Když štěstěna přeje, aneb předjaří na Říčkách

Když štěstěna přeje, aneb předjaří na Říčkách.

Již jen jeden den zbýval do kalendářního jara. Zimě se ale stále nechtělo předat otěže nejkrásnějšímu období v roce. Soudě, dle počasí, onu neděli. Těžké mraky se živě převalovaly oblohou. Chvilku zasvítilo slunce, to když se zbavilo jejich sevření. Však chvílí, kdy sluneční paprsky pohladily moji tvář, těch bylo pomálu. Po dvoudením dešti to ale byla příjemná změna. Sluníčku se ještě nechtělo hřát, jen zubatě se usmívalo. Za oknem teploměr nenaměřil ani pět stupínků nad nulou.

Přesto se mi chtělo ven. Příroda se již probouzí. Nabalil jsem se do teplé bundy, nazul pohorky a s batohem, jenž ukrýval můj fotoaparát Nikon, jsem hodinu před polednem odešel z domu. První zastávka Velký Hornek. Cestou jsem se zaujetím pozoroval na obloze dva dravce. Kroužící káňata lesní. Jsou to skuteční páni oblohy. Sledoval jsem jejich vzdušné hry. Touto dobou pro bystrého pozorovatele nic neobvyklého. Na polích podél silnice to žilo. Na jedné straně již zmiňovaný párek kání, na druhé straně, vzlétnuvší nejspíš z vyhlídky na lom třetí myšilov. Až se mi ztratil z dohledu v podobě tečky mezi mraky. O kus dál lovila typickým třepetavým letem poštolka. Nepřehlédl jsem ani hejnko kvíčal, jež s povykem přeletěly hledat obživu. Nedaleký les taktéž naplno žil předjarní den. A já si užíval, kterak to v něm zpívá a štěbetá.

Když jsem přicházel lesní cestou k Velkému Horneku, mraky nechtěly pustit slunce ke slovu a zdálo se, že se obloha na dlouhou dobu zatáhne. Ze zvědavosti jsem si zašel na místo, kde tradičně začátkem dubna kvetou fialové květy koniklece velkokvětého. A zažil jsem příjemné překvapení. Pět květin, prvních otužilců, už vyrazilo z prokřehlé země. Dva z nich již byly otevřené. Ještě týden, říkal jsem si a pěkně se to tu zabarví do fialova. Vedle konikleců na vápenitých stráních Velkého Horneku kvetly první dýmnivky. I jatérník podléška se na lesní půdě modral, však smutně, schoulen zimou, zdálo se mi...

To už jsem pomalu scházel pěšinou příkře z kopce, směřujíc do údolí Říčky. Pokaždé procházím kolem velkého buku, v němž se nachází velká dutina. Kdo v ní může bydlet, vrtá mi hlavou. Však datlí bubnování, ani volání holuba doupňáka jsem v místě zatím neslyšel. Uvidíme později...

Pěšina mě přivedla až dolů k Říčce. Deště minulých dní ji změnily v dravý tok. Místy se vylila z břehů, avšak nebylo to nic citelného. Ale Mariánské údolí patří k přirozeným lesům a zde vylitá voda nikomu nevadí.

Já měl ale na mále. Plácku, kde si obvykle stavím kryt na focení ledňáčků, se voda jako zázrakem vyhnula. V opačném případě by nastal velký problém. Na podmáčené půdě bych nemohl v tichosti dlouhé hodiny se zaujetím dokumentovat život azurových klenotů našich řek.

Při procházení kolem malého rybníčku jsem zaslechl hlas z nejmilejších. Z hustých větví a v nepřehledném terénu se ozýval ledňáček. Nemohl jsem věřit vlastním uším. Hlas se ale opakoval. Ano, již nebylo pochyb. Je to ledňáček a oslavuje svůj přílet. Srdce mi rázem zalilo blaho. Půl roku, den co den, odpočítával jsem čas jeho příletu, bál se o něj aby mu neuškodila zima a mráz... ...a dnes jsem jej mohl poprvé slyšet! Zkoušel jsem obezřetně obcházet rybníček ve snaze zahlédnout jej na některé z větví ať již spadlých do vody či na stromě. To štěstí jsem však neměl. I tak mne setkání z 20. 3.2011 víc než mile potěšilo. Pamatuji se na loňský rok, kdy jsem přesně tento den u ledňáčků byl a ještě žádného neslyšel ani neviděl, načež o deset dní později, 1. 4., se již plnně věnovali hloubení nory a nahánění.

Aby toho štěstí nebylo málo, zahlédl jsem na potoce vodníka skorce. Jak se mu panečku bělela náprsenka. Zamířil jsem na něj teleobjektivem a srdce zaplesalo podruhé. Na větvi trčící z vody, prudkým proudem zmítající se, seděl si druhý exemplář. Neohroženě se pak do proudu vrhal. Kradl jsem se přikrčen blíže. Znelíbila se jim asi moje zhrbená postava a tak odletěli kus dál. I tak jsem stihl jeden dokumentační snímek. Stopoval jsem je dál, vyplatilo se. Skorec odpočíval na velkém balvanu u splavu. Je to jeho oblíbené stanoviště, podle stříkanců trusu. Musí tu mít někde hnízdo, pomýšlel jsem, takové splavy jsou pro něj ideální. Po tři roky se mi tito potápěči schovávají. Nechtějí se pochlubit se svým příbytkem.

Náhle se rozhodl odletět. Rychlým letem se vrátil proti proudu zpět na místo, kde jsem pár zahlédl prvé. Vrátil jsem se i já, bedlivě pohledem prohledávíc břehy. Skorců však nebylo. Neobtěžoval jsem je více a navázal jsem na asfaltku vedoucí celým Mariánským údolím. Lehkou chůzí a s radostí jsem směřoval k Muchově boudě. Někde z porostu na břehu Říčky se ozýval skřítek střízlík. Libozvučný zpěv vydává tento, po králíčku obecném, nejmenší opeřenec.

Na rozvodněném toku odpočíval kačer.

Fotoaparát jsem měl stále na krku, zamířil jsem jen tak pro nic za nic na vzdálenou budku. Zavěsil jsem jí v lednu na potoce pro skorce. Na první pohled se zdála neobsazená. Jako vždycky, chtěl jsem si postesknout.

Místo toho mi z očí málem vytryskly slzy.

Teleobjektiv odhalil, že v budce vyrůstá budoucí hnízdo skorců. Nanošený mech, stavěný do tvaru šišaté koule to potvrzoval. Když kolem proletěl s pískotem skorec, vše již bylo nad slunce jasné.

Plní se mi sen.

Budku jsem sledoval z velké vzdálenosti. Právě proto jsem jí tehdy zavěsil na potoce v místech daleko od cesty, po které v letních měsících o víkendech putují téměř davy lidí. Nechtěl jsem ale moje budoucí podnájemníky rušit, tak jsem se hned z místa vytratil.

V tu chvíli, ani kdyby blesk do mě uhodil, nenazlobilo mě to. Vnímal jsem jen ten nádherný pocit a celou akci s budkou jsem si přehrál v mysli od začátku do dnešního dne. Zdá se, že se mi všechna práce na stavbě, následné volbě a umístění budky vyplatila. Nejblaženější pocit nastane, až skorci vyvedou zdárně svoje potomstvo, nejlépe dvakrát po sobě.

Dlouho budu vzpomínat na tento předjarní den...