Červencový večer, srnčí lásky čas.
Začínal červenec. V polích dozrávalo obilí. To je ten pravý čas, kdy srnčí zvěř prožívá svoji lásku. Netrpělivě jsem celý čas čekal, až se slunce bude loučit s dnem a zmizí za obzorem. Několik hodin před tím, v podvečer, za jasné oblohy, slibující půvabný západ našeho dárce tepla jsem mohl konečně vyrazit. Mám babičku na vsi a tak to do míst bohatě zazvěřených, nemám daleko. V postatě za zahradou vše začíná. I tam můžu za brzkého rána potkat srnce. Chvíle volnější chůze zarostlou loukou vystřídaly klasy dozrávající pšenice. Svým příchodem do klasů jsem zradil srnu. Její dobrý sluch zaregistroval blížící se nebezpečí. Snad mne už čekala. A tak se dala na úprk. Pokračoval jsem kolejí, jakžtakž potichu, když v tom nedaleko srny odskočil i srnec. Pěkný šesteráček, mladý. Odskočil za horizont a tam se mi ztratil. Protože jsem měl u sebe vábničku, a začínala srnčí říje, rozhodl jsem se právě ve chvíli, když jsem vyšel na horizont a měl lepší výhled, zavábit. Několikrát jsem pískl hlasem srny. Nečekal jsem dlouho. Srnec signalizoval šustěním obilí svoje přibližování. Jenže jsem ho měl v zádech. Příliš prudký pohyb, mnou vykonaný, se srncovi nelíbil. Vteřinu zajistil k mé osobě a odskočil. Pod horizont, do míst, kde měl svůj záleh, než byl vyrušen po odskočení srny. Přeopatrně jsem se snažil dostat se mu na výhled. Stál 40m ode mne na kraji pole a šípkových keřů. Jistil ke mně. Tak ten je pasé, nadával jsem si pro sebe. Taky byl. Netrvalo minutu a zatáhl do šípků. Tam už jsem za ním nepásl. Sedl jsem si do pšenice a po chvíli zkusil zavábit znovu. Fíííu fíííu fíííííu fíííu fiu... Nevěřil jsem vlastním očím. Za okamžik v pšenici vyrostly parůžky. Druhý srnec. Byl jsem přikrčen a tak o mě nevěděl. Neomylně se blížil za domnělou srnou. Krátce se zastavil a poupravil srst. Tak to udělal i loni můj přivábený srnec. Parádí se, chlapi. Až přišel ke koleji, dal se jí a blížil se ke mně, dosud netušíc nebezpečnou blízkost člověka – lovce. Šel s hlavou skrčenou, nebyla šance fotografovat. Pak ale zvedl hlavu. To už jsem měl svůj Nikon u oka a exponoval snímek. Srnec, jenž se nacházel tak blízko, zaznamenal rušivý cizí zvuk, následoval úlek, možná na obou stranách a bleskový únik, že jsem nestačil zareagovat na snímek letícího srnce. Vysokými ale ladnými skoky rychle překonal krátkou vzdálenost pole lánu a přímo vtrhl do hustého křoví. Na rozloučenou nezapomněl svoje BÓE BÓE a koncert, ke kterému se přidalo i pár dalších parohatých hlav trval dobrých dvacet minut. Vystoupil jsem na blízkou kazatelnu a kochal se pastvou pro uši a končícím dnem. Ten večer už nic nevyšlo, kromě již mi známé srny se srnčetem, jenž se ukázala v stejném místě jako měsíc před tím. Pro vysokou pšenici by na snímku nebylo nic vidět, zůstal jen pohled v očích. Ten 3. červencový večer byl i přes nepovedený snímek, jedním z mých nejkrásnějších.