Jelení říje 2010

Jelení říje 2010.

V Jeseníkách se první den říjnového měsíce vyjasnilo. To se psal čtvrtek. A v pátek, po předchozí studii vývoje počasí mne nepřestala pronásledovat myšlenka navštívit oblíbené hory, zvlášť po nevydařeném minulém víkendu, kdy třem kamarádům v chatě pod Pradědem počasí vůbec nepřálo.

Výpravu jsme s Martinem ušili horkou jehlou. Měl jsem obavy, aby vše klaplo. Nakonec se nám pobyt vydařil. Třebaže snímky říjného jelena jsme si opět neodvezli. Vzpomínky zůstanou.

Sedlo Hvězda mě přivítalo v sobotní dopoledne. Po obvyklé cestě z jihu Moravy na sever. Říkám si někdy, jestli cesty přes půlku země na jednu noc k něčemu jsou. Rozmýšlím, že jsou. Vždy, když vyjíždím z šedého Brna, sním o setkání s jelenem v divoké přírodě. Těším se na setkání s kamarády. I kdybych se vracel s prázdnou, přec se budu vracet šťasten. Přátelé prostě nikdy nezklamou. O to myslím jde.

Počasí přálo. Obloha se jen modrala. Vydal jsem se na malou procházku. S Martinem jsme se dohodli až na druhou hodinu odpolední. Času bylo tedy dost.

Zvolil jsem trasu po silnici na Podlesí. Však když se naskytla možnost, odbočil jsem na lesní cestu. Vedla do kopce smrkovou mladinou s vtroušenými břízami. Pěkné místo. Snažil jsem se číst z otisků stop. Ano, svoje šlépěje tu zanechal jelen. Lesní cesta mne zavedla na pěknou travnatou holinu. Rozhled jsem díky počasí překrásný. Na západě celý hlavní jesenický hřeben s Jeleními hřbety, Kamzičníkem, Malým a Velkým kotlem, Vysokou Holí, Petrovými Kameny, aby zakončen na pravé straně nejvyšší horou Pradědem. Východním směrem se rýsovaly kopečky u Bruntálu, z nichž se zvedala ranní mlha. Věru pěkně dokáže být na severu Moravy. Chvíli jsem se zabavoval fotografováním osamnělého mladého boučku, podzimně vybarveného. Rostl uprostřed paseky. Snad se o jeho růst na tomto místě zasloužila sojka, či jiný opeřenec. Přejme mu, ať se dožije dospělosti, ať zmohutní, bude strážit paseku pod vrcholem Hřebenu.

Představoval jsem si v travinách vysokou zvěř. Možná tam opravdu vycházela. Jen pod rouškou tmy. Na jednom konci rubáně opíral se o okrajový smrk posed.

Lákalo mne objevovat nová místa. Proto jsem se vydal lesní cestou dále. Vedla do staré smrkové hory. Snad se tam něco objeví, doufal jsem. Objevil se člověk. Oděn do křiklavě zeleného s jakousi kovovou holí.

Zdálo se, že o mě neví. Nechtěl jsem zbytečně upozorňovat a tak jsem kroky obrátil.

I tak odchod byl na snadě. Martin v textovce mne posílal na Půlnoční cestu. Úkol zněl jasně: Prověřit jelení stopy. Při sestupu smrkovou mladinou mi přálo štěstí. Přes cestu přesadil kus vysoké. Vše se odehrálo ve vteřině, aniž bych identifikoval pohlaví. Vyčkal jsem chvilky, zda za kusem nepřesadí další. Nestalo se. I tak mne setkání s vysokou potěšilo.

Vrátil jsem se zpět na Hvězdu a od ní za restaurací stoupal asfaltkou, takzvanou Půlnoční cestou. Vede až k Eustašce, která určitě za časů jelení říje není opuštěná.

Procházel jsem rozlehlou holinou, pod níž u cesty zanechali dřevorubci klády po těžbě vzrostlých smrků...  

Zaujala mne pod cestou krásně vybarvená skupina buků. Svoji chůzi jsem tedy stočil k ní. Sešel jsem starým smrkovým lesem s borůvčím a vtroušenými mladými boučky. Ideální stávaniště vysoké. Dokládal to i čerstvý trus. Toulal jsem se poklidně svážnicemi a vychutnával podzimní atmosféru. Jen to troubení jelena mi chybělo.

Svážnicemi jsem se postupně dostal až k malému potůčku. Pramenil jistě někde nahoře, ve Velkém kotli. Pobyl jsem chvíli v jeho sousedství. A sledoval, kterak divoce zurčí, horská bystřina.

Fotografoval jsem četné přepady vody a zíral do jeho peřejí. Tak trochu jsem vyčkával, zda se k potůčku nepříjde osvěžit zvěř. Ta už se dávno napojila, zdálo se a nyní si již v poklidu odpočívá v mlazinách. Vydal jsem se jinou svážnicí směrem, kde jsem tušil Hvězdu. Vedla mladou smrkovou tyčovinou, na rozbahněné zemi šlo číst z jeleních stop. Tam kde rostla na cestě tráva, vykukoval si z ní hříbek. Zdokumentoval jsem jej snímkem a nechal dál růst. 

V místě s malou světlinkou po mé pravé straně pojednou cosi zalámalo. Načež s frčivým zvukem křídel vyletěl nademnou do větvoví smrků zavalitější pták. Z pařezu se vznesl do bezpečí jeřábek. Vzácný lesní kur, skrytě žijící. Jeho spatření se vždy rovná velkému štěstí.

Naplněn prchavým zážitkem jsem mířil na Hvězdu. Tam jsem krátce posvačil a vydal se na druhé kolečko. Silnicí na Podlesí. Tentokrát jsem však odbočil doprava lesní cestou. Přešel jsem dráty vysokého napětí, sešel z cesty a volně se toulal lesem. Obloha se viditelně od východu zatahovala, slunce zakrývající mraky mi nedovolily pěkné lesní snímky, jež dělá hezkými právě protisvětlo se slunečními paprsky. Trochu se mi sevřela dušička, protože znám zdejší počasí. Jen aby se zlepšilo, přál jsem si. U bezejmeného potůčku jsem si sedl na pařez. Protože obrostlý svěžím zeleným mechem, sedělo se jako v bavlnce. Na okamžik jsem se zasnil nad krásami lesa. Stal jsem se na okamžik jeho součástí. Nad hlavou dováděly dvě veverky, prozradily se pádem smrkové šišky. S veverkami dováděly i na nejtenčích větvích sýkorky parukářky. Malé čiperky věčně poskakující, s pankovým účesem na hlavičce. Takové jsou parukářky. Protože jsem měl v mobilu jejich nahrávku hlasu, zkusil jsem jim ho ze srandy pustit. Reagovaly dobře, švitořili mi nad hlavou. Mít nasazen teleobjektiv, možná bych si z posezení parukářku odnesl.

Čtvrt hodiny příjemně uteklo a já se vydal na další pouť. Směrem k silnici na Hvězdu, blížila se druhá hodina odpolední. Cestou jsem potkal malou botku, v jehličí sama opuštěna zdála se dlouho.

Poblíž les protínala státní silnice. Kdo ví, jak se na svoje místo stará dětská botička dostala. Mám rád takové nevšední pohledy na nevšední věci na nevšedních místech a tak jsem nepohrdl jejím zvěčněním na snímku.

Potom stoupání k Hvězdě, v lese na druhé straně mezitím procházelo pár houbařů.

Myslel jsem si, že Martin přijede z Bruntálu autobusem. Proto jsem svoje stanoviště zvolil u zastávky. Až na mne od závory zamávala postava v zeleném.

Převezl mne. Půjčil si od známého malé Clio. Jeho zavazedelník měl co dělat s nákladem batožiny.   

O krátké pauze před výjezdem na Ovčárnu jsem si vyslechl příběh o ranním setkání s jeleny v podhůří Jeseníků. Martin mi jej převyprávěl za popíjení teplé kávy. Jistě mu přišla vhod, zatahovalo se a ochlazovalo.

Ve dvě hodiny odpoledne se otevřela závora a my se líně škrábali silnicí vinoucí se jako had k Pradědu. Pod námi v údolí tekla Bílá Opava. Okolní stráně, jenž před lety postihla vichřice stále připomínají mocnou sílu přírody.

Krátce před půl třetí nás uvítala chata Barborka.

Ubytování proběhlo úspěšně, naše známá paní recepční nám ale tentokrát nabídla pokoj bez výhledu na Petrovy kameny, co nás trochu mrzelo. Místo pěkného pohledu jsme civěli do stráně se stromy.

Jen jsme se vybalili a za pár minut jsme již seděli při pivním sklu v místní restauraci. Martin si nechal přinést slabšího Kozla, já dvanáctistupňové z Plzně. Vychlazené zlatavé moky bodly.

Náš pobyt na Barborce by ani nemohl být tím pravým bez mače stolního tenisu. Zápolení nás dvou se stalo tradicí. Jak jsme byli zklamaní minulý víkend, když nám oznámila milá paní recepční nemožnost hry v suterénu chaty z důvodu vyplavení sklepení deštěm. Měli jsme tedy co dohánět. 

Tentokrát si Martin přivezl i svoje hvězdné pálky. Jednu mi půjčil a mohli jsme se rozehrát na ještě stále mírně mokré podlaze. Proto nebyla nouze na mojí straně o rozštěpy, když mi ujela noha při odehrání soupeřova míčku. Ze hry jsem jako obvykle odcházel jako poražený, ovšem nutno dodat; zlepšení bylo viditelné. To potvrdil i Martin. S nadsázkou ale po posledním zápase prohlásil, že jej budu porážet až za deset let, kdy už bude na vozíku...

Po dobrém pivku a výborném vyběhání při pingpongu jsme se dohodli, kam odpoledne půjdeme zkusit štěstí. Volba padla na Velký kotel. Dostatečně jsme se oblékli a to co by případně bylo třeba, dali do batohů. Fotoaparáty nevyjímaje.

Po půl paté jsme již procházkovým tempem brázdili chodník začínající nad Ovčárnou. Nebi vládla zatažená obloha, od Pradědu pluly těžké mraky hnány větrem. Podmínky se začaly kazit. Aby toho nebylo málo, najednou před námi po chodníku kráčelo čtvero zelených postav. Lovci a jejich dva průvodci. První z dvojic se po krátké poradě oddělila a vydala se šoulat volným terénem. Druhý z loveckých hostí, jež jsme míjeli, nesl kromě tlumoku a kulovnice s omláceným puškohledem též v brašně fotoaparát. Patrně měl posloužit k upomínce úspěšného lovu.

Přišel na mne smutek.

Lovec přijel určitě z daleka, zaplatil si odstřel jelena v zdejších horách. Kvůli chtíči ukončí se život krále hor...

Mám výhodu jako fotolovec, nechávám zvěři právo žít. Milejší je pro mne zmáčknutí spouště u fotoaparátu.

Pokračovali jsme dále po značené naučné stezce do chráněného Velkého kotle. Jak nadmořská výška stoupala, na mnoha místech, zvláště těch stinných, ležely zbytky prvního sněhu. V říjnu v 1300m.n.m. nic neobvyklého. 

Radost nám kazila skupinka turistů. Nechovala se zrovna tiše a mařila nám tak příležitost setkat se se zvěří, jež mohla vycházet z horní hranice lesa, pastvit se na alpínské louky. Nakonec jsme neukázněnou smečku lidí se dvěma psy nechali přejít. Tůra do nitra Velké kotliny je náročná, proto jsme se rozhodli v půli trasy ukončit tuto. Martin toužil vidět červeně sbarvený choroš, o kterém slyšel jen z vyprávění. Věděl jsem o zmíněné houbě, nacházela se na starém vzrostlém smrku v horském pralese nedaleko pod stezkou. Sedli jsme si do mechu u stezky a kochali se pohledem na tu krásu horského lesa. Martin si vytáhl foťák s dlouhým sklem a zvěčnil choroše na smrku pěkným snímkem.

Dali jsme se na zpáteční cestu.

Hodinky ukazovaly čtvrt na šest, měli jsme dobrou dobu pro nějaké setkání se zvěří. Tiché našlapování a pomalá chůze přinesla svoje ovoce.

Spatřil jsem na horizontu obrys vypadající jako hřbet pasoucí se kamzičí zvěře. Otázal jsem se Martina, jestli si myslí to samé. Souhlasil po tom, co na můj hlas kamzík reagoval zvednutím hlavy s pěknými růžky. Chvíle v strnulém postoji situaci nezahránila. Kamzík nás měl přečtené. Raději zatáhl do bezpečí. Stratil se nám za smrky. Šoulali jsme opatrně, vždyť nic nemuselo být u konce. Kamzíci se obvykle zdržují ve skupinách. Vyšli jsme trochu výš a spatřili je. Několik kamzic s mladými kamzíčaty. Popásali se ve svahu na borůvčí. Přikrčil jsem se k vytáhnutí fotoaparátu a z cesty pořizoval snímek za snímkem. Světla již ubývalo, citlivost jsem vyháněl k vysokým hodnotám, nicméně několik snímků ze setkání s kamzičí školkou se jak mně tak Martinovi vydařilo. Čas utíkal, světla ubývalo. Školka s rohatými maminami zatáhla za horizont za dvě desítky minut pozorování. Několik kusů ale stále zůstávalo ve svahu, na padesát metrů od nás. Přikrčeni jsme se konečně od stojících kamzíků vzdálili. Náš ústup vydrželi. Jistili k nám, ale zůstávali na místě, i když jsem se k nim zadíval naposledy. Setkání s kamzíky nás potěšilo.          

Kráčeli jsme po stezce. Stačila chvíle a změnilo se počasí. Začal vát silnější vítr a vše se začalo halit do mlhy. Když nás míjela trojčlenná skupina turistů směřující do kotle, šance, že spatříme ve vyšších polohách jelení zvěř, klesla na minimum. Mohla se již pastvit, načež jí turisté zradili. Mnohem větší šance setkat se s královskou jelení zvěří je zde za noci. Pod rouškou tmy se vysoké cestuje na svá oblíbená pastevní místa lépe. Tímto nám však dává pramálo naděje nafotografovat si jí... 

Na Barborku jsme přišli už za husté přízemní mlhy. Ještě tehdy se nám při pohledu na nebe zdálo, že do rána nám Praděd dopřeje jasné nebe a chladné jitro. A tak jsme si dodali nálady u sklenky grogu v restauraci na chatě. Zatím co venku nevlídno, uvnitř vládla příjemná atmosféra. O zábavu se postarala skupinka nadějných country zpěváků. Chatou se nesly trampské písně. Restaurace rozhodně nezela prázdnotou. Číšník ani nestačil nosit.

Je moc dobře, že po změně majitele chata Barborka vzkvétá, zaslouží si to. Mám za to, že má duši a hřeje jí to. Nikdo není rád sám. Koneckonců milá Barborka pod Pradědem stála již dřív, než její sousedka, luxusnější Kurzovka.

Zahřáti grogem jsme si dali večerní partičku pinecu. Jako vítěz z klání vyšel Martin, ovšem několikrát jsem to i mistrovi zavařil.

Ještě jsme toho neměli dost. Po hře následovaly poslechy. Ne však dovádějících ubytujících, nýbrž noční poslech troubících jelenů.

Vyšli jsme před Barborku. Teploměr naměřil šest stupňů nad nulou a pod Pradědem vládla mlha. Smutni, kráčeli jsme silnicí nahoru k vysílači. Slyšel bys špendlík spadnout, ticho jako v hrobě. Jelenům se v takovém počasí vyznávat lásku laním hlasovými projevy nechtělo. Až Martin krátce zatroubil, ozval se pod námi jeden jelen. Ozval se výhružkou. Podle hlasu a místa zvučného ryku jsem se domníval, že je to sám náš starý známý z loňska, přezdívaný Pepa. Vábič znova vyhnal ze svého kravského rohu několik tónů adresovaných Josefovi, ten již ale mlčel.     

Nemá to cenu, procedil Martn. Přitakal jsem mu a dvě postavy ve tmě nabraly kurz k chatě. I tak mne jedno zatroubení jelena Pepy naladilo, potvrzovalo fakt, že nahoře ještě říje nemusela zdaleka skončit. Stále jsem doufal v zlepšení ranního počasí.

Do studených postelí jsme zalehli po jedenácté v noci. Nastavil jsem buzení na půl patou, s tím, že půjdu ještě za tmy poslouchat trubače. Martinovi se do takové akce nechtělo a nařídil si budík o hodinu později. S nejasnými vyhlídkami na nedělní ráno jsme usnuli. Za sebe mohu prozradit – klidný spánek to rozhodně nebyl, ve snech mi pobíhali po horách lovci i jeleni.

Ticho noci prořízl "ptačí" budík. Oznamoval půl patou. Vzbudil mne, ale velké přesvědčení vstát, nevzbudil. Rozmyslel jsem si nápad s poslechem jelenů, z vyhřáté postele se mi vůbec nechtělo. Jakož to ani rušit stále spícího Martina, jenž na budík reagoval neurčitým zamumláním. Nastavil jsem buzení o hodinu později a opět se zabral do sladkého spánku.

Asi po hodině tu byl zpěváček Králíček znova. Tentokrát mne probral, bylo na čase vstávat. Prvně jsem prověřil stav počasí. Do celkem vyhřátého pokoje vniklo chladno, rozespalý jsem otevřel okno a zjistil, že mlha není. Zatím co Martin stále spal, zdálo se dokonce, že ani nevstane, posnídal jsem pribináčka, přes noc zůstal za oknem a dobře vychladnul.

Myslel jsem si, že tentokrát budu připraven dřív a tak jsem na sebe postupně nasoukal několik vrstev oblečení. Než by se ale člověk nadál, kamarád ožil. Dopil v termosce kávu a zase to stihl dřív než já. Hnán ranní cigaretou odešel.

V šest hodin ráno jsem zamykal pokoj a vycházel s očekáváním na výpravu za jeleny. Tentokrát to musí vyjít, říkal jsem si pro sebe.

Nálada se mi pokazila o minutu později, to když jsem zjistil, že venku vládne opět mlha. Kroutil jsem hlavou a lamentoval, že to není normální. V Jeseníkách běžný jev. Dobrá zpráva, alespoň že nepršelo. Ještě k tomu Martin nikde.

Tak jsem se vydal na rozcestí u Barborky sám, myslel jsem, že již tam na mě netrpělivě čeká.   

U rozcestí ale nestál nikdo. Už jsem chtěl pokračovat ke Kurzovní chatě, když v tom někde v lese pod Petrovými kameny zatroubil jelen. Jeho hlas na mne působil jako balzám. Jelikož Martin stále nepřicházel, poslal jsem mu oznamnou zprávu.

Za krátko se již na silnici od chaty začal zjevovat nejasný stín, později jasné obrysy mého kamaráda. Potvrdil mi, že nápadníka s parohy též slyšel.

Po šesté ranní jsme se mohli konečně vydat na lov. U Kurzovní chaty jsme odbočili na lovecký chodník a šoulali po něm. Opatrně, krok za krokem s nastaženými smysly, snažili jsme se stát se na chvíli součástí přírody. Chvílemi se nám ozýval druhý jelen, dle hlasu mladší kus, doufali jsme, že jej potkáme s laněmi při sestupu z vyšších poloh. Chodník vedl horizontálně nad údolím, šance že se naše cesty protnou, tu tedy byla. Jelínkovi se nakonec nechtělo více troubit, snad tím že již přibývalo světla. Chodník se rozdvojoval a my nevěděli, či šoulat stále po vrstevnici, nebo po druhém šouláku stoupat výš. Martinovi se z posledního zatroubení zdálo, že již jelen zchází, já naopak tvrdil, že se zdržuje stále ještě hodně vysoko. Rozhodli jsme se pokračovat šoulákem horizontálně nad údolím. Po padesáti metrech se nám umlčený jelen ozval. Tam, kde jsem jej čekal já. Troubil nad druhým šoulákem. Po krátké úvaze, kde padla obava, zda by to nakonec nemohl nějaký lovec vábit dalšího jelena, jsme se otočili a vrátili na chodník, jenž nás měl dovést až k mladému paroháči. Protože světla přibývalo, vybalil jsem na rozcestí fotoaparát. Tady jsem udělal kardinální chybu. Fotoapatát byl zabalen do šustivého igelitového sáčku. Prohřešek, jenž se neodpouští. Martinovi se též nelíbil zvuk šustícího sáčku. Nebyl jediný!

Narovnal jsem se a pohlédl před sebe. Nevěřil jsem vlastním očím. U chodníku, v místech, kde jsme před chvílí stáli, stál tentokrát jelen. Na vzdálenost padesáti metrů se mi zdál velký jako almara. Jeho krémová barva doslova zářila na celé okolí. Ani jsem nestačil uvést do chodu fotoaparát, když se jelen otočil a odběhl, odkud přišel. Dostal náš vítr. Ani Martin nestačil jelenovi vyfotit snímek, avšak i pouhé setkání s jelenem v divočině pro nás bylo velkým zážitkem.

A jako by to kouzelné mlhavé ráno nebylo všechno, ozval se nad námi v pralese druhý jelen. Z jeho ryku mi až zamrazilo v zádech. Źádný mladík, nýbrž měli jsme co dočinění se starým pánem jesenických hor. Martin vytáhnul kravský roh a krátce zaryčel odpověď adresovanou našemu Pánovi. Doufali jsme, že snad sejde níž, aby si prohlédl soka, jenž by měl enormní zájem o jeho laně. Starý pán se nedal zlákat, stále si ručel na svém "fleku".

Vymysleli jsme plán. Když Mohamed nejde k hoře, musí hora k Mohamedovi. Čekal nás náročný úkol, našoulat jelena v jesenickém pralese.       

Přeopatrně jsme našlapovali, metr za metrem jsme stoupali k nehlášené audienci králi. Vítr nám ale nepřál. Vál nahoru, kde stále ještě svým hrubým basem troubil jesenický paroháč. Čím blíže jsme mu byli, sílil i ryk. Již nemohl stát daleko. I jeho prk již kamarád zacítil. Srdce mi bušilo až v krku. Navrhl jsem chvíli odpočinku, když jsem za stromy dvacet metrů od nás zpozoroval pohyb. Pro husté větve jsem nestačil přečíst, jednalo-li se o laň, nebo o jejího vládce. Krátce na to Pán zatroubil dál od nás. Odchází, shodli jsme se.        

Zradil nás vítr. Dostala jej laň a svého vládce odvedla do bezpečí před lidskými jedinci.

To se občas stává. Stále jsem si v hlavě přemítal, jaký mohl jen pár desítek metrů od nás stát jelen. Už nikdy se to nedozvím a ten den mi Pan nasadil brouka do hlavy.

Fotolov se nepodařil.

I tak ale můžeme být spokojení, pro mne to byl největší zážitek ze všech jeleních říjí strávených v Jeseníkách.

Slanili jsme na chodník a stále jsme přemítali otázky kolem lovu. Martin mi vyčítal přestávku, prý bez ní bychom paroháče možná stihli, alespoň zahlédnout.

Přemýšlím, že to bylo nakonec správně. Stále nás to nutí pokoušet štěstěnu v horách a zahlédnout a nafotografovat krále horských lesů. Pořizování snímků v oboře se tomu ani v nejmenším nemůže vyrovnat...

Náš pobyt se pomalu chýlil ke konci, ale já ještě naléhal na Martina šoulat za Pepou. Toho jsme nakonec nepotkali, za to nás mile potěšilo setkání s naším starým známým kamzičím kozlem. Popásal se v klidu na trávě pod chodníkem. Přikrčeni jsme se k němu dostali na deset metrů. Při prvních zvucích závěrek obou aparátů se otočil, frkl a mohutnými skoky zmizel v pralese. Ze setkání zbyl dokumentační obrázek.

Na úplný závěr se Martinovi podařilo zahlédnout zrazený kus vysoké, jelena, jenž spočíval v borůvčí a až naše kroky ho přinutily odskočit do bezpečí. Neví, že mu nic neuděláme, zvěř už má člověka jako úhlavního nepřítele.

Vyčerpáni ale s pěknými zážitky jsme o půl deváté dorazili na Barborku. Sbalili jsme se, já vysál a poseděl jsem v restauraci u čaje.

Postavil mne na nohy a tak sklepení vidělo ještě jednu ping-pongovou bitvu. Vítěz jasný, mě však dál baví hrát, i když stále prohrávám.

Důležitá je zábava.

U fotografování je to stejné.

Odjíždím z Jeseníků bez úlovků. Přesto mne dále baví fotografovat.

Jsem při tom v čisté přírodě.

Však jednou se to podaří a já si odsud přivezu snímky troubícího krále krásných i drsných Mlžných hor, jak jsem přejmenoval Jeseníky.