Krahujčí anabáze.

Psal se první jarní den roku 2011.

Od rána se na nás usmívalo slunce. Já byl většinu dne v práci. Co chvíli jsem ale pohledem zvedal hlavu na střešní okna výrobní haly, kde se krásně modrou barvou skvělo nebe. Když mi, jak se říká, "padla", spěchal jsem domů s cílem užít si ještě posledních odpoledních hodin prvního jarního dne.

Přivítal mě můj věrný z nejvěrnějších, malý munsterland Cir.

Doma jsem se skutečně moc nezdržel. Jen doplnění tekutin bylo třeba.

Když štěstěna přeje, aneb předjaří na Říčkách.

Již jen jeden den zbýval do kalendářního jara. Zimě se ale stále nechtělo předat otěže nejkrásnějšímu období v roce. Soudě, dle počasí, onu neděli. Těžké mraky se živě převalovaly oblohou. Chvilku zasvítilo slunce, to když se zbavilo jejich sevření. Však chvílí, kdy sluneční paprsky pohladily moji tvář, těch bylo pomálu. Po dvoudením dešti to ale byla příjemná změna. Sluníčku se ještě nechtělo hřát, jen zubatě se usmívalo. Za oknem teploměr nenaměřil ani pět stupínků nad nulou.

O předjarním ránu v lese.

První březnovou neděli jsem si přivstal, aby mne zastihl východ slunce v lesních zákoutích. Na Horneku, kterak se nazývá lokalita se světlým listnatým porostem a s kamenitými stráněmi spadajícími do Mariánského údolí, dokáže být vítání nového rána obzvlášť kouzelné.

Předvánoční prasátka z Horneku.

Jelení říje 2010.

V Jeseníkách se první den říjnového měsíce vyjasnilo. To se psal čtvrtek.

Blízká setkání III. druhu.

Při fotografování zvěře v přírodě se mi občas poštěstí setkání se zvěří opravdu na blízko. Lajkům se může někdy zdát teleobjektiv například s 300mm ohniskem jako dlouhé sklo, s kterým kamkoliv dosáhnete. V podstatě je to pravda, přiblíží daleko. Ovšem při zvětšení na displeji fotoaparátu. K dobré fotografii se potřebuji ke zvěři dostat

Červencový večer, srnčí lásky čas.

Začínal červenec. V polích dozrávalo obilí. To je ten pravý čas, kdy srnčí zvěř prožívá svoji lásku.

Mezi blesky a kamarády.

Jeseníky mne opět přivítaly, v krátké době mezi dvěma týdny. Vždy a rád se do nich vracím. A tak když se mi nabídla příležitost, ztrávit víkend v horách s dvěma kamarády, nezaváhal jsem ani minutu.

Do ticha probouzejícího se rána zapěl svoji píseň králíček. Jistě že ne ten mezi nejmenšími ptáčky se řadící, malé klubko žlutavých peříček dozajista ještě zachumlaně zpočívalo ve větvích smrkoví. Abych uvedl na správnou míru, to mobilní telefon s vyzváněním hlasu drobného ptáčka rozezvonil se sobotním ránem

Na skok ke kamzíkům.

V čase oslav příchodu zvěrozvěstů Cirila a Metoděje již týden vládlo stálé počasí. Jasné nebe bez mraků a velká vedra doslova pekla celou zemi. Táhlo mě to však do hor, tam přecijen, v nadmořské výšce nad tisíc metrů zdálo se býti počasí přívětivější. Dlouho jsem se nezormýšlel. Rezervoval jsem si pokoj na jednu noc na chatě Barborce. Stará horská chata má svou romantiku. Mně celkem vyhovuje. Pokoje jsou sice mnohde oprýskané a postele vržou, sem tam kohoutek neudrží kapky vody v hrdle. Ale to jsou drobnosti, na kterých svůj pobyt nestavím. Přijíždím do Jeseníků hlavně kvůli jejich krásné přírodě. Na mnohých místech dosud neporušené

Na návštěvě u datlů.

Těžké dešťové mraky konečně odpluly. Namísto nich ovládlo oblohu slunce. Svými paprsky hřálo a sušilo po květnovém dešti skrápěnou přírodu. Prosvítilo i do pokoje a probudilo mne ze spánku po noční směně. Vstal jsem s dobrou náladou. Slunce dokáže vyléčit člověčí chmury a boly.