Na stříbrnou neděli.

Na stříbrnou neděli.

Probudil jsem se do pěkného nedělního rána. Příjemně mne hladily sluneční paprsky. Ovšem za oknem vládla zima. Jasná noc tomu napomohla. Teploměr ukázal tři stupně pod nulou. Dlouho jsem se ale nerozhodoval, nedělní plán byl jasný. Dva předchozí dny a tři noci číhala na pohyb fotopast. Umístil jsem ji k srnčímu ochozu s vírou v některého pěkného srnce, či černého štětináče. Ale tři noci mi moc klidného spánku nepřinesly. Po předchozích zkušenostech jsem měl obavy, aby po srnčím ochozu nad Samostřípkou neprocházel příležitostný lapka.

A tak jsem už po deváté hodině uháněl na autobus směr Mariánské údolí. Naštěstí spoj jel hned a tak jsem mohl po necelé čtvrthodině od odchodu z bytu stoupat lesní stezkou nahoru k areálu bývalých kasáren. Cestou jsem míjel několik otevřených kanalizačních skruží. Nějaký vadnal z nich odstranil kryty. Naštěstí je snad lesníci duchapřítomně po obvodu označili výraznou sprejovou barvou. Vím o zrádných otvorech, ale jsou hrozbou pro zvěř. Kolikrát se jinde stalo, že nebohá srna zahynula krutou smrtí v meliorační skruži, kterážto díky vandalovi zůstala otevřená. Procházel jsem též kolem spadlé břízy. Ještě nedávno stála. V suchém kmenu měli své dutiny strakapoudi. Příští jaro si musí datlovití ptáci hledat nový domov. Ale o dutiny není naštěstí v dubovo habrovém lese nouze. Všechno listí už stačil vítr sfouknout na zem, nyní poslouží jako hnojivo. Díky bezlistým stromům do lesa proniká více denního světla a to zase potěší při fotografování. Nesl jsem na zádech fotobatoh s Nikonem, avšak v mrazivém dopoledni se mi jej nechtělo vytahovat. A zákon schválnosti zafungoval. Šoulal jsem pěšinou kolem nově vzniklé paseky. Zprvu se ozval varovný hlas ptáka s modrobílými peříčky v křídlech. Sojce vskutku nic v lese neunikne. Tentokrát ale její vzrušení nezpůsobil člověk, nýbrž její úhlavní nepřítel, jestřáb lesní. Náruživý lovec nejbarevnějšího ptáka z krkavcovitých. Pozoroval jsem dravce se zatajeným dechem. Tak jako vždy mne setkání s jestřábem, jež je ztělesněním dokonalého predátora s elegantní vlnkovanou kresbou na hrudi a prsou a šedými křídly. Pocítí li kořist přepadená náhlým útokem sílu pařátů ostrých jako dýka, už se z nich nevymaní.

Jestřáb proletěl paseku a usedl do větvoví v hloubi lesa. Ale vzápětí nato odletěl, to já jsem byl příčinou jeho náhlého odletu. Ostrý zrak v žádném případě jestřáb nezapře. 

Však nedaleko má na vysokém modřínu vystavěné obrovité hnízdo. Každoročně je vždy na jaře opravuje a tak kolébka pro budoucí vládce denního lesa roste na objemu. Toužím jednou sledovat alespoň z dálky jeho hnízdění. Možná se mi to příští léto povede.

Šoulal jsem po příjemném setkání dále po cestičce. A zahlédl jsem na brokový dostřel mezi stromy povědomou bílou skvrnu. Že by srnčí zrcátko? A skutečně, v tom pěkném nedělním počasí se slunilo mezi stromy několik kusů něžné srnčí zvěře. Skusil jsem se jim dostat na kobylku, ale šustivé listí udělalo své. Prozradilo mne. Následoval už jen úprk ze strany zvěře. Protože nedaleko srnčích zálehů stál krmelec, vydal jsem se k němu. Zatím ještě zvěři dovoluje absence sněhové peřiny přirozenou potravu, ráda si pochutnává na ostružiní. Samozřejmostí byl v krmelci jen špalek soli. Tu bere zvěř ráda a je to pro ni jen dobře. Minerální látky jí prospívají. Od krmelce jsem se dal pěšinou po hřebínku kopce, opět jsem na dálku pozoroval odbíhající srnčí. A zdálo se, že míří přímo po ochozu, u něhož měla strážit pohyb fotopast. O několik chvil nato jsem již stál před kamerou. Až nyní se mi znatelně ulevilo. Rychle jsem jí sejmul ze stromu, sbalil do kapsy a honem z místa pryč. Seběhl jsem stráň, přeskočil potůček a dostal jsem se na asfaltku vinoucí se lesem od Raka k Horákovu. Teprve až na silnici mně zvědavost přinutila zkontrolovat, co za ty dny zaznamenalo snímací zařízení. 

Příjemné překvapení mi přichystala zrzavá liška. Tu jsem tam nečekal. V inkriminovanou noční hodinu pásla po kořisti, však se přece nevědomky prozradila. Zajímavé, že fotopast zaznamenala lišku té noci dvakrát a v obou případech přišla ze stejného směru. Napřed v jednu hodinu v noci a pak o čtvrté ranní. Musela obejít revír. Ze snímku se mi zdá jako dospělá pěkná silná liška. Nebo spíš lišák. S krásnou dlouhou oháňkou. Teorii o silném lišákovi potvrdil po návratu domů kamarád, jemuž jsem se s úlovkem pochlubil. "Právě v těch místech nám při loňské naháňce proběhl velký lišák, tak kdo ví, jestli to nebyl on.", prozradil mi mladý příslušník Hubertova cechu. 

Snad se s mazaným zvířetem setkám osobně. Ovšem musel by mi svatý Hubert seslat pořádnou dávku štěstí. Jak koneckonců dokládají i záznamy z fotopasti, lišky se, alespoň u nás na brněnsku povětšinou toulají revírem v noci. Až na pár vyjímek. Loňského prosince touto dobou jsem takové štěstí měl. Na sněhové pokrývce se ráno zdržela liška a díky tomu jsem ji vzácně mohl sledovat při úspěšném lovu na hraboše – při myškování...

Vrátil jsem se z úspěšné výpravy domů a jestřáb mi nedal spát. A když k tomu měla obloha stále krásně modrou barvu, neodolal jsem pokušení a hned po obědě jsem vyrazil znovu do revíru. Se stativem a plnou výbavou. Nechyběl ani telekonvertor, jenž násobí ohniskovou vzdálenost objektivu. V mém případě 300mm objektiv se změní s nasazeným 1,7x telekonvertorem na 500mm. Když k této hodnotě připočínám ještě 1,5 krop faktor zrcadlovek Nikon s čipem formátu DX, dělá to pěkných 765mm. Bohužel telekonvertor ubírá světelnost objektivu a tak se s ním moc nedá fotit v nepříznivých světelných podmnínkách. Ale nedělní jasný den sliboval dobré vyhlídky. Doufal jsem v snímek nějakého pernatého dravce. A dočkal jsem se. Ze starého ovocného stromu okolí pozorovala poštolka. Zatím byla i na moji sestavu příliš daleko. Využil jsem tedy křovin, abych se k ní dostal blíže. To se mi sic podařilo, ale záhy na to jsem jí stačil zachytit při odletu. Křídla jí zanesla na klidnější místo k čekané na hraboše. Zato se na scéně objevil jiný dravec. Velikostí stejný poštolce, avšak jeho kořist tvoří jiná složka, než hraboši. Nýbrž malí pěvci a samice toho druhu mohou lovit i hrdličky. Svůj útok předvedl krahujec! Náhle se z nebe rychlostí střely snesl a jen těsně jeho spárům unikla sojka. S křikem se pak dala na spásný únik někam do lesa. Za ní již krahujec neletěl. Je to přepadový lovec a kořist pronásleduje jen vyjímečně. Ani nevím jak, ale podařilo se mi ten útok zdokumentovat. A pak už jen dravec odpočíval v koruně stromu. Od útoku měla krahujčí roční samice, jíž jsem podle typické kresby poznal, vytrhlou střední letku. A když se po chvíli vznesla a zakroužila v nevelké výšce kolem mne, závěrka nikonu připomínala kanonádu. Snad se alespoň jeden snímek povedl. Krahujčí samička si to následně zamířila k lesu a ztratila se mi z dohledu. Bylo po všem. Ale díky fotoaparátu si mohu zážitek kdykoliv připomenout. Několik snímků jakžtakž vyšlo.

Slunce ještě pevně vládlo na obloze, byť již trochu níže, ale stále ještě svítilo. A proto jsem se rozhodl vydat se do polí fotografovat srnčí zvěř v stádech. Cesta kolem biokoridoru zase slibovala setkání s kánětem, jež na pásu dřevin často sedává. Ale měl jsem štěstí jen na sojky. Ty paběrkovaly okolo krmelce. Jedna přistála jen několik metrů odemne, ovšem byla rychlejší než moje pohotovost s poměrně těžkou výzbrojí a v tu ránu zmizela. Přímo na cestě, na zelené travičce, se popásal zajíc. Neměl jsem ale šanci se k ušákovi nepozorovaně dostat a tak brzy opustil své místo a odběhl daleko do pole s ozimem. Daleko předaleko seděla v oranici káně, snad nad uloveným hrabošem. Ale ani 765mm pro dobrou fotografii nestačilo. 

Od biokoridoru jsem se napojil na cestu v polích. Po mé pravici nad oraništěm lovila poštolka. Zkoušel jsem jí ulovit fotoaparátem, ale i tu jsem nestačil. Své udělal i vlnící se vzduch a tak se snímky sedící poštolky v oranici vůbec nepovedly. Špatně se mi ostřilo na tělo poštolčího samečka a už jsem chtěl telekonvertor sundat. Jeho příležitost přišla až v lese, kam jsem přišel už za ustávajícího svitu slunce. Pomalu se schovávalo za mraky nízko nad obzorem. Chtěl jsem už fotoaparát sbalit, protože v lese notně světla ubývalo. Nakonec jsem se rozhodl nechat jej ještě chvilku na krku. Znám zákon schválnosti. Listí nepříjemně šustilo, to si vybralo svou daň. Pozorné srnčí daleko předemnou odskočilo z průseku, pravděpodobně tam bralo nabízenou potravu. A tak jsem se vydal lesní cestou a zamířil jsem k vnadišti zvěře jenž se nacházalo v průseku pod dráty vysokého napětí. Na nejmenší evropskou spárkatou jsem si šance nedělal, ale z dřívejších návštěv jsem věděl, že navštěvují tento zvířecí McDonald i ptáci. I skromný fotoúlovek v podobě sýkorky by mne potěšil. V době mé přítomnosti však mnoho drobných pěvců u vnadiště nelétalo. Sem tam modřinka a sýkora babka. Zvýšil jsem citlivost snímače na hodnotu 800 a chvíli čekal v povzdálí. Efekt to nepřineslo. Přilétla jen jedna babka, sezobla kukuřičné semínko a hned zas rychle na strom.

Nakonec jsem obrátil zrak do nebeských výšin a stiskl spoušť na prolétající Boeing 747, zvaný Jumbo. Letadlo uhánělo v přibližně deseti kilometrech někam na západ. Mám rád let érem. Je to nádherný pocit a když je jasno, máte velkolepý výhled na matičku Zemi. Jen kdyby se k ní lidé chovali šetrněji. Bohužel nám to jednou vrátí. Už vrací. A doplácí na to nevinní lidé.

Od chvíle, kdy jsem fotil letadlo, začínal jsem si s telekonvertorem rozumět. A právě v ten čas jsem se zadíval před sebe do lesa a tam se mezi stromy ukázalo srnčí tělo a posléze další. Zaklekl jsem a sledoval zvěř přes hledáček Nikonu. Za nimi to nemělo smysl, raději počkám, třeba příjdou ke mě, uvažoval jsem. A jak se později ukázalo, správně. 

Mezi několika srnami se v průhledu kmenů dubů ukázal i krásný srnec roček, jemuž ještě parůžky neodpadly. Starší srnci už o své ozdoby dávno přišli, podle věku shazují od konce září do konce prosince. 

Zvěř se pomalu začala přibližovat, mířila jistě ke krmelišti. A já u něj čekal vkleče s třesoucími koleny a bez stativu, jak se u fotografů říká, z ruky, fotografoval přicházející zvěř. Je vždy vzrušujícím pocitem, sledovat zvěř, jež jde nikoli od vás, ale k vám. První šel srnec. Několikrát se zastavil mezi stromy a větřil mým směrem. Jistě se mu nezdálo cvakání závěrky. Blízkost mezi zvěří a člověkem-fotolovcem se postupně snižovala až na patnáct metrů. S telekonvertorem mi tentokrát přišel srnec tak blízko, že se málem nevešel do hledáčku. Nevnímal jsem v té chvíli ostatní členy srnčí tlupy, v hledáčku jsem měl jen parůžkatého mladého krasavce. Jistě se z něj stane pohledný srnec, na špicích měl náznak výsad, takže by se dal nazvat jako slabý vidlák. To ale v prvním paroží není na škodu. Jistě to srnec v dalších letech dožene.  

Závěrka cvakala jako o život a já jen doufal, že alespoň nějaký snímek bude ostrý. Hodnota použitého času v hledáčku ukazovala číslici 160. Srnec na okamžik strnul a nejspíš jiný člen stáda ve mě poznal člověka. Tak se stádo dalo do pohybu a volilo raději útěk do bezpečí. Srnčího mladíka v klusu jsem ještě stačil v vyfotografovat. Jeden snímek vyšel překvapivě dobře. 

Vždy mne mrzí zrazení zvěře, ale myslím si, že za krátký čas se zase stádo uklidnilo a zamířilo na krmeliště. Nikdy se za již zrazenou zvěří nevydávám. Nepůsobím jí ještě větší stres. 

Srnčí odběhlo, setkání zkončilo. Ještě chvíli jsem si prohlížel snímky a radoval se nad tím, že se několik podařilo. Začal jsem důvěřovat telekonvertoru. 

Po pěkném zážitku jsem už zamířil k domovu, spíš jsem se jen tak loudal lesem a bylo mi pěkně. Cestou jsem ještě prošel pěkný kus revíru, ale již jsem žádnou zvěř nepotkal. Vrátil jsem se v čase, kdy se již slunce stěhovalo svítit na jinou část naší Země. Končil den označovaný podle předvánočních tradic - Stříbrná neděle.