O předjarním ránu v lese.

O předjarním ránu v lese.

První březnovou neděli jsem si přivstal, aby mne zastihl východ slunce v lesních zákoutích. Na Horneku, kterak se nazývá lokalita se světlým listnatým porostem a s kamenitými stráněmi spadajícími do Mariánského údolí, dokáže být vítání nového rána obzvlášť kouzelné.Krátce se zmíním o zdejší fauně a floře. Z ptáků sýkora parukářka, dalel černý, holub doupňák; tito dva posledně jmenovaní využívají dutin stromů k hnízdění. Nadšeného floristu pak především zaujme koniklec velkokvětý, jenž na sluncem prozářených holých skalkách našel svoje prostředí. I já se těším, až ukáže své fialové květy svým obdivovatelům právě koniklec. Bude to začátkem dubna. Zcela jistě vedle konikleců teplé jarní slunce vytáhne jaterník podléšku a petrklíče nabídnou zas svoje žluté květy. Pravé jaro doplní svěží zelená tráva, na níž si pochutná nejeden srnčí zver, nebo Matěj zajíc. Do toho zazní bubnování datlího táty a taky vítací zpěv strnada obecného. Krásně se to sní, přátelé. :-)

Tato idylka má ještě několik dní čas. Březnové jitro ale přesto bylo něčím vyjímečné. Při přicházení k lesu mi přelétlo ranní ptáče – káně lesní, krásně ozářené nejrannějším sluncem. Letělo už z rána lovit hraboše. Cestou se šlo v pohodě. Mírný mrazík nedovolil blátu zbytečně se v něm bořit. Konečně jsem se ocitl v lese. Několikrát se nademnou ozvalo káně, totiž, sojka. Tato "práskačka" se ráda bere druhým ptákům hlas. Častokrát jsem se nechal napálit, nyní však ne. Na rozcestí dvou lesních cest jsem odbočil. Hlouběji do porostů. Proti slunci, jež už sem tam paprsky naznačovalo, že se rozhodlo vstávat. Rád chodím tou pěšinou. Stále od zimy toužím po černých štětináčím, jenž na Horneku kralují. Ale nemějme jim to za zlé, však v lese mnoho škody nenadělají, naopak jsou prospěšní pro jeho obnovu! Našlapoval jsem tiše, jak jen to šlo. A vyplatilo se. Předemnou na cestě, padesát metrů vzdálené, spočívalo několik kusů něžné srnčí zvěře. Sledoval jsem, jak mladý srneček na cestě vyrývá kopýtkem zpod listí potravu. Paprsky celou scénu nádherně osvětlovalo. Klekl jsem a po čtyřech se snažil dostat blíže k tomu srnčímu společenství. Mezitím skoro všechny kusy zatáhly mezi stromy, přítomnost zvířat prozrazovala je jen bílá zrcátka. Na pěšině zůstal jen mladý srnček. Když nás dělila vzdálenost okolo třiceti metrů, všiml si milý srneček toho divného tvora s tím sklíčkem, co jej sleduje. Slunce mezitím nemohlo připravit půvabnější scénu. Srneček si stoupl přesně do paprsků, které jej pěkně pozlatily. Předtím několikrát vydechl a v protisvětle jsem jeho dech zachytil na snímcích. Bohužel rozmazaných. Jedna fotografie se ale povedla, to když se otočil  slabší roček na mě. Na snímku chtěla býti i jeho sestřička, ale jako každá něžná duše, trochu se styděla za stromem. A tak vznikl snímek, kdy srnce osvětlují paprsky vycházejícího slunce. Načež se srneček sebral a odkráčel svým ladným krokem za druhy a společně se klusem vzdálili hloub do lesa, kam jsem za nimi již dále nešoulal. Příroda mi přichystala moc pěkné divadlo a já jí za to děkuji!