Na skok ke kamzíkům

Na skok ke kamzíkům.

V čase oslav příchodu zvěrozvěstů Cirila a Metoděje již týden vládlo stálé počasí. Jasné nebe bez mraků a velká vedra doslova pekla celou zemi. Táhlo mě to však do hor, tam přecijen, v nadmořské výšce nad tisíc metrů zdálo se býti počasí přívětivější. Dlouho jsem se nezormýšlel. Rezervoval jsem si pokoj na jednu noc na chatě Barborce. Stará horská chata má svou romantiku. Mně celkem vyhovuje. Pokoje jsou sice mnohde oprýskané a postele vržou, sem tam kohoutek neudrží kapky vody v hrdle. Ale to jsou drobnosti, na kterých svůj pobyt nestavím. Přijíždím do Jeseníků hlavně kvůli jejich krásné přírodě. Na mnohých místech dosud neporušené

To sváteční ráno zazpíval k páté hodině králíček obecný. Dávno ještě spal v smrkoví, to se ví, budil mne jeho hlas v mobilu. Pozdě jsem noc před tím šel spát, ale co naplat, pozdě bycha honiti. Zkrátka, králíček se snažil, seč mohl, já spal klidně dál.

Probudil jsem se s potem v tváři až o několik desítek minut nato. Jenže to už bylo pozdě. Zkusil jsem nemožné, stihnout autobus. A málem se mi to povedlo, přišel jsem jen o pět minut později. Tím se moje cesta malinko zkomplikovala. Ve svátek už žádný autobus do Karlovy Studánky nejede, pane, nekompromisně zněla věta ochotné paní na informacích ve vestibulu. Táhnout se domů? To mne ani nenapadlo. Třebaže jsem proklínal, jak daleko od sebe leží autobusové a vlakové nádraží, vedla mne touha zavítat v Jeseníky. Vlakové spojení jsem si nakonec našel. Možností připadalo víc. Než jsem se ovšem rozkoukal, jeden možný vlak mi ujel. Další měl být vypraven až za hodinu. A tak mne čekala ranní procházka hlavními ulicemi Brna. Na nádraží jsem nečekal, je tam nebezpečno.

Hodina utekla, vlak přistaven a já konečně usedl do kupé. Samotu jsem užíval jen na chvíli. Načež usedla na volná místa zprvu slušná rodina, co si vyjela na kolech. Postupně se ale hlavně otec, ale možná milenec začal chovat neslušně. Děcka si ani nevšímal, zato jeho něžného pohlaví víc než dost. Né, žádné scény nad 18+ nebyly, jen se choval trochu nevybíravě. Divil jsem se v duchu, jak s ním ta jeho může vydržet. Vše vyvrcholilo, když si zul ciklistické zaklapávací boty a natáhl je na sedačku pod můj batoh. Nekomentoval jsem to. Olomouc se blížila, za to jsem byl rád, že již opustím tento párek. Jen co jsem se zvedl a odešel, už muž ležel přes všechny sedačky.

Z Olomouce to byla už hračka do Bruntálu. Motoráček si razil cestu malebnou krajinou, kterou mám tak rád. Dovezl nás do města v podhůří Jeseníků po necelých dvou hodinkách. Ještě před Bruntálem mne vítal kostelík, tyčící se na kopci, zvaném Uhlířský Vrch. Tento kopec je vlastně vyhaslá sopka. Pamatuji se, kterak jsem v těchto místech uviděl svoji první lišku. To jeden zimní den na běžkách, škrábal jsem se na vrchol ke kostelíku a z křovinatého porostu náhle vyběhla. Ryšavá lupička slepic na pohled velmi pěkná. S krásnou hustou oháňkou zakončenou bílým kvítkem. V dopoledním slunci se leskla její rezavá srst. Proběhla kolem mne na vzdálenost ne větší než dvacet metrů.

Přivítal mne Bruntál. Mé cestování však ještě nedostálo konce. Měl jsem štěstí, že něco o státním svátku do Karlovy Studánky jelo. Avšak až za hodinu. Nerad čekám na lavičce, proto jsem vstal a vydal se pěšky silnicí do vísky Staré Město. Půl hodiny ostré chůze a pak půl hodiny pauza v kryté zastávce. Obloha nevěstila nic dobrého. Těžké dešťové mraky pluly od Pradědova království. A já, absolutně nepřipraven, na sobě jen krátké tričko. Konečně přijel autobus a já byl rád v teple. Sem tam stěrače smívaly z čelního skla kapky. To to pěkně začíná, pomyslel jsem si.

Jindy tento spoj jezdívá až na Hvězdu, tentokrát byla vyjímka. Silnice přes celou lázeňskou Karlovu Studánku je v rekonstrukci. Musel jsem po prašných chodníčích lázeňskou destinací po svých. Do kopce se šlo dobře, překvapil mne pohled na srnu se srnčetem, v lese nad lázněmi. Kdo by je tam čekal.

A byla tu Hvězda. Parkovací centrum s výbornou restaurací pod sedm kilometrů vzdálenou Ovčárnou, nacházející se již v Pradědovu okrsku. V svátečním čase zdála se návštěvnost celkem vysoká. Na velkém parkovišti jsem jako obvykle pátral po brňácích, respektive autech se státní poznávací značkou začínající písmeny "BZ". Těžko říct, proč mají tito Jeseníky tolik v oblibě. Snad že jsou z jihomoravské metropole dobře dostupné. Vrátím se ještě k bruntálskému nádraží. Když jsem vyhledával spoj do Karlovy Studánky, přifařil se ke mně jeden postarší pán. Dali jsme se do řeči. Též by rád do lázeňského města odcestoval. Dle jeho slov, za ním má chatu, na kterou dojíždí. Jinak je prý z Brna.

Rád jsem mu přitakal.

Čekal jsem na zastávce na kivadlový autobus. Napřed silnici otevřeli z Ovčárny. Ani za mák se mi nelíbili turisti, které přivezl nejeden spoj od vrchů s kosodřevinou a alpínskými loukami. Někteří měli na sobě pláštěnky. Domyslel jsem si dle jejich módy, jak asi musí být nahoře. S úderem druhé hodiny odpolední autobus projel branou, čekalo nás dlouhé stoupání. Čím výš se dopravní prostředek dostával, úměrně tomu musel jeho ridič častěji použíti stěračů. Až tu se objevila Ovčárna.

Nechtělo se mi ven z autobusu, kde bylo přeci tak příjemně. Tam venku vše zaléval déšť. Záhy jsem zjistil, že ten letní deštík mi příjde k duhu. V půli cestě z Ovčárny na Barborku však mraky otevřely svá nebeská stavidla a vrchol Pradědu se stydlivě zahalil do mlhy. Vskutku pěkné přivítání.

Naštěstí formality kolem ubytování se vyřešily rychle a tak jsem již o půl třetí mohl sušit mokré věci.

Hned v úvodu mi u okna na ploché stříšce pohupoval ocáskem konipas bílý. Hledal tu všelicos k snědku, ubytovaní hosté čas od času něco upustí z okna a tak nějaký kousek žvance na třasořitku vždycky zbude.

Z dnešního odpoledne už asi nic nebude, hořce jsem konstatoval a na chvíli se natáhl na lůžko. Přesto jsem doufal v nějaké zlepšení počasí. Utahán z cestování, zabral jsem rychle. Spalo se pěkně. Déšť ustal a obloha se vyjasňovala. Slunce prosvítalo až ke mně do postele. Vzbudilo mne. Rozhlédl jsem se a ožil. I vrchol Pradědu se již nehalil do mlžného závoje, nad starými horskými smrky vystupovala Pradědova nedobrovolná ozdoba, moderní rádiová anténa. Však musí i ta býti, neb by nebylo potom rozhlasu ani televize dole pod horami.

Kalhoty už oschly, mohl jsem vyrazit na průzkum. O půl paté jsem se vydal v moje známá místa. Snad horký den tomu chtěl, aby zvěř, nemající v oblibě taková horka, vycházela na paši až za tmy, kdy je přecijen na paloučcích chladněji. Vracel jsem se na pokoj k večeru bez snímku na kartě. Kromě jednoho kusu srnčí zvěře jsem nic víc nespatřil. Večer se zdálo, že se obloha zatáhne. Připluly šedé mraky a od západu zakryly půlku oblohy. Mrzutě jsem zalehl do postele a začetl se do knihy Myslivecká latina výborného spisovatele z podhůří Jeseníků, Oty Bouzka.           

Vždy mne potěší svým poutavým čtením o lesácích, horách a zdejších jelenech. Tito parohatí, po losu naši největší sudokopytníci učarovali i mne. Nejkrásnější zážitky z pozorování královské zvěře jsou v září. Když hnáni zákonem o zachování rodu táhnou paroháči na svá říjiště a svádějí tu souboje o laně, načež dají vzniknout nové generaci vysoké zvěře...

Obloha mezitím zteměla. Zkontroloval jsem, zda se na ní bliští hvězdy, jasné nebe slibovalo by na ranní šoulačku potřebné světlo. Budík jsem nařídil na půl patou. Při ranních lovech je třeba být na místech s výskytem zvěře včas.

Králíček zazpíval v pokoji na horské chatě Barborka. Svítalo. Z vyhřáté postele se mi nechtělo. Nakonec mne přemohla touha setkat se se zvěří.

Krátce na to jsem již kráčel svými oblíbenými místy.

...Šoulal jsem obezřetně, starým loveckým chodníkem. Až na kvíčaly, poskakující ve větvích odumřelých smrků v lese vládlo ticho. V těchto místech je radno míti se stále na pozoru. Zvěř se může objevit kdekoliv, může stát za jakýmkoliv stromem. A skutečně. Najednou vidím dvacet metrů předemnou v trávě hřbet zvěře. Až ve mne vzrušením hrklo. Že by to byl ten kus vysoké, který bych to ráno na potřetí konečně bezhlučně došoulal? Teleobjektiv ale potvrdil; na letní zelené trávě se popásal kamzík. Zatím o jeho pozorovateli neměl ani potuchy. Po centimetrech a s dobrým větrem jsem se k němu blížil, kryt zároveň terénní nerovností. Za krátko se dostavil třes rukou. Přirozený pocit, provázející lovce. Lovecká horečka.

V tu chvíli lovec myslí jen na zvěř před sebou a snaží se co nejopatrněji přiblížit, ne nepodoben gepardu z Africké savany.

Kamzík zvedl hlavu. Jistil mým směrem. Jeho bystrý zrak zjistil neobvyklou siluetu, která v jeho teritoriu neměla co dělat. Jakmile jistil ke mně, nedalo se již nic dělat. Strnul jsem v poloze klečícího. Růžkatý kozel se dal do pohybu. Když vyšel celý, rozbušilo se mi srdce ještě víc. Kamzík velice silný ve zvěřině a silný v trofeji. Tak silného jsem ještě v Jeseníkách nepotkal. Vítr jsem měl dobrý a tak horský kozel vyrazil ke mně. Nevěděl, co jsem zač a byl zvědavý. Hned přískokem ke mně a hned zase jistil. Z nozder vydával frkavé zvuky. Já jsem stále v strnulé poloze v kleče a s fotoaparátem u oka exponoval snímek za snímkem s nadějí, že alespoň jeden výjde. ISO 800 a čas 1/60s bylo na třesoucí se ruce většinou málo. Pár snímků přesto celkem vyšlo. Kapitální kozel mně obešel, v jednu chvíli se naše zraky střetly tak blízko, že se mi starý harcovník nevlezl do hledáčku. I takový snímek, na tu bídu celkem ostrý, přikládám. Zašel až za mě, chytře to udělal kozlisko zkušené, šel si pro vítr. Pak už jeho citlivé nozdry nasály člověčinu a Pan kamzík mi dal valé. Na rozloučenou ale několikrát zafrkal. Stejným způsobem dával svou nelibost najevo i daleko, kdy už od člověka ladnými skoky odbíhal. Byl zážitek sledovat jeho svalnaté tělo v pohybu. Působil skutečně impozantně.
Zatím co kamzík byl už dávno ten tam, vzpamatovával jsem se z nezapomenutelného zážitku. Na počest kapitálního kozla sňal jsem z beder batoh. Z jeho útrob jsem vyjmul litrovou láhev, zabalenou v igelitovém sáčku. Jejím obsahem je dobrá švestková slivovice z Vizovic. Tento "poklad" jsem pak uložil pod nejbližší strom, u kterého kamzík pastvil. Řádně jsem celé místo kůrou zamaskoval, aby na tento tekutý mok nemohl žádný přijít. Měl jsem v plánu lihovinu z pálených švestek alespoň načít s dobrým přítelem fotolovcem Martinem. Ale chtěla tomu smůla s chybnými telefonními čísly na obou stranách, že jsme se nahoře nesetkali.

Slivovice bude připravená alespoň na pobyt v září, kdy se chystáme za říjnými jeleny. Ve třech, jak plánujeme již nyní jelení říji v Jeseníkách, bude se jistě lépe vychutnávat.

Misi jsem splnil i čas již kvapně běžel a nabádal k návratu na chatu. Zvlášť, když se opět Praděd zahalil do mlhy a od Švícárny několikrát nesměle zahřmělo. Bouřka na horách, to je to poslední, co bych chtěl chytnout. Několik minut po kvapném návratu na chatu se otevřela nebeská stavidla na závěr mého pobytu po druhé a spustil se silný liják. Zabalil jsem si batoh a ulehl na postel, nezbývalo než čekat na desátou hodinu, kdy jsem se měl vydat zpět na Ovčárnu. Déšť ustal až o půl desáté dopoledne a prozměnu jej vystřídala hustá jesenická mlha. Tak hustá, že se valila i oknem v restaurčním zařízení na Barborce, kde jsem zrovna vychutnával zlatavý mok ze západních Čech.

Za mlhy jsem po desáté hodině opouštěl Pradědovo království. S pokorou a povděkem za prožité zážitky. Nakonec se i problém s čísly vyřešil a tak jsem mohl čerstvé zážitky povyprávět v restauraci na Hvězdě kamarádu Martinovi.

Spokojeně jsem odjížděl po půl dvanácté z hor do rovinatých zemědělských oblastní brněnska.

A již nyní se těším, až mne znovu přivítají svou rázovitou ale přitom vlídnou krajinou.