdeňku, byl to, až na těch několik zklamání ze zlodějů, řidičů a dřevařů, dobrý výlet. :-)

Brzy zase na viděnou, Jeseníky.